Podcast na Základy a praxe dentální hygieny

Kapitoly

Zkoušková otázka

Ranní rituál ordinace

Velký a malý úklid

Generální úklid a malování

Večerní zavíračka ordinace

Horký vzduch vs. horká pára

Záření a chemie

Plazma a správné balení

Jak víme, že to funguje?

Ideální dezinfekce

Etiketa je váš nejlepší přítel

Způsoby aplikace

Mikrosvět na našich rukou

Čtyři úrovně čistých rukou

Ošetření ozónem

Laser v praxi

Kamera pro pacienta

Přepis

Tereza: Představ si, že sedíš u zkoušky… a vytáhneš si otázku: 'Popište běžný provozní den ve stomatologické ordinaci.' Spousta lidí by teď začala panikařit a něco si vymýšlet. Ale ty ne. Protože tohle je jedna z těch věcí, která odlišuje průměrnou známku od té nejlepší.

Ondřej: Přesně tak. Je to otázka, která vypadá jednoduše, ale skrývá v sobě spoustu detailů. A my si dnes ukážeme, jak na ni odpovědět tak, aby zkoušející jen kýval hlavou. Během deseti minut budete znát ranní i večerní rutinu ordinace líp než vlastní boty.

Tereza: Tak jdeme na to. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tereza: Ondřeji, tak začněme od začátku. Ordinace je ještě prázdná, venku svítá… Co se děje dřív, než vůbec vkročí dovnitř první pacient?

Ondřej: Dobrá otázka. Tenhle ranní rituál je naprosto klíčový pro bezpečí všech. Jako první věc — pořádně vyvětrat. Čerstvý vzduch je základ. Hned potom kontroluju funkčnost všech přístrojů. Hlavně kompresor a zubařské křeslo, takzvaný unit.

Tereza: Takže v podstatě taková technická kontrola, jestli všechno 'šlape', jak má.

Ondřej: Přesně. A pak přichází na řadu voda. Všechny vodní cesty v unitu a taky savky se musí ráno důkladně propláchnout čistou vodou. Přes noc v hadicích voda stojí a to je ideální prostředí pro mikroorganismy. V podstatě z těch hadic vyháníme takové malé 'noční příšerky'.

Tereza: To je docela živá představa. Takže žádná stojatá voda z noci pro pacienty. Co dál?

Ondřej: Když jsou hadice čisté, otřu a vydezinfikuju všechny pracovní plochy. Opravdu všechny. Stolek, světlo, madla... A nakonec to nejdůležitější – připravím sterilní sady nástrojů a veškerý materiál, který budeme ten den potřebovat. Všechno musí být po ruce a stoprocentně čisté.

Tereza: To zní jako spousta přípravy. A co ten běžný úklid během dne a po něm? Není to jen o tom vzít hadr a setřít podlahu, že?

Ondřej: Kéž by to bylo tak jednoduché. Vůbec ne. Úklid se provádí denně a vždycky navlhko. Suchým hadrem nebo smetákem bychom jen vířili prach a s ním i mikroby. Používají se speciální detergenty a dezinfekční prostředky.

Tereza: A ty prostředky asi nejsou jen tak ledajaké, že?

Ondřej: Rozhodně ne. Musí mít přesně dané spektrum účinnosti, které je popsáno ve schváleném dezinfekčním plánu ordinace. Každá ordinace má takový 'jízdní řád' na úklid, kterého se striktně drží. Ale teď přijde ten nejdůležitější detail, na kterém se často u zkoušky 'nachytává'.

Tereza: Sem s ním!

Ondřej: Oddělení úklidových pomůcek. Musíš si pamatovat, že na úklid samotné ordinace — tedy pracovních ploch, podlahy kolem křesla a podobně — se používají úplně jiné pomůcky než na úklid záchodu nebo čekárny. Musí být barevně odlišené.

Tereza: Takže červený kbelík na záchod, modrý do ordinace. To dává dokonalý smysl, nechceš přenášet bakterie z toalety k zubařskému křeslu.

Ondřej: Přesně tak. Bylo by to… nepříjemné. A ještě jedna věc k chemii: dezinfekční prostředky na podlahy a povrchy se musí pravidelně střídat. Říká se tomu rotace chemie.

Tereza: Proč se to dělá? Aby si na to ty bakterie nezvykly?

Ondřej: V podstatě ano. Dělá se to proto, aby se zamezilo vzniku rezistence mikroorganismů. Abychom je pořád dokázali spolehlivě zničit a nevypěstovali si v ordinaci nějaké 'superbakterie'.

Tereza: Mluvili jsme o denním úklidu. Ale co takový ten velký, generální úklid? Jako doma před Vánoci?

Ondřej: Přesně tak, akorát že tady je nařízený provozním řádem. Pravidelně se provádí generální úklid všech prostor. A tím myslím úplně všech, včetně mytí vnitřků skříní a šuplíků. Nic se nevynechá.

Tereza: A je v tom ještě nějaký chyták? Něco, co bychom měli zmínit?

Ondřej: Rozhodně! Provozní řád ukládá ještě jednu velmi specifickou povinnost. Každé dva roky se musí ordinace kompletně vymalovat. Není to jen doporučení, je to povinnost. A doklad o vymalování si musí ordinace schovat pro případnou kontrolu z hygieny.

Tereza: Takže shrnuto: denní úklid navlhko, oddělené pomůcky, rotace chemie a každé dva roky malíř. To je docela systém.

Ondřej: Je to systém, který zajišťuje maximální bezpečí jak pro pacienta, tak pro personál.

Tereza: Dobře, poslední pacient odešel, den končí. Co se děje teď? Jak se ordinace připraví na 'spánek'?

Ondřej: Večerní procedura je stejně důležitá jako ta ranní. Začínáme zase u savek a hadic. Tentokrát se jimi nejprve nasaje asi litr a půl čisté vody, aby se mechanicky pročistily od zbytků.

Tereza: Jako takový rychlý proplach na konci dne.

Ondřej: Ano. A hned potom se do nich nasaje speciální dezinfekční gel. Například Dekasept. Ten gel v hadicích zůstane přes celou noc a aktivně je dezinfikuje. To je ten důvod, proč je ráno musíme znovu propláchnout čistou vodou.

Tereza: Aha! Kruh se uzavírá. Co zbytek unitu?

Ondřej: Ten se musí kompletně dekontaminovat. To znamená vyčistit a vydezinfikovat celé křeslo, plivátko, kde se musí vyčistit i to malé sítko, všechny odkládací stolky, světla… prostě všechno, čeho jsme se my nebo pacient dotkli.

Tereza: A co nástroje a odpadky?

Ondřej: Veškerý nebezpečný a infekční odpad musí z ordinace zmizet každý den. Bez výjimky. Použité nástroje se naloží do dezinfekčního roztoku nebo do speciální myčky a špinavé prádlo se roztřídí. Nic nezůstává do druhého dne.

Tereza: A co sterilizace?

Ondřej: Pokud to tak v ordinaci dělají, tak právě teď je ideální čas zapnout sterilizační cyklus na noc. Nástroje se přes noc vysterilizují a ráno jsou připravené. A úplně poslední krok: každý cyklus se musí pečlivě zapsat do sterilizačního deníku. Bez záznamu jako by se to nestalo.

Tereza: Páni. Je toho opravdu hodně. Takže když se vrátíme k té naší zkouškové otázce z úvodu…

Ondřej: Přesně. Teď už víš, že to není jen o 'ráno otevřít, večer zavřít'. Je to propracovaný systém kroků, které zajišťují, že je prostředí v ordinaci bezpečné. Od ranního propláchnutí hadic až po večerní zápis do sterilizačního deníku. A když tohle všechno zmíníš, máš zaručeně skvělou známku.

Tereza: Perfektní. Děkuji, Ondřeji. Myslím, že teď už naši posluchači vědí, jak provoz ordinace doopravdy funguje. Pojďme se teď podívat na další téma.

Tereza: Takže dezinfekcí jsme se zbavili většiny potvor, ale ne všech. Teď přichází na řadu ta nejvyšší liga, že Ondřeji? Absolutní čistota.

Ondřej: Přesně tak, Terezo. Mluvíme o sterilizaci! To je proces, který zničí úplně všechno živé. Všechny mikroorganismy, včetně těch nejodolnějších bakteriálních spór. Je to konečná.

Tereza: Žádní přeživší. To zní drsně. Jak se to tedy v praxi dělá? Kde začneme?

Ondřej: Začneme u těch nejběžnějších metod, a to jsou fyzikální sterilizace. Využívají teplo nebo záření. Je to taková klasika v každé ordinaci.

Tereza: Fajn, takže teplo. Představuju si nějakou super-horkou troubu. Je to tak?

Ondřej: V podstatě ano! První je horkovzdušná sterilizace. Médium je suchý, horký vzduch, který cirkuluje v kovovém, dobře izolovaném přístroji.

Tereza: A co do takové „trouby“ můžu dát? Asi ne plastovou lžičku, že?

Ondřej: To rozhodně ne! Ta by se ti hezky roztekla. Sterilizují se takhle věci z kovu, skla, porcelánu nebo keramiky. Naopak tam nikdy nesmí přijít textil, guma, plast nebo papír.

Tereza: Rozumím. A jaké jsou parametry?

Ondřej: Zapamatuj si tři kombinace. Buď 160 stupňů na 60 minut, 170 na 30 minut, anebo pro spěchaly 180 stupňů na 20 minut. Čím vyšší teplota, tím kratší čas.

Tereza: To dává smysl. A co ta druhá metoda? Říkal jsi, že je ještě běžnější.

Ondřej: Ano, to je sterilizace nasycenou vodní párou pod tlakem. Všichni to znají pod názvem autokláv. Tohle je zlatý standard v ordinacích.

Tereza: Proč zrovna autokláv? Je v něčem lepší?

Ondřej: Je mnohem šetrnější k nástrojům a hlavně neuvěřitelně účinný. Pára má skvělou penetrační schopnost, pronikne všude a srážením bílkovin spolehlivě zabije mikroorganismy. A co je super, nezanechává žádná chemická rezidua.

Tereza: Takže jen čistá práce s párou. Jak takový cyklus v autoklávu probíhá?

Ondřej: Má čtyři fáze. Nejdřív se komora odvzdušní a předehřeje. Pak se vpustí pára o správné teplotě a tlaku. Následuje samotná sterilizace. A na konci je fáze sušení, kdy se pára rychle odsaje. Celé je to automatické.

Tereza: A jaké teploty a tlaky tam jsou? Je to podobné jako u horkého vzduchu?

Ondřej: Je to jiné. Běžně se používá 121 stupňů při tlaku 200 kilopascalů na 20 minut. Nebo častěji 134 stupňů při 300 kPa na 4 až 7 minut. Existuje i takzvaná „flash“ sterilizace na 4 minuty pro nástroje, které potřebuješ okamžitě.

Tereza: Páni, to je rychlost. A co třeba u rizikových pacientů, třeba s HIV nebo hepatitidou? Mění se to nějak?

Ondřej: Výborná otázka! Ano, tam se jede na jistotu. Používá se 134 stupňů a 300 kilopascalů, ale doba se prodlužuje až na 60 minut. Bezpečnost je naprosto klíčová.

Tereza: Dobře, takže teplo máme zmáknuté. Co dalšího je ve hře? Zmínil jsi záření.

Ondřej: Přesně, radiační sterilizace. Ale s tou se v ordinaci nesetkáš. To je čistě průmyslová záležitost pro jednorázové pomůcky, jako je obvazový materiál nebo infuzní sety.

Tereza: Takže to, co si koupím v lékárně už sterilní, prošlo nejspíš zářením?

Ondřej: Je to velmi pravděpodobné. Využívají se k tomu beta nebo gama paprsky, které zničí DNA mikroorganismů. Nevýhodou je, že to trvá déle a materiál musí pak nějakou dobu „odpočívat“ ve skladu, aby se zbavil zbytků radiace.

Tereza: To zní trochu jako z komiksu. A co když mám nástroj, který nesnese ani teplo, ani záření?

Ondřej: Pak přichází na řadu chemická sterilizace. Ta je určená právě pro tyhle citlivé materiály. Ale pozor, tady už pracujeme s docela nebezpečnými látkami.

Tereza: Aha, takže to už není jen horká pára…

Ondřej: Přesně tak. Používají se plyny, hlavně ethylenoxid a formaldehyd. A tady je důležitý stavební požadavek – tyhle přístroje musí být v ordinaci stavebně oddělené od ostatního provozu.

Tereza: Proč taková přísnost?

Ondřej: Protože ty plyny jsou jedovaté. Ethylenoxid je dokonce potenciálně karcinogenní a mutagenní. Vysterilizované předměty se pak musí několik dní odvětrávat. Formaldehyd je na tom podobně. Je to účinné, ale musí se s tím zacházet extrémně opatrně.

Tereza: No páni. Existuje nějaká modernější, bezpečnější alternativa pro citlivé nástroje?

Ondřej: Ale jistě! Máme tu fyzikálně-chemickou sterilizaci, známou jako plazmová sterilizace. To je čtvrté skupenství hmoty!

Tereza: Čtvrté skupenství hmoty v ordinaci? To zní jako sci-fi!

Ondřej: Trochu jo. V přístroji se chemická látka, třeba peroxid vodíku, rozloží ve vysokofrekvenčním poli na plazmu – mrak iontů a volných radikálů. A tyhle radikály pak reagují s buňkami mikroorganismů a zničí je.

Tereza: A výhoda je…?

Ondřej: Že to celé probíhá při nízké teplotě! Je to ideální pro endoskopy, kamery, optiku… prostě pro všechnu drahou a citlivou techniku.

Tereza: Super! Je u toho nějaký chyták, na který bych si měla dát u zkoušky pozor?

Ondřej: Rozhodně. A je to velký chyták! Pro plazmovou sterilizaci se nesmí používat obaly z celulózy. Takže žádný papír, bavlna, nic takového. Plazma by je zničila. To si zapamatuj.

Tereza: Zapsáno. A když už jsme u těch obalů… jak zajistím, aby mi nástroj po sterilizaci vydržel sterilní?

Ondřej: Klíčové je správné zabalení a označení. Každý obal musí mít datum sterilizace, datum expirace a kód pracovníka, který to dělal. Bez toho ani ránu.

Tereza: A do čeho se to balí? Do nějakých sáčků?

Ondřej: Ano, nejčastěji se používají jednorázové obaly, třeba kombinace papír-fólie. A teď to nejdůležitější pro praxi i pro zkoušky – jak prodloužit sterilitu.

Tereza: Jsem jedno ucho.

Ondřej: Když nástroj zabalíš do jednoho sáčku a necháš ho volně ležet, vydrží sterilní jen pár dní. Ale když použiješ dvojitý obal – tedy dva sáčky v sobě – volně uložený vydrží 12 týdnů. A pokud ho v tom dvojitém obalu schováš do skříně nebo šuplíku, tak dokonce 6 měsíců!

Tereza: To je obrovský rozdíl! Takže dvojitě balit a schovávat.

Ondřej: Přesně. A když na to dáš ještě třetí, skladový obal, máš sterilitu na celý rok. Ale pozor, tyhle měkké obaly se smí používat jen pro autokláv nebo plazmu. V horkovzdušné sterilizaci by shořely.

Tereza: Jasně. A co pevné obaly, jako třeba kovové kazety?

Ondřej: Ty existují taky, jsou pro opakované použití. Třeba kontejner vydrží sterilní volně uložený 6 dní, ale chráněný ve skříni 12 týdnů. Ty časy se vyplatí naučit, zkoušející je milují.

Tereza: Dobře, takže máme sterilní nástroje v obalech. Ale jak si můžu být stoprocentně jistá, že ten cyklus v přístroji proběhl správně? Že se to opravdu povedlo?

Ondřej: Výborná otázka. Na to slouží kontrola účinnosti. A máme hned několik úrovní. Ta nejspolehlivější metoda jsou biologické indikátory.

Tereza: Co to je?

Ondřej: Jsou to zkumavky, které obsahují extrémně odolné živé spory bakterií. Dáš je do sterilizátoru spolu s nástroji. Po cyklu se pošlou do laboratoře, kde se zjišťuje, jestli spory přežily. Pokud ne, sterilizace byla úspěšná.

Tereza: To je takový crash test pro sterilizátor.

Ondřej: Přesně tak! Pak máme chemické testy. To jsou ty proužky nebo políčka na obalech, co změní barvu. To ti ale neřekne „je to sterilní“, jen „proces proběhl“, tedy že se tam pára nebo teplo dostaly.

Tereza: Takže taková rychlá kontrolka.

Ondřej: Ano. A nakonec jsou fyzikální testy. Ty jsou zabudované přímo v přístroji a měří teplotu, tlak a čas. Vše se musí povinně zaznamenávat do sterilizačního deníku.

Tereza: Takže máme spoustu vrstev kontroly, aby bylo vše bezpečné. To je uklidňující. Probrali jsme toho opravdu hodně. Od horkého vzduchu, přes páru a chemii až po plazmu a správné balení. Klíčové je vybrat správnou metodu pro daný materiál a pak si pohlídat obaly a expiraci.

Ondřej: Naprosto přesně. Když si tohle ujasníte, máte vyhráno. A teď, když už umíme vše dokonale vysterilizovat, se můžeme podívat na to, jaké nástroje vlastně v té ordinaci nejčastěji používáme k odstraňování zubního kamene a plaku.

Tereza: Takže... teď už víme, co všechno se snažíme zničit a proč. Ale jak to udělat správně v praxi? To nás přivádí k velkému tématu – dezinfekci.

Ondřej: Přesně tak, Terezo. A je to téma, kde se strašně často chybuje. Lidé si myslí, že stačí něco postříkat a je hotovo. Ale tak jednoduché to není.

Tereza: Dobře, tak jak by měl vypadat takový ideální, skoro až superhrdinský dezinfekční prostředek? Co by měl umět?

Ondřej: Představ si to jako seznam požadavků. Zaprvé, musí mít široké spektrum účinku. Musí ničit co nejvíc potvor – bakterie, viry, houby i TBC.

Tereza: Takže takový univerzální zabiják. Chápu.

Ondřej: Přesně. Zadruhé, rychlost. Chceme, aby působil rychle a v nízké koncentraci. Nikdo nemá čas čekat hodiny, než se něco vydezinfikuje.

Tereza: A hlavně, jeho účinek by nemělo nic ovlivnit, že? Třeba teplota nebo když je povrch trochu znečištěný bílkovinami...

Ondřej: Bingo! To je stabilita. A do třetice... musí být bezpečný a šetrný. Ideálně bez zápachu, aby nám v ordinaci nebylo špatně, a nesmí ničit materiály. Křeslo za statisíce si nechceme poleptat.

Tereza: To rozhodně ne! A co praktičnost? Předpokládám, že cena a ekologie taky hrají roli.

Ondřej: Jasně. Musí být dobře skladovatelný, trvanlivý, ideálně biologicky odbouratelný a samozřejmě... ekonomicky výhodný. Nechceme zkrachovat na dezinfekci.

Tereza: Takže to je ten ideál. Ale jak v praxi poznám, že ten přípravek, co držím v ruce, je ten pravý a jak ho použít?

Ondřej: Tady přichází na řadu nejdůležitější věc pro praxi – a tohle si, prosím, všichni zapamatujte. Číst etiketu! Vždycky!

Tereza: Je to jako skládat nábytek z IKEA, bez návodu to prostě nedáte. Jen tady nejde o křivou skříňku, ale o zdraví.

Ondřej: Perfektní přirovnání! Na české etiketě musí být naprosto klíčové informace. Samozřejmě název a výrobce, ale hlavně účel a způsob použití.

Tereza: Takže jestli je to na plochy, na nástroje, nebo na ruce... a jestli se to má stříkat, nebo se do toho má něco ponořit.

Ondřej: Přesně. A teď to nejdůležitější: složení a návod. Musíš tam najít spektrum účinnosti, tedy co to ničí, a hlavně... přesnou koncentraci a dobu působení.

Tereza: Aha! Takže ředit „od oka“ a nechat působit „asi tak pět minut“ je cesta do pekla.

Ondřej: Přesně tak. To je nejčastější chyba. Když nedodržíš koncentraci a čas, tak ta dezinfekce prostě nefunguje. Je to plýtvání časem i penězi. Takže shrnuto: na etiketě vždy kontroluju tři věci – k čemu to je, jakou koncentraci namíchat a jak dlouho to nechat působit.

Tereza: Dobře, etiketu jsme prostudovali. Jaké jsou tedy hlavní způsoby, jak dezinfekci aplikovat?

Ondřej: Máme v podstatě čtyři základní cesty. První je ponořením. To se používá výhradně pro nástroje. Prostě je celé potopíš do dezinfekční vany a zavřeš víko.

Tereza: Snadné. Co dál?

Ondřej: Druhý způsob je otírání nebo omývání. To je klasika na podlahy, povrchy, křesla. Vezmeš hadr, namočíš do roztoku a jedeš. Expozice, tedy doba působení, trvá do zaschnutí.

Tereza: A třetí bude určitě postřik, že?

Ondřej: Trefa. Postřik má ale tři varianty. Klasický roztok z rozprašovače, to zná každý. Pak pěna, která nestéká, a nakonec aerosol – to jsou miniaturní kapénky, které se používají tam, kam nesmí vlhkost. Třeba v knihovnách na staré knihy.

Tereza: A ta čtvrtá metoda? Zní to trochu tajemně.

Ondřej: To je plynování. Používá se jen výjimečně, třeba v armádě nebo ve veterinářství. Je to dost specifická a nebezpečná metoda.

Tereza: Od povrchů a nástrojů se pojďme přesunout k tomu nejdůležitějšímu přenašeči infekcí – našim rukám.

Ondřej: Ano, ruce jsou absolutní základ. A musíme si uvědomit, že na nich máme dva typy mikroflóry. První je takzvaná transientní neboli povrchová.

Tereza: To je to, co na ruce chytnu, když se dotknu kliky nebo pacienta?

Ondřej: Přesně tak. Je to takový ten denní nános. Tuhle flóru naštěstí odstraníme běžnou hygienickou dezinfekcí.

Tereza: A ta druhá?

Ondřej: Ta je záludnější. Jmenuje se reziduální neboli vnitřní flóra. Tyhle mikroby se dostanou hluboko mezi buňky pokožky.

Tereza: A na ty už běžná dezinfekce nestačí?

Ondřej: Bohužel ne. Na tuhle hlubokou flóru, která je vysoce riziková, platí až chirurgická dezinfekce rukou.

Tereza: Tak si to pojďme rozebrat. Jaký je rozdíl mezi obyčejným mytím a různými druhy dezinfekce rukou?

Ondřej: Skvělá otázka. Úplný základ je klasické mytí rukou mýdlem. Trvat by mělo aspoň 30 vteřin. Tím odstraníš špínu a jen část mikrobů. Stačí to pro běžné, neinvazivní vyšetření.

Tereza: Dobře. Co je další level?

Ondřej: Další je dezinfekční mytí. To už je důkladnější. Ruce i předloktí se myjí sterilním kartáčkem a mýdlem jednu až dvě minuty. Tím se ruce připraví na samotnou dezinfekci.

Tereza: A tou je...?

Ondřej: Hygienická dezinfekce rukou. To je to, co by se mělo dít v ordinaci neustále. Používají se na to alkoholové přípravky, tekuté nebo gelové.

Tereza: A jak dlouho a kolik?

Ondřej: Vtíráš zhruba 1 až 3 mililitry po dobu 30 až 60 vteřin. Tím zničíš tu povrchovou flóru, o které jsme mluvili.

Tereza: A na vrcholu pyramidy je ta chirurgická dezinfekce. Ta se asi běžného zubaře tolik netýká, pokud zrovna nedělá velký operační výkon.

Ondřej: Přesně. To je proces před operacemi. Ruce se ponoří do dezinfekce na deset minut, pak se oblékají sterilní rukavice. A pokud operace trvá déle než hodinu, celý proces se opakuje.

Tereza: Páni, to je věda. Takže od obyčejného mydlení až po desetiminutovou lázeň. Je jasné, že čisté ruce jsou základ. Ale jen ruce nestačí, že? Potřebujeme se chránit i jinak.

Ondřej: Rozhodně. A to nás krásně přivádí k osobním ochranným pomůckám. Třeba takové rukavice, to je kapitola sama pro sebe...

Tereza: Tak a jdeme do finále. Probrali jsme diagnostiku a teď se podíváme na samotné ošetření. Jaké moderní metody nám v tom pomůžou?

Ondřej: Začněme ozónem. Je to fakt rychlovka. Na zub se nasadí takový silikonový obal, kde přístroj vytvoří vakuum-ozón. Aplikace trvá jen 10 až 60 vteřin.

Tereza: To je skoro nic! A co se děje pak?

Ondřej: Přístroj ozón zase odsaje a přemění ho zpátky na vzduch. Pacient pak musí provádět fluoridaci, třeba speciální pastou, a za čtyři týdny jde na kontrolu. Jednoduché a efektivní.

Tereza: Skvělé. A co ten často zmiňovaný laser? To zní trochu jako sci-fi.

Ondřej: Trochu jo. Laser je úžasný nástroj, ale má přísná pravidla. Místnost musí být označená výstražnou tabulkou a ochranné brýle jsou absolutní nutností.

Tereza: Bezpečnost na prvním místě, jasně. A na co všechno se používá?

Ondřej: Spektrum je široké. Od léčby kazů, přes chirurgii měkkých tkání až po dezinfekci kořenových kanálků. Ale pozor, jsou tu i kontraindikace.

Tereza: Jako třeba?

Ondřej: Třeba poruchy krvetvorby, kardiostimulátor... a co je zajímavé, amalgámové nebo zlaté výplně se musí před použitím z bezpečnostních důvodů odstranit.

Tereza: To dává smysl. A jako poslední tu máme intraorální kameru. Ta neléčí, ale pomáhá, že?

Ondřej: Přesně tak. Díky ní vidíme i do špatně přístupných míst. A hlavně – pacient vše vidí s námi na obrazovce. To ho skvěle motivuje!

Tereza: Vidět snímky