Podcast na Vývoj stranického systému v ČR po roce 1989

Kapitoly

Proč je v tom chaos?

Bod nula: Sametová revoluce

Velký třesk a zrod gigantů

Éra ODS versus ČSSD

Současnost: Rozdrobená scéna

Konec jedné éry

Nástup protestních hnutí

Vzestup velkých stran

Přelomové volby 1996

Nečekaně těsný výsledek

Opozice v koalici

Zdivočelí republikáni

Sarajevský atentát

Volby, které změnily vše

Opoziční smlouva

Vznik Čtyřkoalice a protesty

Změny před volbami 2002

Křehká většina a štěpení pravice

Krize a nové tváře

Konec velkých bloků

Volby 2017 a "antipolitika"

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Většinu studentů u maturity zaskočí jedna věc – ten zdánlivý chaos politických stran po roce 1989. Proč se Občanské fórum rozpadlo? Kde se vzala ODS a ČSSD? Věřte mi, za deset minut vám ukážeme systém, který v tomhle vývoji je, a už se v tom nikdy neztratíte.

Klára: Přesně tak. Není to tak složité, jak to vypadá. Je to příběh o tom, jak se z obrovského nadšení a jednoty zrodila standardní politická scéna se všemi jejími plusy i mínusy.

Petr: Tohle je Studyfi Podcast, a my jdeme na to.

Petr: Takže, Kláro, začněme v listopadu 89. Komunismus padl. Co bylo dál? Vznikly hned ODS a další strany, jak je známe dnes?

Klára: Vůbec ne. To je právě ten klíčový omyl. Po revoluci tu nebyla žádná skutečná opozice. Chyběly jasně vymezené politické síly s programem. Byl tu jeden obrovský hlavní aktér: Občanské fórum.

Petr: Což ale nebyla politická strana v pravém slova smyslu, že?

Klára: Přesně. Bylo to široké hnutí, které spojoval jeden cíl – konec komunismu. Ale uvnitř byli všichni. Budoucí pravičáci, levičáci, liberálové… Bylo to jako velká párty, kde se všichni shodli, že nemají rádi hostitele, ale už ne na tom, jaká hudba bude hrát dál.

Petr: To je skvělé přirovnání. Takže se začali hádat o playlist?

Klára: V podstatě ano. Společnost se tehdy rozdělila. Jedni říkali: „Potřebujeme normální strany, pravici a levici, jako na Západě.“ A ti druzí, často kolem Václava Havla, mluvili o „nepolitické politice“ a stranám moc nevěřili. Brali je jako něco, co jen prosazuje úzké zájmy elit.

Petr: A hádám, že zvítězila ta první skupina. Kdy se tedy Občanské fórum rozpadlo a zrodily se z něj nové strany?

Klára: K tomu došlo relativně rychle, v roce 1991. Právě z Občanského fóra se vydělila ODS v čele s Václavem Klausem. A to byl začátek strukturování celé pravice, která se pak už měnila poměrně málo.

Petr: Dobře, takže pravici máme. Co se dělo na druhé straně, na levici?

Klára: Tam to bylo o něco složitější. Probíhal tam souboj mezi reformovanými komunisty, tedy KSČM, a obnovenou Sociální demokracií, ČSSD.

Petr: A ten souboj, jak víme, vyhrála ČSSD. Jak se jí to podařilo?

Klára: Jeden muž: Miloš Zeman. V roce 1993 byl zvolen předsedou a kompletně změnil směřování strany. Z ČSSD udělal nesmiřitelnou opozici vůči Klausově vládě.

Petr: A to voliče zaujalo?

Klára: A jak! Navíc mu pomohla jedna věc – vznik TV Nova v roce 1994. Najednou musela televize dávat vyvážený prostor vládě i opozici. A Zeman jako výrazný řečník tenhle prostor dokonale využil a stal se rovnocenným soupeřem Klause. Z původně slabé strany vybudoval giganta.

Petr: Takže máme na scéně dva dominantní hráče. ODS a ČSSD. Období od poloviny devadesátých let až zhruba do roku 2010 se často označuje jako bipolární. Co to znamená?

Klára: Znamená to, že celá politika se točila kolem těchto dvou stran a jejich lídrů. Byly to dvě slunce, kolem kterých obíhaly menší planety – tedy menší strany jako KDU-ČSL nebo Unie svobody, které se přikláněly na jednu či druhou stranu.

Petr: To byla ta slavná „opoziční smlouva“?

Klára: To je přesně ono. Ukázka toho, jak moc byli schopni si rozdělit moc. I když to mělo spoustu negativních dopadů, pro stranický systém to bylo období stability a jasně čitelných pozic.

Petr: Ale i tahle éra skončila. Co se stalo?

Klára: Obě strany se postupně vyčerpaly. V ODS po odchodu Klause nastoupil Topolánek, strana se sice modernizovala, ale zároveň ztratila svou jasnou tvář a začali ji ovládat různí lobbisté. A ČSSD? Ta byla spíš taková konfederace různých skupin, které bojovaly mezi sebou. Jeden premiér střídal druhého – Špidla, Gross, Paroubek…

Petr: Jako předsedové vlády na běžícím páse.

Klára: Dá se to tak říct. Strany přestaly reprezentovat jasné myšlenky a voliči hledali alternativu. A ta přišla.

Petr: A tou alternativou myslíš hnutí ANO a další nové hráče, kteří se objevili po roce 2010?

Klára: Přesně tak. Staré dělení na pravici a levici přestalo být pro mnoho lidí to nejdůležitější. Do popředí se dostala témata jako boj proti korupci, střet „starých“ a „nových“ stran, nebo prostě jen protest.

Petr: Takže jsme se dostali do fáze, kterou odborníci nazývají multipolarita. Spousta různých stran, často bez jasné ideologie, a mnohem složitější sestavování vlád.

Klára: Ano. Systém se znovu restrukturalizuje a je otázka, jak bude vypadat za pár let. Ale ten základní příběh je jasný: od jednoho velkého hnutí přes souboj dvou gigantů až po dnešní roztříštěnou scénu.

Petr: Takže, abychom to shrnuli. Klíčové je pamatovat si ten postupný vývoj. Od Občanského fóra k ODS, vzestup ČSSD díky Zemanovi, jejich vzájemný souboj a nakonec příchod nových hnutí. Díky, Kláro, to bylo skvěle srozumitelné.

Klára: Rádo se stalo. Hlavní je vidět v tom ten příběh, ne jen hromadu zkratek a dat.

Petr: Přesně, ten příběh! A zdá se mi, že po roce 2010 se ten příběh začal psát úplně znova. Skoro jako by někdo vytrhal stránky a začal uprostřed knihy. Co se tam stalo?

Klára: To je skvělé přirovnání, Petře. Rok 2010 je naprosto zlomový. Definitivně tam skončila ta bipolární éra, ten velký souboj ODS a ČSSD. Najednou tyhle dvě strany neměly ani zdaleka takovou sílu.

Petr: A místo nich se objevily nové tváře, že? Pamatuju si TOP 09 a hlavně Věci Veřejné. To byl tehdy poprask.

Klára: Přesně tak. Volby 2010 byly šok. ČSSD sice vyhrála, ale tak těsně, že to bylo spíš zklamání. A Jiří Paroubek, který čekal drtivé vítězství, musel odstoupit. Asi uvěřil nějakým podivným průzkumům.

Petr: A vládu pak sestavila pravice, i když ODS taky ztratila. Bylo to takové... zvláštní spojení.

Klára: Bylo to hodně zvláštní. Vznikla koalice ODS, TOP 09 a Věcí Veřejných. A právě VV ukázaly ten nový trend. Nebyla to klasická strana s ideologií, ale spíš takový projekt postavený na kritice „těch starých“ politiků a korupce.

Petr: Projekt, který se ale docela rychle rozpadl, ne?

Klára: Extrémně rychle. Brzy se ukázalo, že Věci Veřejné jsou spíš firma než strana a celé se to zhroutilo v interních sporech a korupčních skandálech. Celá ta vláda Petra Nečase byla dost nestabilní a špatně komunikovala.

Petr: A to všechno připravilo půdu pro další změnu. Pro ten skutečně velký třesk.

Klára: Ano. Společnost byla frustrovaná. Důvěra v politiku i v tradiční strany klesla na bod mrazu, podobně jako na konci devadesátých let. A do toho přišla aféra Nagyová a pád vlády v roce 2013.

Petr: A po pádu vlády přišly předčasné volby. A s nimi... Andrej Babiš.

Klára: Přesně. Vznikl obrovský prostor pro protestní hnutí. A toho dokonale využilo ANO. Babiš se prezentoval jako úspěšný manažer, nepolitik, který bude řídit stát jako firmu. A sliboval, že zatočí s korupcí.

Petr: A lidi na to slyšeli. Výsledek voleb 2013 byl, pokud si pamatuju, naprosté zemětřesení.

Klára: Totální. ČSSD sice zase vyhrála, ale jen o vlásek. ODS se propadla na necelých 8 procent, což bylo pro ni nemyslitelné. A naopak ANO získalo skoro 20 procent! Stal se z něj historicky nejúspěšnější protestní subjekt.

Petr: A aby toho nebylo málo, objevil se i Tomio Okamura, že?

Klára: Ano, ještě Úsvit přímé demokracie. Další antiestablishmentové hnutí. Takže si to shrňme. Ten starý, přehledný systém dvou velkých stran a pár menších byl pryč.

Petr: A místo něj jsme dostali roztříštěnou scénu plnou nových, relativně slabých stran. Chápu to správně, že najednou bylo mnohem těžší sestavit nějakou stabilní vládu?

Klára: Přesně tak. Staré vzorce přestaly platit. Najednou nebylo jasné, kdo je pól, kdo s kým může vládnout. Systém se z extrémně přehledného stal extrémně pluralitním a dost chaotickým. A s tímto novým uspořádáním se vlastně potýkáme dodnes.

Petr: Páni. Takže ten přechod od bipolarity k téhle nové, roztříštěné éře je klíčový pro pochopení současné politiky. Díky, Kláro. A co se dělo dál v té první, polistopadové fázi? Mluvili jsme o Občanském fóru, ale jaké další strany tam tehdy vlastně byly?

Klára: Jasně. Tak vedle ODS, která se považovala za přirozeného nástupce Občanského fóra, začala sílit hlavně ČSSD pod vedením Miloše Zemana. A on vsadil na chytrou taktiku personální konsolidace.

Petr: Personální konsolidace? Co přesně to znamená?

Klára: Místo slučování s jinými stranami začal systematicky „vysávat“ jejich nejvýraznější osobnosti. Přetahoval lidi, kteří už se v politice pohybovali, a nabízel jim atraktivní budoucnost.

Petr: Takže je nelákal na program, ale spíš na kariéru? Takové politické HR oddělení.

Klára: Dá se to tak říct. Díky tomu se ČSSD stala konglomerátem různých proudů. A tenhle křehký vnitřní konsensus byl paradoxně její největší silou až zhruba do roku 2010. ODS mezitím věřila, že je předurčena vládnout sama.

Petr: A co ten zbytek scény? Proč se nespojili proti těmto dvěma gigantům?

Klára: Protože mezi menšími stranami panovala obrovská rivalita. A do toho se na scéně objevily i vyloženě extremistické síly, jako Sládkovi republikáni s ostrou, až rasistickou rétorikou.

Petr: To zní jako hodně nepřehledná a divoká doba. Jak se z tohohle chaosu konečně vyprofiloval ten jasný souboj ODS versus ČSSD?

Klára: Tím zlomem byly volby v roce 1996. ODS do nich šla s naprosto sebevědomou kampaní. Jejich ústřední heslo bylo: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“ Hrozně emotivní, co?

Petr: Jo, to člověka úplně chytne za srdce. A co na to Zeman?

Klára: Ten udělal přesný opak. Proslul jeho „Zemanův autobus“, kterým objížděl i ty nejzapadlejší vesnice, kde od revoluce žádný vrcholný politik nebyl. Obětoval tomu veškerý čas a stylizoval se do role mluvčího lidí, o které se nikdo nezajímal.

Petr: Takže jeden seděl v Praze s pocitem jistého vítězství a druhý si to tvrdě odpracoval v terénu. To je obrovský kontrast v přístupu.

Klára: Přesně. A tenhle kontrast se naplno projevil ve výsledcích voleb v roce 96. Vládní koalice ODS, ODA a KDU-ČSL sice souhrnně posílila, což bylo ve střední Evropě nevídané, ale jen o vlásek. Získali 99 mandátů.

Petr: Počkat, 99? To přece není většina. Kolik měla opozice?

Klára: Opozice měla 101 mandátů. Tedy ČSSD, komunisti a Sládkovi republikáni. Problém byl, že tyhle tři strany se nesnášely. Hlavně komunisty a republikány všichni považovali za antisystémové.

Petr: Takže opozice měla sice většinu, ale nebyla schopná se na ničem domluvit. To zní jako recept na chaos.

Klára: Absolutní. A toho chaosu si hned začali užívat menší koaliční partneři ODSky.

Petr: Jak to myslíš?

Klára: No, ODA a lidovci si najednou uvědomili svou sílu. Vymohli si paritu – dohromady stejný počet křesel jako ODS. Klausova ODS je najednou nemohla přehlasovat. Začali si hrát na takovou „opozici v koalici“.

Petr: To muselo být pro Klause peklo. Takže vláda schválila nějaký zákon a její vlastní členové se od něj pak distancovali?

Klára: Přesně tak. Neustále tlačili vládu do věcí, se kterými ODS nesouhlasila. Byla to neuvěřitelně křehká menšinová vláda, která se opírala o toleranci ČSSD. A do toho všeho… přišla éra Miroslava Sládka.

Petr: Á, republikáni. O těch jsem slyšel divoké historky.

Klára: A jsou pravdivé. Jejich hvězda nejvíc zazářila při schvalování Česko-německé deklarace. Pořádali obří demonstrace a ve sněmovně dělali neuvěřitelné obstrukce. Sládek tam třeba hodiny četl seznamy léčiv, jen aby zdržoval jednání.

Petr: To je neuvěřitelné. A neskončil nakonec ve vězení?

Klára: Skončil. Byl na něj vydán zatykač kvůli jeho výrokům a on se zabarikádoval ve své kanceláři ve sněmovně. Nakonec ho zatkli a kvůli vazbě se nemohl účastnit prezidentské volby. A teď se podrž… Havel byl zvolen o jeden jediný hlas.

Petr: Takže ten jeden hlas byl Sládek? Páni. To je síla.

Klára: Přesně. A tahle nestabilita se stupňovala. V roce 1997 přišla první velká recese a s ní i skandály s financováním stran.

Petr: Peníze, jako vždy. O co šlo?

Klára: Tehdy strany financovali hlavně sponzoři. A ukázalo se, že ODS měla tajné konto ve Švýcarsku a nejasné sponzory. To byla poslední kapka. Menší strany vypověděly koaliční smlouvu a část ODS se odtrhla.

Petr: A to je ten slavný „sarajevský atentát“?

Klára: Přesně. Klaus byl zrovna na návštěvě Sarajeva, když mu doma v podstatě rozložili vládu i stranu. On to zarámoval jako podraz, jako atentát. Padla vláda a vznikla úřednická vláda Josefa Tošovského.

Petr: A co bylo dál? To přece nemohlo vydržet dlouho.

Klára: Nevydrželo. Dohodly se předčasné volby na rok 1998. A tyhle volby a to, co následovalo, naprosto změnily českou politickou mapu. O tom si ale povíme příště.

Petr: Tak to jsi nás minule napnula, Kláro. Volby, které změnily českou politickou mapu. To zní dramaticky. Co se tedy v tom roce 1998 stalo tak zásadního?

Klára: Bylo to drama. Musíme si uvědomit tu atmosféru. Ekonomika se zhoršovala, vize bezproblémové transformace byla pryč. A do toho se rozpadla ODS. Z ní odešla část politiků a založila Unii svobody, která chtěla být takovou tou „morálnější“ pravicí.

Petr: Takže najednou tu byla ODS, nová Unie svobody, a do toho samozřejmě ČSSD v čele s Milošem Zemanem. Jak ty volby dopadly?

Klára: Překvapivě! ČSSD sice vyhrála s 32 procenty, což byl jejich historicky nejlepší výsledek. Ale ODS, které průzkumy dávaly sotva deset procent, najednou získala 27! Byl to neuvěřitelný úspěch, protože celou kampaň postavili na jediné osobě – Václavu Klausovi. Bylo to v podstatě referendum o něm.

Petr: Wow. Takže dva jasní rivalové, Zeman a Klaus. Kdo s kým tedy sestavil vládu? Tam musely být dvě jasné možnosti, ne? Buď ČSSD s menšími stranami, nebo ODS s nimi.

Klára: Přesně. Ale tady narazila politika na osobní antipatie. Obě koalice by měly většinu, ale menší strany prostě nechtěly vládnout s Klausem. A Unie svobody zase odmítala jít do vlády s ČSSD, kterou by podporovali komunisti. Byla to patová situace.

Petr: A jak se to vyřešilo? Nějaká vláda přece vzniknout musela.

Klára: Vznikla. A řešení bylo tak nečekané, že šokovalo celou zemi. Vznikla takzvaná opoziční smlouva.

Petr: Opoziční smlouva? Počkej, to zní jako protimluv. Opozice přece bojuje s vládou, ne?

Klára: Přesně tak by to mělo být. Ale tady se dva největší rivalové – Zemanova ČSSD a Klausova ODS – dohodli. ČSSD vytvořila menšinovou vládu a ODS slíbila, že ji po celé čtyři roky podrží a neshodí ji.

Petr: Takže si vlastně rozdělili moc? Vláda pro jednoho, kontrola parlamentu pro druhého?

Klára: Přesně tak. Byl to čistý politický pragmatismus. Zajistili si stabilitu, ale spousta lidí to vnímala jako podraz na voliče. Jako politický kartel, který si rozdělil stát. Klíčové bylo, že se dohodli, že změní volební systém, aby znevýhodnil malé strany.

Petr: To muselo vyvolat obrovskou reakci, ne?

Klára: Obrovskou. Ostatní strany se okamžitě spojily. Vznikla takzvaná Čtyřkoalice – tedy lidovci, Unie svobody, ODA a Demokratická unie. Prezentovali se jako ta „slušná“ a etická alternativa proti pragmatismu ODS a ČSSD.

Petr: A co lidé na ulicích?

Klára: Taky se ozvali. Vznikly iniciativy jako „Děkujeme, odejděte!“, které pořádaly masivní demonstrace. Navazovaly na tu Havlovu vizi „nepolitické politiky“. Ale i když měly velkou podporu, byly jen krátkodobé a svých cílů vlastně nedosáhly. Opoziční smlouva vydržela celé čtyři roky.

Petr: Dobře, takže čtyři roky vládla Zemanova ČSSD s tichou podporou Klause. Co se dělo dál, před volbami v roce 2002?

Klára: Obě velké strany pochopily, že musí přijít s nějakou změnou. V ČSSD se Miloš Zeman stáhl do pozadí a novým lídrem se stal Vladimír Špidla. Měl působit mnohem umírněněji a přitáhnout nové, středové voliče.

Petr: A co ODS? Klaus zůstal?

Klára: Ne. Strana si uvědomila, že je kvůli opoziční smlouvě v naprosté izolaci a nikdo s ní nechce spolupracovat. Takže Klaus musel rezignovat na post předsedy a nahradil ho Mirek Topolánek. Ten měl ODS dát lidovější tvář a obnovit vztahy s potenciálními partnery.

Petr: Takže oba obři si před volbami nasadili novou, přátelštější masku.

Klára: Přesně tak. Šlo o to ukázat, že jsou ochotni ke standardní spolupráci.

Petr: A zabralo to v těch volbách 2002?

Klára: Částečně. Volby zase vyhrála Špidlova ČSSD. A Špidla, na rozdíl od Zemana, odmítl jakoukoliv spolupráci s komunisty. Místo toho sestavil vládu s tou bývalou Čtyřkoalicí, tedy s lidovci a Unií svobody.

Petr: To zní jako návrat k normálu.

Klára: Zní. Ale háček byl v tom, že tahle koalice měla většinu jediného hlasu. Sto jeden mandát. To je v politice recept na neustálé problémy a vydírání. A tahle nestabilita a pokračující souboj ODS a ČSSD definovaly celou první dekádu nového tisíciletí.

Petr: A z toho pak vzešlo to, o čem se dnes bavíme jako o rozdrobené politické scéně?

Klára: Přesně. Hlavně na pravici se spustila lavina. Do té doby tu byla jedna velká ODS. Ale její euroskeptická politika a vnitřní spory vedly k tomu, že se začala štěpit. Zrodila se TOP 09, pak další menší strany... Každý názorový proud si najednou chtěl založit vlastní stranu.

Petr: Takže konec velkých bloků a začátek... politického bazaru?

Klára: Dá se to tak říct. A právě tenhle rozpad tradičních stran a vznik nových hnutí, jako byla TOP 09 nebo později Věci veřejné, totálně překreslil politickou mapu. O tom si ale detailněji povíme zase příště.

Petr: Takže politický bazar... to se mi líbí. A zmínila jsi Věci veřejné. To byl taky jeden z těch nových, rychlých fenoménů, že?

Klára: Přesně tak. Věci veřejné začaly jako lokální strana na Praze 1. Ale před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009 získaly do čela známou tvář, Radka Johna. A to zabralo.

Petr: Proč zrovna tehdy? Co se dělo?

Klára: Byla tu ekonomická krize 2008 a 2009. Lidé byli zklamaní z velkých stran, z ODS i z ČSSD. Pravice slibovala vyrovnané rozpočty, ale dělala schodky. A do toho přišel odstrašující příklad Řecka.

Petr: Aha, strašák jménem "řecká cesta"...

Klára: Přesně. Najednou byl státní dluh obrovský problém a ODS v čele s "novým, suchým" Petrem Nečasem působila důvěryhodněji. V březnu 2009 navíc padla Topolánkova vláda a ukázala neschopnost elit řešit problémy. A do tohohle vakua vletěly nové strany.

Petr: Takže voliči začali hledat alternativy. A našli je... v čem přesně?

Klára: V takzvaném "antistranictví". Začala sílit nedůvěra ve strany jako takové. Dlouho se to projevovalo jen přeléváním hlasů mezi ODS a ČSSD. Ještě v roce 2006 měly tyhle dvě strany dohromady 67 % hlasů. To byl absolutní vrchol.

Petr: A pak přišel zlom.

Klára: Přesně. Po roce 2013 se systém totálně proměnil. Koalice se staly méně čitelné. A hlavně se objevilo hnutí ANO, které bylo ve vládě, ale zároveň si udrželo antiestablishmentovou rétoriku.

Petr: Byli rebelové v obleku, dalo by se říct.

Klára: Nějak tak. K tomu přidej Okamurovu SPD na jedné straně a na druhé Piráty, kteří taky kritizovali tradiční politiku. A najednou byl ten "bazar" plný úplně nového zboží.

Petr: A tohle všechno vyvrcholilo ve volbách 2017, že?

Klára: Ano, ty volby potvrdily úplně nový systém. Byly tam čtyři klíčové věci. Zaprvé, jasné vítězství ANO. Zadruhé, obrovský počet stran ve sněmovně.

Petr: A zatřetí?

Klára: Zatřetí, když sečteš hlasy pro antiestablishmentové subjekty – ANO, SPD, KSČM a Piráty – dostaneš se na skoro 60 % voličů. To je obrovské číslo.

Petr: Wow. A co byl ten čtvrtý bod?

Klára: Dramatický propad ČSSD. Ukázalo se, že doba dvou hlavních pólů skončila. Začala éra, které říkáme "antipolitika". Důraz na efektivitu, přímou komunikaci a ideologickou nevyhraněnost.

Petr: Takže Kláro, kdybychom to měli celé shrnout pro naše posluchače, kteří se chystají k maturitě... Co je ten klíčový poznatek?

Klára: Klíčový poznatek je ten posun. Od relativně stabilního systému dvou velkých bloků, ODS a ČSSD, které se střídaly u moci, jsme se dostali k systému roztříštěnému, méně předvídatelnému a plnému nových hnutí, která se vymezují proti tradičním stranám.

Petr: A tenhle trend, zdá se, pokračuje dodnes.

Klára: Přesně tak. Pochopit tenhle přerod od roku 2009 je klíčové pro pochopení současné české politiky.

Petr: Skvělé. Moc ti děkuju, Kláro, za všechny cenné rady. A vám, milí studenti, děkujeme za poslech. Doufáme, že vám náš Studyfi Podcast pomohl. Držíme palce u maturity a zase někdy na slyšenou!