Podcast na Vývoj dítěte v předškolním věku

Kapitoly

Malý génius na pískovišti

Jak poznat nadání?

Když mozek předběhne emoce

Jak nadání podpořit?

Charakteristika předškoláka

Fyzický a motorický vývoj

Svět vnímání a fantazie

Rozvoj myšlení a řeči

Emoce a první kamarádi

Vnímání světa předškoláka

Fantazie versus realita

Jsem pravák, nebo levák?

Úvod do emocí

Charakteristika dětských citů

Vztahy s vrstevníky

Co je to adaptace?

Role dospělých

Když to nejde hladce

Jak na to?

Co je to mateřská škola?

Pět funkcí školky

Dítě na prvním místě

Uspokojování základních potřeb

Cíle a klíčové kompetence

Co je lateralita?

Vývoj a diagnostika

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Filip: Představ si dítě ve školce. Zatímco ostatní se učí barvy, ono už čte, nebo skládá tak složité puzzle, že bys u toho strávil celé odpoledne. Zní to jako scéna z filmu, že?

Natálie: Možná trochu, ale takové děti opravdu existují. A jejich svět je fascinující a zároveň plný výzev.

Filip: Posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se ponoříme právě do tématu nadaných dětí.

Natálie: V předškolním věku mluvíme spíš o nadaném chování. Vývoj se totiž ještě hodně mění. Ale jsou tu určité signály.

Filip: Takže... co třeba? Jak to učitelka ve školce pozná?

Natálie: Může to být v motorice. Třeba už před třetím rokem skvěle kreslí. Nebo naopak — intelekt je napřed, ale s koordinací pohybů má problém.

Filip: To zní jako paradox. A co v hlavě? Kreativita, myšlení?

Natálie: Přesně. Mají obrovskou fantazii, vidí humor tam, kde ostatní ne. A dokážou se zaseknout na jednom tématu – třeba autech – a zkoumat ho do neuvěřitelných detailů.

Filip: Takže malý expert na dinosaury, co zná všechna jejich latinská jména?

Natálie: Přesně ten typ. Často taky brzo čtou, počítají, používají složité věty a ptají se... hodně se ptají.

Filip: Ale není to vždycky jen sluníčkové, že? Zmínila jsi nevyrovnaný vývoj.

Natálie: Ano, to je klíčové. Říká se tomu vývojová nevyrovnanost. Intelektově může být dítě na úrovni školáka, ale emočně je to pořád prcek. Takže se třeba přehnaně bojí tmy nebo samoty.

Filip: Chápu. Jeho mozek vymyslí sto strašidelných scénářů, se kterými si jeho emoce ještě neumí poradit.

Natálie: Přesně tak. Někdy mají i problémy se spánkem. Jejich mozek je tak aktivní, že spánek považují za ztrátu času.

Filip: Dobře, takže mám doma takového malého génia. Co s ním?

Natálie: Hlavně žádný dril a autoritativní přístup. Naslouchejte mu. Když ho něco baví, nenuťte ho do jiné činnosti.

Filip: A ve školce?

Natálie: Tam je důležitá spolupráce s rodiči. Učitelé by měli zadávat komplexnější úkoly s různou obtížností, podporovat spolupráci i soutěživost. Cílem je rozvíjet dítě globálně, nejen tu jednu oblast, ve které vyniká.

Filip: Dobře, takže globální rozvoj... To zní jako velký úkol. Pojďme si to celé období, tedy od tří do šesti let, rozebrat podrobněji. Co je pro něj nejtypičtější?

Natálie: Je to období obrovských změn, Filipe. Odborně se mu říká období první strukturální proměny. A to jak fyzické, tak psychické. Dítě najednou ztratí tu batolecí baculatost, protáhnou se mu končetiny...

Filip: A taky nastoupí do školky, že? Což je asi velký zátah na imunitu a nervy.

Natálie: Přesně tak. Je to velký zásah. Nejen kvůli nemocem, ale i kvůli odloučení od rodičů a novému kolektivu. Je to vlastně první krok k takzvané sekundární socializaci. Dítě se učí fungovat ve větší skupině.

Filip: A co ten fyzický růst? Jak rychle to jde?

Natálie: Docela fofr. Představ si, že vyroste tak o pět až šest centimetrů za rok a přibere dvě až tři kila. Zároveň dochází k osifikaci, tedy kostnatění, a taky se mění mléčný chrup za trvalý.

Filip: A jen tak pro zajímavost, kolik zubů má ten mléčný chrup?

Natálie: Dvacet! A je důležité se o ně starat, i když vypadnou. Ale zpět k pohybu. Obrovský skok je vidět v motorice.

Filip: To znamená, že už udrží rovnováhu a nepadá na každém kroku?

Natálie: Přesně! Zvládne tříkolku, později i kolo. Hází a chytá míč, běhá po nerovném terénu. A co je úžasné, svaly skvěle regenerují. Zvládne lyžování, bruslení... A to nemluvím o jemné motorice.

Filip: Takže navlékání korálků a kreslení?

Natálie: Ano. Dítě se samo obslouží, drží správně tužku, stříhá, modeluje... a kolem pátého roku si dokonce zaváže tkaničky a jí příborem. Což je pro spoustu rodičů malý zázrak.

Filip: Tomu věřím.

Natálie: Zajímavé taky je, že u dětí v tomhle věku často převládá takzvaná ambidextrie. To znamená, že nemají ještě vyhraněnou pravou nebo levou ruku.

Filip: Aha, takže to, že můj synovec kreslí chvíli pravou a chvíli levou, je normální?

Natálie: Naprosto. Lateralita se teprve vyhraňuje. Ale pojďme k tomu, co se děje v hlavě. Vnímání světa je v tomto věku naprosto fascinující. Je hodně subjektivní, ovlivněné emocemi a hlavně... fantazií.

Filip: To je to období, kdy ožívají hračky a stíny na zdi jsou příšery?

Natálie: Přesně. Říká se tomu antropomorfismus – oživování neživých věcí. Pro dítě je naprosto normální, že jeho plyšový medvěd má hlad nebo že stůl bolí, když se o něj bouchne.

Filip: S tím souvisí i ta slavná dětská lež, ne? Když mi dítě tvrdí, že mu hračky uklidil dráček.

Natálie: Ano, ale není to lež za účelem zisku. Tomu se říká fabulace a souvisí to právě s obrovskou fantazií. Dítě si prostě vymýšlí příběhy a věří jim. A taky má úžasnou paměť, často fotografickou, odborně eidetickou.

Filip: A co myšlení? To už je asi logičtější, ne?

Natálie: Ještě ne tak docela. Myšlení je stále předoperační, to znamená, že nepostupuje podle logických operací. Je konkrétně názorné. Dítě potřebuje věci vidět, osahat si je. Ale už začíná používat myšlenkové operace jako je třeba třídění.

Filip: Takže umí seřadit kostky podle barvy, ale ještě nepochopí abstraktní pojem?

Natálie: Přesně tak. A s tím souvisí i rozvoj řeči. Tohle je to slavné období otázek "proč". Slovní zásoba exploduje. V šesti letech zná dítě klidně tři až čtyři tisíce slov. Je taky klíčové včas zachytit případné vady řeči a řešit je s logopedem.

Filip: Mluvíme o obrovském pokroku v tolika oblastech. Jak se to všechno promítá do emocí a sociálních vztahů?

Natálie: Emoce jsou velmi silné a nakažlivé. Slyšel jsi někdy o citové nákaze?

Filip: To zní... nebezpečně.

Natálie: Je to prosté. Když se jedno dítě ve školce rozpláče, je velká šance, že se za chvíli přidají další, aniž by věděly proč. Děti snadno přebírají emoce ostatních. Zároveň se ale rozvíjí vyšší city – radost z úspěchu, vnímání krásy, ale i chápání dobra a zla.

Filip: A tady přicházejí na scénu první kamarádi...

Natálie: Ano. Dítě si všímá sociálních rolí, pozoruje dospělé, učí se fungovat ve skupině, dělit se, spolupracovat. Právě ve školce se tvoří základy charakteru a navazují první přátelství. Je to neuvěřitelně důležité období.

Filip: Páni, když to takhle shrneš, je to opravdu neuvěřitelný skok ve vývoji. A co se děje, když tenhle malý, rozvíjející se človíček poprvé narazí na realitu školky? Mluvila jsi o adaptaci...

Natálie: Přesně tak. Ta adaptace je klíčová. A abychom pochopili, jak náročné to pro dítě je, musíme se podívat, co se mu v tu chvíli děje v hlavě. Jak vlastně vnímá svět, který je pro nás dospělé tak samozřejmý.

Filip: To je skvělý postřeh. My si to asi ani neumíme představit. Takže, jak takový tříletý nebo čtyřletý človíček vidí, slyší a cítí?

Natálie: Je to fascinující. Jejich vnímání je takzvaně synkretické, což znamená globální. Dítě vidí spíš celek než detaily. Vidí les, ale ne jednotlivé stromy. A všechno vnímá hodně subjektivně, přes své vlastní zážitky a pocity.

Filip: Takže když má špatnou náladu, bude se mu i ta nejhezčí hračka zdát ošklivá?

Natálie: V podstatě ano. A co se týče smyslů... Třeba barvy. Ve třech letech zvládne tak čtyři základní, ale v šesti už pozná všechny. Podobně je to s chutí – tříleté dítě rozliší jen „dobré“ a „špatné“. Pětileté už pozná sladké, slané, kyselé, hořké...

Filip: Páni. To je vlastně obrovský pokrok za dva roky. A co hmat?

Natálie: Ten je nesmírně důležitý! Šestileté dítě už bezpečně rozliší, co je tvrdé, měkké, teplé, studené, hladké nebo drsné. Proto je pro děti tak zásadní si na všechno sahat. Není to zlobení, je to učení.

Filip: Dobře, takže smysly se postupně zostřují. A co se děje s informacemi, které nasbírají? Jak funguje jejich paměť a myšlení?

Natálie: Tady přichází ta nejzábavnější část – fantazie. Dětská paměť má obrovskou plasticitu, rychle si pamatují, ale hlavně to, co je citově zabarvené. A když si něco nepamatují... tak si to prostě domyslí.

Filip: To zní jako skvělá výmluva! „Já jsem ten úkol neopsal, paní učitelko, moje fantazie mi doplnila chybějící vědomosti.“

Natálie: Přesně tak! Odborně se tomu říká fabulace. Není to lež v pravém slova smyslu. Jejich mozek prostě vyplňuje mezery tím nejlogičtějším, co zná – a to je fantazie. Proto si povídají s hračkami a věří, že medvídek jim říkal, že rozbil vázu.

Filip: Aha! Takže to není lež, ale spíš takový kreativní report. A jak se z tohohle snového světa dostanou k logickému myšlení?

Natálie: Postupně, s přibývajícími zkušenostmi. Jejich myšlení je hodně názorné a konkrétní. Chápou věci, které si můžou osahat a vyzkoušet. A taky je egocentrické – všechno vztahují k sobě. Nechápou ještě plně perspektivu ostatních.

Filip: To dává smysl. Říkáš, že všechno je o zkušenosti a zkoušení. Existuje nějaký praktický příklad, na kterém si to můžeme ukázat? Něco, co si můžou rodiče doma sami otestovat?

Natálie: Určitě. Skvělým příkladem je zjišťování laterality. Tedy to, jestli je dítě pravák, nebo levák. To je totiž pro jeho další vývoj, hlavně ve škole, naprosto zásadní.

Filip: Jak se to pozná? Nestačí se podívat, kterou rukou kreslí?

Natálie: To je hlavní ukazatel, ale nemusí být jediný. Existují jednoduché orientační zkoušky. Zkuste dítěti říct, ať zatleská. Dominantní ruka bude ta, která tluče do té druhé. Nebo ať si zkříží ruce na prsou – dominantní ruka je nahoře.

Filip: To je super! A platí to i pro nohy?

Natálie: Ano. Řekněte mu, ať si dá nohu přes nohu. Ta, která bude nahoře, je pravděpodobně dominantní. Nebo ať kopne do míče. Je to jednoduché pozorování při hře.

Filip: A co když zjistím, že je dítě levák? Mám se ho snažit „předělat“?

Natálie: To v žádném případě! To je jedna z největších chyb. Přeučování může vést k motorickému neklidu, úzkostem, a dokonce i ke koktavosti. Musíme to naprosto respektovat. Leváctví není chyba, je to prostě jiné nastavení mozku. A ve sportu to může být i obrovská výhoda, zeptejte se Martiny Navrátilové nebo Rafaela Nadala.

Filip: Takže hlavní je pozorovat a podporovat, ne předělávat. To je myslím skvělý vzkaz na závěr tohoto tématu.

Natálie: Přesně tak. A to pozorování a podpora je naprosto klíčové i v další obrovské oblasti... a to je sociálně-emocionální vývoj. To, jak dítě prožívá a chápe emoce, formuje celou jeho osobnost.

Filip: Dobře, sociálně-emocionální vývoj. Zní to trochu... akademicky. Co si pod tím máme konkrétně představit?

Natálie: Je to jednodušší, než to zní. V podstatě jde o to, že emoce jsou výsledkem nějakého hodnocení. Dítě zažívá radost, zklamání, spokojenost... a to se stává základem pro jeho charakter. Zvlášť intenzivní je to od tří let.

Filip: Takže to není jen o tom být smutný nebo veselý.

Natálie: Vůbec ne. Mluvíme tu o takzvaných vyšších citech. Jsou tu sociální city, třeba radost z úspěchu nebo pochvaly. Pak estetické – radost z hezké písničky nebo obrázku. A taky morální, které se utváří kolem dobra a zla.

Filip: A jak se ty dětské emoce liší od těch našich, dospěláckých? Kromě toho, že ten záchvat vzteku v obchodě je o něco hlasitější.

Natálie: To určitě. Klíčové je, že dětské city jsou neskutečně spontánní a výrazné. Postupně té expresivity sice ubývá, ale pořád jsou velmi ovlivnitelné. Co je ale nejdůležitější... učí se je sociálně, interakcí s námi.

Filip: Takže odkoukají reakce od dospělých? Jaký vliv má jejich okolí?

Natálie: Naprosto zásadní. Dospělí jsou pro ně modelem chování. A to platí v dobrém i ve zlém. Pozitivní vztahy a vzory jsou základem zdravého sebevědomí a charakteru. Naopak přetvářka nebo ironie ze strany dospělých můžou vést k sobectví a bezohlednosti.

Filip: A co vztahy s ostatními dětmi? To je taky velká kapitola.

Natálie: Obrovská. Zpočátku, kolem třetího roku, jsou ty vztahy dost egocentrické. Dítě je zaměřené hlavně na sebe, kontakty s vrstevníky mu dělají potíže, všechno je „moje“. I to, co moje vůbec není.

Filip: To znám až moc dobře. A kdy se to zlomí?

Natálie: Postupně. Kolem čtvrtého roku se učí přizpůsobovat a hraje si vedle dětí i s dětmi. A v pěti, šesti letech už má kamarády a přátelské chování je pro něj silnou motivací. Tady je klíčové, aby mělo dostatek kontaktů s vrstevníky, ideálně v kolektivu.

Filip: Rozumím. Takže vzory, kamarádi a spousta příležitostí k interakci. To je základ. Díky moc za vysvětlení.

Natálie: Přesně tak. A právě tahle interakce je klíčová, když se bavíme o nástupu do školky. Pro mnoho dětí je to první velký krok do světa bez rodičů.

Filip: Tomu se říká adaptace, že? Co si pod tím máme přesně představit? Není to jen o tom, že si dítě přestane stýskat?

Natálie: V podstatě ano, ale je to komplexnější. Adaptace je proces, kdy si dítě zvyká na úplně nové prostředí, pravidla, lidi... a hlavně na odloučení od rodičů. A pozor, může to trvat různě dlouho. Někdy čtyři týdny, někdy i tři měsíce.

Filip: Tři měsíce? To zní jako věčnost.

Natálie: Pro rodiče určitě. Ale závisí to na osobnosti dítěte, na přístupu rodičů i učitelek. Cílem je, aby dítě zvládalo pobyt ve školce bez velkých emočních výkyvů a aby se tam rozvíjelo.

Filip: Dobře, a jakou roli v tom hraje učitelka? Ta má na starosti dvacet dalších dětí.

Natálie: Obrovskou. Učitelka by měla nováčka hodně sledovat, být citlivá a empatická. Pomáhá mu zorientovat se, pochopit pravidla a taky ho chrání před negativními reakcemi skupiny.

Filip: Myslíš jako žárlivost, že má nováček víc pozornosti?

Natálie: Přesně. Ale stejně důležití jsou rodiče. Ti mohou celý proces buď usnadnit, nebo strašně zkomplikovat.

Filip: Jak to můžou pokazit? Dej příklad.

Natálie: Třeba tím, že školku idealizují. Říkají, jak to bude úžasné, a pak přijde zklamání. Nebo naopak vyhrožují: "Počkej, ve školce tě naučí poslouchat!" To v dítěti vyvolá jen strach.

Filip: A co když se adaptace nedaří? Jak to dítě dává najevo?

Natálie: Projevy můžou být různé. Od těch očekávaných jako pláč a křik, až po agresi nebo naopak extrémní uzavřenost. Někdy se objeví i psychosomatické reakce – bolení bříška, zvracení...

Filip: To zní vážně.

Natálie: Může to tak vypadat. Zajímavé je, že se může objevit i takové šaškovské chování nebo nepřirozená veselost. Je to vlastně jen obranný mechanismus. Tyhle projevy většinou časem odezní, ale učitelka by je neměla ignorovat.

Filip: Takže jak to dítěti co nejvíc usnadnit? Co je ten recept?

Natálie: Nejdůležitější je příprava. A začíná to u praktických věcí. Dítě by mělo zvládat základní hygienu a umět se samo obléknout a svléknout.

Filip: Takže žádné složité knoflíčky a tkaničky.

Natálie: Přesně tak! A hlavně trénovat odloučení. Nechat dítě na chvíli u babičky, u kamarádů. Aby si zvyklo, že máma se vždycky vrátí. To buduje důvěru.

Filip: Rozumím. Takže klíčem je příprava, důvěra a otevřená komunikace.

Natálie: Trefa. Komunikace s dítětem, ale i s učitelkami. A právě o komunikaci s dětmi v různých situacích si můžeme říct víc příště.

Filip: Natálie, minule jsi to skvěle zakončila tématem komunikace. A to mě přivádí k místu, kde se děti učí komunikovat ve velkém – k mateřské škole. Jaká je vlastně její oficiální role?

Natálie: Skvělý přechod, Filipe! Mateřská škola, nebo zkráceně MŠ, je v podstatě zařízení pro společnou výchovu dětí, obvykle od dvou nebo tří let. Důležité je slovo „společnou“ – odborně se tomu říká koedukované, tedy pro kluky i holky dohromady.

Filip: Koedukované, to zní skoro vědecky. Takže kluci a holky spolu, to dává smysl.

Natálie: Přesně. A ta nejdůležitější myšlenka je, že školka má doplňující funkci k rodině. Nenahrazuje ji, ale doplňuje. Má své vlastní výchovné cíle, které jsou nezávislé na rodině, ale úzce s ní spolupracují.

Filip: Dobře, doplňuje rodinu. Ale co to konkrétně znamená? Jaké jsou ty hlavní funkce školky?

Natálie: Super otázka. Můžeme si to rozdělit do pěti hlavních funkcí. Zaprvé, je tu funkce výchovná. Dítě se učí sociálním a hygienickým návykům. Třeba jak se podělit o hračku nebo že si před jídlem myjeme ruce.

Filip: To zní jako základní věci, které by se mělo učit doma, ne?

Natálie: Ano, ale ve školce je to jiné. Je v kolektivu vrstevníků, což je úplně nová dynamika. Ta druhá funkce je reedukační a kompenzační. To znamená, že školka může pomoci napravit nebo zeslabit nějaké nevhodné výchovné návyky z rodiny.

Filip: Aha, takže když třeba rodiče dítěti ve všem ustoupí, školka ho naučí, že svět má nějaká pravidla. Rozumím.

Natálie: Přesně tak. Třetí funkcí je speciálně pedagogická. Ta se týká dětí, které vyžadují zvláštní péči – třeba chronicky nemocné, úzkostné, hyperaktivní, ale i mimořádně nadané děti.

Filip: Takže je to i o individuálním přístupu. A co dál?

Natálie: Čtvrtá je funkce vzdělávací. To je to, co si asi většina lidí představí – rozvoj vědomostí, dovedností, příprava na vstup do základní školy.

Filip: Jasně, písmenka, barvy, básničky... Moje jediná vzpomínka je, že jsem nechtěl po obědě spát.

Natálie: To je klasika! A poslední, pátá, je ta doplňující funkce, o které jsme mluvili. Prostě doplňuje rodinnou výchovu v rozvoji celé osobnosti dítěte. Všechny tyhle funkce se navzájem prolínají.

Filip: To dává smysl. Zní to jako komplexní systém. Jaký je tedy ten hlavní přístup, který to všechno spojuje?

Natálie: Moderní předškolní vzdělávání používá takzvaný osobnostně orientovaný model. Zní to složitě, ale znamená to jediné: vždy jde o celou osobnost dítěte. Nerozdělujeme výchovu na kousky, ale vnímáme dítě jako celek.

Filip: Takže se neřeší jen to, jestli umí nakreslit kolečko, ale i to, jak se u toho cítí a jak komunikuje se spolužáky.

Natálie: Trefa! Tenhle přístup respektuje individuální potřeby každého dítěte, jeho věk a vývoj. A hlavně, všechno probíhá formou integrovaného učení hrou. Nejsou tam oddělené hodiny matematiky a češtiny jako ve škole.

Filip: Učení hrou... to zní jako sen každého dítěte.

Natálie: Je to tak. Aktivity jsou vyvážené – některé jsou spontánní, co si děti samy vymyslí, a jiné řízené učitelkou. Ale vždy v tvůrčí a bezpečné atmosféře, kde se dítě cítí přijímané.

Filip: Zmínila jsi bezpečí. To mě přivádí k otázce základních potřeb. Co všechno se školka snaží u dětí naplnit?

Natálie: To je klíčové. Psychologové jako Matějček a Langmeier definovali základní psychické potřeby. A školka je pomáhá uspokojovat. První je potřeba podnětů – děti jsou zvědavé, chtějí objevovat. Školka jim dává spoustu příležitostí.

Filip: To chápu, nové hračky, nové prostředí...

Natálie: Ano. Pak je tu potřeba stálosti a řádu. Děti potřebují vědět, co bude následovat. Denní režim ve školce jim dává pocit bezpečí a jistoty. Dále potřeba citového vztahu, která je zásadní pro budování sebedůvěry.

Filip: Takže vztah s učitelkou a kamarády.

Natálie: Přesně. A s tím souvisí i potřeba sociálních vztahů – začlenit se do skupiny, naučit se svou roli. A nakonec, velmi důležitá, je potřeba uznání a potřeba otevřené budoucnosti.

Filip: Otevřené budoucnosti? Co si pod tím mám představit?

Natálie: To je pocit, že má smysl se snažit. Že to, co dělám, k něčemu vede. Školka děti učí, že jejich činy mají důsledky, a připravuje je na další kroky v životě. Vede je k odpovědnosti.

Filip: Takže, když to shrneme, cílem je nejen naučit dítě barvy, ale hlavně mu pomoct osvojit si základní hodnoty, získat samostatnost a rozvinout se jako osobnost.

Natálie: Perfektní shrnutí. A z toho všeho pak vyplývají takzvané klíčové kompetence. To jsou vlastně výsledky toho předškolního vzdělávání.

Filip: A jaké to jsou kompetence?

Natálie: Patří sem třeba kompetence k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, činnostní a občanské. Jsou to dovednosti, které si dítě nese dál do života.

Filip: To zní jako skvělý základ. O těch jednotlivých kompetencích a jak je rozvíjet si můžeme říct víc příště.

Natálie: Určitě! Je to fascinující téma, které ukazuje, jak moc je kvalitní předškolní vzdělávání důležité.

Filip: Takže, kromě těch kompetencí je tu ještě jedna věc, která se u dětí řeší... lateralita. Tedy jestli je někdo pravák, nebo levák, že?

Natálie: Přesně tak, Filipe. Lateralita je v podstatě nerovnoměrné využívání párových orgánů... rukou, nohou, ale i očí a uší. Je to dané dominancí jedné mozkové hemisféry.

Filip: A proč je leváků méně, než by mělo být? Vždycky mi přišlo, že je to docela vzácnost.

Natálie: No, částečně za to může dřívější přeučování. A taky náš svět... většina věcí je prostě pro praváky. Zkus si jako levák oloupat brambory praváckou škrabkou. To je boj!

Filip: To si umím představit! A existují různé typy?

Natálie: Jasně. Dělíme ji na senzorickou, to je oko a ucho, a motorickou, tedy ruce a nohy. Ideální je, když jsou souhlasné – třeba dominantní pravá ruka a pravé oko.

Filip: A když nejsou?

Natálie: Tak mluvíme o takzvané zkřížené lateralitě. Třeba pravá ruka, ale levé oko. To může někdy dělat potíže třeba při psaní.

Filip: Zajímavé. A kdy se to u dětí vlastně projeví?

Natálie: Vývoj je postupný. Kolem čtvrtého měsíce používá dítě obě ruce víceméně stejně. Asymetrie se začíná projevovat kolem sedmého měsíce a ustálí se zhruba ve čtyřech letech.

Filip: A co když se to do té doby nerozhodne?

Natálie: Pokud šestileté dítě stále výrazně nestraní jedné ruce, třeba při kreslení nebo kopání do míče, doporučuje se návštěva pedagogicko-psychologické poradny.

Filip: Tam zjistí, která ruka je ta "správná"?

Natálie: Přesně. Jednoduchými testy určí dominantní ruku... třeba kterou si vezme tužku, kterou se češe nebo čistí zuby.

Filip: Super, to je skvělé vědět. Takže, abychom to shrnuli... dnes jsme probrali všechno od školní zralosti, přes klíčové kompetence až po dnešní lateralitu. Bylo to nabité informacemi.

Natálie: Bylo, ale doufám, že užitečnými. Je fascinující vidět, jak komplexní je vývoj dítěte v předškolním věku.

Filip: Rozhodně. Natálie, moc ti děkuju, že jsi tu dnes byla s námi.

Natálie: Já děkuji za pozvání.

Filip: A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu!