Podcast na Baťův kanál: Historie, geografie a plavba

Kapitoly

Mýtus o výletní lodi

Důvod stavby: Uhlí a peníze

Technické vychytávky kanálu

Válka a těžká obnova

Od průmyslu k rekreaci

Strážnice – Srdce kanálu

Na vodě směr Slovensko

Výlet do Skalice

Jak proplout komorou

Bezpečnost na prvním místě

Shrnutí a další tipy

Poklady na dně řeky

Historie ukrytá ve slovech

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Vsadím se, že když se řekne Baťův kanál, většina si představí klidnou plavbu na hausbótu o prázdninách. Ale co kdybych vám řekl, že za pár minut úplně změníte pohled? Že to nebyla idylka, ale tvrdý byznys, kde šlo o uhlí a obrovské peníze.

Karolína: Přesně tak. Do konce tohoto tématu pochopíte, proč Baťův kanál fungoval úplně jinak, než jak ho známe dnes. Byla to vlastně taková vodní dálnice pro náklad. A my si ukážeme proč.

Matěj: Tak na to se těším. Tohle je Studyfi Podcast.

Matěj: Dobře, Karolíno, tak rovnou k věci. Proč by někdo ve 30. letech kopal přes padesát kilometrů dlouhý kanál? To se Baťovi chtělo na lodičky?

Karolína: To sotva. Důvod byl mnohem prozaičtější — lignit. Baťa vlastnil doly v Ratíškovicích a doprava uhlí po silnici byla drahá a neefektivní. Potřeboval dostat tuny lignitu do svých továren v Otrokovicích levně a rychle.

Matěj: Aha, takže to celé bylo vlastně jedno velké logistické řešení. Žádná romantika.

Karolína: Přesně tak. Stavba začala v říjnu 1934 s rozpočtem asi 25 milionů korun. To byly tehdy obrovské peníze. Nakonec se to ale prodražilo na 35 milionů.

Matěj: Klasický stavební projekt, vždycky se něco objeví. Co se stalo?

Karolína: Mimo jiné velká povodeň v roce 1937, která poškodila rozestavěné dílo. Ale i tak všechno stihli dokončit na podzim roku 1938. Byla to neuvěřitelná rychlost.

Matěj: Dobře, kanál stojí. Jak ale dostali to uhlí z dolu na loď a pak do Otrokovic? To přece není jen tak.

Karolína: Měli to geniálně vymyšlené. Z Ratíškovic vedla železnice přímo do přístavu Sudoměřice, kde stála technická památka, které se říká Výklopník.

Matěj: Výklopník? To zní… popisně.

Karolína: A taky to tak fungovalo. Byl to v podstatě stroj, který pomocí kladek chytil celý vagón plný uhlí, zvedl ho a jednoduše ho vysypal přímo do nákladní lodi. Efektivita na prvním místě.

Matěj: To je neuvěřitelné! Jako když si doma přesypávám müsli do misky, ale s vlakem.

Karolína: Přesně taková průmyslová verze. A aby lodě mohly plout, museli vyřešit ještě jeden problém — výškový rozdíl. Celý kanál je dlouhý asi 52 kilometrů a mezi nejvyšším a nejnižším bodem je rozdíl skoro 23 metrů.

Matěj: To je jako sedmipatrový dům! Jak to překonali?

Karolína: Pomocí systému plavebních komor, lidově se jim říká zdymadla. Postavili jich čtrnáct, i když dnes se jich aktivně používá dvanáct. Loď vpluje do komory, vrata se zavřou a voda se buď napustí, nebo vypustí, čímž loď klesne nebo stoupne. Je to takový vodní výtah.

Matěj: Takže všechno běželo, uhlí se vozilo... a pak přišla válka. Jak to kanál poznamenal?

Karolína: Velmi těžce. V roce 1945 ustupující německá vojska zničila co mohla — mosty, jezy, plavební komory... Škody přesáhly deset milionů tehdejších korun. Pro kanál to byla obrovská rána.

Matěj: To je strašné. Podařilo se ho vůbec opravit?

Karolína: Podařilo, i když to nebylo hned. S opravami se začalo hned v roce 1946 a práce pokračovaly ještě celý další rok. Byla obrovská snaha zprovoznit ho co nejdřív.

Matěj: Takže i po válce byl pořád důležitý pro průmysl?

Karolína: Určitě, ale jeho zlatá éra pomalu končila. S nástupem levnější železniční a silniční dopravy v druhé polovině 20. století ztratil svůj původní význam.

Matěj: A to nás přivádí k dnešku. Z vodní dálnice na uhlí je teď turistická atrakce. Jak k té proměně došlo?

Karolína: Byl to postupný proces. Když kanál přestal sloužit svému účelu, začal chátrat. Ale naštěstí si lidé uvědomili jeho potenciál pro rekreaci. Dnes je to jedna z nejoblíbenějších vodních cest u nás.

Matěj: Takže místo nákladních člunů plných lignitu dnes potkáme hlavně hausbóty a výletní lodě. A uhodnu – na střeše se sedět nesmí, že?

Karolína: Přesně tak, to je jedno z pravidel. A taky se pluje jen přes den, za dobré viditelnosti. Už to není o rychlosti a tunách nákladu, ale o pohodě a zážitcích.

Matěj: Takže to je ten slíbený aha moment. Baťův kanál nebyl postaven pro naši zábavu, ale z čistě pragmatických, obchodních důvodů. My jsme mu vlastně dali takový druhý život.

Karolína: Krásně řečeno. Je to dokonalý příklad toho, jak se účel technického díla může v průběhu času naprosto změnit. Zůstala po něm ale i firma, která u jeho zrodu stála. Dnes se jmenuje T-Machinery a stále vyrábí těžařskou techniku.

Matěj: Fascinující. Z průmyslové tepny se stala oáza klidu a odpočinku. Ale průmysl jako takový se samozřejmě nezastavil, jen se přesunul jinam, což nás skvěle přivádí k dalšímu tématu…

Karolína: Přesně tak. A ten průmysl se nejen přesunul, ale naštěstí udělal místo něčemu úplně novému. Třeba právě turistice, která na Baťově kanálu dneska doslova kvete.

Matěj: To je skvělý oslí můstek! Tak pojďme na to. Kam bychom se jako turisté měli vydat, abychom si kanál užili na maximum?

Karolína: Ideální je jednodenní plavba. A jako startovní bod doporučuju Strážnici. Pro mnohé je to to úplně nejhezčí místo na celém kanále.

Matěj: Co je tam tak speciálního? Kromě toho, že tam mají vyhlášené folklorní slavnosti, to vím. To je taková ta hlavní atrakce, ne?

Karolína: To ano, ale je tam toho mnohem víc! Třeba ten obrovský zámecký park s platanovou alejí... A pak taková botanická rarita – kouzelný strom Jinan Dvojlaločný, známější jako Ginkgo.

Matěj: Aha, ten živoucí dinosaurus mezi stromy! Ten si pamatuju z biologie.

Karolína: Přesně ten! A pak je tu skanzen, modrotiskařská dílna, skvělá pražírna kávy... Strážnice je prostě nabitá zážitky.

Matěj: Dobře, Strážnici máme prozkoumanou. Nasedáme na loď a kam dál?

Karolína: Plujeme směr Slovensko. První krátká zastávka je přístav Petrov. Je to vyhlášená vinařská oblast zvaná Plže. Můžete si dát zmrzlinu, nebo se děti podívají na oslíka.

Matěj: Zmrzlina a oslík, to zní jako ideální pauza. A co je dál po proudu?

Karolína: Po Petrově mineme plavební komoru, k tomu se ještě vrátíme, a doplujeme k Sudoměřicím. Tam je technická památka Výklopník.

Matěj: Výklopník? To zní... technicky. Co to je?

Karolína: Je to místo, kde se kdysi překládal lignit z vagónů na lodě. Dnes je to poloostrůvek se zvířátky, o který se s láskou stará rodina Fojtíků, jedna z nejstarších ‘baťákovských’ rodin v regionu.

Matěj: Takže z průmyslové památky je mini zoo. To je paráda! A to už jsme skoro na Slovensku, že?

Karolína: Přesně tak. Cílem je Skalický přístav. Odtud se dá za chvilku suchou nohou dojít až do královského města Skalica.

Matěj: A co nesmíme ve Skalici minout? Dej mi dva rychlé tipy.

Karolína: Jednoznačně ochutnat Skalický trdelník! Ten je úplně jiný, než jaký znáte z vánočních trhů v Praze. A k tomu sklenku Skalického rubínu, což je skvělé suché červené víno.

Matěj: Trdelník, který není past na turisty? Tak to musím zkusit!

Karolína: Přesně tak. A pak se lodí vracíme zpátky do Strážnice. Perfektní jednodenní výlet.

Matěj: Super! Takže za jeden den stihneme historii ve Strážnici, přírodu, technickou památku a ještě i gastronomický výlet k sousedům. To je skvělé. Zmínila jsi ale ty plavební komory, které jsme záměrně přeskočili…

Karolína: Přesně tak, Matěji. Plavební komory. Zní to možná složitě, ale je to vlastně takový vodní výtah pro lodě.

Matěj: Vodní výtah? To se mi líbí. Takže to není nic, čeho bychom se měli bát?

Karolína: Vůbec ne! Je to jen mechanismus, který vyrovnává rozdílnou výšku hladiny. Baťův kanál není rovina, takže tyhle „výtahy“ potřebujeme, abychom mohli plynule proplout.

Matěj: Aha, to dává smysl. A jak to funguje v praxi? Prostě k tomu přijedu a jedu?

Karolína: Skoro. Ale je tam pár pravidel. Nejdůležitější je provozní doba. Komory fungují zhruba od půl desáté ráno do půl šesté večer. A pozor, kolem oběda, většinou mezi jednou a druhou, mají pauzu.

Matěj: Takže když to nestihnu, mám smůlu a spím na vodě? Někde uprostřed ničeho?

Karolína: No, uprostřed ničeho ne. Ale musel by ses vrátit do posledního přístavu nebo kotviště. Nemůžeš loď jen tak nechat uvázanou u břehu, kde se ti zlíbí. Místa pro kotvení jsou přesně určená.

Matěj: Dobře, takže plánovat dopředu je klíčové. Řekněme, že jsem to stihl. Co dál? Přijedu ke komoře a co vidím?

Karolína: Vidíš vlastně takovou velkou bránu a semafor, jako na křižovatce. Když svítí červená, zastavíš v bezpečné vzdálenosti a čekáš. Buď dáš neutrál, nebo se můžeš chytit pontonu před komorou.

Matěj: A pak čekám na zelenou.

Karolína: Přesně. Nejdřív se otevřou vrata a vyjedou lodě z druhého směru. Pak blikne zelená pro tebe. Do komory najíždíš pomalu. Pokud jedou lodě před tebou, držíš se za nimi.

Matěj: A uvnitř? Kam se mám postavit?

Karolína: Komorník, tedy obsluha komory, ti většinou ukáže. Ale obecně platí, že menší lodě stojí vedle sebe a ty větší se řadí tak trochu na cik-cak, aby se nedotýkaly motory. Ideální je držet se co nejvíc uprostřed.

Matěj: A čeho se chytím? Nemůžu tam jen tak plavat.

Karolína: To rozhodně ne. Na stěnách komory jsou buď vertikální tyče, žebříky, nebo horizontální lana. Tvůj „háček“, tedy pomocník na přídi, se chytí hákem za lano, nebo se vy rukama chytíte tyčí. Je dobré najet na tu stranu, kde máš kormidlo, abys jen vystrčil ruku a chytil se.

Matěj: Dobře, takže jsem uvnitř, držím se… a co teď?

Karolína: A teď přichází nejdůležitější pravidlo. Vypnout motor! Po celou dobu, co jsi v komoře a probíhá takzvané komorování, musí být motor vypnutý.

Matěj: Proč? Kvůli výparům?

Karolína: Přesně tak. V uzavřeném prostoru by to mohlo být nebezpečné. Takže se pevně držíš na přídi i na zádi, motor je zticha a jen čekáš, až se hladina vody buď zvedne, nebo klesne.

Matěj: To může být docela síla, když se ta voda valí, ne?

Karolína: Vzadu u vrat je proud nejsilnější, proto je lepší být uprostřed. Ale není to nic dramatického. Je to spíš takový zajímavý zážitek, uvidíš.

Matěj: A pak se otevřou druhá vrata a zase blikne zelená?

Karolína: Ano. Ale ještě předtím, než se úplně otevřou, nastartuješ motor, ale pořád se držíš. Jakmile blikne zelená, lodě před tebou začnou vyjíždět. Ty se pak opatrně odtlačíš od stěny...

Matěj: Opatrně?

Karolína: Ano, na přídi i na zádi zhruba stejnou silou. Kdyby jeden z vás zabral víc, loď by se mohla nepříjemně stočit. Pak zařadíš a pomalu vyjíždíš. Jakmile je záď s motorem venku z komory, můžeš přidat a pokračovat v plavbě.

Matěj: Zní to jako dobře nacvičený tanec.

Karolína: Je to přesně tak. První komora je trochu adrenalin, druhá už je rutina.

Matěj: Super, myslím, že komory už chápu. Takže když to shrnu: přijet, počkat na zelenou, vplout, chytit se, vypnout motor, počkat, nastartovat, odtlačit se a na zelenou odjet.

Karolína: Perfektně shrnuto! Nic víc v tom není. Je to zážitek, ne překážka. A ještě jeden malý tip – na loď si berte opravdu jen to nejnutnější. Čím méně věcí, tím víc místa a tím lépe se vám bude manipulovat.

Matěj: Dobře, to mě uklidňuje. Komory tedy máme za sebou. Ale co takové to běžné denní fungování na lodi? Třeba přistávání u mola v přístavu. Je to podobně složité, nebo je to spíš jako parkování auta? Tedy… pokud umíte parkovat.

Karolína: Je to jednodušší než podélné parkování v centru Prahy, to ti slibuju. Ale i tam je pár triků, jak si to co nejvíc usnadnit.

Matěj: Super, takže s trochou praxe se z přistávání nestane noční můra. Ale říkám si, když už jsme u té vody, co se skrývá pod hladinou? Myslím kromě ryb a ztracených kotev.

Karolína: Občas něco mnohem zajímavějšího! A to je skvělý oslí můstek k tématu říční archeologie. Není to jen o hledání pokladů.

Matěj: Tak o čem tedy? To jako archeologové plavou s dýchacími přístroji v Moravě?

Karolína: Přesně tak! Například v červenci 2017 proběhl revizní výzkum koryta řeky Moravy. A víš, proč?

Matěj: To netuším. Někdo ztratil klíče od auta?

Karolína: Téměř. Jeden expert, inženýr Neset, který studoval historické plavební trasy, upozornil na možné pozůstatky starého zdymadla.

Matěj: A našlo se něco?

Karolína: A jak! Tým potvrdil existenci a zdokumentoval pozůstatky plavební komory v Rohatci. A teď se podrž… z roku 1722.

Matěj: Páni, to je neuvěřitelné. Takže na dně řeky leží skoro 300 let stará technická památka. To mění pohled na to, co se může skrývat pod vodou.

Karolína: Přesně tak. Historie je doslova všude, jen ji musíme umět najít. A to platí nejen pro řeky, ale i pro jezera.

Matěj: A když mluvíme o historii, která se skrývá na nečekaných místech... napadají mě slova. I v nich se přece musí ukrývat celé příběhy, ne?

Karolína: Přesně tak! Vezmi si třeba úplně obyčejné „Ahoj“. Věděl jsi, že jedna teorie říká, že je to zkratka z latiny? Konkrétně „Ad honorem Jesu“, tedy „Ke slávě Ježíše“.

Matěj: Páni. To jako volali námořníci, když viděli piráty?

Karolína: Údajně ano! Ale je tu i pravděpodobnější verze z angličtiny. Spojení „a hoy“ označovalo malou nákladní loď.

Matěj: Aha, to už dává větší smysl. Ale mám pocit, že existuje ještě nějaká třetí, divočejší verze…

Karolína: Existuje! Ta říká, že to bylo citoslovce, kterým středoangličtí honáci popoháněli dobytek. Hlavně voly.

Matěj: Počkat, takže když řeknu kamarádovi „ahoj“, vlastně ho popoháním jako dobytek? To je geniální!

Karolína: V podstatě ano. A k nám pozdrav dostali vodáci a trampové, kteří si chtěli ve vnitrozemí připomenout moře.

Matěj: Neuvěřitelné. Takže abychom to shrnuli... historie se opravdu skrývá všude. Na dně řeky, v názvech jezer, a dokonce i v tom nejběžnějším pozdravu. Klíčové je prostě se zajímat.

Karolína: Přesně tak. Stačí se jen správně dívat a ptát se.

Matěj: A to je pro dnešní díl Studyfi Podcastu vše. Karolíno, moc ti děkuju za skvělé postřehy. A vám, posluchačům, děkujeme za pozornost.

Karolína: Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou!