Podcast na Baťův kanál: Historie a průvodce

Kapitoly

Mýtus o výletní lodi

Proč? Lignit!

Technické zázraky

Válka a obnova

Jak to celé funguje?

Na vodě dnes

Co nesmíte minout

Budoucnost kanálu

Vodní výtahy zvané komory

Jak proplout komorou

Život na palubě

Kde zakotvit na noc

Archeologie pod hladinou

Původ pozdravu Ahoj

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Většina lidí si myslí, že Baťův kanál byl odjakživa stavěný pro romantické plavby na hausbótech. Místo, kam vezmete rodinu o víkendu. Ale pravda je... mnohem industriálnější a špinavější.

Adéla: Přesně tak, Vojto. Zapomeňte na opalovací krémy a představte si spíš černé uhlí. Tenhle kanál měl původně úplně jiný účel. Posloucháte Studyfi Podcast.

Vojtěch: Takže žádné idylické začátky? To mě zajímá. Proč tedy Tomáš Baťa investoval tolik peněz do vykopání padesáti kilometrů vodní cesty?

Adéla: Jeden jediný důvod – lignit. Baťa měl v Ratíškovicích doly na lignit, což je v podstatě druh hnědého uhlí. A potřeboval ho levně a efektivně dostat do svých továren v Otrokovicích.

Vojtěch: A silnice nebo železnice nestačily?

Adéla: Byly příliš drahé. Vodní doprava byla v té době prostě nejlevnější způsob, jak přepravovat obrovské objemy těžkého nákladu. Takže Baťa vsadil na vodu.

Vojtěch: To dává smysl. Kdy se tedy koplo do země?

Adéla: Stavba začala 16. října 1934. Zajímavostí je, že byla zahájena s podmínkou, že pokud by se začal stavět velký průplav Dunaj-Odra, mohl by se provoz na Baťově kanále omezit nebo i zastavit.

Vojtěch: Takže to byl tak trochu "plán B"?

Adéla: Dalo by se to tak říct. Původní rozpočet byl asi 25 milionů korun, ale nakonec se vyšplhal na 35 milionů.

Vojtěch: O deset milionů víc! Co se stalo?

Adéla: Z velké části za to mohla velká povodeň v roce 1937, která poškodila rozestavěné dílo. Všechny práce se pak dokončily na podzim roku 1938.

Vojtěch: Takže kanál byl hotový. Jak to v praxi vypadalo? Třeba v těch Otrokovicích, kde Baťa potřeboval to uhlí?

Adéla: Tam vybudovali obrovské přístaviště. Bylo sto metrů dlouhé a osmnáct metrů široké. Najednou tam mohlo kotvit až osm čtyřicetimetrových lodí.

Vojtěch: To je skoro jako malý námořní přístav uprostřed Moravy!

Adéla: Přesně! A hned vedle přístaviště postavili plavební komoru a dokonce i skluz do vody s dílnou, na které byl nápis, který musel v Otrokovicích působit jako zjevení – „Loděnice“.

Vojtěch: Loděnice! To je skvělé. Ale mě fascinuje ta logistika. Jak dostali to uhlí z vlaku na loď?

Adéla: To je ta nejlepší část! Z Ratíškovic vedla úzkorozchodná železnice až do přístavu v Sudoměřicích. A tam stála technická památka zvaná „Výklopník“.

Vojtěch: Výklopník? To zní... akčně.

Adéla: A taky to akční bylo. Představ si zařízení, které popadlo celý vagon plný lignitu, zvedlo ho a pomocí kladkostroje ho prostě překlopilo a vysypalo přímo do nákladní lodi.

Vojtěch: Počkat, ono to překlopilo celý vagon? To bych chtěl vidět! To je jako sen každého kluka, co si hraje s vláčky.

Adéla: Přesně tak. A firma, která za tím stála, mimochodem v Ratíškovicích stále existuje pod názvem T-Machinery a pořád vyrábí těžařskou techniku. Ve své době to byla světová špička.

Vojtěch: Bohužel, pak přišel rok 1938 a druhá světová válka. Jak to kanál ovlivnilo?

Adéla: Velmi těžce. Nejhorší přišlo na samém konci války, v roce 1945, kdy ustupující německá vojska systematicky ničila infrastrukturu. Zničili mosty, jezy i plavební komory.

Vojtěch: To musela být obrovská škoda.

Adéla: Byla. Vyčíslili ji na více než 10 milionů tehdejších korun. Jen si vezmi, že celá stavba stála 35 milionů. Byla to skoro třetina hodnoty celého díla v troskách.

Vojtěch: Podařilo se to opravit?

Adéla: Hned v roce 1946 se pustili do práce. Doufali, že to stihnou do letní sezóny, ale práce byly tak rozsáhlé, že se protáhly až do roku 1947. Ale ano, kanál se podařilo znovu zprovoznit.

Vojtěch: Pojďme si to teď shrnout v číslech. Jak je vlastně kanál dlouhý a jak překonává terén?

Adéla: Celková délka je přibližně 52 kilometrů. A teď to nejzajímavější – výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem plavby je asi 22,5 metru.

Vojtěch: To je jako sedmipatrový dům! Jak lodě takový kopec "vyšplhají"?

Adéla: K tomu slouží systém plavebních komor, kterým se lidově říká zdymadla. Je to v podstatě takový vodní výtah pro lodě. Loď vpluje do komory, vrata se za ní zavřou, napustí se nebo vypustí voda, a tím loď klesne nebo stoupne na další úroveň.

Vojtěch: Kolik takových "výtahů" tam je?

Adéla: Celkem jich je na trase čtrnáct, ale pro plavbu se jich dnes aktivně využívá dvanáct. Ty zbylé dvě, například u penzionu U Veličky, dnes slouží hlavně jako protipovodňová ochrana.

Vojtěch: Takže z uhelné dálnice se stala turistická atrakce. Když si dnes půjčím hausbót, na co si mám dát pozor? Zní to jednoduše, ale asi to má svá pravidla.

Adéla: Určitě. Základní pravidlo je plout uprostřed kanálu. Když potkáš jinou loď, zpomalíš a vyhnete se sobě vpravo. Jakmile se minete záděmi, můžeš se vrátit zase doprostřed.

Vojtěch: A co rychlost? Můžu na to šlápnout, abych byl v cíli dřív?

Adéla: To moc nepůjde. Lodě mají omezovač rychlosti, takže nepojedou víc než 8 km/h. Navíc v přístavech musíš jet úplně pomalu, abys nedělal vlny a nepoškozoval ostatní lodě.

Vojtěch: Dobře, a co koupání? Voda vypadá trochu kalně...

Adéla: To je důležitý bod. Voda je ve skutečnosti velmi čistá, žije v ní spousta živočichů. Ale dno je extrémně bahnité, proto ta barva. V plavební cestě je koupání zakázané. A hlavně, je tam hloubka jen asi 130 centimetrů.

Vojtěch: Takže skok šipkou nepřipadá v úvahu, pokud nechcete skončit po hlavě v bahně.

Adéla: Přesně tak. A samozřejmě, kapitán lodi, tedy ten, kdo ji řídí, musí mít nad 18 let a nesmí pít alkohol. A děti do 15 let musí mít záchrannou vestu. Bezpečnost na prvním místě.

Vojtěch: Dobře, pravidla známe. Teď to nejdůležitější – kam se podívat? Co bys doporučila jako top zastávky?

Adéla: Určitě Strážnici. To je klenot. Je tam nádherný zámecký park, kde se konají slavné folklorní slavnosti, a taky skanzen. Mají tam i úžasnou platanovou alej a vzácný strom Jinan dvoulaločný, známý jako Ginkgo.

Vojtěch: Počkat, Ginkgo? To je ten prastarý jehličnan, co má listy?

Adéla: Ano, přesně ten! Další skvělou zastávkou je Petrov a jeho historické vinné sklepy Plže. A samozřejmě Sudoměřice s už zmíněným Výklopníkem. Je tam teď i malá farma se zvířátky.

Vojtěch: A co na slovenské straně? Kanál přece vede i na Slovensko.

Adéla: Ano, končí v přístavu Skalica. A tam musíte ochutnat dvě věci. Skalický rubín, což je skvělé suché červené víno, a hlavně Skalický trdelník.

Vojtěch: Trdelník znám z vánočních trhů, ale ten asi nebude ten pravý, že?

Adéla: Ani náhodou. Ten pravý skalický je úplně jiný, mnohem lepší. To se nedá srovnat. To prostě musíte zažít.

Vojtěch: Zní to jako skvělý plán na prodloužený víkend. Plánuje se s kanálem něco do budoucna? Bude se dál rozšiřovat?

Adéla: Plány jsou velké. Existuje vize propojit Skalicu s obcí Rohatec, což je asi jen 800 metrů. Odtud by se pak po řece Moravě dalo doplout až do Hodonína, kde by mohl vzniknout největší říční přístav v Česku.

Vojtěch: Páni, takže z Baťovy soukromé uhelné cesty by se mohla stát mezinárodní vodní tepna?

Adéla: Přesně tak. Ale to je zatím hudba budoucnosti. Doufejme, že se toho naše děti dožijí.

Vojtěch: Takže abychom to shrnuli. Baťův kanál není jen nějaká vodní strouha pro turisty. Je to úžasná technická památka s drsnou průmyslovou historií, která se proměnila v rekreační ráj. A příběh zdaleka nekončí.

Adéla: Krásně řečeno. Je to živoucí historie, kterou si můžete doslova proplout.

Vojtěch: Skvělé. Děkuji Adélo za nahlédnutí do historie i současnosti Baťova kanálu. A my se přesuneme k dalšímu tématu.

Adéla: Přesně tak. A když už jsme u toho proplouvání, pojďme se podívat na jednu klíčovou věc. Na plavební komory.

Vojtěch: Jo, to jsou ty... vodní výtahy, že? Zní to trochu jako sci-fi.

Adéla: Je to v podstatě vodní výtah. Pomáhají lodím překonávat výškové rozdíly na řece. Ale není to žádné sci-fi, spíš dobře promazaný stroj. Jen je potřeba znát pár pravidel.

Vojtěch: Dobře, tak jaká jsou ta pravidla? Předpokládám, že nemůžu prostě přijet, kdy se mi zachce.

Adéla: To opravdu ne. Komory mají provozní dobu, obvykle tak od půl desáté do půl šesté večer. A pozor, mají i polední pauzu! Takže žádné komorování mezi jednou a druhou odpoledne.

Vojtěch: To aby si komorník stihl dát oběd, chápu. Co se stane, když to nestihnu?

Adéla: Tak máš smůlu a musíš se vrátit do posledního přístavu. Není možné zakotvit jen tak někde u břehu. Takže... plánování je základ.

Vojtěch: Dobře, takže jsem u komory včas. Co dál? Je to jako na křižovatce?

Adéla: Přesně tak! Přijedeš a vidíš červenou. Zastavíš v bezpečné vzdálenosti a čekáš. Až lodě zevnitř vyjedou, blikne ti zelená a můžeš vplout dovnitř.

Vojtěch: A uvnitř? To si tam jen tak plavu a čekám?

Adéla: Kdepak. Tady přichází ta nejdůležitější část. Musíš vypnout motor. Po celou dobu komorování je motor vypnutý.

Vojtěch: Vypnutý? Úplně? A co budu dělat, abych do někoho nenarazil?

Adéla: Přesně na to tam jsou po stranách lana, tyče a žebříky. Pomocí háků se chytneš na přídi i na zádi a držíš loď na místě. Je to týmová práce.

Vojtěch: Aha, takže žádné kormidlování. Jen se držet. Zní to... jednoduše.

Adéla: Je to jednoduché, když víš, co dělat. Komorník ti vždycky poradí, kam se postavit. Velké lodě stojí cik-cak, malé vedle sebe. A hlavní je klid. Žádný stres.

Vojtěch: Dobře, takže držím se, voda stoupá nebo klesá, vrata se otevřou... a co pak?

Adéla: Počkáš na zelenou. Pak nastartuješ motor, ale pořád se držíš! Opatrně se odstrčíš od stěny a pomalu vyjedeš ven. Jakmile je záď z komory, můžeš přidat plyn.

Vojtěch: Super, komory máme za sebou. Ale co takové ty běžné věci? Třeba... jak bezpečně nastoupit na loď, abych neskončil ve vodě?

Adéla: Velmi dobrá otázka! Základní pravidlo: nikdy necouvej. Ať už nastupuješ nebo vystupuješ, vždycky jdi popředu. Jeden člověk na břehu, druhý na lodi, a pomáháte si.

Vojtěch: Rozumím. A co vybavení? Mám si vzít fén, toustovač a herní konzoli?

Adéla: Jasně, a nezapomeň na kávovar. Ne, teď vážně. Ber si jen to nejnutnější. Loď má trakční baterii, ale ta je hlavně na světla a navigaci.

Vojtěch: Takže nabíjet pět telefonů najednou není dobrý nápad?

Adéla: To je nápad, jak si zničit baterku a zbytek dovolené strávit potmě. Mobily nabíjejte v přístavech. S sebou powerbanku. Do ledničky jídlo na první den a pak se spoléhej na restaurace a obchody po cestě. Tady platí, že méně je více.

Vojtěch: Dobře, takže šetříme baterku. Kam můžu s lodí na noc? Můžu hodit kotvu kdekoliv se mi zlíbí?

Adéla: To bohužel ne. Kotvit se smí jen na místech k tomu určených. To jsou přístavy a oficiální kotviště. Většinou jsou dobře značená.

Vojtěch: A v přístavu si můžu stoupnout kamkoliv?

Adéla: Musíš hledat veřejná stání. Jsou tam i soukromá místa půjčoven, ta bývají označená. A taky pozor na místa se žlutým pruhem. Ta jsou pro policii a hasiče.

Vojtěch: A je tam nějaká obsluha?

Adéla: Skoro každý přístav má svého správce. Když si nejsi jistý, prostě se ho zeptej. Za stání přes noc se platí malý poplatek, ale máš k dispozici záchody, sprchu a hlavně... zásuvku!

Vojtěch: Zásuvku! Takže tam si můžu nabít ten telefon. Konečně!

Adéla: Přesně tak. Je to součást toho dobrodružství. Nejsi v hotelu, jsi na lodi. Takže si užívej přírodu a buď soběstačný.

Vojtěch: Skvělé shrnutí. Takže víme, jak na komory, jak žít na lodi a kde spát. Díky Adélo, to byly opravdu cenné rady. A teď se pojďme podívat na konkrétní trasy, kam se můžeme vydat.

Adéla: Když už jsme u těch tras, co takhle jedna, která je tak trochu pod vodou? Mluvím o říční archeologii.

Vojtěch: Pod vodou? To zní jako hledání pokladu! O co přesně jde?

Adéla: V podstatě ano. Představ si, že v řece Moravě, konkrétně v Rohatci, se našly pozůstatky první plavební komory. A teď se podrž... z roku 1722.

Vojtěch: Z roku 1722? To je neuvěřitelné! Jak na něco takového po třech stoletích vůbec někdo přijde? To přece muselo být dávno pryč.

Adéla: Přesně to si všichni mysleli. Jenže v roce 2017 se ozval jeden badatel, inženýr Neset, který se dlouhodobě věnoval starým plavebním trasám. Měl prostě tušení, že by tam zbytky starého zdymadla mohly být.

Vojtěch: Takový Indiana Jones českých řek! A co na to archeologové?

Adéla: Okamžitě se toho chytli. Zorganizoval se revizní výzkum přímo v korytě řeky. Cíl byl jasný: ověřit jeho teorii, najít ty zbytky a všechno pečlivě zdokumentovat.

Vojtěch: Takže se potápěli a prohledávali dno? Zní to jako pořádné dobrodružství.

Adéla: Bylo to tak. A právě tyhle objevy nám pomáhají skládat dohromady, jak naši předci využívali řeky. Ale to nejzajímavější teprve přijde...

Vojtěch: Tak to jsem zvědavý. Ale když mluvíme o řekách a lodích, napadá mě jedna věc... Proč vlastně vodáci a námořníci zdraví „Ahoj“?

Adéla: Skvělá otázka! Původ slova „Ahoj“ je docela detektivka. Existují hned tři hlavní teorie. Ta první je docela dramatická a sahá až k latině.

Vojtěch: K latině? To zní zajímavě. Povídej.

Adéla: Říká se, že námořníci volali „Ad honorem Jesu“, tedy „Ke slávě Ježíše“, když se na obzoru objevili piráti. Zkráceně z toho vzniklo... A-ho-j.

Vojtěch: Takže takové zaklínadlo proti pirátům. To se mi líbí. A co ta druhá teorie?

Adéla: Ta je o dost prozaičtější. Může pocházet z angličtiny, kde „a hoy“ označovalo malou nákladní loď. Námořníci na sebe prostě volali.

Vojtěch: A ta třetí? Doufám, že bude zase trochu bláznivá.

Adéla: To si piš. Prý jde o citoslovce, kterým středoangličtí honáci popoháněli dobytek, hlavně voly.

Vojtěch: Takže zdravíme jako honáci na pastvě? To je skvělé. A jak se to vlastně dostalo k nám, do vnitrozemí?

Adéla: Za to vděčíme trampům a vodákům z počátku dvacátého století. Chtěli si alespoň pozdravem přiblížit to vzdálené moře a dobrodružství.

Vojtěch: Takže ať už to bylo volání na Ježíše, loď nebo voly, do Česka to přinesla romantika. To je parádní tečka. Díky moc, Adélo, za všechny tyhle postřehy.

Adéla: Taky děkuju, Vojtěchu. A vám, milí posluchači, přejeme hezký den a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase... Ahoj!