Podcast na Základy psychologie a kognitivní procesy

Kapitoly

Proč si nic nepamatuju?

Tři fáze paměti

Jak vyzrát na zapomínání

Svět představ

Od filozofie k vědě

Prožívání versus chování

Psychologie v praxi

Nástroje psychologů

Testujeme inteligenci

Kdo vlastně jsi?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tereza: Znáš ten pocit? Sedíš nad knížkou, učíš se na test, všechno ti přijde jasné... a druhý den ráno? Polovina je pryč. Jako by se ti přes noc vymazal harddisk.

Lukáš: Jo, to je klasika. A přesně o tomhle je kognice. Není to žádná magie, ale fascinující proces, jak náš mozek kóduje, ukládá a zase loví informace.

Tereza: Takže existuje způsob, jak ten "harddisk" trochu vylepšit? Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s expertem Lukášem podíváme na to, jak funguje naše paměť a představivost.

Lukáš: Přesně tak. Všechno to začíná ve třech fázích. Zaprvé, kódování. To je moment, kdy se snažíš informaci dostat do hlavy. Třeba když si čteš definici.

Tereza: A na čem záleží, jestli se mi to "zakóduje" dobře?

Lukáš: Na spoustě věcí. Třeba na tom, jestli dáváš pozor, jakou máš motivaci, ale i na tom, jestli se učíš v klidu a jestli si to párkrát zopakuješ. Prostředí a emoce hrají obrovskou roli.

Tereza: Dobře, takže mám zakódováno. Co dál?

Lukáš: Fáze dvě: uchovávání. Informace je uložená, ale spí. A déle ti v hlavě vydrží to, co si opakuješ, co pro tebe má citový náboj, nebo co si spojíš s něčím, co už znáš.

Tereza: Jako když si nové slovíčko spojím s nějakou vtipnou větou?

Lukáš: Přesně! A třetí fáze je vybavování. To je ten moment u zkoušky, kdy se snažíš informaci najít. A právě tady to často selže, i když ji v hlavě máš.

Tereza: A proč to selhává? Tréma?

Lukáš: Tréma je velký nepřítel. Ale taky únava nebo povrchní znalosti. Zajímavé je, že zapomínání je i užitečné. Pomáhá nám vytěsnit nepříjemné zážitky.

Tereza: To je sice fajn, ale u zkoušky bych si radši pamatovala fakta než zapomínala na trapasy.

Lukáš: Chápu. Fígl, jak omezit zapomínání, je učit se chytře. Nejdřív si všechno prolétni, ať máš přehled. Pak to rozděl na menší části a každou si zkus říct vlastními slovy nahlas.

Tereza: Takže si mám doma povídat sama se sebou?

Lukáš: Určitě! Hledat souvislosti, propojovat s tím, co znáš. To je mnohem efektivnější než mechanické biflování. Tím posiluješ logickou paměť, ne jen tu mechanickou, která je dobrá tak na básničky.

Tereza: A co představivost? Jak ta do toho všeho zapadá?

Lukáš: Představy jsou v podstatě vizuální nebo jiné vjemy, které si vyvoláme bez toho, aby byly reálně přítomné. Jsou to vlastně ozvěny paměťových stop.

Tereza: Takže když si teď představím pláž, aktivuju paměťovou stopu z minulé dovolené?

Lukáš: Přesně. A fungují tu takzvané asociační zákony. Představa pláže ti třeba vybaví chuť zmrzliny, kterou jsi tam jedl – to je zákon dotyku v čase a prostoru.

Tereza: Takže naše mysl je vlastně takový super-propojený Pinterest, kde jeden obrázek vede k dalšímu?

Lukáš: To je skvělé přirovnání! A právě fantazie nám umožňuje tyhle stopy různě kombinovat a tvořit něco úplně nového. Ale to už je zase jiná kapitola...

Tereza: Skvělé přirovnání! A když už jsme u těch propojení v mysli, to už se asi dostáváme přímo k jádru psychologie, že?

Lukáš: Přesně tak. Dnes je to samostatná věda, ale nebylo tomu tak vždy. Dříve byla psychologie součástí filozofie, chápali ji jako takovou nauku o duši.

Tereza: A kdy se to změnilo? Kdy si psychologie řekla: „Tak a dost, už jsem dospělá a stěhuju se od filozofie pryč“?

Lukáš: Tenhle „den nezávislosti“ přišel v roce 1879. Německý lékař a psycholog Wilhelm Wundt tehdy v Lipsku založil první psychologickou laboratoř na světě. Tím z ní vlastně udělal vědecký obor.

Tereza: Dobře, a co dělá psychologii vědou? Nestačí jen tak přemýšlet o tom, proč lidé dělají, co dělají?

Lukáš: To právě nestačí. Aby byl poznatek vědecký, musí být objektivní. To znamená, že ho kdokoliv jiný může ověřit za stejných podmínek a dojde ke stejnému výsledku. Žádné „já si myslím“ nebo „mně se zdá“.

Tereza: Rozumím. Takže psychologie je věda o… o čem vlastně? O myšlenkách?

Lukáš: Zjednodušeně řečeno, je to věda o prožívání a chování. Prožívání je všechno, co si uvědomuješ – tvoje myšlenky, pocity, vzpomínky. Je to ten tvůj vnitřní svět.

Tereza: A chování je to, co dělám navenek? Třeba když teď gestikuluju rukama?

Lukáš: Přesně. Chování je vnější projev tvé psychiky. A i to se dělí. Může být expresivní, tedy spontánní – třeba když se lekneš a vykřikneš.

Tereza: To se mi stává u hororů.

Lukáš: A pak je tu chování adaptivní. To je promyšlené, přizpůsobené situaci. Třeba když máš chuť něco říct šéfovi, ale neuděláš to, protože víš, že by to nebyl dobrý nápad.

Tereza: Jasně. A kde všude se s psychologií můžeme setkat? Vím, že existuje třeba forenzní psychologie ze všech těch detektivek.

Lukáš: Určitě! To je jedna z takzvaných aplikovaných disciplín, které uplatňují poznatky v praxi. Kromě forenzní máme třeba pedagogickou psychologii, která pomáhá s učením, nebo psychologii práce, která řeší vztahy na pracovišti.

Tereza: A co ty základní? To je něco jako všeobecný lékař pro duši?

Lukáš: Dá se to tak říct. Základní disciplíny zkoumají obecné principy. Patří sem třeba obecná psychologie, která řeší paměť nebo vnímání, vývojová psychologie, která sleduje člověka od narození po stáří, nebo sociální psychologie, která zkoumá vliv společnosti na jedince.

Tereza: Dobře, to dává smysl. A jak vlastně psychologové získávají všechny tyhle informace? Chodí a jen tak pozorují lidi na ulici?

Lukáš: To je jedna z metod! Jmenuje se extraspekce, tedy pozorování druhých. Opakem je introspekce, sebepozorování. Dále se používá rozhovor, dotazníky, různé testy a samozřejmě experiment.

Tereza: Takže když vyplňuju nějaký online dotazník „Jaká postava ze seriálu jsi?“, tak vlastně přispívám vědě?

Lukáš: No, to úplně ne. Vědecký dotazník musí být pečlivě sestavený, otázky musí být jednoznačné a stručné. Ale princip je podobný – získat data od většího počtu lidí.

Tereza: A co ty testy? Mám na mysli hlavně testy inteligence. Vždycky mě zajímalo, jak se měří IQ.

Lukáš: Základní vzorec je poměrně jednoduchý. IQ se rovná mentální věk děleno chronologický, tedy skutečný věk, a to celé krát sto. Dnes se už používají složitější statistické metody, ale tenhle základ zůstává.

Tereza: Takže když má desetileté dítě myšlení dvanáctiletého, jeho IQ bude 120?

Lukáš: Přesně tak. Ale je důležité si uvědomit, že existuje více druhů inteligence. Nejde jen o logiku a matematiku. Máme třeba inteligenci prostorovou, hudební, tělesně-pohybovou, ale i emoční nebo sociální.

Tereza: Aha! Takže to, že neumím malou násobilku, ještě neznamená, že nejsem inteligentní! Možná mám prostě vysokou... hudební inteligenci.

Lukáš: Třeba ano. Každý jsme silní v něčem jiném.

Tereza: A co typologie osobnosti? Extrovert, introvert, cholerik... Jak v tom mít jasno?

Lukáš: To jsou takové zavedené „škatulky“, které nám pomáhají lépe se orientovat. Základní dělení je na introverty, kteří čerpají energii o samotě, a extroverty, které nabíjí společnost.

Tereza: A pak ti ostatní, cholerik, sangvinik…

Lukáš: Ano, to je starší dělení podle temperamentu. Cholerik je výbušný vůdce, sangvinik veselý a společenský, flegmatik klidný pozorovatel a melancholik citlivý a přemýšlivý typ. Většina lidí je ale kombinací více typů.

Tereza: Páni, tak to byl pořádný ponor do naší mysli. Takže, abychom to shrnuli: psychologie je věda, která zkoumá naše vnitřní prožívání i vnější chování. Má spoustu odvětví a používá různé metody, od pozorování až po testy, aby nám pomohla lépe pochopit, proč jsme takoví, jací jsme.

Lukáš: Řekla jsi to naprosto skvěle. Klíčové je pamatovat si, že psychologie nám dává nástroje, jak porozumět nejen ostatním, ale hlavně sami sobě. A to je myslím dovednost k nezaplacení.

Tereza: S tím naprosto souhlasím. Moc ti děkuju, Lukáši, za všechny informace. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Doufáme, že jste si z dnešního dílu odnesli něco nového. Mějte se krásně!

Lukáš: Mějte se fajn a zase někdy na slyšenou.