Podcast na Autismus a ADHD: Diagnostika a pedagogické strategie

Kapitoly

Mýtus, který boříme

Co je jádrem autismu

Jak to vypadá v praxi

Varovné signály a záhada původu

Klíč k úspěchu: Strukturované učení

Dva pilíře a pár triků navíc

Závěrečné shrnutí

Úvod do ADHD

Oficiální Diagnostika

Tři pilíře ADHD

Proč ADHD vzniká?

ADHD v průběhu života

Co si nesplést

Podpora ve škole

Klíč je v rodině

Efektivní komunikace

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tomáš: Představte si, že sedíte u zkoušky a dostanete otázku na autismus. Většina studentů, tak 80 procent, okamžitě sáhne po spojení s nízkou inteligencí. A to je přesně ta chyba, která vás může stát lepší známku. My vám dnes ukážeme, proč je to celé jinak.

Tereza: Přesně tak. Tohle je jedna z největších pastí. A my vám dáme klíč, jak se jí vyhnout a zazářit.

Tomáš: Posloucháte Studyfi Podcast. Jsem Tomáš a se mnou je tu expertka na speciální pedagogiku, Tereza.

Tereza: Ahoj Tomáši, ahoj všichni. Jsem ráda, že se na tohle téma podíváme zblízka.

Tomáš: Dobře, Terezo, pojďme na to. Co je tedy Porucha autistického spektra, zkráceně PAS, když to není porucha učení ani snížená inteligence?

Tereza: Skvělá otázka. Autismus je vrozená neurobiologická porucha. To znamená, že mozek lidí s autismem funguje od narození prostě jinak. Není to nemoc, kterou by chytili, ani důsledek špatné výchovy.

Tomáš: Takže oni svět vnímají, myslí a rozhodují se v jiných dimenzích?

Tereza: Přesně. Dítě s autismem nerozumí dobře tomu, co vidí, slyší a prožívá. Představ si, že posloucháš rádio, kde přeskakuje pět stanic najednou. Je těžké se v tom vyznat. A právě proto je narušený jeho duševní vývoj.

Tomáš: A to narušení se projevuje v konkrétních oblastech, že?

Tereza: Ano, mluvíme o takzvané základní diagnostické triádě. To zní složitě, ale je to jednoduché. Jsou to tři hlavní oblasti, kde se problémy musí projevit.

Tomáš: A které to jsou?

Tereza: První je komunikace. Druhá je sociální interakce, tedy vztahy s lidmi. A třetí je představivost, která se projevuje specifickými vzorci chování.

Tomáš: Dobře, triáda zní logicky. Ale jak to poznám v reálném životě? Jak se projevují problémy v komunikaci?

Tereza: Tak například dítě vůbec nereaguje na své jméno. Někdy to může působit, jako by bylo neslyšící. Nebo má opožděný vývoj řeči, případně mluvit začalo, ale pak přestalo.

Tomáš: Takže neřekne, co chce, a nereaguje na pokyny?

Tereza: Přesně. A taky chybí gesta. Třeba v roce nemává na rozloučenou, neukazuje na věci, které ho zajímají. To jsou důležité signály.

Tomáš: A co ta sociální interakce? Jak se to projevuje ve vztazích?

Tereza: Tady je to často velmi viditelné. Chybí takový ten typický sociální úsměv. Děti si raději hrají o samotě a o ostatní se nezajímají. Mají špatný oční kontakt a působí, že žijí ve vlastním světě.

Tomáš: Takže takový ten spolužák, co se na tebe nikdy nepodívá a radši si staví věž z tužek, než aby si šel zakopat s míčem?

Tereza: Ano, to je sice zjednodušené, ale vystihuje to podstatu. Často ostatní lidi dokonce úplně ignorují.

Tomáš: A ta třetí oblast, chování a představivost?

Tereza: Tam vidíme stereotypy. Děti se zabývají určitými věcmi stále dokolečka. Třeba řadí hračky do řad, chodí po špičkách, nebo mají neobvyklou fixaci na jeden konkrétní předmět, který musí mít pořád u sebe.

Tomáš: Aha, takže to není o tom, že by si neuměly hrát, ale hrají si... jinak?

Tereza: Přesně tak. Nechápou, jak si s hračkami hrát funkčně. Místo aby autíčko jezdilo, budou třeba hodiny točit jeho kolečkem. Taky můžou mít záchvaty vzteku, protože nerozumí situaci, nebo jsou přecitlivělé na zvuky či materiály.

Tomáš: Existují nějaké absolutní varovné signály, kdy by rodiče měli zpozornět?

Tereza: Určitě. Jsou to takzvané absolutní indikace pro další vyšetření. Například když dítě do 12 měsíců nežvatlá. Nebo do 16 měsíců nepoužívá žádná slova. A velký pozor, pokud do 24 měsíců spontánně netvoří jednoduché věty.

Tomáš: A co je nejdůležitější?

Tereza: Jakákoli ztráta již naučených jazykových nebo sociálních dovedností. To je vždycky velký červený prapor, v jakémkoli věku.

Tomáš: A víme vlastně, co autismus způsobuje? Proč vzniká?

Tereza: To je bohužel ta nejtěžší otázka. Přesnou příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Víme, že určitou roli hrají genetické faktory, ale není to tak jednoduché.

Tomáš: Takže žádný 'gen autismu' neexistuje?

Tereza: Ne. Moderní teorie tvrdí, že autismus vzniká až kombinací několika faktorů. Může jít o kombinaci genetiky, nějakého infekčního onemocnění během těhotenství nebo třeba chemických procesů v mozku. Je to v podstatě syndrom, který diagnostikujeme na základě projevů chování.

Tomáš: Co se stane, když se lidem s autismem nedostane správné pomoci?

Tereza: To může být velmi smutné. Často končí na psychiatrických odděleních s vysokými dávkami léků, nebo jsou vylučováni ze škol, kam intelektem patří. Je to obrovská škoda, protože jim lze efektivně pomoci.

Tomáš: A jak? Co je ten 'zázračný lék'?

Tereza: Žádný zázračný lék neexistuje. Ale existuje jediný obecně a prokazatelně úspěšný způsob pomoci. A to je speciální pedagogická péče, která využívá metody kognitivně behaviorální terapie.

Tomáš: To zní zase složitě. Můžeš to přeložit?

Tereza: Jasně. V podstatě jde o to, naučit je rozumět světu, který jim připadá chaotický. Dát jejich světu řád a strukturu. V Česku nejčastěji mluvíme o takzvaném strukturovaném učení, které vychází z amerického programu TEACCH.

Tomáš: Strukturované učení... To je jako mít na všechno návod?

Tereza: Dá se to tak říct! Je to strategie vytvořená speciálně pro lidi s autismem. Cílem je vytvořit prostředí, které je pro ně srozumitelné a ve kterém jsou úspěšní. Musí mít jasnou představu, co se bude dít, kolik práce je čeká a kdy skončí. Jinak je to pro ně strašně únavné.

Tomáš: Dobře, takže struktura je klíčová. Jaké jsou základní pilíře tohoto přístupu?

Tereza: Jsou dva hlavní: vizualizace a strukturalizace. Živelnost, spontaneita a nedodržování pravidel uvádí lidi s PAS v chaos. Proto potřebují vizuální podporu.

Tomáš: Co si pod tím mám představit? Obrázky?

Tereza: Přesně. Plány dne, psaná pravidla, rozkreslené postupy činností, procesní schémata. Pro většinu lidí s autismem má informace smysl, až když je 'naservírovaná' vizuálně. Stejně jako je pro nevidomého klíčový hmat, pro ně je klíčový zrak.

Tomáš: Takže nestačí jen něco říct, musím to i ukázat.

Tereza: Přesně tak. A pak jsou tu další strategie. Třeba využití hmatu, přehrávání rolí, jasné smlouvy, odměny... A hlavně individuální přístup. Každý člověk s autismem je jiný.

Tomáš: A co když je dítě třeba hyperaktivní a neudrží pozornost?

Tereza: I na to strukturované učení myslí. Můžeme mu dovolit manipulaci s nějakým předmětem, který neruší, třeba mačkací míček. Nebo mu dát úkol, při kterém se může hýbat – rozdat sešity, smazat tabuli. Jde o to najít cestu, která funguje pro konkrétního jedince.

Tomáš: Takže jestli si z toho mám odnést jednu věc ke zkoušce, co by to bylo?

Tereza: Že autismus není o tom, že je někdo 'hloupý' nebo 'nevychovaný'. Je to o tom, že jeho mozek zpracovává informace jinak. A naším úkolem není ho 'předělat', ale poskytnout mu srozumitelnou strukturu a vizuální podporu, aby se ve světě vyznal.

Tomáš: Takže klíčová slova jsou: diagnostická triáda, strukturované učení, vizualizace a individualizace.

Tereza: Perfektní shrnutí! A to nejdůležitější, co potřebují lidé s autismem a jejich rodiny, je naše tolerance a akceptace jinakosti, se kterou se narodili.

Tomáš: Skvělé. Děkuji ti, Terezo, za tohle vyjasnění. Myslím, že teď už u zkoušky nikdo šlápnout vedle nemusí. A my se přesuneme k dalšímu tématu.

Tereza: A když už jsme u těch diagnóz, Tomáši, je tu další velké téma, které studenty u zkoušek často potrápí. A to je ADHD. Kolem toho panuje spousta mýtů.

Tomáš: To je pravda. Spousta lidí si myslí, že je to jenom nálepka pro zlobivé děti. Ale tak to přece vůbec není, že?

Tereza: Přesně tak! ADHD je skutečná, neurovývojová porucha. A abychom to uvedli na pravou míru, setkáte se s mnoha názvy... dříve třeba LMD, tedy lehká mozková dysfunkce, nebo taky hyperkinetická porucha. Dnes se nejčastěji používá právě zkratka ADHD.

Tomáš: Takže LMD, hyperkinetická porucha, ADHD... všechno v podstatě popisuje ten stejný okruh potíží? Jen se měnil název v čase?

Tereza: Víceméně ano. Ta terminologie se vyvíjela s tím, jak jsme poruše lépe a lépe rozuměli. Dnes je to jasně definované a existují dva hlavní systémy, které se pro diagnostiku používají.

Tomáš: A to budou určitě chytáky u zkoušky. Tak sem s nimi!

Tereza: Přesně. Tak zaprvé, je to Mezinárodní klasifikace nemocí, desátá revize... známá jako MKN-10. A zadruhé, je to Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, což je americký systém, kterému se říká DSM. Dnes se používá už pátá verze, ale ve starší literatuře najdete ještě DSM-IV.

Tomáš: Dobře, MKN-10 a DSM. To si pamatuju. A liší se v něčem zásadně?

Tereza: V detailech ano, ale princip je podobný. Co je pro studenty důležité vědět, je, že právě systém DSM rozděluje ADHD do tří takových podtypů. A to je klíčové pro pochopení.

Tomáš: Tři podtypy? To jsem netušil. Myslel jsem, že ADHD je prostě... ADHD. Jaké to tedy jsou?

Tereza: Tak první je ADHD s převládající poruchou pozornosti. Dříve se tomu někdy říkalo ADD. Pak je tu ADHD s převládající hyperaktivitou a impulzivitou. A nakonec, a to je nejčastější, je kombinovaný typ, kde jsou přítomny oba aspekty.

Tomáš: Aha, takže někdo může mít problém hlavně s pozorností a není takzvaně „hyperaktivní“, ale pořád je to ADHD? To je zajímavé.

Tereza: Přesně tak. To jsou ty tiché, zasněné děti, které často proklouznou diagnostickým sítem, protože prostě „nezlobí“. Nevyrušují, jen nedávají pozor, zapomínají... A jejich potíže se často projeví až s rostoucími nároky ve škole.

Tomáš: Dobře, pojďme si ty hlavní rysy rozebrat. Co tedy patří do té... řekněme diagnostické triády u ADHD, když jsme to tak hezky nazvali u autismu?

Tereza: Skvělá otázka. Jsou to přesně ty tři věci, které už jsme zmínili. Zaprvé, porucha pozornosti. Zadruhé, hyperaktivita. A zatřetí, impulzivita. Aby to byla hyperkinetická porucha podle MKN-10, musí se příznaky objevit před sedmým rokem věku a trvat alespoň šest měsíců.

Tomáš: OK, porucha pozornosti... co si pod tím konkrétně představit?

Tereza: Takové dítě třeba přehlíží detaily, dělá chyby z nepozornosti. Má problém udržet pozornost, a to i při hře. Vypadá, jako by neposlouchalo, i když na něj mluvíte. Často nedokončí úkol, protože ho přeruší jiný podnět... ztrácí věci, je nepořádné, zapomíná.

Tomáš: To zní jako popis mého pokoje na střední.

Tereza: No vidíš. Ale u dětí s ADHD je to v míře, která je nepřiměřená jejich věku a výrazně jim to komplikuje fungování. Není to jen občasná lenost nebo nepořádnost.

Tomáš: Rozumím. A co ta hyperaktivita? To si asi umí představit každý. To neposedné dítě.

Tereza: Přesně. Neustále se vrtí, poposedává, často opouští místo ve třídě. Pobíhá, skáče, leze po věcech v situacích, kdy se to vůbec nehodí. Je hlučné, nedokáže si v klidu hrát. Často se o nich říká, že jsou „jako by měly v sobě motor“.

Tomáš: „On the go“, jak se říká. Pořád v pohybu. A ten třetí pilíř, impulzivita?

Tereza: Impulzivita znamená, že člověk dřív jedná, než myslí. Dítě vyhrkne odpověď dřív, než dokončíš otázku. Skáče ostatním do řeči, přerušuje je. Neumí počkat, až na něj přijde řada. A taky si neuvědomuje nebezpečí, takže má sklon k úrazům.

Tomáš: Takže kombinace těchto tří věcí… to musí být pro to dítě i pro jeho okolí neuvěřitelně náročné.

Tereza: Přesně. Jejich chování není schválně zlé. Je to projev poruchy řídících funkcí mozku. A to je strašně důležité si uvědomit.

Tomáš: A víme, co za to může? Proč ADHD vlastně vzniká?

Tereza: Víme, že to není výchovou. Špatná výchova ADHD nezpůsobí, i když ho samozřejmě může zhoršit. V pozadí stojí hlavně biologické mechanismy. Jsou tam silné genetické faktory.

Tomáš: Takže je to dědičné?

Tereza: Ano, velmi. Riziko je asi pětkrát vyšší, pokud má ADHD někdo v blízké rodině. A zajímavé je, že se to častěji přenáší po mužské linii. Ale genetika není všechno.

Tomáš: Co dalšího tam hraje roli?

Tereza: Jsou tam i negenetické faktory. Třeba když matka v těhotenství kouří nebo pije alkohol, nízká porodní váha, předčasný porod, nebo komplikace u porodu spojené s nedostatkem kyslíku pro mozek. Roli můžou hrát i úrazy hlavy v raném dětství.

Tomáš: A slyšel jsem něco o chemii v mozku. Je to pravda?

Tereza: Ano, to je naprosto zásadní! Jde o nerovnováhu neurotransmiterů. To jsou takoví chemickí poslové v mozku. U ADHD je hlavní problém s dopaminem. Jeho nedostatek způsobuje zvýšenou aktivitu a oslabuje pozornost.

Tomáš: Takže mozek se v podstatě snaží sám sebe stimulovat, aby tu hladinu dopaminu zvýšil? Proto jsou ty děti pořád v pohybu a vyhledávají nové podněty?

Tereza: Přesně jsi to vystihl! A není to jen dopamin. Svou roli hraje i serotonin, jehož nízká hladina souvisí s impulzivitou a agresivitou, a noradrenalin, který je důležitý pro bdělost, pozornost a učení.

Tomáš: Je fascinující, jak je to komplexní. A jak se ADHD projevuje v různých věkových obdobích? Je to u batolete stejné jako u teenagera?

Tereza: Vůbec ne, projevy se hodně mění. Už u kojenců můžeme vidět náznaky – třeba jsou to dráždivá miminka, která hodně pláčou, špatně spí, odmítají tělesný kontakt při oblékání nebo koupání. Ale zároveň to často bývají velká „sluníčka“ s brzkým sociálním úsměvem, čímž si rodiče dokonale omotají kolem prstu.

Tomáš: To je chytrá taktika od přírody. A co dál, v batolecím věku?

Tereza: Tam už je to jasnější. Motorický neklid, dítě je rychlé, riskuje, má malou potřebu spánku. Často se objevují problémy s jídlem, třeba jí jen pár oblíbených jídel. A taky velké záchvaty vzteku, když není po jejich.

Tomáš: To zní jako noční můra každého rodiče. A předškolní věk?

Tereza: Tam už se problémy přenášejí do kolektivu. Dítě má potíže se zařadit ve školce, nedodržuje pravidla, ruší ostatní, je nepředvídatelné. Nevydrží u jedné hry, ničí hračky. A často se opožďuje v jemné motorice, jako je zapínání knoflíků nebo zavazování tkaniček.

Tomáš: A pak přijde škola a tam se to asi projeví naplno, že?

Tereza: Přesně. Problémy s učením, zapomínání, nepořádek v tašce i v sešitě. Děti s ADHD jsou často označovány jako „drahé děti“, protože neustále ztrácí klíče, mobily, oblečení... Konflikty se spolužáky, vyrušování při hodině... je toho hodně.

Tomáš: A co adolescence? Zmírní se to, nebo naopak?

Tereza: Ten hrubý motorický neklid se většinou zmírní. Teenager už nelítá po třídě. Ale vnitřní neklid, poruchy pozornosti a impulzivita často přetrvávají. Může se objevit drzé chování, tendence riskovat, experimentovat s návykovými látkami. Mají hlad po zážitcích, ale chybí jim schopnost domýšlet důsledky.

Tomáš: Když to tak poslouchám, některé ty projevy mi připomínají i jiné poruchy. Třeba tu impulzivitu nebo problémy v sociálním kontaktu... Nedá se to s něčím splést?

Tereza: Rozhodně dá. A to je práce pro dobrého diagnostika. ADHD se dá zaměnit třeba s poruchami autistického spektra, o kterých jsme mluvili minule. Nebo s úzkostnými poruchami, s depresí, a u starších dětí i se začínající poruchou chování.

Tomáš: Takže je opravdu důležité to nepodcenit a vyhledat odborníka, který udělá komplexní diagnostiku a vyloučí jiné příčiny.

Tereza: Naprosto. Včasná a správná diagnóza je klíčová. Čím dříve se na to přijde a začne se s dítětem a rodinou adekvátně pracovat, tím lepší jsou výsledky a prognóza do budoucna.

Tomáš: Skvělé. Myslím, že teď už je všem jasné, že ADHD není jen výmluva, ale seriózní diagnóza s biologickým základem a jasně danými projevy. Díky moc, Terezo.

Tereza: Rádo se stalo. A klíčový vzkaz pro všechny je: pochopení a správně nastavená podpora dokážou zázraky.

Tomáš: Perfektní tečka. Tak, a od diagnózy se teď pojďme podívat na to, jaké konkrétní terapeutické a reedukační přístupy můžeme u dětí s ADHD využít.

Tereza: Přesně tak. A ty přístupy se dají rozdělit na dvě hlavní oblasti – škola a rodina. Obojí je naprosto klíčové. Začněme třeba školou, tam děti tráví obrovské množství času.

Tomáš: Dobře, takže co konkrétně může udělat škola nebo učitel, aby dítěti s ADHD pomohl? Nestačí ho jen posadit do první lavice, že ne?

Tereza: To určitě nestačí, i když to někdy může pomoct. Klíčová je flexibilita a kreativita. To znamená třeba přizpůsobit úkoly – zkrátit je, rozdělit na menší části. Nejde o to dát dítěti úlevy, ale dát mu šanci úkol dokončit úspěšně.

Tomáš: Chápu. Takže místo jedné velké písemky třeba tři kratší testy? To zní rozumně.

Tereza: Přesně. Důležitá je taky pomoc s organizací. Udržet si pořádek v lavici nebo si zapsat všechny úkoly je pro dítě s ADHD nadlidský výkon. Jednoduchý systém, třeba barevné složky na každý předmět, může udělat zázraky.

Tomáš: A co samotné prostředí třídy? Dá se s tím něco dělat?

Tereza: Určitě. Někdy pomůže i taková drobnost jako možnost pracovat ve studijním koutku, kde je méně rušivých vlivů. Nebo střídat dobu aktivity a klidu. A hlavně – a to je nejdůležitější – citlivý přístup pedagoga.

Tomáš: Co to znamená v praxi?

Tereza: Znamená to oceňovat snahu, nejen výsledek. Dát dítěti prostor ukázat jeho silné stránky. Pochválit ho za to, že vydrželo sedět v klidu nebo že neskočilo někomu do řeči. Ta pozitivní zpětná vazba je obrovsky motivující.

Tomáš: To dává smysl. Ve škole je to tedy o struktuře a podpoře. Jak to ale vypadá doma? Tam jsou rodiče často na pokraji sil.

Tereza: Jsou, a je to naprosto pochopitelné. Doma je základem klidné a předvídatelné prostředí. Dítě s ADHD potřebuje řád a jasně dané hranice. Ne desítky pravidel, ale pár základních, která jsou jednoduchá, srozumitelná a hlavně – důsledně se dodržují.

Tomáš: Takže když řeknu, že po večeři se uklízí stůl, tak to platí každý den. Bez výjimek.

Tereza: Přesně tak. A celá rodina by měla táhnout za jeden provaz. Nic není horšího, než když máma něco zakáže a táta to vzápětí povolí. To je pro dítě s ADHD naprostý chaos.

Tomáš: To je chaos asi pro každé dítě, ale tady to platí dvojnásob. Co dalšího je důležité?

Tereza: Soustředit se na to pozitivní. Místo neustálého kritizování za to, co se nepovedlo, aktivně hledat a chválit to, co se povedlo. I kdyby to byla maličkost. A umožnit dítěti zažívat úspěch, třeba ve sportovním kroužku, kde může vybít energii a být v něčem dobré.

Tomáš: To je skvělý postřeh. Najít tu správnou aktivitu. Ale co když se i přes veškerou snahu objeví problémové chování? Třeba vztek nebo lhaní?

Tereza: Často je to jen volání o pomoc. Dítě třeba utíká k agresi, protože si neví rady s neúspěchem. Nebo předstírá bolest hlavy, aby se vyhnulo úkolu, který nezvládá. Důležité je nebrat to osobně, ale snažit se pochopit, co se za tím skrývá.

Tomáš: Dobře. Máme tedy prostředí ve škole, máme zásady pro rodinu. Ale všechno to stojí a padá na komunikaci. Existují nějaké konkrétní tipy, jak s dětmi s ADHD mluvit?

Tereza: Ano, a jsou překvapivě jednoduché, ale nesmírně účinné! První a nejdůležitější: mluvte v „já-výrocích“. Místo „Ty jsi zase neuklidil“ řekněte „Vadí mi, když vidím nepořádek v kuchyni“.

Tomáš: Tím z toho sundáme nálepku obviňování. Chytré.

Tereza: Přesně. Další věc – nikdy děti neznáčkujte. Výroky jako „Ty jsi nemehlo“ nebo „Ty jsi prostě líný“ se zadřou hluboko pod kůži a ničí sebevědomí. Stejně tak je tabu srovnávání se sourozenci nebo spolužáky.

Tomáš: „Podívej se na Honzíka, jak mu to jde…“ Klasika, kterou asi zná každý. A asi moc nefunguje, co?

Tereza: Vůbec nefunguje. Naopak to jen zvyšuje frustraci. Místo toho dejte dítěti na výběr. Místo příkazu „Jdi si udělat úkoly“ se zeptejte: „Chceš si udělat úkoly teď, nebo za deset minut po svačině?“ Dává to dítěti pocit kontroly a kompetence.

Tomáš: To se mi líbí. Je to malá změna, ale psychologicky asi obrovská. Nějaké další nešvary, kterým se vyhnout?

Tereza: Určitě. Nevyhrožovat, nemoralizovat a hlavně mluvit jasně a jednoznačně. Když něco žádáme, musí to být jasný pokyn, ne prosba nebo téma k diskuzi. Srozumitelnost je pro děti s ADHD naprostý základ.

Tomáš: Perfektní. Takže když to shrneme: klíčem k podpoře dětí s ADHD je kombinace struktury, trpělivosti a pozitivního přístupu. A to jak ve škole, tak doma.

Tereza: Přesně tak. Nejde o to dítě „opravit“, ale vytvořit mu takové podmínky, ve kterých můžou vyniknout jeho silné stránky. A že jich děti s ADHD mají spoustu – často jsou nesmírně kreativní, energické a mají skvělý smysl pro humor.

Tomáš: A to je ten nejdůležitější vzkaz. ADHD není konec světa, je to jen jiný způsob fungování mozku. A se správnou podporou mohou tyto děti dosáhnout čehokoliv. Moc ti děkuju, Terezo, za všechny tyhle cenné rady.

Tereza: Já děkuji za pozvání, Tomáši. Bylo mi potěšením.

Tomáš: Pro nás taky. A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste s námi u Studyfi Podcastu vydrželi až do konce. Doufáme, že jste si odnesli spoustu užitečných informací. Mějte se krásně a těšíme se na vás u dalšího dílu. Na slyšenou!

Tereza: Na slyšenou.