Podcast na Česká a moravská šlechta v 19. a 20. století

Kapitoly

Jedna šlechta, více tváří

Konec titulů, začátek problémů

Věrnost v těžkých časech

Konec privilegií

Nechtěná elita

Pozemková reforma

Věrnost v těžkých časech

Konec jedné éry

Kdo si koho mohl vzít

Kapitál rodu

Případ Schwarzenberg

Tragický osud

Obrovské majetky šlechty

Případ Ulricha Kinského

Jak fungoval zábor

Soukromí učitelé

Výchova k zodpovědnosti

Retribuční dekrety

Případ Mikuláše Bubny

Změna postoje k šlechtě

Exkluzivní klub

Věrnost v těžké době

Nacistická perzekuce

Životní styl a paradoxy

Sňatky jako nástroj moci

Sudetoněmecká šlechta a politika

Mise lorda Runcimana

Hlas české šlechty

Rok šlechtice

Plesy a povinnosti

Přísná pravidla sňatků

Konec jedné éry

Velké rodiny, velké plány

Výchova k výlučnosti

Majetek jako Dědictví

Intriky rodu Kinských

Modrá krev versus nová doba

Poslední odpočinek císařů

Závěrečné shrnutí

Přepis

Barbora: Počkat, takže si představuju šlechtu jako jednu velkou, jednotnou skupinu, ale ve skutečnosti to bylo mnohem složitější?

Lukáš: Přesně tak! A právě po vzniku Československa se ty rozdíly ukázaly naplno. Byly tu rody, které se hrdě hlásily k češství, a pak ty s vazbami na německou a rakouskou kulturu.

Barbora: Aha! Tak to si musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast. Co se tedy stalo, když v roce 1918 vznikla republika? Předpokládám, že pro šlechtu to nebyla zrovna párty.

Lukáš: To rozhodně ne. Byl to pro ně obrovský šok. Hned v prosinci 1918, jen dva měsíce po vzniku státu, byl přijat zákon, který šlechtictví, řády a tituly prostě zrušil. Byla to jedna z úplně prvních legislativních norem.

Barbora: Takže ze dne na den přestali být knížaty a hrabaty a stali se z nich jen „běžní občané“?

Lukáš: Přesně tak. Alespoň na papíře. Ztratili svá privilegia a symbolický status. Představ si, že tvůj rod se po staletí jmenuje třeba Schwarzenberg a najednou ti stát řekne, že to nic neznamená.

Barbora: To muselo být drsné. Ale jak se k tomu postavily ty různé skupiny šlechty, které jsi zmiňoval? Hlásící se k Česku a k Německu?

Lukáš: No a tady se to začíná komplikovat. Část šlechty, třeba Kinští nebo Lobkowiczové, se jasně přihlásila k nové republice. Vydali dokonce slavná prohlášení o věrnosti českému státu, a to i v kritických letech 1938 a 1939.

Barbora: Takže se postavili proti nacistům?

Lukáš: Jednoznačně. Naopak část šlechty, která se cítila spíše německy nebo starorakousky, viděla v nástupu Hitlera jistou naději. Spojovala je averze vůči demokracii a republikánství. Takže národnostní rozdělení se v té době stalo i politickým.

Barbora: Páni. Takže žádná „cizácká šlechta“ versus „čeští vlastenci“, ale mnohem složitější příběh plný osobních rozhodnutí. To je skvělý postřeh. A co bylo dál, po válce?

Barbora: A právě tihle lidé, ty staré rody, museli zažít pořádný šok, když monarchie padla. Co se s nimi stalo po vzniku Československa?

Lukáš: Byl to pro ně opravdu pád z útesu. Nešlo o postupný úpadek. Hned v prosinci 1918 přišel zákon, který jednoduše zrušil šlechtictví, tituly a řády.

Barbora: Takže ze dne na den konec? Žádná knížata, žádní baroni?

Lukáš: Přesně tak. Jeden poslanec to tehdy popsal, že „během jedné minuty vzata byla šlechtě její politická a stavovská nadpráví“. Prostě škrt.

Barbora: A to znamenalo i konec výhod, jako bylo třeba dědičné členství v Panské sněmovně?

Lukáš: Jistě. Tím přišli o imunitu, diety a třeba i o bezplatnou jízdenku první třídou ve vlaku. A to se týkalo všech – starých českých rodů jako Lobkowiczů a Kinských, i těch, co přišli později, třeba Schwarzenbergů.

Barbora: Takže stát se k nim otočil zády?

Lukáš: Naprosto. Nová republika se vůči nim stavěla velmi negativně. Byli vnímáni jako symbol starého Rakouska. Propouštěli je z armády, ze státních služeb, ztratili veškerý politický vliv.

Barbora: To zní drsně. Stal se z nich vlastně takový „nechtěný“ element?

Lukáš: Přesně. A veřejné mínění tomu odpovídalo. Už z devatenáctého století se táhl stereotyp, že česká šlechta nemá „národní vědomí“.

Barbora: Největší rána ale asi přišla s majetkem, že?

Lukáš: To byla pozemková reforma. Stát zrušil takzvaný fideikomis, což byla právní ochrana, která držela obrovské velkostatky, latifundia, pohromadě. A pak je začal zabírat a dělit.

Barbora: Proč? Vadilo, že mají moc půdy?

Lukáš: To byl hlavní argument. A taky se říkalo, že peníze z velkostatků odtékají za hranice. Německy mluvící šlechta si stěžovala u Společnosti národů a reformu označovala za bolševismus. Ukazuje to, jak napjaté ty vztahy byly.

Barbora: Takže jejich pozice byla opravdu složitá. A to ještě netušili, co přijde s nacisty a komunisty, že? O tom si ale řekneme víc příště.

Barbora: Takže postoje v nové republice byly vůči šlechtě dost... odmítavé. To zní jako slabé slovo.

Lukáš: Přesně tak. Heslo T. G. Masaryka bylo „odrakouštit“. A šlechta byla vnímána jako příliš svázaná s Habsburky. K tomu přišla pozemková reforma, která je ekonomicky oslabila.

Barbora: Ale situace se dramaticky změnila koncem třicátých let, že? Jak se zachovali v době ohrožení státu?

Lukáš: Tady je ten klíčový moment. V letech 1938 a 1939 vydala česká šlechta prohlášení, kde se jednoznačně postavila za český národ a historické hranice. Byla to obrovská morální vzpruha.

Barbora: A jak na to reagovali nacisté? Předpokládám, že nebyli nadšení.

Lukáš: To rozhodně ne. Zvláště Reinhard Heydrich to viděl jako „říši nepřátelský akt“. A použil to jako záminku k jejich perzekuci.

Barbora: Takže je potrestali za to, že byli loajální českému státu?

Lukáš: Přesně. Uvalili na jejich majetky nucenou správu. Heydrich v dopise Bormannovi přímo napsal, že je třeba potrestat Kinského, Schwarzenberga a další za jejich přiznání věrnosti Benešovi. Ironie, co?

Barbora: Naprostá. Čekala bych, že po válce se jim dostane uznání.

Lukáš: Omyl. Po roce 1945 přišly Benešovy dekrety. Mnohým, i těm, kteří se hlásili k Čechům, byl majetek zkonfiskován na základě národnosti. Byl to pro ně nekončící byrokratický boj.

Barbora: Takže ani konec války neznamenal záchranu. To je opravdu tragický osud.

Lukáš: A ten definitivní konec přišel v únoru 1948. Komunisté je označili za třídní nepřátele a tím se příběh šlechty jako společenské vrstvy u nás v podstatě uzavřel.

Barbora: Wow, takže to nebylo jen o majetku, ale i o osobních rozhodnutích. Přijde mi neuvěřitelné, že by závěť mohla diktovat, koho si smíš vzít.

Lukáš: Přesně tak. Fideikomis často přinášel neuvěřitelně přísná pravidla, která stanovil zakladatel. A ta se týkala právě i otázky sňatků.

Barbora: Takže sis nemohl jen tak vzít někoho z lásky? To zní jako zápletka z historického románu.

Lukáš: V podstatě ne, pokud sis chtěl udržet dědictví. Nebylo to sice na konkrétní jméno, ale podmínky byly naprosto jasné a nekompromisní.

Barbora: A jaké ty podmínky obvykle byly? Bylo to tak přísné?

Lukáš: Bylo. Podle pravidel se typicky mohl stát následníkem pouze nejstarší manželský syn. Dcery nebo mladší synové měli většinou smůlu.

Barbora: Aha, takže právo prvorozeného v praxi. A co ta manželka?

Lukáš: Musela být dokonalá partie. Dědic za ženu musel pojmout sobě rovnou šlechtičnu. Jakýkoliv sňatek 'pod úroveň' znamenal ztrátu nároku.

Barbora: Páni. Proč to dělali? To jim tolik záleželo na tom, kdo bude jejich příbuzný?

Lukáš: Šlo o víc než jen o rodinu. Hlavním požadavkem bylo zachovat, a pokud možno ještě zvýšit, takzvaný symbolický kapitál rodu.

Barbora: Symbolický kapitál? To zní jako termín ze sociologie, ne z práva. Co to znamená?

Lukáš: Je to v podstatě prestiž, dobré jméno, vliv a postavení rodiny ve společnosti. Majetek byl jen jednou jeho částí.

Barbora: Takže správný sňatek nebyl jen o spojení dvou lidí, ale o fúzi dvou značek.

Lukáš: Dokonalé přirovnání! Správný sňatek byl strategická investice do pověsti a budoucnosti celého rodu. Teď ale pojďme od šlechty k něčemu, co se týkalo i běžnějších lidí…

Barbora: Takže to vůbec nebylo černobílé. Nebylo to tak, že by se všechna šlechta prostě přidala k Němcům.

Lukáš: Přesně tak. Skvělým příkladem je Adolf Schwarzenberg. Jeho příběh je jako z nějaké špatné detektivky.

Barbora: Schwarzenberg? Toho si pamatuju. Nebyl náhodou členem různých proněmeckých spolků, dokonce i SdP?

Lukáš: Ano, a to je právě ta složitost. Hlásil se k německé národnosti. Ale zároveň... v roce 1937 daroval milion korun na stavbu pohraničního opevnění proti Hitlerovi! Předal je osobně Benešovi.

Barbora: Počkat, to mi hlava nebere. Daroval peníze na obranu proti Němcům, ale hlásil se k nim?

Lukáš: Přesně! Po válce mu to ale nebylo nic platné. Na základě sčítání lidu z roku 1930, kde uvedl německou národnost, mu byl zkonfiskován veškerý majetek.

Barbora: Jen kvůli jednomu papíru? A co ten dar a jeho další postoje?

Lukáš: On sám tvrdil, že byl za Němce prohlášen proti své vůli. Dokonce i ministerstvo vnitra uznalo, že není důvod pochybovat o jeho české národnosti. Ale Benešovy dekrety byly neúprosné.

Barbora: A jak to s ním dopadlo po válce?

Lukáš: Byl zatčen jako zrádce. V lednu 1948 ho soud sice osvobodil. Jenže pak přišel komunistický puč... a nový soud ho poslal na 13 let do vězení.

Barbora: To je hrozné. Přežil to?

Lukáš: Bohužel ne. Zemřel po čtyřech letech v pracovním táboře na Mírově. A na jeho majetek byl dokonce přijat speciální zákon, známý jako "Lex Schwarzenberg".

Barbora: To je opravdu temný příběh. Byly osudy ostatních šlechticů podobně zamotané? Co třeba Ulrich Kinský?

Barbora: Takže když se bavíme o rodech jako sychrovští Rohanové nebo Hohenlohe, mluvíme o opravdu obrovském majetku, že?

Lukáš: Naprosto. Před první pozemkovou reformou vlastnila vysoká šlechta v Čechách 22,5 % veškeré půdy. Na Moravě to bylo přes 18 %.

Barbora: Páni, to je skoro čtvrtina země! Kdo byli ti největší hráči?

Lukáš: V Čechách jednoznačně Schwarzenbergové s více než 160 tisíci hektary. A na Moravě zase Liechtensteinové s více než 107 tisíci hektary.

Barbora: To si ani nedokážu představit... A pak přišla pozemková reforma a všechno změnila.

Lukáš: Přesně. Požadavek na zpřístupnění půdy byl silný. Vezměme si jako příklad Ulricha Ferdinanda Kinského, který se snažil rodový majetek zachránit, jak jen to šlo.

Barbora: A povedlo se mu to?

Lukáš: Jen zčásti. Přišel asi o polovinu zemědělské půdy a lesů. Nakonec mu zbylo přes dvanáct tisíc hektarů.

Barbora: Dostal aspoň nějakou náhradu?

Lukáš: Ano, v roce 1932 mu přiznali 6 milionů korun... Jenže většinu z toho obratem zaplatil bernímu úřadu na daních.

Barbora: Takže z deště pod okap.

Lukáš: A je důležité říct, že záborový zákon sám reformu neprováděl. Jen umožnil státu majetek podle potřeby přerozdělovat.

Barbora: Takže „zábor“ neznamenal okamžité vyvlastnění?

Lukáš: Přesně tak! Vlastníkem zůstával původní majitel, ale už nemohl s majetkem volně nakládat. Bylo to takové veřejnoprávní omezení.

Barbora: To je chytré. A celou tu mašinerii řídil nějaký úřad?

Lukáš: Ano, speciálně pro tenhle účel byl zřízen Státní pozemkový úřad. Ten fungoval až do roku 1935, kdy se reforma považovala za ukončenou.

Barbora: A pak přišel kritický rok 1938...

Lukáš: Přesně. Po anšlusu Rakouska se začala aktivizovat Sudetoněmecká strana a naprostá většina německy mluvící šlechty ji podpořila. Ale to už se dostáváme k dalšímu velkému zlomu...

Barbora: Takže to bylo o péči o nejmenší. Ale co se dělo, když děti trochu povyrostly? Kdo převzal štafetu po chůvách?

Lukáš: Přesně tak, posouváme se o pár let dál. Jakmile dítě v bohaté šlechtické rodině odrostlo batolecím střevíčkům, nastoupila úplně nová fáze vzdělávání.

Barbora: A to už byla škola?

Lukáš: Ještě ne tak docela. U dívek péči převzala guvernantka a v případě chlapců to byl domácí učitel, takzvaný hofmistr.

Barbora: Takže takový soukromý lektor na plný úvazek? To zní jako sen... nebo noční můra, podle toho učitele!

Lukáš: Přesně! A pozor, s tímto učitelem pak chlapci trávili většinu svého času. V podstatě celé dny, a to až do dokončení svého domácího vzdělávání.

Barbora: Páni. Takže žádní spolužáci, žádné taháky pod lavicí, žádné přestávky na dvoře. Jen ty, tvůj učitel a spousta knih.

Lukáš: V podstatě ano. Bylo to velmi izolované, ale zároveň neuvěřitelně intenzivní vzdělávání. Soustředilo se na jazyky, historii, matematiku a samozřejmě na etiketu a společenské chování.

Barbora: Takže se neučili jen to, co my dnes. Učební plán byl asi trochu jiný.

Lukáš: Úplně jiný. Nebylo to jen o faktech. Učili se, jak v budoucnu spravovat panství, jak vést zaměstnance, jak se chovat ve vysoké společnosti. Byla to v podstatě příprava na převzetí rodinné role a majetku.

Barbora: Rozumím. Vzdělání šité na míru jejich budoucnosti. Nešlo o všeobecný přehled, ale o velmi konkrétní a praktické dovednosti.

Lukáš: Přesně tak. Bylo to maximálně pragmatické. A tady vidíme ten obrovský kontrast oproti vzdělávání běžných, nešlechtických dětí té doby.

Barbora: A to je perfektní můstek k našemu dalšímu tématu! Co tedy čekalo děti, které se nenarodily se stříbrnou lžičkou v puse?

Lukáš: Tam to byl, jak si asi umíš představit, úplně jiný příběh. Ale o tom si povíme hned vzápětí.

Barbora: Takže to nebylo jen o majetku. Po válce přišly i osobní postihy, že?

Lukáš: Přesně tak. Klíčový byl pojem „státně nespolehlivé osoby“. A tady se uplatnil princip kolektivní viny. Státně nespolehlivý byl v podstatě každý Němec a Maďar, bez ohledu na to, co dělal.

Barbora: A jaké nástroje k tomu stát měl? Vznikly na to nějaké speciální zákony?

Lukáš: Ano, poválečná spravedlnost jela hlavně přes takzvané retribuční soudnictví. Měli jsme velký retribuční dekret a pak taky malý dekret... pro provinění proti národní cti.

Barbora: Malý dekret? To zní skoro roztomile na to, co to obnášelo.

Lukáš: Jo, název klame. Pro největší ryby, jako členy protektorátních vlád, pak vznikl Národní soud.

Barbora: A co třeba Mikuláš Bubna, který byl ministrem? Ten šel před Národní soud?

Lukáš: Právě že ne. Vyšetřovali ho, ale nakonec jen na základě toho „malého“ dekretu. I tak byl ale zatčen hned v květnu 1945 a strávil víc než rok ve vazbě na Pankráci.

Barbora: A přitom se o něm mluvilo jako o jednom z těch statečnějších ministrů, ne?

Lukáš: Přesně. Vyšetřování nakonec potvrdilo, že se choval jako řádný Čech a řízení zastavili. Ale mezitím jeho rodina žila bez prostředků, s označením „N“ a na snížených přídělech jídla.

Barbora: To je drsné. Takže i když jsi byl vlastenec, neměl jsi nic jisté.

Lukáš: Vůbec nic. A ten postoj proti šlechtě nebyl jen u nás. Paradoxně ho posílili i sami nacisté po neúspěšném atentátu na Hitlera, který vedl Stauffenberg.

Barbora: Jasně, tam byla zapojena spousta šlechticů. Takže se to obrátilo proti všem?

Lukáš: Přesně! Hitler byl přesvědčený, že jeho nepřátelé jsou ti „von“. Jeden nacistický pohlavár, Robert Ley, pronesl projev, kde šlechtu označil za „degenerovanou až do kostí“.

Barbora: Páni. Takže po válce se šlechta ocitla ve světě, kde všechno, co znala, bylo pryč. Zničené.

Lukáš: Naprosto. A to nás přivádí k tomu, jak se s tím vyrovnávali v dalších letech...

Barbora: A tenhle přístup se pak logicky projevil i dál. Jak to ale bylo v 19. století? Byla šlechta pořád taková uzavřená společnost?

Lukáš: Přesně tak. Možná ještě víc. V českých zemích tvořili šlechtici jen desetinu procenta obyvatelstva. To je neuvěřitelně málo.

Barbora: Páni, takže to byl v podstatě exkluzivní klub, kam se skoro nikdo nedostal. Jaká tam platila pravidla?

Lukáš: Ta nejdůležitější se týkala sňatků. Vzít si někoho „neurozeného“? Tomu se říkalo mesaliance a byl to obrovský skandál pro celou rodinu.

Barbora: Takže domluvit si rande s někým bez patřičného rodokmenu bylo naprosté tabu?

Lukáš: Absolutní. Celá rodina se semkla a vytvořila nátlak, aby tomu zabránila. Šlo o udržení majetku a hlavně společenského statusu.

Barbora: To dává smysl. Ale pak přišlo 20. století a s ním úplně jiné starosti. Zvlášť za Protektorátu.

Lukáš: Přesně. Najednou nešlo o vnitřní pravidla, ale o vnější tlak. Nacisté nutili šlechtu, aby se přihlásila k německé národnosti.

Barbora: A jak na to reagovali?

Lukáš: Mnozí velmi statečně. V září 1939 podepsalo 82 šlechticů ze 33 rodů takzvanou Národnostní deklaraci. Veřejně se přihlásili k českému národu.

Barbora: To musel být v té době neuvěřitelně odvážný čin.

Lukáš: Byl to obrovský risk. A trest na sebe nenechal dlouho čekat, zvlášť po příchodu Reinharda Heydricha.

Barbora: Co se stalo?

Lukáš: Heydrich zaujal vůči této šlechtě naprosto nekompromisní postoj. Začaly ekonomické perzekuce – nucené správy majetků a přímé konfiskace ve prospěch Říše.

Barbora: Takže za svou loajalitu vlastně zaplatili vším, co měli.

Lukáš: V mnoha případech ano. Jejich sídla a velkostatky si pak mezi sebou dělili nacističtí pohlaváři. Ale to už se dostáváme k poválečným restitucím, což je další složitá kapitola.

Barbora: Takže jsme si řekli, jak se měnila společnost. Ale co ta šlechta? Jak se tahle stará struktura vyrovnávala s moderní dobou?

Lukáš: Výborná otázka! Šlechta se totiž snažila udržet si svou exkluzivitu. Tomu se říká „šlechtictví“ – taková neměnná podstata jejich mentality a chování. Snažili se prostě zůstat... no, šlechtou.

Barbora: Takže si drželi odstup od ostatních?

Lukáš: Přesně tak. Ale tady je ten vtipný paradox. Zatímco si šlechta držela odstup, bohatá buržoazie se ji snažila napodobovat. Kupovali si venkovská sídla, posílali děti do elitních škol...

Barbora: ...a snažili se přivdat do rodiny s rodokmenem. Chápu. A co šlechta? Ta se neinspirovala jinde?

Lukáš: Ale ano! Současně probíhalo i takzvané „zburžoazňování“ šlechty. Přijímali nové, kapitalistické způsoby myšlení, hlavně v podnikání. Nešlo jen sedět na zámku a koukat z okna.

Barbora: A co osobní život? Třeba sňatky? Tam si taky drželi přísná pravidla?

Lukáš: Rozhodně. Sňatková politika byla klíčová. Prvorození synové si téměř nikdy nebrali někoho „pod úroveň“. Mohli by totiž přijít o dědictví.

Barbora: Takže žádné romantické příběhy o Popelce?

Lukáš: Spíš výjimečně. Většina dbala na rovnorodý sňatek. Zajímavé je, že zatímco nerovný sňatek byl skandál, takové nezávazné milostné pletky s ženami nižšího původu se u mužů celkem tolerovaly.

Barbora: To zní... velice pokrokově.

Lukáš: Ano, dvojí metr v praxi. Ale i tak, do první světové války si víc než osmdesát procent hraběcích synů vzalo ženu ze stejné vrstvy. Bylo to prostě nejdůležitější pravidlo hry.

Barbora: Takže šlechta nebyla jen o titulech, ale o propracovaném systému pravidel, jak si udržet moc a vliv. A právě ten politický vliv bude naše další téma.

Barbora: Takže ti sudetoněmečtí šlechtici byli naštvaní hlavně kvůli těm lesům, které jim stát nevrátil. Jak se to projevilo v politice?

Lukáš: Přesně tak. Ta frustrace byla obrovská. A někteří z nich se začali silně politicky angažovat, aby své zájmy prosadili. Mluvím tu o lidech jako Ulrich Kinský nebo Max Egon Hohenlohe.

Barbora: A jak se angažovali? Lobovali jen v Československu?

Lukáš: Kdepak, využívali své mezinárodní kontakty. Hlavně v Británii a Německu. Ulrich Kinský se stal například předním členem Sudetoněmecké strany, tedy SdP.

Barbora: Té Henleinovy strany? Takže využíval své kontakty pro ně?

Lukáš: Přesně. Šířil propagandu ve prospěch sudetoněmeckých požadavků. Československá policie ho dokonce sledovala jako státně nespolehlivého. Létal přes Drážďany do Berlína a jednal s říšskými činiteli.

Barbora: To zní dost radikálně. A co se dělo dál, když se situace v roce 1938 vyhrotila?

Lukáš: Tady do hry vstupuje Runcimanova mise. Britové poslali diplomaty, aby tu situaci "zprostředkovali". Ale SdP na to měla jasný plán.

Barbora: Jaký plán? Nějaký geniální tah?

Lukáš: V podstatě ano. Karl Hermann Frank to řekl jasně: lord Runciman musí odjet s přesvědčením, že problém se nedá řešit uvnitř státu. Že situace je neřešitelná.

Barbora: Takže ho chtěli zmanipulovat. A Kinský v tom taky nějak figuroval?

Lukáš: A jak! Poslal telegram jednomu členu mise, aby prosadil okamžité obsazení Sudet německou armádou! Mluvil o "ukrutnostech" a "rudé chátře".

Barbora: Páni. To je silné obvinění. Ale co česká šlechta? Byli všichni takhle proněmečtí?

Lukáš: Vůbec ne! A to je klíčové. V září 1938 přišla skupina české šlechty za prezidentem Benešem. Šlo o rody jako Schwarzenbergové, Kinští nebo Lobkowiczové.

Barbora: A co mu řekli?

Lukáš: Předali mu prohlášení, kde zdůraznili svou věrnost českému státu. Psali, že je jejich povinností "uchovat dědictví svých otců" a že chtějí hájit staré hranice Koruny české.

Barbora: Takže tohle všechno zní jako hodně pravidel. Jak ale vypadal takový... běžný rok šlechtice? Bylo to jen o plesech a honech?

Lukáš: V podstatě ano, ale mělo to svůj pevný řád. Šlechtický rok měl dvě hlavní části. Zimní společenskou sezónu a letní pobyt na venkově.

Barbora: Takže zima ve městě, léto na zámku? To zní jako sen.

Lukáš: Přesně tak. Nový rok obvykle vítali ve Vídni. Jejich první povinností bylo pozdravit císaře v Hofburgu. Tím odstartovala plesová sezóna.

Barbora: A to znamenalo co? Jeden ples za měsíc?

Lukáš: Spíš tři za týden! Začínalo se dvěma povinnými dvorskými bály a pak následovala smršť plesů v palácích různých rodin. Každá pořádala minimálně jeden za sezónu.

Barbora: Páni, to muselo být vyčerpávající. A co kromě tance?

Lukáš: Samozřejmě opera, divadla, večírky... Mnoho šlechticů mělo i malá divadelní jeviště přímo ve svých palácích. Sezóna končila až o masopustu a na venkov se vraceli v květnu.

Barbora: S takovým společenským životem asi nebylo těžké najít si partnera. Nebo i to mělo svá pravidla?

Lukáš: A jaká! Sňatková politika byla klíčová. Dbalo se na takzvanou endogamii, tedy sňatky v rámci vlastní skupiny.

Barbora: Takže žádné lásky přes společenské vrstvy?

Lukáš: Přesně. Ale tady je zajímavost – za nevítané se považovaly i sňatky směrem nahoru, třeba do habsburského rodu.

Barbora: Počkat, oni se nechtěli přiženit do císařské rodiny? Proč proboha?

Lukáš: Protože členové dynastie si mohli brát jen příslušníky jiných panovnických rodin. Pro šlechtice by to znamenalo spoustu komplikací.

Barbora: A tenhle uzavřený svět... jak dlouho to vydrželo? Co třeba první republika nebo protektorát?

Lukáš: I po pozemkové reformě za první republiky si šlechta zachovala svůj životní styl. Skutečný zlom přišel s nástupem Heydricha. Zakázal plesy a hony, což byla páteř jejich společenského života.

Barbora: Takže jejich svět se vlastně rozpadl...

Lukáš: Přesně tak. Muži často narukovali a ženy se musely postavit do čela rodin, což paradoxně vedlo k jejich emancipaci. Ale o tom, jak se šlechta vyrovnávala s nástupem komunismu, si povíme v další části.

Barbora: Takže když si představím šlechtickou rodinu, mám si představit spoustu dětí? Jako v nějakém historickém seriálu?

Lukáš: Přesně tak! Mít hodně dětí byla pro šlechtu v podstatě strategie. Neznamenalo to finanční zátěž jako u měšťanů.

Barbora: Jak to? Víc dětí přece znamená víc nákladů na vzdělání a živobytí.

Lukáš: To ano, ale taky víc příležitostí! Pro dcery tu byly ústavy šlechtičen, pro syny bez majetku zase vojenská kariéra nebo studijní nadace.

Barbora: Aha, takže každé dítě mělo svou... naplánovanou cestu?

Lukáš: V podstatě ano. Hlavně to byla pojistka pro pokračování rodu, protože dětská úmrtnost byla bohužel vysoká ve všech vrstvách.

Barbora: A kdo se o všechny ty děti staral a vychovával je? Předpokládám, že ne přímo rodiče.

Lukáš: Správně. Od narození měly děti chůvy a později takzvané gubernatorium – vychovatele a guvernantky. Vztahy s nimi byly často bližší než s rodiči.

Barbora: Takže vzdělání probíhalo hlavně doma?

Lukáš: Ano, byla to domácí výuka. Kromě čtení a psaní se kladl důraz na dovednosti pro společnost... tanec, jízda na koni, hudba. Všechno pro udržení jejich výlučnosti.

Barbora: Chápu. Celá výchova tedy směřovala k tomu, aby jednou převzali rodové dědictví.

Lukáš: Přesně. A to dědictví nebylo vnímáno jako zdroj bohatství, ale jako posvátný odkaz. Proto existoval takzvaný fideikomis.

Barbora: Fideikomis? To zní složitě.

Lukáš: Je to vcelku jednoduché. Byla to právní pojistka, schválená panovníkem, která bránila rozdělení nebo prodeji rodinného majetku. Majetek se musel předat dál.

Barbora: Takže nešlo jen o luxus, ale hlavně o zodpovědnost. To nás přivádí k tomu, jak vlastně ten obrovský majetek spravovali...

Barbora: A to nás plynule přivádí k našemu poslednímu tématu – k rakouské šlechtě. Mluvili jsme o jejich vlivu, ale co ty intriky a politika v pozadí?

Lukáš: Přesně tak, Barboro. Vezměme si třeba Ulricha Kinského. Jeho politické kontakty v Anglii s velkou radostí využívali henleinovci ve svůj prospěch.

Barbora: Takže rodinné vazby sahaly až do nejvyšší politiky. To je fascinující a trochu děsivé zároveň.

Lukáš: Rozhodně. Ale nebylo to jen o moci. Podobné napětí panovalo i uvnitř rodin. Jiný Kinský, František Josef, se oženil se Sophií von Körner z novošlechtické rodiny.

Barbora: A to byl asi problém, že? Ta „modrá krev“ pro ně byla vším.

Lukáš: Naprosto. Sophii ani jejich dceru Berthu nikdy plně nepřijali. Bertha to později skvěle vystihla. Říkala, že šlechta je nejméně zasažena modernou a žije mimo střední stav, který ve skutečnosti tvoří pokrok.

Barbora: To je silná myšlenka. Ta propast mezi starým světem a novou dobou... To se muselo projevit i na konci života, ne? Třeba u pohřbů.

Lukáš: Určitě. Třeba František Ferdinand nespočívá v hlavní rodové hrobce, ale v jím vybudované hrobce u zámku Artstetten. A co víc, poslední císař Karel I. zemřel v exilu a je pohřben až na Madeiře.

Barbora: Na Madeiře? To je opravdu symbolický konec jedné éry.

Lukáš: Je, ale příběh má dohru. Jeho žena Zita a syn Otto byli o desítky let později pohřbeni v tradiční Kapucínské kryptě ve Vídni. Takový zvláštní návrat po konci monarchie.

Barbora: Wow. Takže abychom to shrnuli... Rakouská šlechta byla svět plný politiky, přísných pravidel a nakonec i nevyhnutelného střetu s moderní dobou. Lukáši, moc ti děkuju, že jsi nám to dnes tak skvěle přiblížil.

Lukáš: Rádo se stalo, Barboro. Bylo mi potěšením.

Barbora: A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Doufáme, že jste si to užili. Uslyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!