Podcast na České slovesa, literatura faktu a větná skladba

Kapitoly

Úvod do světa sloves

Mluvnické kategorie

Cestování časem se slovesy

Způsob a jeho nálady

Rod aneb Kdo je tady pachatel?

Vid: Dokonáno, nebo v procesu?

Dělení sloves a speciální případy

Co je to věta?

Kouzelná moc slovesa

Dvojčlenné a jednočlenné věty

Encyklopedie a životopisy

Dobrodružství a cestopisy

Dobrodružné cestopisy

Literatura faktu pro mládež

Závěr

Přepis

Tomáš: Hele Lucie, představ si, že scrolluješ na sociálních sítích a napíšeš komentář: „Tenhle song absolutně miluju!“ Věta o čtyřech slovech, ale bez toho jednoho – „miluju“ – by nedávala žádný smysl.

Lucie: Přesně tak. To sloveso je motor celé té věty. Říká, co se děje. Bez něj by to byla jen hromada slov bez akce. Je to jako mít auto bez motoru. Vypadá to dobře, ale nikam se nedostaneš.

Tomáš: Skvělý příměr! A přesně o těchhle motorech našich vět si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast a naším prvním tématem jsou slovesa.

Lucie: Správně. Latinsky se jim říká *verbum* a jsou to ohebné slovní druhy, které vyjadřují buď činnost, třeba *běžet*, stav, jako *ležet*, nebo změnu stavu – například *zčervenat*.

Tomáš: Takže v podstatě cokoliv, co se nějak hýbe nebo mění. A ve větě je to nejčastěji ten šéf, ne? Ten přísudek.

Lucie: Přesně tak, nejčastěji plní funkci přísudku. Ale co je na nich fascinující, je to obrovské množství tvarů a mluvnických kategorií, které mají. Žádný jiný slovní druh není takhle bohatý.

Tomáš: Dobře, tak pojďme na ty kategorie. Co všechno u sloves určujeme? Zní to jako něco, co bude v testu na sto procent.

Lucie: Bude. Určujeme osobu, tedy kdo děj vykonává – já, ty, on. Potom číslo, jestli je to jednotné, nebo množné. A pak tu máme velkou čtyřku: čas, způsob, rod a vid.

Tomáš: Osoba a číslo, to je jasné – *já nesu*, *oni nesou*. Ale ta velká čtyřka, to zní trochu jako superhrdinský tým.

Lucie: Můžeš si je tak představit! Každý z nich má svou superschopnost a dává slovesu úplně nový rozměr. Začněme třeba časem.

Tomáš: Čas, neboli latinsky *tempus*. To zní jednoduše. Minulost, přítomnost, budoucnost.

Lucie: V češtině ano, používáme v zásadě jen tyhle tři aktuální časy. Minulý čas, neboli préteritum, tvoříme pomocí příčestí minulého a tvarů slovesa *být*. Třeba *dělal jsem* nebo *dělala jsi*.

Tomáš: A ve třetí osobě to pomocné sloveso *být* odpadá, že? Jen *on dělal*.

Lucie: Přesně. U přítomného času, prézentu, je zase zrada v tom, že ho můžeme vytvořit jen u nedokonavých sloves. Třeba *dělám, děláš, dělá*. U dokonavého slovesa *udělat* přítomný čas neexistuje.

Tomáš: To dává smysl, protože když něco *udělám*, už je to dokončené, takže to nemůže probíhat v přítomnosti. A co budoucnost?

Lucie: Tam se to právě láme podle vidu. U dokonavých sloves stačí použít tvar pro přítomný čas, a on automaticky vyjadřuje budoucnost. Třeba *zítra ti to udělám*.

Tomáš: A u nedokonavých potřebujeme pomocníka.

Lucie: Ano, tam nastupuje sloveso *být* v budoucím čase a infinitiv. Takže *budu dělat*, *budeš dělat*. Je to takový složený tvar.

Tomáš: A co ten trik, co učitelé milují? Když použijeme přítomný čas pro minulost?

Lucie: Prézens zpřítomňovací! To je skvělá věc pro vyprávění. Představ si, že říkáš: „Včera jdu parkem a najednou proti mně *vyběhne* pes.“ Najednou je ten příběh mnohem živější a dramatičtější!

Tomáš: Dobře, čas máme. Další na řadě je způsob, latinsky *modus*. Ten vyjadřuje vztah ke skutečnosti, že?

Lucie: Ano, v podstatě říká, jestli je děj reálný, jestli si ho jen přejeme, nebo jestli ho někomu nařizujeme. Máme tři: oznamovací, rozkazovací a podmiňovací.

Tomáš: Oznamovací je ten základní, bezpříznakový. Prostě konstatuje fakt. *Slunce svítí*. Tečka.

Lucie: Přesně. Pak je tu rozkazovací, neboli imperativ. Ten je jasný – *Udělej to! Mlč!* Zajímavé je, že se týká hlavně druhé osoby. Pro ostatní musíme použít opisy jako *ať přijde* nebo *kéž bychom to zvládli*.

Tomáš: Takže nemůžu říct třeba: „Shromáždi se!“

Lucie: Teoreticky ne, zní to dost divně, protože nemůžeš rozkázat sám sobě, aby ses shromáždil jako skupina. A konečně máme podmiňovací způsob, kondicionál.

Tomáš: Ten s tím kouzelným slůvkem *by*. *Chtěl bych...* *Šel bys...*

Lucie: Ano. A máme dva druhy. Přítomný vyjadřuje splnitelnou podmínku. *Kdybych měl čas, šel bych do kina.* To se ještě může stát. Ale minulý kondicionál, ten vyjadřuje něco, co se už nestalo a nestane. *Byl bych býval šel do kina, kdybych měl čas.* Ale neměl jsem, takže smůla.

Tomáš: Ten minulý kondicionál zní trochu knižně. *Byl bych býval*... to v běžné řeči moc neslyším.

Lucie: Máš pravdu, je spíš knižní. Ale pro vyjádření zdvořilé žádosti je kondicionál super. Místo *Dej mi tu knihu!* zní mnohem lépe *Dal byste mi, prosím, tu knihu?*

Tomáš: Další na seznamu je rod, *genus verbi*. Aktivní a pasivní, činný a trpný. To mi vždycky připomínalo nějakou detektivku.

Lucie: To je vlastně dobrá pomůcka! V činném rodě, neboli aktivu, je podmět pachatelem. *Oráč obdělává pole.* Víme, kdo to dělá – oráč. Je to jasné a přímé.

Tomáš: A v trpném rodě je podmět tak trochu oběť, že? Děj se mu děje.

Lucie: Přesně tak. Podmět je zasažen dějem, který dělá někdo jiný. *Pole je obděláváno oráčem.* Najednou je v centru pozornosti to pole, ne ten, kdo na něm pracuje.

Tomáš: Jak se ten trpný rod tvoří?

Lucie: Máme dvě hlavní cesty. Ta první je opisná forma: vezmeme sloveso *být* a přidáme příčestí trpné. *Dům byl postaven.* To je typické spíš pro dokonavá slovesa a působí to formálněji.

Tomáš: A ta druhá cesta?

Lucie: Je pomocí zvratného zájmena *se*. *Tato kniha se dobře čte.* Je to častější u nedokonavých sloves a v běžné mluvě. Neznamená to, že se kniha čte sama, ale že ji někdo čte. Je to taková elegantní zkratka.

Tomáš: Poslední ze superhrdinské čtyřky je vid neboli aspekt. Dokonavý a nedokonavý. Tohle je specialita slovanských jazyků, že?

Lucie: Přesně tak, pro cizince je to často oříšek. Přitom princip je jednoduchý. Nedokonavá slovesa vyjadřují neukončený, probíhající děj. Můžeš si před ně dát pomůcku *stále*. Třeba *stále píšu dopis*.

Tomáš: A dokonavá slovesa vyjadřují děj ukončený, jednorázový. Takže tam si můžu říct *jednou*. *Jednou jsem ten dopis dopsal*.

Lucie: Perfektní pomůcka. A většina sloves tvoří takzvané vidové dvojice. K nedokonavému *psát* máme dokonavé *napsat*. K *kupovat* máme *koupit*. Liší se jen videm.

Tomáš: A existují i slovesa, která tohle nemají?

Lucie: Určitě. Třeba slovesa stavová jako *stát* nebo *spát* jsou jen nedokonavá. A pak máme pár obojvidových sloves, jako třeba *věnovat*. Tam poznáš vid až z kontextu.

Tomáš: Takže, probrali jsme kategorie. Ale slovesa se dělí i na různé druhy, ne? Plnovýznamová, pomocná…

Lucie: Ano. Plnovýznamová jsou ta, která nesou hlavní význam: *vařit, spát, smát se*. Mají zkrátka svůj obsah. Pak jsou tu neplnovýznamová, která jen pomáhají.

Tomáš: Jako třeba to pomocné sloveso *být* u minulého a budoucího času.

Lucie: Přesně. Nebo sponová slovesa, která spojují podmět s přísudkem jmenným se sponou. Ve větě *Otec je učitel* sloveso *je* jen spojuje otce s jeho profesí.

Tomáš: A pak jsou tu modální a fázová, že? Ty se pojí s infinitivem.

Lucie: Ano, modální vyjadřují způsob – *musím jít, smím se zeptat*. A fázová popisují fázi děje – *začal pršet, přestal mluvit*.

Tomáš: Zbývají nám ještě dvě skupiny. Zvratná a nepravidelná slovesa.

Lucie: Zvratná jsou ta, co u sebe mají *se* nebo *si*. Třeba *smát se* nebo *stěžovat si*. Některá bez toho ani nemohou existovat, jsou pouze zvratná. A nepravidelná… to jsou takoví rebelové naší gramatiky.

Tomáš: Rebelové! Kteří to jsou?

Lucie: Ti nejznámější jsou *být, chtít, jíst, vědět*. Jejich tvary prostě neodpovídají žádnému vzoru a musíme se je naučit nazpaměť. Je to trochu boj, ale bez nich se nedomluvíme.

Tomáš: Takže slovesa jsou opravdu motorem jazyka. Mají kategorie, nálady, role… a dokonce i pár rebelů. Díky, Lucie, to bylo super shrnutí.

Lucie: Rádo se stalo! A teď už se můžeme pustit do dalšího tématu.

Tomáš: Takže... to, jak se slova ohýbají, už chápeme. Ale jak z nich vlastně postavíme smysluplnou větu? V učebnicích se píše něco jako: „Věta je uspořádaný celek složený ze slov.“ Zní to hrozně složitě.

Lucie: Zní, že? Ale ve skutečnosti je to jednoduché. Představ si, že slova jsou jako cihly. Věta není jen hromada cihel, ale zeď, kde má každá cihla své místo. Je to prostě vyjádření jedné myšlenky.

Tomáš: Aha, takže to není náhodný shluk slov. Musí to dávat smysl.

Lucie: Přesně tak. Každá správná věta má čtyři hlavní znaky. Zaprvé, obsahovou uzavřenost – říká jednu konkrétní věc. Zadruhé, zvukovou uzavřenost – na konci prostě klesneš hlasem.

Tomáš: Jasně, tečka, otazník...

Lucie: Přesně. Třetí je vnitřní uspořádanost, o které jsme mluvili – slova nejsou jen tak poházená. A poslední je modalita. To znamená, že věta ukazuje tvůj postoj k tomu, co říkáš.

Tomáš: Takže shrnuto: Věta je myšlenka, která má hlavu a patu, jasný začátek a konec a obsahuje určitý slovesný tvar, že?

Lucie: To je perfektní shrnutí! Je to základní jednotka, se kterou komunikujeme.

Tomáš: A co je v té větě nejdůležitější? Která ta „cihla“ drží všechno pohromadě?

Lucie: Skvělá otázka. Je to sloveso v určitém tvaru. To je jádro celé věty, takový hlavní pilíř. A tady se dostáváme k něčemu, čemu se říká valence.

Tomáš: Valence? To zní jako z chemie.

Lucie: Trochu jo. Valence slovesa je jeho schopnost vázat na sebe další slova, další větné členy. Jako magnet, který k sobě přitahuje další kovové kousky.

Tomáš: Můžeš dát příklad?

Lucie: Jistě. Vezmi si sloveso „psát“. Nestačí říct jen „Alena píše“. Hned se ptáš: co píše? Komu píše? Takže věta bude: „Alena píše Petře dopis.“ Sloveso „píše“ na sebe navázalo tři pozice. Je trojvalenční.

Tomáš: Chápu. A některá slovesa nic nepotřebují? Třeba jako... „Prší“?

Lucie: Přesně! Slovesa jako „mrznout“ nebo „svítat“ mají nulovou valenci. Jiná, třeba „jet“, mají jednu: „Vlak jede.“ Je to taková skrytá síla sloves.

Tomáš: Dobře. A když mám větu, jak ji správně rozebrat? Co je ta slavná základní skladební dvojice?

Lucie: To je ta nejdůležitější osa věty – podmět a přísudek. Podmět je ten, kdo něco dělá – ptáme se „kdo, co?“. A přísudek říká, co dělá. Třeba ve větě „Zářivé slunce svítilo celý den,“ je to co?

Tomáš: Kdo, co svítilo? Slunce. Co dělalo? Svítilo. Takže slunce-svítilo.

Lucie: Perfektní! To je základní skladební dvojice. A protože tahle věta má jak podmět, tak přísudek, říkáme jí věta dvojčlenná. To je naprostá většina českých vět.

Tomáš: A co když tam podmět není? Jako v tom příkladu „Celý den sněžilo.“

Lucie: Výborně! Tam se nemůžeš zeptat „kdo, co sněžilo?“. Takové větě, která nemá podmět, říkáme jednočlenná. Má jen jeden základní větný člen, ten přísudek.

Tomáš: Takže dvojčlenná má podměto-přísudkovou dvojici, jednočlenná jen základ. To je vlastně docela logické.

Lucie: Přesně tak. A právě od téhle základní dvojice se pak odvíjí rozbor všech ostatních větných členů. Ale to si necháme na příště.

Tomáš: Přesně tak. Je důležité, aby se děti nestávaly jen pasivními konzumenty. A jak tomu pomáhá literatura?

Lucie: Skvělou roli hraje naučná literatura. Je polysemantická, což znamená, že obsáhne úplně všechno... od přírody po historii.

Tomáš: Kdy se tenhle žánr vlastně objevil?

Lucie: Jako samostatný žánr se prosadil v meziválečném období. Za zakladatele se považuje J. V. Pleva s knihou *Kapka vody* z roku 1935.

Tomáš: A co modernější příklady?

Lucie: Určitě Bohumil Říha a Jaroslava Nováková s jejich *Dětskou encyklopedií*. To byla skvělá kombinace jednoduchého textu a velkých obrázků.

Tomáš: To si pamatuju! A co spojení s historií?

Lucie: Tam zářila Leontina Mašínová. Dokázala úžasně přiblížit třeba Jana Amose Komenského. Životopisy byly obecně velice populární.

Tomáš: Proč zrovna ty?

Lucie: Protože měly informativní i výchovnou funkci. Vydavatelství Albatros mělo celou edici Životopisy. Třeba *Přemožitel neviditelných dravců* o Louisi Pasteurovi.

Tomáš: Nebo *Tvrdohlavá Marie* o Marii Skłodowské! Ten název sedí.

Lucie: Přesně. A to nás přivádí k dalšímu propojení...

Tomáš: S čím dalším se to spojovalo?

Lucie: Třeba s cestopisy a dobrodružnými náměty. Tady byl mistrem František Běhounek. Jeho kniha *Trosečníci polárního moře* vycházela z jeho vlastních zážitků!

Tomáš: Počkat, on sám ztroskotal?

Lucie: Ano, se vzducholodí Italia v Severním ledovém moři. Takže to nebylo vymyšlené, ale reálné. A o tom si teď povíme víc...

Tomáš: Tak a teď se vrhneme na poslední, ale o to dobrodružnější žánr... cestopisy.

Lucie: Správně! A tady musíme zmínit Františka Běhounka. Ten skvěle spojil Vernovu tradici s moderní vědou. Třeba v knihách *Robinzoni z Kronborgu* nebo *Tajemství polárního moře*.

Tomáš: A co takové ty neúmyslné cestopisy, které ale všichni milovali? Myslím tím samozřejmě...

Lucie: Hanzelku a Zikmunda! Jejich reportáže jako *Afrika snů a skutečností* nebo *Za lovci lebek* byly naprosto fenomenální. To byla skoro povinná četba.

Tomáš: Přesně! A když jsme u literatury pro mládež, nemůžeme zapomenout na faktografické edice, jako bylo slavné OKO od Albatrosu.

Lucie: Ano, to byla pokladnice vědomostí! A z autorů třeba Ludvík Souček a jeho *Velké otazníky* nebo Vojtěch Zamarovský, který nás vzal *Za sedmi divy světa*.

Tomáš: Dokonce i Štorchovi *Lovci mamutů* mají v sobě kus cestopisu, když o tom tak přemýšlím.

Lucie: Přesně tak! A tím jsme uzavřeli náš přehled žánrů. Doufám, že vám to pomohlo se trochu zorientovat.

Tomáš: Věříme, že ano. Moc děkujeme, že jste poslouchali naši sérii. Pro dnešek je to od nás všechno. Mějte se hezky!

Lucie: Na slyšenou příště!