Podcast na Vývojová psychologie: Ontogeneze a vývojové etapy

Kapitoly

Mýtus o genech a výchově

Co je to ontogeneze?

Dva motory vývoje: Zrání a učení

Jak se vývoj vlastně zkoumá?

Geny versus prostředí: Kdo vítězí?

Fáze vývoje podle Piageta

Eriksonova cesta životem

Další pohledy: Morálka a sexualita

Logika a spravedlnost

Přichází abstraktní myšlení

Emoční horská dráha adolescence

Jak vlastně mozek řeší problémy?

Co je citová vazba

Test neznámé situace

Typy citové vazby

Nefunkční rodina a krize

Tři tváře ohrožení

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Petr: Většina lidí si myslí, že náš vývoj je buď daný geny, nebo výchovou. Prostě buď jedno, nebo druhé. Jako by to bylo černé, nebo bílé.

Klára: Přesně tak. A přitom je to naprostý mýtus. Ve skutečnosti je psychologický vývoj spíš takový komplexní koktejl, namíchaný z genů i z prostředí, a navíc s pár tajnými přísadami, o kterých si dnes povíme.

Petr: Tajné přísady? Tak to zní zajímavě. Tohle musíme prozkoumat. Posloucháte Studyfi Podcast, a my se dnes společně s expertkou Klárou ponoříme do světa ontogenetické psychologie.

Klára: Ahoj Petře, ahoj všichni. Přesně tak, podíváme se na fascinující cestu, kterou každý z nás ujde od početí až do smrti. A věřte mi, je to mnohem napínavější, než to zní.

Petr: Dobře, Kláro, začněme od základů. Když se řekne vývojová psychologie, co si pod tím máme přesně představit? Slyšel jsem pojmy jako fylogeneze, ontogeneze... zní to trochu jako zaklínadla.

Klára: To chápu. Zkusme to jednoduše. Fylogeneze je vývoj druhů v průběhu milionů let – od prvního mikroorganismu až po člověka. Antropogeneze je pak už jen vývoj samotného lidského druhu.

Petr: Takže taková velká historie života.

Klára: Přesně. Ale nás dnes zajímá ontogeneze. A to je vývoj jednoho konkrétního člověka – tebe, mě, každého z nás – od početí až do smrti. Vývojová psychologie pak zkoumá všechny změny, kterými v tomto období procházíme. Tělesné, duševní i sociální.

Petr: Dobře, takže ontogeneze je naše osobní životní cesta. Co jsou ale ty hlavní motory, které nás na té cestě pohánějí vpřed?

Klára: Skvělá otázka. Jsou to v podstatě dva hlavní procesy, které se neustále proplétají: zrání a učení. Představ si to takhle: zrání je jako hardware a učení je software, který na něm běží.

Petr: To je dobré přirovnání! Takže zrání je to, co je nám dáno?

Klára: Přesně. Zrání je proces řízený naším genetickým programem. Je to zákonitá posloupnost změn – například to, že dítě nejdřív sedí, pak leze a pak až chodí. Nemůžeš naučit tříměsíční miminko chodit, protože jeho nervová soustava na to prostě ještě není zralá.

Petr: Rozumím. A učení je tedy to, co získáváme ze světa kolem nás?

Klára: Ano. Učení je proces získávání zkušeností. Může být senzomotorické, třeba když se učíme jezdit na kole. Kognitivní, když se učíme na test z biologie. Nebo sociální, když odkoukáme styl oblékání od kamarádů – to je imitace – nebo když převezmeme názory rodičů, což je identifikace.

Petr: A tyhle dva procesy – zrání a učení – spolu souvisí, že?

Klára: Absolutně. Jsou neoddělitelné. Zrání vytváří podmínky pro učení. Dokud ti nedozraje řečové centrum v mozku, nenaučíš se mluvit, i kdyby na tebe mluvili ve dne v noci. A naopak, učení podporuje zrání. A nad tím vším je ještě sebetvorba – naše schopnost se vědomě rozhodovat a řídit svůj vlastní vývoj. Každý tenhle pokrok pak označujeme jako vývojový milník.

Petr: Když je ten vývoj tak pomalý a komplexní, jak ho psychologové vůbec mohou studovat? To přece nemůžou někoho sledovat 80 let v kuse… nebo ano?

Klára: No, někdy skoro ano! To, čemu říkáš sledování v kuse, je takzvaný longitudinální přístup. Vezmeš skupinu dětí a sleduješ je několik let. Třeba zkoumáš vývoj jejich paměti ve třech, pak v pěti a pak v sedmi letech. Je to super přesné, ale... extrémně časově i finančně náročné.

Petr: To si dovedu představit. Existuje nějaká zkratka?

Klára: Existuje. Jmenuje se transverzální, neboli příčný přístup. Místo sledování jedné skupiny dětí po dobu několika let, vezmeš v jeden moment tři různé skupiny: jednu skupinu tříletých, jednu pětiletých a jednu sedmiletých. Porovnáš je mezi sebou a z toho odvodíš, jak se paměť pravděpodobně vyvíjí.

Petr: Aha, to je chytré. Je to rychlejší, ale asi ne tak přesné, co?

Klára: Přesně tak. Každá skupina je jiná, takže výsledky mohou být ovlivněné i jinými faktory než jen věkem. Ideální je samozřejmě kombinace obou přístupů. A k tomu se používají klasické metody jako pozorování, experimenty, rozhovory nebo testy.

Petr: Vraťme se k tomu, co jsme nakousli na začátku. Ta velká debata: geny, nebo prostředí? Co má na náš vývoj větší vliv?

Klára: To je otázka za milion! Existují v zásadě čtyři hlavní teorie. Ty starší a extrémní jsou environmentalistické, které tvrdily, že vše je jen výchova a prostředí, a na druhé straně nativistické, které říkaly, že vše je dáno geny a nic s tím neuděláš.

Petr: Takže osud versus svobodná vůle, v podstatě.

Klára: Dalo by se to tak říct. Dnes ale víme, že to takhle černobílé není. Proto převládají interakcionalistické teorie. Ty říkají, že náš vývoj je výsledkem neustálé souhry mezi vrozenými dispozicemi a vlivy prostředí.

Petr: To dává největší smysl. A ta čtvrtá teorie?

Klára: Ta je individualistická a v podstatě říká to samé, ale zdůrazňuje, že u každého člověka je ta interakce naprosto jedinečná a neopakovatelná.

Petr: Z toho mi vychází dva pojmy, které se k tomu asi vážou – genotyp a fenotyp. Můžeš nám je objasnit?

Klára: Jasně. Genotyp je tvoje kompletní genetická výbava. Je to plán, se kterým jsi přišel na svět. Fenotyp je pak to, jak ten plán vypadá v reálu – tedy souhrn tvých viditelných znaků a vlastností. Fenotyp je výsledek interakce genotypu a prostředí. Zjednodušeně: Genotyp + Prostředí = Fenotyp.

Petr: Dobře, teď už chápeme principy. Ale pojďme se podívat na konkrétní teorie. Kdo jsou ti velcí hráči na poli vývojové psychologie? Určitě existují nějaké slavné modely, ne?

Klára: Rozhodně. Jedním z největších jmen je Jean Piaget. Ten se zaměřil na vývoj myšlení, tedy na kognitivní vývoj. Popsal čtyři hlavní stádia.

Petr: Tak schválně, jestli se v nich poznáme.

Klára: Začíná to senzomotorickým stádiem, od narození do dvou let. Dítě poznává svět skrze smysly a pohyb. Velký milník tady je pochopení stálosti objektu. Když schováš hračku před půlročním dítětem, přestane pro něj existovat. Ale pro roční a půl staré dítě už ne – bude ji hledat.

Petr: Aha, takže to je důvod, proč je hra na schovávanou taková zábava!

Klára: Přesně! Další je předoperační stádium, zhruba do šesti let. Myšlení je tady hodně egocentrické, dítě vnímá svět jen ze své perspektivy a má problém s logickými operacemi. To je ten slavný pokus s modelínou – když ze dvou stejných kuliček jednu rozválíš na hada, dítě bude tvrdit, že v hadovi je víc modelíny, protože je delší.

Petr: A dál?

Klára: Následuje stádium konkrétních operací, to je zhruba mladší školní věk. Děti už zvládají logiku, ale jen ve vztahu ke konkrétním, hmatatelným věcem. A konečně, od nějakých dvanácti let, nastupuje stádium formálních operací. To je schopnost myslet abstraktně, vytvářet hypotézy a přemýšlet o věcech, které neexistují. To je přesně to, co potřebujete u maturity.

Petr: Piaget se tedy soustředil na myšlení. Ale co sociální stránka? Naše vztahy, pocity, identita?

Klára: Na to se zaměřil další velikán, Erik Erikson. Ten navrhl osm psychosociálních stádií, z nichž každé představuje určitou krizi nebo konflikt, který musíme vyřešit. Na rozdíl od Piageta popsal vývoj od narození až do stáří.

Petr: Krize? To zní trochu dramaticky.

Klára: Ber to spíš jako vývojový úkol. V prvním roce života je to třeba konflikt mezi důvěrou a nedůvěrou. Pokud se o dítě pečuje láskyplně a spolehlivě, získá základní důvěru ve svět. Pokud ne, převládne nedůvěra.

Petr: To je zásadní. A co třeba v našem věku, v adolescenci?

Klára: V adolescenci je klíčovou krizí identita versus zmatek rolí. To je období, kdy si klademe otázky: Kdo jsem? Kam patřím? Kam v životě směřuji? Úspěšné vyřešení vede k pevnému pocitu vlastní identity. V mladé dospělosti je to pak intimita versus izolace, tedy schopnost navazovat hluboké a trvalé vztahy.

Petr: To dává naprostý smysl. Každé období má prostě to svoje hlavní téma, které řešíme.

Klára: Přesně tak. A podle Eriksona úspěšné zvládnutí jednoho úkolu připravuje půdu pro ten další.

Petr: Máme tu tedy myšlení od Piageta a sociální vývoj od Eriksona. Existují ještě další důležité teorie, které by studenti měli znát?

Klára: Určitě. Nemůžeme vynechat Lawrence Kohlberga, který navázal na Piageta a zaměřil se na vývoj morálky. Popsal tři hlavní úrovně. Na té první, předkonvenční, se dítě chová správně, aby se vyhnulo trestu nebo získalo odměnu.

Petr: To je takové to: „Uklidím si, aby mi mamka nekřičela.“

Klára: Přesně. Na druhé, konvenční úrovni, se chováme správně, protože chceme zapadnout, být vnímáni jako „hodné dítě“ nebo respektovat autoritu a zákony. A na nejvyšší, postkonvenční úrovni, se řídíme vnitřními etickými principy, i kdyby byly v rozporu se společenskými pravidly. Zajímavé je, že podle Kohlberga této nejvyšší úrovně dosáhne jen asi 10 % populace.

Petr: Jen deset procent? Páni. A co ten často zmiňovaný Sigmund Freud?

Klára: Freud přišel s teorií psychosexuálního vývoje. Rozdělil dětství na stádia podle toho, která část těla je v danou chvíli hlavním zdrojem slasti – orální, anální, falické a tak dále. Jeho teorie jsou dnes v mnohém překonané, ale měly obrovský vliv a některé pojmy, jako Oidipův komplex, se používají dodnes.

Petr: Takže shrnuto: vývoj je neuvěřitelně komplexní proces, který ovlivňuje spousta faktorů a dá se na něj dívat z mnoha různých úhlů.

Klára: Přesně tak. A klíčové je si pamatovat, že to není závod. Každý má své vlastní tempo, ale ty zákonitosti a fáze jsou pro nás pro všechny podobné. Je to fascinující cesta objevování sebe sama.

Petr: Takže jsme probrali předškoláky a jejich fascinující svět fantazie. Ale co se stane, když dítě poprvé usedne do školní lavice? Jak se to celé změní?

Klára: To je skvělý přechod, Petře. Právě tady začíná naprosto klíčová etapa. V mladším školním věku se myšlení stává mnohem organizovanějším.

Petr: Takže už žádní imaginární kamarádi a draci pod postelí?

Klára: No, ne tak rychle. Ale začíná se rozvíjet logické myšlení, i když je zatím vázané na konkrétní věci. Dítě najednou chápe, že když přeliješ vodu z vysoké úzké sklenice do nízké široké, je jí pořád stejně. To je obrovský skok.

Petr: Chápu. A s tím souvisí i vnímání pravidel, že?

Klára: Přesně tak. Spravedlnost se stává obrovským tématem. Všechno musí být 'fér'. A taky se objevuje soutěživost a důležitost týmové spolupráce. Děti se učí fungovat ve skupině, což je úplně nová dovednost.

Petr: A jak to pokračuje dál, v tom starším školním věku? Řekněme tak před pubertou.

Klára: Tady přichází další revoluce – abstraktní myšlení. Děti už nepotřebují vidět tu sklenici s vodou, aby o ní dokázaly přemýšlet. Začínají chápat složitější koncepty, jako je morálka nebo společenské role.

Petr: Takže už to není jen 'co je fér pro mě', ale 'co je správné obecně'?

Klára: Ano, přesně tak. A tady taky masivně roste vliv vrstevníků. Názor kamarádů je najednou skoro důležitější než názor rodičů. A taky se začínají kriticky dívat na autority. Znáš to, ne?

Petr: Až moc dobře. Myslím, že moji rodiče by mohli vyprávět.

Klára: No a pak to přijde. Adolescence. Období, které je klíčové pro celý zbytek života. Je to čas, kdy si člověk pokládá základní otázky: Kdo jsem? Kam patřím? Jaké jsou moje hodnoty?

Petr: To zní jako velký tlak.

Klára: Je to tak. Emoce jedou na plné obrátky – jsou intenzivní a často se střídají. Je to období hledání identity. A pokud se to nepovede, může to vést k nejistotě a krizi identity i v dospělosti.

Petr: Takže úspěšné zvládnutí puberty je vlastně taková vstupenka do stabilní dospělosti?

Klára: Přesně. Učíš se zvládat emoce, navazovat hlubší vztahy a přebírat zodpovědnost. Je to generálka na dospělý život. A právě tehdy se rozvíjí i schopnost introspekce – tedy dívat se sám do sebe.

Petr: To je fascinující. Zmínila jsi logické a abstraktní myšlení... ale jak vlastně ten kognitivní vývoj probíhá? Jak se učíme řešit problémy?

Klára: Skvělá otázka. Existují v podstatě čtyři základní způsoby. Ten nejjednodušší je pokus a omyl. Prostě zkoušíš, dokud to nevyjde. To známe všichni.

Petr: Takhle skládám nábytek z Ikey.

Klára: Kdo ne? Pak je tu ale vhled. To je ten slavný 'aha' moment, kdy ti řešení najednou samo docvakne. Dále máme algoritmy, což jsou jasně dané postupy, které zaručeně vedou k cíli, jako třeba recept na vaření.

Petr: A ten čtvrtý?

Klára: To je heuristika. Jsou to takové mentální zkratky nebo neobvyklé způsoby řešení, které používáš, když neznáš přesný postup. Není to zaručené, ale často to funguje a je to kreativní.

Petr: Takže od pokusu a omylu až po kreativní zkratky. Náš mozek je neuvěřitelný. A co emoce? Jak se vyvíjejí od narození?

Klára: To je obrovské téma. Emoce u dětí jsou... divoké. Jsou labilní, krátkodobé a strašně expresivní. Pláč kvůli upadnutému bonbónu může vypadat jako konec světa, ale za minutu je po všem.

Petr: To zní jako popis některých dospělých, které znám. Ale to je asi na jinou debatu.

Klára: Možná. Ale právě tenhle bouřlivý vývoj je základem pro emoční stabilitu v dospělosti. Ale to, jak se rodí základní emoce, od sociálního úsměvu až po žárlivost, a jakou roli v tom hrají teoretici jako Freud nebo Erikson... to je kapitola sama pro sebe.

Petr: Takže všechny tyhle základní potřeby, o kterých jsme se bavili, se vlastně točí kolem jedné věci… pocitu bezpečí. A to nás přivádí k citové vazbě, že ano?

Klára: Přesně tak, Petře. To je naprostý základ. Teorie citové vazby, nebo anglicky attachment theory, popisuje to nejsilnější pouto, které v životě máme. A prvními velkými jmény tady byli John Bowlby a Mary Ainsworthová.

Petr: Bowlby… to je ten, co řekl, že si dítě vytváří pouto hlavně k matce?

Klára: Ano, původně to tak formuloval. Popisoval citovou vazbu jako trvalé emoční pouto, které si dítě vytváří ke své hlavní pečující osobě. A tvrdil, že je to vrozené, biologicky dané chování, které má zajistit přežití. Dítě pláče, když máma odejde, aby se vrátila. Je to jeho strategie přežití.

Petr: Takže žádná vypočítavá láska, jak si myslel Freud, ale čistý pud sebezáchovy.

Klára: Přesně tak. Je to geneticky naprogramované. A tady přichází na scénu jeho kolegyně Mary Ainsworthová, která to celé posunula ještě dál.

Petr: Jak to posunula? Vzala jeho teorii a… testovala ji v praxi?

Klára: Přesně! A to dost geniálním způsobem. Vytvořila slavný laboratorní experiment nazvaný „Test neznámé situace“.

Petr: To zní trochu… záhadně. Co se tam dělo?

Klára: Představ si příjemnou místnost plnou hraček. Přijde tam matka s dítětem. Pak do místnosti vejde cizí člověk. Po chvíli matka odejde a nechá dítě s tím cizincem. A pak dokonce odejde i ten cizí člověk a dítě je tam úplně samo…

Petr: Páni, to zní jako noční můra pro to malé dítě!

Klára: Trochu ano, ale jen na chviličku. To klíčové totiž bylo sledovat, jak dítě zareaguje, když se matka vrátí. A na základě toho Ainsworthová popsala několik základních typů citové vazby.

Petr: Dobře, takže jaké to jsou? Jaké reakce tam viděla?

Klára: První a nejzdravější je jistý typ. Tyto děti jsou po odchodu matky sice smutné, ale po jejím návratu ji radostně vítají a nechají se snadno uklidnit. Vědí, že máma je jejich bezpečný přístav.

Petr: To dává smysl. To je ideální stav. A co ty další?

Klára: Pak je tu nejistě-vyhýbavý typ. Tyhle děti navenek působí strašně sebejistě. Když se máma vrátí, ignorují ji, jako by se nic nestalo. Ale víš, co je na tom to fascinující?

Petr: Povídej, jsem napnutý.

Klára: Jejich tělo reaguje jinak. Zrychlí se jim tep, stoupne hladina stresových hormonů. Navenek jsou v klidu, ale uvnitř prožívají obrovský stres. Naučily se nedávat své potřeby najevo, protože rodiče na ně dříve nereagovali.

Petr: To je… smutné. A pak je ještě ten úzkostný, že?

Klára: Ano, nejistě-úzkostný typ. Tyto děti jsou hysterické, když matka odchází, a když se vrátí, nedají se utišit. Jsou na ní nalepené, ale zároveň se na ni zlobí a odstrkují ji. Je to důsledek nekonzistentní výchovy – někdy rodič reaguje, někdy ne.

Petr: Takže dítě neví, na čem je. To musí být strašně matoucí.

Klára: Přesně tak. A právě tahle jistota, nebo nejistota, pak ovlivňuje, jak navazujeme vztahy po celý zbytek života. Ale o tom si povíme víc, až se podíváme na důsledky deprivace.

Petr: Tak a přesně to nás přivádí k našemu poslednímu dnešnímu tématu. Mluvili jsme o výchově, ale co když to nejdůležitější prostředí – rodina – nefunguje, jak má?

Klára: To je obrovské téma. Děti z takového prostředí mají pak často velký problém uznat jakoukoli autoritu. Dělíme to na rodiny funkční, pak dysfunkční, které neplní některou důležitou funkci, a nakonec afunkční.

Petr: A u té afunkční je to tak vážné, že se odebírají děti?

Klára: Bohužel ano, tam už stát musí zasáhnout. Ale i funkční rodiny potkávají krize, to je normální. Rozlišujeme tranzitorní, tedy očekávané... a netranzitorní.

Petr: Počkat, očekávaná krize? To zní jako oxymóron. To si mám do kalendáře napsat „krize od tří do pěti“?

Klára: Skoro! Jde o události, které statisticky přijdou – sňatek, narození dítěte, jeho odchod z domu. Kdežto ty netranzitorní jsou rány z čistého nebe, jako je nevěra nebo vážná nemoc.

Petr: Pojďme teď k tomu nejtemnějšímu. K přímému ohrožení dítěte.

Klára: Klíčová je zkratka CAN. Child Abuse and Neglect. Zahrnuje tři hlavní věci: týrání, zneužívání a zanedbávání. A je důležité je rozlišovat.

Petr: Jaký je mezi nimi hlavní rozdíl?

Klára: Týrání je aktivní ubližování. Ať už facka, nebo neustálé srážení sebevědomí větami jako „jsi k ničemu“. To je psychické týrání.

Petr: A zneužívání a zanedbávání?

Klára: Zneužívání znamená, že někdo dítě využívá pro vlastní prospěch – třeba při manipulaci po rozvodu. Zanedbávání je naopak pasivní. Je to prostě neposkytnutí základní péče... jídla, čistého oblečení, bezpečí.

Petr: Páni, tak to je síla. Probrali jsme toho dneska opravdu hodně. Od vývojových období, přes výchovné styly až po tyhle vážné rodinné problémy.

Klára: Přesně tak. To nejdůležitější je, že vývoj je cesta. Někdy s výboji, jindy v klidu. Ale vždy je zásadní vnímat potřeby dítěte a snažit se mu vytvářet bezpečné a podnětné prostředí.

Petr: Děkujeme, že jste s námi byli až do konce. Doufám, že jste si z dnešního dílu Studyfi Podcastu něco odnesli. Já jsem Petr.

Klára: A já Klára. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště.