Podcast na Asertivní komunikace: Principy a dovednosti

Kapitoly

Dilema s úkolem

Co je asertivita?

Vaše asertivní práva

Umění si říct o pomoc

Když přímá cesta selže

Jak podat kritiku, aniž byste ztratili kamarády

Síla asertivního „Ne“

„Ne“ pro pokročilé

Co je manipulace?

Tři pasti manipulátorů

Asertivní obranné štíty

Jak na nepřijatelnou kritiku

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Tomáš: Představte si studenta Davida. Jeho kamarád mu volá večer před velkým testem z biologie a prosí o pomoc s úkolem z matiky. David ví, že by měl odmítnout a učit se, ale cítí se provinile. Co když se kamarád naštve?

Barbora: A přesně tenhle pocit… ten svazující pocit, že musíme vyhovět, i když nechceme, je jádrem našeho dnešního tématu.

Tomáš: Tohle je Studyfi Podcast.

Barbora: Mluvíme o asertivitě. Nejde o to být agresivní nebo sobecký. Jde o nalezení rovnováhy, kde respektujete své potřeby stejně jako potřeby ostatních.

Tomáš: Takže David by neměl kamaráda odbýt, ale ani obětovat vlastní přípravu.

Barbora: Přesně tak. Mohl by říct něco jako: „Rád bych ti pomohl, ale teď se musím učit na test. Můžeme se na to podívat zítra po škole?“

Tomáš: To zní jednoduše, ale říct to nahlas je těžké.

Barbora: To je, protože zapomínáme na svá asertivní práva. Například právo říct „ne“ bez pocitu viny. Nebo právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.

Tomáš: A taky právo říct „já nevím“? To by se u zkoušení hodilo!

Barbora: To ano! Klíčem je změnit myšlení z „musím“ nebo „měl bych“ na „můžu“ a ideálně na „chci“. David se nemusí učit, on se chce naučit, aby uspěl. To je jeho vnitřní motivace.

Tomáš: Aha, takže to „chci“ je vlastně ten motor. Ale co když to, co chci, závisí na někom jiném? Třeba když potřebuju, aby mi spolužák půjčil zápisky.

Barbora: Přesně tak. A tady se dostáváme k umění požádat. Spousta lidí se bojí odmítnutí, a tak chodí kolem horké kaše. Používají náznaky, manipulace... znáš to, ne? „Jéé, ty máš tak hezký zápisky, kéž by ty moje nebyly tak hrozné...“

Tomáš: To je klasika. Místo toho, aby prostě řekli: „Půjčíš mi je, prosím?“

Barbora: Přesně! Komunikačně nejčistší je přímá žádost. Je to vlastně jednoduchý recept o čtyřech krocích. Zaprvé, ujasním si, že na to mám právo se zeptat. Zadruhé, formuluju prosbu jasně: „Prosím, půjč mi své zápisky.“

Tomáš: A co je ten třetí a čtvrtý krok?

Barbora: Třetí je takový bonus pro pokročilé. Můžeš uznat situaci toho druhého. Třeba: „Vím, že je taky potřebuješ na učení, přesto tě prosím, mohl bys mi je na hodinu půjčit?“ A čtvrtý krok? Jednoduše poděkovat. Samozřejmostí je oční kontakt a klidný, jistý hlas.

Tomáš: Takže žádné škemrání a psí oči.

Barbora: Přesně tak. Staráš se o své potřeby, a to posiluje sebevědomí. I když ti nevyhoví, zkusil jsi to a svět se nezbořil.

Tomáš: Dobře, ale co když mi řekne ne, a já ty zápisky fakt zoufale potřebuju? Mám to vzdát?

Barbora: Nemusíš hned. Pro situace, kdy ti na výsledku opravdu, ale opravdu záleží, existuje technika, které říkáme „trychtýř“. Ale pozor, používá se jen výjimečně, cílem není druhého převálcovat.

Tomáš: Trychtýř? To zní skoro nebezpečně.

Barbora: Je to spíš o postupném ujišťování. Začneš tím, že zopakuješ jeho slova. Takzvané zrcadlo. „Takže ty říkáš, že mi je teď nemůžeš půjčit.“ Tím si ověříš, že jste si rozuměli.

Tomáš: A co dál? Začnu zvyšovat tlak?

Barbora: Přesně, ale velmi mírně. Zeptáš se: „Je to tvoje poslední slovo?“ Pokud stále odmítá, můžeš přitvrdit: „Je to tvoje definitivní rozhodnutí?“ A nakonec, ten nejsilnější kalibr: „Nejsi tedy za žádných okolností ochoten mi vyhovět?“

Tomáš: Páni. To už je skoro jako z nějakého filmu o vyjednávání. Co když i pak řekne ne?

Barbora: Pak je čas to přijmout. Řekneš: „Dobře, pak mám tedy smůlu. Ale děkuji ti za tvůj čas.“ Ukážeš respekt, ale dal jsi tomu maximum.

Tomáš: To dává smysl. Ale co opačná situace? Ne když já něco chci, ale když mi na někom něco vadí. Jak říct kamarádovi, že mě štve, že chodí všude pozdě, a neurazit ho?

Barbora: Skvělá otázka. To je asertivní podání kritiky. Klíčové je, že nemluvíš o něm, ale o sobě. Neřekneš: „Ty jsi nespolehlivý,“ protože to je útok na jeho osobu.

Tomáš: Takže co místo toho?

Barbora: Mluvíš v první osobě. Začneš svým pocitem: „Jsem naštvaný.“ Pak pojmenuješ problém: „Vadí mi, když na tebe musím čekat dvacet minut.“ Potom navrhneš změnu: „Chci, abys příště přišel včas, nebo mi dal vědět, že se zpozdíš.“

Tomáš: To zní... strukturovaně.

Barbora: Je to tak. Můžeš ještě přidat vyjádření respektu: „Možná ti to nepřijde důležité,“ a hned na to zdůraznit svůj pohled: „...ale pro mě to důležité je.“ Cílem není druhého ranit, ale informovat ho o tom, jak jeho chování ovlivňuje tebe.

Tomáš: A na konci se ho zeptám: „Můžeme se na tom domluvit?“

Barbora: Přesně tak! Dáš mu prostor se k tomu vyjádřit. Informuješ, nehodnotíš. Mluvíš o konkrétním chování, ne o tom, jaký je jako člověk.

Tomáš: Dobře, takže umíme požádat i kritizovat. Ale teď to nejtěžší... říct „ne“. Proč je to pro tolik z nás takový problém?

Barbora: Protože od dětství slýcháme: „Buď hodný kluk.“ „Slušné holky neodmlouvají.“ Byli jsme vedeni k poslušnosti a k tomu, že potřeby druhých jsou přednější. Bojíme se, že když řekneme ne, nebudou nás mít rádi.

Tomáš: A tak radši souhlasíme s něčím, co vlastně vůbec nechceme.

Barbora: Ano. Ale je klíčové si uvědomit jednu věc: neodmítáš toho člověka, odmítáš pouze jeho žádost. To jsou dvě naprosto odlišné věci.

Tomáš: To je dobrý pohled. Jak tedy na to? Prostě říct „ne“ a konec?

Barbora: Někdy to stačí. Pro lepší orientaci si můžeme lidi rozdělit do takového pomyslného domu. V suterénu jsou cizí lidé – prodavači, kolemjdoucí. Těm stačí prosté, jednorázové „Ne, děkuji,“ bez vysvětlování.

Tomáš: Dům odmítnutí, líbí se mi to. Kdo bydlí v přízemí?

Barbora: V přízemí jsou kolegové, sousedi, širší příbuzní. Lidé, na kterých nám do určité míry záleží, ale nejsou to naši nejbližší. Tady už je odmítnutí trochu propracovanější.

Tomáš: A v patře předpokládám bydlí rodina a nejlepší přátelé.

Barbora: Přesně tak. To je pro ty nejtěžší situace, kde nám na vztahu záleží úplně nejvíc.

Tomáš: Tak se pojďme podívat na to přízemí. Jak říct „ne“ kolegovi, který po mně chce, abych za něj vzal směnu, když už mám vlastní plány?

Barbora: Tady použijeme techniku o několika krocích. Zaprvé, jasné odmítnutí: „Ne, nevezmu to za tebe.“ Zadruhé, stručné zdůvodnění, ale pozor – ne omluva. Prostě konstatuješ fakt: „Na dnešek už mám jiný program.“

Tomáš: Důležité je to slůvko „protože“ tam nedávat, že? Aby to neznělo jako obhajoba.

Barbora: Přesně tak. Třetí krok je vcítění. Ukážeš, že vnímáš jeho pocity: „Chápu, že tě to mrzí.“ Nebo: „Vidím, že tě to zaskočilo.“ Tím buduješ most, i když odmítáš.

Tomáš: A pak mu můžu, ale nemusím, nabídnout kompromis?

Barbora: Ano, pokud chceš. „Jestli chceš, mohl bych to vzít zítra.“ A nakonec, pokud by na tebe dál tlačil, zopakuješ odmítnutí: „Ale dnes ne.“ Jsi pevný, ale slušný.

Tomáš: A co to nejvyšší patro? Tam je to ještě složitější?

Barbora: V podstatě ano. Tam k tomu všemu přidáváš ještě ujištění o vztahu. Něco jako: „Mám tě moc rád, ale v tomhle ti nevyhovím. Věřím, že to náš vztah neovlivní.“ Ale popravdě, technika pro přízemí ti bude stačit v devadesáti procentech případů.

Tomáš: Takže klíčem je být upřímný, jasný a respektovat sebe i toho druhého. To zní vlastně jako docela dobrý návod na život obecně, nejen na odmítání.

Barbora: Přesně tak. A ta upřímnost a respekt jsou vlastně základem asertivity. Což nás přivádí k poslednímu, ale možná nejdůležitějšímu tématu – jak se bránit manipulaci.

Tomáš: Manipulace. To je slovo, které slyšíme často. Ale co to vlastně přesně znamená v komunikaci?

Barbora: Ve zkratce, je to snaha tě ovlivnit nějakým nepřímým, často nejasným způsobem. Manipulátor chce získat výhodu na tvůj úkor. A narušuje to otevřenost a upřímnost ve vztazích.

Tomáš: Takže to není přímý příkaz, ale spíš takové... nenápadné tlačení někam, kam nechci?

Barbora: Přesně. Je to hra na city. A existují tři hlavní pasti, které manipulátoři používají.

Tomáš: Dobře, jaké to jsou? Ať vím, na co si dát pozor.

Barbora: První je manipulace budící pocit méněcennosti. To jsou věty jako: „Každý normální člověk by to pochopil, ale ty...“ nebo „Tvoje konkurence to nabízí levněji.“ Cílem je, aby ses cítil neschopný.

Tomáš: Jo, to znám. A co ta druhá past?

Barbora: Ta vyvolává úzkost. Třeba: „Co by na to asi řekla tvoje máma?“ nebo „Tohle si asi nenechám pro sebe...“ To je v podstatě skrytá výhrůžka.

Tomáš: To je hodně nepříjemné. A ta třetí?

Barbora: Třetí je hra na pocit viny. Klasika: „Kvůli tobě jsem na tom teď takhle špatně,“ nebo „Už tu s tebou sedím hodinu, a to jsem mohl dělat něco užitečného.“ Chápeš? Snaží se v tobě vyvolat dojem, že mu něco dlužíš.

Tomáš: Dobře, pasti znám. A teď... jak se z nich dostat? Jaká je obrana?

Barbora: Existuje několik jednoduchých, ale velmi účinných odpovědí. Říkáme jim „vata“, protože vlastně jen vyplní prostor a nedají manipulátorovi žádnou munici.

Tomáš: Vata? To zní dobře. Tak sem s ní!

Barbora: Když ti třeba někdo řekne: „Slušný člověk by to neodmítnul,“ můžeš klidně odpovědět: „To je možné.“ A nic víc. Tím mu sebereš vítr z plachet.

Tomáš: Jednoduše „To je možné“? A to stačí?

Barbora: Často ano! Nebo když ti někdo vyhrožuje: „Tohle řeknu šéfovi!“, můžeš říct: „V tom ti nemůžu bránit.“ Zůstaneš klidný a ukážeš, že se nenecháš vydírat.

Tomáš: A co když se mě snaží vtáhnout do svého problému stylem: „Jste moje poslední naděje!“?

Barbora: Tam je skvělá věta: „Chápu, že to máte těžké, ale věřím, že si poradíte i beze mě.“ Vrátíš mu zodpovědnost zpátky. Je to jeho problém, ne tvůj.

Tomáš: Super. A co když na mě někdo přímo křičí nebo je jeho kritika úplně mimo?

Barbora: Tam je důležité nejdřív nastavit hranici. Řekni třeba: „Vidím, že tě něco trápí, a chci se o tom bavit, ale ne takhle. Přestaň na mě křičet.“ Nejdřív zastavíš útok, pak řešíš obsah.

Tomáš: Takže oddělit formu od obsahu. A co když je to jen provokace? Když vím, že mě ten druhý chce jen naštvat?

Barbora: Na to je technika „otevřených dveří“. Prostě s tou kritikou souhlasíš! Někdo ti řekne: „Ten tvůj účes je dneska hrozný.“ A ty odpovíš: „Jo, máš pravdu, taky si myslím, že se mi to dneska moc nepovedlo.“

Tomáš: To ho musí totálně odzbrojit! Čeká hádku a já mu dám za pravdu. Geniální!

Barbora: Přesně! Protože ty víš, že tvoje hodnota nezávisí na jednom špatném účesu.

Tomáš: Barbora, to bylo neuvěřitelně užitečné. Takže když to shrnu – klíčem je být si vědomý svých práv, komunikovat jasně a nenechat se vtáhnout do emočních her.

Barbora: Přesně tak. Asertivita není o tom být agresivní, je to o respektu k sobě i k druhým. Ať už říkáte „ne“, přijímáte kritiku, nebo se bráníte manipulaci.

Tomáš: Moc ti děkuji, že jsi dnes přišla a podělila se s námi o tyhle skvělé techniky. Věřím, že našim posluchačům to moc pomůže.

Barbora: Já děkuji za pozvání. Bylo mi potěšením.

Tomáš: Tak to byl pro dnešek Studyfi Podcast. Mějte se krásně, buďte na sebe hodní a slyšíme se zase příště. Ahoj!

Barbora: Ahoj!