Podcast on Social Forces, States, and World Orders

Kapitoly

Úvod do kritické teorie

Proč realismus nestačí

Frankfurtská škola a třetí debata

Dva proudy: Kritická teorie versus teorie kritických mezinárodních vztahů

The Frankfurt School

The Big Contradiction

The Culture Industry

A New Hope: Habermas

A Single Spark

The Real Enemy

A Critical Theory View

Revolution on Facebook

What is a Threat?

Questioning the 'Facts'

The Goal of Emancipation

Přepis

Noah: Tady je ta jedna věc, která u zkoušky z mezinárodních vztahů potrápí 80 % studentů — a my vám ukážeme, jak se jí navždy vyhnout.

Olivia: Přesně tak! Ta věc je kritická teorie. Většina si myslí, že je to jen o... no, o kritizování všeho. Ale to je obrovská chyba.

Noah: A je to chyba, která vás může stát cenné body. Tohle není jen o stěžování si na systém. Je to o jeho pochopení na úplně jiné úrovni. Zůstaňte s námi a my vám ukážeme jak.

Olivia: Přesně. Posloucháte Studyfi Podcast.

Noah: Tak jo, Olivie, pojďme na to. Proč je představa, že kritická teorie je jen „kritizování“, tak zavádějící?

Olivia: Protože to míjí celý smysl! Kritická teorie se neptá jen „co se děje?“, ale ptá se „proč se to děje takhle?“ a „kdo z toho má prospěch?“. Zpochybňuje samotné základy, na kterých systém stojí.

Noah: Takže místo aby jen popsala hru, ptá se, kdo napsal pravidla a proč jsou taková, jaká jsou.

Olivia: Přesně! Vezměme si třeba realismus, dominantní teorii během studené války. Ten viděl státy jako kulečníkové koule na stole. Anarchie, moc, národní zájem... a to je vše.

Noah: A já v kulečníku nikdy nebyl dobrý. Takže koule do sebe jen narážejí?

Olivia: V podstatě ano. Realismus říká, že teorie má realitu jen popisovat. Ale první kritičtí teoretici jako Robert Cox nebo Richard Ashley řekli: „Počkat, počkat...“

Noah: Tady přichází ta slíbená finta, jak se vyhnout chybě…

Olivia: Přesně. Oni řekli, že úkolem teorie není jen popisovat svět takový, jaký je, ale interpretovat ho jako něco, co se neustále mění. Něco, co je tvořeno sociálními vztahy a identitami.

Noah: Dobře, takže nestačí jen říct: „Státy jsou sobecké a bojují o moc.“ Kritická teorie chce vědět víc.

Olivia: Přesně tak. Ptá se: „Jak vůbec vznikla ta představa, že státy jsou sobecké? Odkud se vzala tahle ‚daná‘ anarchická struktura?“ Realisté to brali jako fakt, jako přírodní zákon.

Noah: Ale ono to tak není?

Olivia: Kritičtí teoretici tvrdí, že ne. Tyhle struktury jsou sociálně vytvořené. Ignorovali sociální pozadí, které formuje zájmy států a jejich motivaci. Státy nejsou jen objektivní jednotky, jsou to subjektivní aktéři.

Noah: Takže to není jen o fyzice kulečníkových koulí, ale i o psychologii hráčů, kteří s nimi hrají.

Olivia: Skvělá analogie! A co víc, tenhle realistický pohled nedokázal vysvětlit obrovské změny ve světě. Pád Sovětského svazu, šíření lidských práv, vzestup demokracie... Realistické modely s tímhle moc nepočítaly.

Noah: Protože se dívaly jen na ty koule a ne na to, že se mění celý stůl, pravidla i hráči.

Olivia: Přesně. A tady Mark Hoffman přišel s další klíčovou myšlenkou. Řekl, že realismus slouží jako ideologie, která legitimizuje stávající pořádek, kde vítězí jen zájmy států. Chyběl mu lidský, emancipační prvek.

Noah: Emancipační… to zní jako velké slovo. Co to v praxi znamená?

Olivia: Znamená to osvobození. Boj za spravedlnost a rovnost proti útlaku ze strany státní moci, jako je vyloučení nebo marginalizace. Jde o lidské hodnoty a svobodu, nejen o mocenskou rovnováhu.

Noah: Dobře, chápu. Kritická teorie se snaží odhalit skryté mocenské struktury a podpořit osvobození. Kde se to celé vzalo? Slyšel jsem něco o Frankfurtské škole.

Olivia: Ano, to je ten intelektuální domov kritické teorie, založený už v roce 1923. První generace teoretiků se zaměřovala hlavně na negativní kritiku. Zkoumali ideologické a sociální kořeny autoritářství.

Noah: Takže se snažili pochopit, jak vznikají totalitní režimy a proč je lidé následují.

Olivia: Přesně tak. Ale později přišel Jürgen Habermas, klíčová postava, a ten to celé posunul. Místo aby se soustředil jen na to negativní, začal zkoumat pozitivní aspekty komunikace a sociálního jednání.

Noah: Komunikace? Jakože... když si spolu lidé povídají, mohou změnit svět?

Olivia: Zjednodušeně řečeno, ano! Habermas věřil v sílu rozumné debaty a dialogu. To umožnilo kritické teorii rozvinout se do širší kritiky globálního občanství a vládnutí.

Noah: A to nás přivádí k takzvané „Třetí debatě“ v mezinárodních vztazích, že?

Olivia: Ano. Po té velké debatě mezi realismem a liberalismem přišla tahle. Yosef Lapid mluvil o potřebě „pluralismu“. Už nešlo jen o to, která velká teorie vyhraje.

Noah: Takže se otevřel prostor pro spoustu různých kritických přístupů? Jako postmodernismus, postkolonialismus...

Olivia: Přesně. Třetí debata uznala, že mezinárodní vztahy jsou příliš komplexní na to, aby je vysvětlila jedna jediná teorie. Otevřela dveře postpozitivistickým přístupům, které se zaměřují na interpretaci a zpochybňování zavedených „faktů“.

Noah: A tady se asi objevuje poststrukturalismus, který jsi zmínila.

Olivia: Ano, to je radikální postpozitivistický přístup. Snaží se dekonstruovat pojmy jako suverenita a ukázat, jak jsou ve skutečnosti nestabilní a jak slouží k udržování moci. Ashley a Walker tímhle směrem posouvali kritickou teorii.

Noah: Dobře, takže máme různé proudy: postmoderní, postkoloniální, kritické bezpečnostní studie... Není to trochu zmatek?

Olivia: Může to tak působit. Ale je důležité pochopit jeden klíčový rozdíl, který se tu rýsuje. Rozdíl mezi „kritickou mezinárodní teorií“ a „kritickou teorií mezinárodních vztahů“.

Noah: Počkej, to zní skoro stejně. Jaký je v tom rozdíl?

Olivia: Je to jemný, ale důležitý rozdíl. Představ si to takhle: „Kritická mezinárodní teorie“ bere koncepty z Frankfurtské školy a aplikuje je na mezinárodní úroveň. Snaží se pochopit globální jevy, které pohánějí ten emancipační boj.

Noah: Takže adaptuje existující nástroje na nové problémy.

Olivia: Přesně. Na druhé straně, „kritická teorie mezinárodních vztahů“ se snaží být systematičtější. Analyzuje konkrétní globální institucionální procesy — právo, ekonomiku, diplomacii.

Noah: Aha, takže ta druhá se snaží vytvořit vlastní nástroje přímo z materiálu mezinárodních vztahů, aby mohla produkovat konkrétní znalosti o tom, jak tyhle instituce fungují?

Olivia: Přesně jsi to vystihl! Snaží se vysvětlit dynamiku globálního vládnutí a zároveň pochopit sociální původ norem a krizí. Je to snaha být relevantnější i pro praxi, možná i pro politiku.

Noah: Což ale vyvolává otázku... Neztratí tím kritická teorie svou radikálnost? Pokud se snaží být „policy relevant“, tedy užitečná pro politiky, nezměkne její kritický osten?

Olivia: To je přesně to dilema, se kterým se potýká. Je to neustálý boj mezi udržením si kritické síly a snahou mít reálný dopad. Ale právě toto napětí ji udržuje živou a relevantní.

Noah: Takže, abychom to shrnuli pro naše posluchače a vrátili se na začátek – ta chyba, které se musíte vyvarovat, je vidět kritickou teorii jen jako negativní kritiku.

Olivia: Přesně. Klíčový poznatek je, že kritická teorie je konstruktivní. Nejenže odhaluje problémy, ale také zkoumá, jak by svět mohl být spravedlivější a svobodnější. Ptá se, jak jsme se sem dostali a jaké jsou cesty vpřed.

Noah: Takže u zkoušky nejde jen o to říct, co je na realismu špatně. Jde o to ukázat, že chápete, jak kritická teorie zpochybňuje samotné základy a hledá alternativy.

Olivia: A to je ten rozdíl mezi průměrnou známkou a tou nejlepší. Ukazuje to hloubku vašeho porozumění. A to je vše, co jsme pro vás měli k tomuto tématu připraveno. Hned po krátké pauze se podíváme na další téma.

Noah: Okay, so that sets the stage with thinkers like Marx and Hegel. But where does the term 'Critical Theory' actually come from? It feels like it has a very specific home.

Olivia: It absolutely does. And that home is the Frankfurt School. Think of it as a group of brilliant thinkers in Germany, right between the two World Wars. They saw what was happening around them—rising authoritarianism, new technologies... and they got worried.

Noah: I can imagine. So they were trying to make sense of a pretty chaotic time.

Olivia: Exactly. They looked at earlier ideas, especially from Marx, but felt they needed an update. A key figure here was Georg Lukàcs. He wasn't technically *in* the school at first, but his ideas were huge for them.

Noah: What was his main point?

Olivia: He basically said that a revolutionary movement can't just rest on its laurels. It has to constantly re-examine itself based on what's happening in society right now. If you don't, your ideas become isolated and stale.

Noah: So you risk becoming the very thing you were fighting against? Like a revolutionary idea becoming just another rigid rule?

Olivia: You've got it. That isolation is what allows oppressive regimes to take hold. They create these closed-off, unchangeable ideas—like the Nazis did with their nationalist myths—and it suppresses people's ability to think critically.

Noah: So the Frankfurt School wanted to break open those closed-off ideas. How did they do it?

Olivia: They started by pointing out a huge, intriguing contradiction in modern society. We have all this amazing technology, booming markets, and supposedly liberal politics... but are we really more free?

Noah: I feel like I ask myself that every time I look at my phone. So they were arguing... no?

Olivia: They were arguing a big 'no'. They claimed all those things—technology, consumerism, even politics—had actually conspired to *suppress* our political consciousness, not liberate it. It’s a powerful, counter-intuitive idea.

Noah: Wow, okay. Let me give you an example... is that like how we can have a million different kinds of soda, but they're all owned by two companies?

Olivia: That's a perfect modern example! A first-generation thinker, Walter Benjamin, called this the 'jargon of authenticity'. He talked about how art gets mass-produced.

Noah: Like a poster of the Mona Lisa in a dorm room.

Olivia: Precisely. Benjamin argued that when you reproduce something endlessly, you strip away its history and its authority. The original object has a story, a uniqueness. The millionth copy... is just a product for consumption. Its power is gone.

Noah: It becomes just... wallpaper. I see.

Olivia: And another key figure, Max Horkheimer, had a related idea he called 'instrumental reason'. Think of it as the danger of treating everything like a science experiment.

Noah: Instrumental reason... that sounds intimidating. Break that down for me.

Olivia: It’s simpler than it sounds. Horkheimer argued that we've let scientific methods—measuring, testing, efficiency—take over our thinking about society. We create 'facts' without ever asking where those facts came from or whose interests they serve.

Noah: So a scientist might measure factory output, but ignore the fact that the workers are miserable and oppressed.

Olivia: That's the heart of it. This purely 'objective' view ignores the human cost and the social reality. It pretends to be neutral, but it's not. It actually supports the status quo.

Noah: This is starting to sound pretty dark. It’s like the Enlightenment promise of 'reason' leading us to freedom actually backfired.

Olivia: That's exactly what Horkheimer and another major figure, Theodor Adorno, argued in their book *Dialectic of Enlightenment*. They said reason had become a tool for domination.

Noah: How so?

Olivia: They coined the term 'the culture industry'. It’s the network of advertisers, entertainment, and media that creates a standardized culture. It sells us things we don't need by manipulating our desires.

Noah: So you're saying my TikTok feed isn't just showing me cat videos... it's shaping my desires for me?

Olivia: They would say it absolutely is! The culture industry makes us passive consumers. It gives us entertainment that's easy to digest and keeps us from thinking about real problems. Herbert Marcuse, another theorist, said technology had absorbed our radical energy. We're too comfortable to want real change.

Noah: Okay, I have to admit, this all feels a little... pessimistic. If the culture industry is all-powerful and we're all just passive consumers, what hope is there?

Olivia: That's the big criticism of that first generation of thinkers. They were brilliant at diagnosing the problem—the growing complacency and conformity in capitalist societies—but they didn't really offer a way out.

Noah: They pointed out the fire but didn't hand anyone a bucket of water.

Olivia: A great way to put it. Their deep skepticism almost led to a dead end. But here's the key takeaway... their pessimism became the starting point for the next generation.

Noah: Ah, so someone picked up the torch. Who was that?

Olivia: The big name is Jürgen Habermas. He looked at Horkheimer and Adorno's work and said, 'Okay, I see the problem, but we can't just abandon reason altogether.' He wanted to rescue the Enlightenment project.

Noah: How did he propose to do that?

Olivia: He re-centered everything on dialogue. He called it 'communicative action'. His idea was that we can find truth and create a just society not through scientific formulas, but through genuine, uncoerced conversation.

Noah: So... by talking to each other? Honestly?

Olivia: Yes! It's about creating spaces where people can deliberate and reach a mutual understanding without power or money influencing the outcome. For Habermas, that's where true reason and freedom lie.

Noah: That feels much more hopeful. It's an active process, not just a critique of what's wrong.

Olivia: It is. And this turn towards communication and dialogue had a massive impact. It not only shaped the future of Critical Theory but also became incredibly important for other fields... which actually leads us right into how these ideas started showing up in the study of international relations.

Noah: So that theory of collective identity is powerful. It really makes you wonder how it plays out in the real world, especially when people are pushed to their limits.

Olivia: It’s the perfect setup for our main case study today—the Arab Spring. It’s a moment where so many of these forces... identity, economics, technology... they all collided in a massive way.

Noah: Right, this was back in 2011. It felt like it came out of nowhere, but it must have been simmering for a long time.

Olivia: For decades. The whole thing was sparked by a single, tragic act in Tunisia. A street vendor named Mohamed Bouazizi set himself on fire to protest government corruption and rising food prices.

Noah: Wow. That one act of desperation… it just lit a fuse, didn't it?

Olivia: It absolutely did. His protest became a symbol. It led to the downfall of Tunisia's dictator, and from there, the protests spread like wildfire across the Arab world—to Egypt, Libya, Syria, and beyond.

Noah: And what’s fascinating is who the protests were aimed at. For years, the narrative was about outside forces... colonialism, the U.S., Israel.

Olivia: Exactly. But the Arab Spring flipped that script. Political scientist Gregory Gause put it perfectly. He said, 'The common enemy of the 2011 Arab revolts is not colonialism... but the Arabs' own rulers'.

Noah: That's a huge shift in consciousness. It's the people looking inward and saying, 'The problem is right here, in this palace.'

Olivia: And the rulers fought back with extreme brutality. But it didn't work. Egypt's regime fell, then Libya's. The people were determined to fight this enemy they finally named.

Noah: So, from a critical theory perspective, how do we make sense of all these moving parts? It seems so complex.

Olivia: It is, but we can break it down into four key dynamics. First, you have that resurgence of a shared Arab political identity we just talked about. Second, the failure of economic policies.

Noah: What do you mean by that?

Olivia: Well, the idea was that a new class of super-wealthy elites would partner with the state to modernize things. But that never really happened. Instead, you got rampant corruption and a growing bloc of unemployed youth who felt completely left out.

Noah: Okay, so identity and economics. What are the other two?

Olivia: The third is a powerful demand for the rule of law—people wanted fairness and an end to leaders being above the law. And the fourth, which is maybe the most famous... was social media.

Noah: Ah yes, the 'Twitter Revolution'. It seems like a huge contradiction to what early critical theorists like Marcuse believed.

Olivia: A massive one! They thought technology repressed the desire to revolt. But here, Facebook and Twitter were the opposite. They were critical tools for organizing and exposing the regime's abuses to the world.

Noah: It gave people a voice and a way to connect. So what happened when the dictators tried to shut it down?

Olivia: It completely backfired! When governments shut off the internet, it forced people out of their homes and into the streets to continue the conversation in person. It actually built more solidarity.

Noah: So turning off the internet was like the ultimate 'you can't silence me' moment. It just made them louder.

Olivia: Precisely. It helped people overcome the fear that these regimes had cultivated for years. But here’s the key takeaway: while social media was amazing at tearing down the old system, it wasn't as good at building the new one.

Noah: Right, a hashtag can't write a constitution. Which I imagine leads to a whole new set of problems.

Noah: Alright, that really clarifies the traditional views. But Olivia, that can't be the whole story. It feels like something's missing... something more human.

Olivia: You've put your finger right on it, Noah. That brings us to our final topic—Critical Security Studies, which asks us to look deeper.

Noah: Okay, so how does it challenge those older ideas?

Olivia: Well, traditional studies see threats as simple math... like balancing military power. But Critical Security Studies, which emerged in the mid-90s, says security is a *discourse*.

Noah: A discourse? You mean it's about how we talk about threats?

Olivia: Exactly! It argues that things like terrorism or health crises aren't just objective facts. They're built from our culture, our politics, and our social understandings.

Noah: So a threat is only a threat because we've all agreed to call it one?

Olivia: In a way, yes! Think about it. If country A calls country B an enemy, that fear isn't just a response to weapons. It also shapes the very symbols and language we use to define B as a threat in the first place.

Noah: So this view questions the idea of objective, neutral thinking in security?

Olivia: It completely does. It draws from thinkers like the Frankfurt School, who rejected the idea that facts and values are separate.

Noah: Let me see if I get this. So when someone presents a 'fact' about a security threat...

Olivia: ...A critical theorist asks, who produced that fact? What social reality and what values are hidden behind that claim of objectivity? It's not neutral at all.

Noah: That's a powerful shift. So what's the end goal here?

Olivia: It's about humanizing security. Scholars like Richard Wyn Jones and Columba Peoples argue that we need a more holistic, human-centered understanding.

Noah: So, it’s not just about state survival, but human freedom and well-being.

Olivia: Precisely. The ultimate aim is to connect security to the larger project of human emancipation. It’s a huge idea, but it reframes everything.

Noah: Wow. From realism to critical theory, we've covered a massive amount of ground today. The key takeaway is that there's never just one way to see the world.

Olivia: That's the perfect summary. Always question the assumptions behind the theories.

Noah: That’s all the time we have. Thanks for listening to the Studyfi Podcast. Keep questioning, keep learning, and we'll see you next time.