Podcast na Aristotelova Rétorika: Základy a Principy

Kapitoly

Rétorika není o emocích?

Páteř dokazování

Co je to vlastně rétorika?

Umělé a neumělé důkazy

Ethos, Pathos, Logos

Síla logiky: Logos

Enthyméma vs. Příklad

Učíme se z příkladů

Kdy se rétorika hodí?

Důkazné znaky

Proč je Aristotelés stále aktuální?

Přechod k dalšímu tématu

Tři druhy posluchačů

Řeč soudní, poradní a slavnostní

Čas je klíčový

Zákon je víc než soudce

Role soudce: Detektiv, ne filozof

Veřejná debata vs. soudní síň

Přepis

Vojtěch: …počkej, takže Aristotelés vlastně říká, že celá ta věc s hraním na emoce, ten soucit a hněv, je v podstatě podvádění? To mi úplně mění pohled na věc!

Adéla: Přesně tak! On to viděl jako ohýbání pravítka, kterým máš něco měřit. Prostě to zkresluje úsudek. To je docela silné tvrzení na chlápka, co žil před skoro dva a půl tisíci lety, co?

Vojtěch: To teda je! Dobře, tohle si musíte poslechnout všichni. Posloucháte Studyfi Podcast, já jsem Vojtěch.

Adéla: A já Adéla. Dneska se noříme do Aristotelovy Rétoriky a zjišťujeme, že umění přesvědčit je něco úplně jiného, než si možná myslíte.

Vojtěch: Takže, co přesně Aristotelovi vadilo na tehdejších řečnících? Říkal, že se moc soustředí na vedlejší věci.

Adéla: Přesně. On tvrdil, že se zabývají hlavně tím, jak v soudci vyvolat emoce – soucit, hněv, závist… Ale to se netýká samotného případu. Je to manipulace.

Vojtěch: Jasně, jako když v reklamě na auto ukazují šťastnou rodinku na výletě místo technických parametrů.

Adéla: Dokonalý příklad! Aristotelés by z toho šílel. Říkal, že jádrem, doslova „páteří dokazování“, je něco, čemu říkal enthyméma. A o tom ti jeho současníci skoro nemluvili.

Vojtěch: Enthyméma… to zní jako něco, co si objednám v řecké restauraci. Co to je?

Adéla: Skoro. Je to vlastně takový zkrácený logický úsudek. Ale k tomu se dostaneme. Klíčové je, že pro Aristotela byla rétorika o logice, ne o citovém vydírání.

Vojtěch: Takže jak by on sám definoval rétoriku, když to není jen o tom hezky mluvit?

Adéla: Jeho definice je geniální ve své jednoduchosti. Řekl, že rétorika je schopnost vypozorovat u každé jednotlivé věci její možnou přesvědčivou stránku.

Vojtěch: Takže ne jenom mluvit, ale nejdřív najít, co je na tom tématu vlastně přesvědčivé? To je velký rozdíl.

Adéla: Obrovský. Nejde o to mít naučené triky. Jde o analytickou schopnost. On říká, že medicína tě přesvědčí o tom, co je zdravé, a geometrie o poměrech v prostoru. Ale rétorika… ta se dá aplikovat skoro na cokoliv.

Vojtěch: Takže je to takový univerzální nástroj myšlení?

Adéla: Přesně tak. Není omezená na jeden konkrétní obor. Je to umění najít argumenty v jakékoliv situaci. A proto je to podle něj odnož dialektiky a politiky.

Vojtěch: Dobře, chápu. Chci někoho přesvědčit. Jaké mám podle Aristotela nástroje? Kde začít?

Adéla: Rozděluje je do dvou základních kategorií. Zaprvé, důkazy „neumělé“.

Vojtěch: Neumělé? To zní trochu… nešikovně.

Adéla: Ne, ne, znamená to, že je řečník sám nevytvořil. Že už existovaly předem. Think of it this way: jsou to svědci, smlouvy, přiznání, důkazy z místa činu. Ty prostě najdeš a použiješ.

Vojtěch: Aha, takže to jsou ty „tvrdé“ důkazy. A co ta druhá kategorie?

Adéla: To jsou důkazy „umělé“. A ty si musíš jako řečník vytvořit sám podle určitých pravidel. Tady začíná to pravé umění. A ty se dělí na tři druhy.

Vojtěch: Tři druhy umělých důkazů… to zní důležitě. To budou asi ty slavné pojmy, že?

Adéla: Přesně tak. Ethos, pathos a logos. Tři pilíře přesvědčování. První je ethos – týká se povahy řečníka.

Vojtěch: Takže jestli mi lidi věří? Moje reputace?

Adéla: Ano, ale je v tom háček. Aristotelés zdůrazňuje, že tvoje důvěryhodnost se nemá odvíjet od toho, co si o tobě lidi mysleli PŘED projevem. Musíš si ji vybudovat PŘÍMO tou řečí. Ukázat, že jsi mravně dobrý a máš přehled.

Vojtěch: Wow, to je zásadní. Takže se nemůžu spoléhat jen na to, že mě mají rádi. Musím jim to dokázat znovu a znovu.

Adéla: Přesně. Důvěryhodnost je pro něj téměř nejvíce rozhodující faktor. Za druhé je tu pathos – rozpoložení posluchačů.

Vojtěch: A jsme zpátky u těch emocí! Myslel jsem, že je neměl rád.

Adéla: Neměl rád jejich zneužívání k odvedení pozornosti. Ale chápal, že emoce ovlivňují rozhodování. Jinak se rozhoduješ, když jsi veselý, a jinak, když jsi naštvaný. Cílem je dostat posluchače do správného emočního rozpoložení, které je otevřené tvým argumentům, ne je zmanipulovat.

Vojtěch: A ten třetí pilíř? Zbývá nám logos.

Adéla: Logos je argument samotný. Je to ta logická stavba řeči. To, co říkáš a jak to dokazuješ. Pro Aristotela je to jádro věci. Sem právě patří ty enthymémata, o kterých jsme mluvili.

Vojtěch: Takže ethos je „věřte mi“, pathos je „ciťte to“ a logos je „přemýšlejte o tom“.

Adéla: Perfektní shrnutí! A tyhle tři věci musí fungovat v harmonii. Nemůžeš mít jen skvělé argumenty, když ti nikdo nevěří. A nemůžeš spoléhat jen na emoce, když nemáš co říct.

Vojtěch: Dobře, je čas rozluštit tu záhadu jménem enthyméma. Co to tedy je?

Adéla: Enthyméma je řečnický úsudek, v podstatě logický argument, kterému chybí jedna část, protože je všem jasná. Je to efektivní, protože posluchač si tu chybějící část sám doplní a má pocit, že na to přišel sám.

Vojtěch: Můžeš dát příklad?

Adéla: Jasně. Aristotelův příklad: „Dórieus zvítězil v olympijských hrách.“ Tečka. Řečník nemusí dodávat: „A vítězové olympijských her dostávají věnec.“ To každý ví. Takže závěr „Dórieus dostal věnec“ si odvodí publikum samo.

Vojtěch: Aha! Je to chytré. A rychlé. Nemusíš vysvětlovat úplně všechno jako pro… no, jako pro blázny.

Adéla: Přesně tak. Posluchač není pasivní. A opakem je pak řečnický návod, kterému Aristotelés říká příklad, neboli paradeigma.

Vojtěch: Takže jak funguje tenhle „příklad“?

Adéla: Tady jdeš od konkrétního ke konkrétnímu. Použiješ známý příběh k vysvětlení nové situace. Je to argumentace podobností.

Vojtěch: Jako když rodiče říkají: „Podívej se na svého staršího bratra, ten se učil a dostal se na vysokou. Když se budeš učit taky, taky se tam dostaneš.“

Adéla: To je ono! Aristotelův příklad byl z politiky: „Peisistratos si vyžádal tělesnou stráž a stal se tyranem. Theagenés si vyžádal tělesnou stráž a stal se tyranem. Teď si Dionýsios žádá tělesnou stráž…“

Vojtěch: …takže asi taky plánuje stát se tyranem. Chápu. Používáš historii jako varování nebo model.

Adéla: Přesně. Takže enthymémata jsou spíš o logickém odvození, zatímco příklady působí víc na představivost a zkušenost. Dobrý řečník umí používat obojí.

Vojtěch: Ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Říkala jsi, že rétorika není o exaktních vědách. Proč?

Adéla: Protože se používá v situacích, kde věci „mohou být tak nebo onak“. Nikdo se neradí o tom, jestli vyjde slunce. To je dané. Ale radíme se o politice, o zákonech, u soudu… o věcech, kde není jedna stoprocentní pravda.

Vojtěch: Takže je to nástroj pro svět pravděpodobnosti, ne jistoty.

Adéla: Přesně. A proto je tak důležitý pro život v společnosti. Protože většina našich rozhodnutí se odehrává právě v téhle šedé zóně nejistoty.

Vojtěch: V tom textu se mluví ještě o „znacích“. Co si pod tím mám představit?

Adéla: Znak je v podstatě vodítko. Něco, z čeho usuzujeme na něco jiného. Ale pozor, jsou dva druhy. Vyvratitelné a nevyvratitelné.

Vojtěch: Ok, příklad, prosím.

Adéla: Hned. Vyvratitelný znak: „Ten člověk rychle dýchá, takže má horečku.“ To nemusí být pravda. Možná právě doběhl autobus.

Vojtěch: Jasně, to dává smysl.

Adéla: Ale pak jsou tu nevyvratitelné znaky, kterým Aristotelés říká „důkazný znak“ neboli tekmerion. A to je tutovka. Například: „Tato žena má mléko, takže porodila.“ Tam není o čem diskutovat.

Vojtěch: Rozumím. Takže dobrý řečník si musí dávat pozor, jestli jeho znaky jsou jenom indicie, nebo neprůstřelné důkazy.

Adéla: Přesně tak. A musí vědět, kdy jaký použít, aby byl jeho argument co nejsilnější.

Vojtěch: Páni. Je neuvěřitelné, jak promyšlené to měl. A to je jen začátek knihy!

Adéla: Přesně. A co je na tom nejlepší – tyhle principy jsou nadčasové. Lidská psychologie se v základu nemění. To, jak nás ovlivňuje charakter mluvčího, naše emoce a síla logického argumentu… to platilo tehdy a platí to i dnes na Instagramu nebo v politické debatě.

Vojtěch: Takže znát Aristotelovu Rétoriku je vlastně taková superschopnost pro 21. století. Schopnost nejen lépe mluvit, ale hlavně kriticky přemýšlet o tom, co nám ostatní říkají.

Adéla: To jsi řekl naprosto přesně. Je to návod, jak se nenechat zmanipulovat a jak sám přesvědčovat eticky a efektivně.

Vojtěch: Skvělé. Mám pocit, že jsme právě odemkli tajný kód k přesvědčování. Díky moc, Adélo.

Adéla: Rádo se stalo. A to jsme teprve na začátku. Je tam toho mnohem, mnohem víc.

Vojtěch: Na to se podíváme zase příště. Teď se ale posuneme od antického Řecka k něčemu trochu modernějšímu. Pojďme se podívat na další téma…

Vojtěch: Dobře Adélo, takže už chápeme, jak se tvoří argumenty – ty obecné i ty specifické. Ale upřímně, zní to dost teoreticky. Jak se to celé projeví v praxi? Jak poznám, jaký typ argumentu použít?

Adéla: Skvělá otázka, Vojtěchu. A odpověď je vlastně docela jednoduchá. Všechno se točí kolem jedné věci… tvého publika. Konkrétně, co po něm chceš.

Vojtěch: Publika? Takže nezáleží na mně, co chci říct, ale na tom, kdo poslouchá?

Adéla: Přesně tak. Aristoteles říká, že posluchač může být v zásadě trojí. Buď je to soudce, který rozhoduje o něčem, co se už stalo. Nebo je to člen nějakého shromáždění, který rozhoduje o tom, co se teprve stane.

Vojtěch: Dobře, soudce – minulost. Shromáždění – budoucnost. A ten třetí?

Adéla: Třetí je jen divák. Ten nic nerozhoduje, jen posuzuje tvoje řečnické schopnosti. Prostě sleduje a hodnotí, jak ti to jde. A od těchto tří typů posluchačů se odvíjí tři základní druhy proslovů.

Vojtěch: Takže tři druhy posluchačů, tři druhy řečí. To dává smysl. Které to jsou?

Adéla: Máme řeč soudní, poradní a slavnostní. Ta soudní, jak název napovídá, patří k soudu. Právník se snaží přesvědčit soudce o tom, co se stalo v minulosti. Cílem je dokázat, co je spravedlivé a co nespravedlivé.

Vojtěch: Jasně, žaloba a obhajoba. A ta poradní?

Adéla: To je typická politická řeč. Představ si debatu ve sněmovně o novém zákoně. Řečník radí, co by se mělo udělat v budoucnosti. A hlavním cílem je ukázat, co je pro společnost prospěšné a co škodlivé.

Vojtěch: A slavnostní... to bude třeba projev na svatbě nebo na pohřbu?

Adéla: Přesně! Tam nikoho nesoudíš ani mu neradíš, co má dělat. Jen chválíš nebo haníš něco, co se děje v přítomnosti. Cílem je ukázat, co je čestné, a co naopak nečestné. Posluchač je v tu chvíli jen divák.

Vojtěch: To je super rozdělení. Minulost, budoucnost, přítomnost. Je to takhle striktní? Nemůžu ve slavnostním projevu zmínit třeba vzpomínku z minulosti?

Adéla: Samozřejmě že můžeš! Je to dokonce žádoucí. Když máš proslov na oslavě narozenin, mluvíš hlavně o oslavenci v přítomnosti, ale často zabrousíš do vtipných vzpomínek z minulosti, aby to bylo živější.

Vojtěch: Aha, takže ten časový rámec je spíš hlavní hřiště, ale můžu si občas kopnout míč i jinam.

Adéla: To je skvělá metafora. Ten čas a cíl – tedy prospěch, spravedlnost, nebo čest – jsou tvým hlavním zaměřením. Ale ostatní prvky si půjčuješ jako pomocné nástroje.

Vojtěch: Super, to je mnohem jasnější. Takže máme tři hlavní žánry. To je základ, ze kterého můžu vycházet, ať už se chystám mluvit kdekoli. Ale co dál? Existují nějaké univerzální techniky, které fungují napříč všemi třemi?

Vojtěch: Páni, to je fascinující pohled na logiku. Ale pojďme to posunout do praxe. To nás přivádí k našemu poslednímu dnešnímu tématu... rétorika u soudu a ve veřejném prostoru. Je v tom velký rozdíl?

Adéla: Obrovský! A Aristoteles měl na to velmi jasný názor. Tvrdil, že ideální jsou dobře napsané zákony, které určují co nejvíc a soudcům nechávají jen minimum prostoru.

Vojtěch: Proč vlastně? Vždyť soudce má posoudit konkrétní případ, ne?

Adéla: Přesně. Ale zákonodárci mají na tvorbu zákonů čas. Dlouho o nich přemýšlí. Kdežto soudní rozhodnutí je okamžité a pod tlakem.

Vojtěch: A ve spěchu se dělají chyby. To dává smysl.

Adéla: Navíc je tu lidský faktor. Zákon je obecný a pro budoucnost. Ale soudce rozhoduje o konkrétních lidech... a tam do hry vstupuje láska, nenávist, vlastní zájem...

Vojtěch: Takže soudce může být nechtěně zaujatý, i když se snaží sebevíc.

Adéla: Přesně tak. Emoce prostě zatemňují úsudek. Proto Aristoteles říká, že soudce by se měl soustředit jen na jednu věc.

Vojtěch: A to je co?

Adéla: Zjistit fakta. Stalo se to, nebo nestalo? Bude to, nebo nebude? Je to tak, nebo to tak není? To je jeho jediná práce.

Vojtěch: Takže je spíš jako detektiv. Ne filozof, který řeší, co je obecná spravedlnost.

Adéla: Perfektní přirovnání! To, co je spravedlivé, by měl ideálně definovat zákon, ne advokát, co se snaží rozplakat porotu.

Vojtěch: A to nás přivádí k rozdílu mezi veřejnou a soudní rétorikou. Aristoteles si prý dost stěžoval na tehdejší učitele rétoriky, že?

Adéla: Naprosto. Říkal, že učí jen triky. Jak napsat úvod, jak vzbudit v soudci určitou náladu... ale vůbec se nevěnují tomu hlavnímu.

Vojtěch: Vědeckému dokazování a logice.

Adéla: Přesně. A proto je podle něj veřejná rétorika, třeba v politické debatě, mnohem čestnější a důležitější.

Vojtěch: Protože tam jde o společné zájmy a rozhoduje se o vlastní budoucnosti?

Adéla: Ano. Když se rozhoduje o věcech, které se tě týkají osobně, chceš slyšet fakta a argumenty. Nenecháš se tak snadno... no, obalamutit.

Vojtěch: Ale u soudu, kde porota rozhoduje o cizím osudu...

Adéla: ...tam je mnohem víc prostoru pro emoce, soucit a manipulaci. Posluchači se nechají unést a v podstatě