Podcast na Vůle, pozornost a psychika v nemoci

Kapitoly

Ztracen v notifikacích

Co je to vlastně pozornost?

Pozornost na povel a bez povelu

Co nám krade soustředění?

Vlastnosti super-pozornosti

Když pozornost zlobí

Nemoc jako životní změna

Co ovlivňuje prožívání nemoci?

Psychologické fáze boje

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Karolína: Představte si studenta, říkejme mu třeba Adam. Sedí u stolu, před ním otevřená učebnice. Snaží se pochopit složitou látku, ale každých třicet sekund mu pípne telefon. Nová zpráva, upozornění ze sociálních sítí, e-mail... Po deseti minutách si uvědomí, že přečetl jednu stránku a vůbec neví, o čem byla.

Filip: To je bohužel dnešní realita pro spoustu z nás. Ten pocit roztěkanosti zná asi každý.

Karolína: Přesně. A právě o tom, jak s tímto vnitřním nepřítelem bojovat, si budeme dnes povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Filipe, začněme úplně od základů. Co to vlastně je pozornost, když se na ni podíváme odborně?

Filip: Skvělá otázka. Odborně se pozornosti říká prosexie. Je to psychický stav, kdy zaměříme a soustředíme své vědomí na jeden konkrétní jev nebo činnost. Má dvě klíčové složky.

Karolína: A to jsou?

Filip: Selektivita, což je výběrovost – schopnost vybrat si z tisíce podnětů ten jeden důležitý. A pak koncentrace, tedy soustředěnost, jak dlouho u něj dokážeme vydržet.

Karolína: Takže v Adamově případě selhala hlavně ta selektivita – nedokázal ignorovat telefon a vybrat si učebnici.

Filip: Přesně tak. Jeho pozornost neustále přeskakovala.

Karolína: Existují různé druhy pozornosti? Někdy se soustředím snadno, jindy je to boj.

Filip: Ano, v zásadě rozlišujeme dva hlavní typy. První je neúmyslná, nebo taky bezděčná. Tu si nevybíráme. Je to třeba hlasitá rána venku, která nás okamžitě vytrhne z práce.

Karolína: Nebo vůně pizzy od sousedů, když se snažím jíst salát.

Filip: Přesně! A pak je tu ta úmyslná, záměrná. Ta vyžaduje naši vůli a motivaci. To je přesně to učení se na zkoušku, i když byste radši dělali cokoliv jiného.

Karolína: Co tedy nejvíc ovlivňuje naši schopnost se soustředit? Kromě pizzy a sociálních sítí.

Filip: Těch faktorů je spousta. Pozitivně působí zájem, dobrá nálada, motivace... a dočasně i káva nebo čaj. Ale pozor, to není všelék.

Karolína: Takže pít jedno kafe za druhým není strategie k úspěchu? Kdo by to byl řekl.

Filip: Bohužel ne. Naopak negativně působí únava, stres, strach, nemoc, a samozřejmě nedostatek spánku. Tělo a mysl jsou propojené nádoby. Když je tělo vyčerpané, hlava prostě fungovat nebude.

Karolína: Pojďme si říct, jaké má pozornost vlastnosti. Jaké jsou její „superschopnosti“?

Filip: Určitě! Máme třeba kapacitu, tedy kolik věcí zvládneme sledovat najednou. Pak stabilitu, jak dlouho udržíme pozornost na jedné věci. A taky přesouvání.

Karolína: Přesouvání? To zní jako multitasking.

Filip: Ano, je to schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho úkolu na druhý. A zajímavostí je, že tahle schopnost bývá obecně lépe vyvinutá u žen. Ale to neznamená, že je multitasking vždy efektivní!

Karolína: Rozumím. Takže ostražitost, tedy schopnost všímat si změn, je další taková vlastnost?

Filip: Přesně, tomu říkáme vigilita. A pak je tu tenacita – schopnost udržet pozornost i přes rušivé vlivy. To je pro studenty asi ta nejdůležitější superschopnost.

Karolína: A co když to nejde? Mluvím teď o běžných lidech, ne o klinických poruchách. Třeba roztržitost.

Filip: Roztržitost je skvělý příklad. Je to neschopnost se dlouhodobě soustředit, často proto, že jsme až moc ponoření do vlastních myšlenek. A pak se dějí vtipné věci.

Karolína: Jako co například?

Filip: Znáš ten klasický případ, kdy někdo tak hluboce přemýšlí, že omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem? To je přesně ono.

Karolína: To se mi naštěstí ještě nestalo! Ale chápu, kam tím míříš. A co je pak rozptýlenost?

Filip: To je zase neschopnost udržet pozornost na jednom směru. Myšlenky těkají z jedné věci na druhou. A v extrémních případech, třeba v panice, může dojít i ke zúžení pozornosti, takzvanému tunelovému vidění.

Karolína: Páni. Takže pozornost je vlastně takový sval, který musíme trénovat a starat se o něj. Ale co je ta síla, která pozornost vůbec řídí? O tom si řekneme příště.

Filip: Přesně tak. A tou silou, která naši pozornost, a vlastně celou naši mysl řídí, je psychický stav. A ten dostává obrovsky zabrat, když do života vstoupí nemoc.

Karolína: To je skvělý oslí můstek. Zdraví přece není jen to, že nás nic nebolí, že?

Filip: Přesně. Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Nejen nepřítomnost nemoci.

Karolína: Takže když onemocním, naruší se mi vlastně úplně všechno.

Filip: Ano, nemoc je narušení homeostázy, rovnováhy těla. Je to náročná životní situace. Najednou přijde neplánovaná změna, na kterou nejsi připravená.

Karolína: A všechno, co jsem dělala automaticky, je pryč. Ranní káva, cesta do školy...

Filip: Přesně. Mění to denní stereotyp, omezuje tě v běžných činnostech a narušuje mezilidské vztahy. Najednou jsi víc izolovaná. To je obrovská psychická zátěž.

Karolína: A prožívá každý nemoc stejně? Nebo jsou nějaké faktory, které to ovlivňují?

Filip: Dobrá otázka. Těch faktorů je celá řada. Klíčový je čas, prognóza, rozsah postižení, ale i způsob léčby.

Karolína: Čas? Jako jestli je to chřipka na týden, nebo něco na celý život?

Filip: Přesně tak. Akutní nemoc je jako bouřka. Děsivá, plná strachu, ale často přejde. Chronická nemoc je spíš takové to nekonečné mrholení... Může člověka naprosto vyčerpat.

Karolína: A co ta prognóza? To zní dost osudově.

Filip: To taky je. Pokud je příznivá, třeba u zlomené ruky, víš, že to bude zase dobré. Ale u nepříznivé prognózy, třeba u cukrovky, se psychika musí vyrovnat s trvalou změnou. A nejhorší je infaustní prognóza...

Karolína: To je, když už není naděje na vyléčení?

Filip: Ano, třeba v terminálních stádiích rakoviny. Tam se psychika pohybuje mezi snahou přijmout realitu a jejím úplným popíráním. To je extrémní zátěž.

Karolína: Páni. Jak se s tím člověk vůbec může vyrovnat? Existují nějaké typické fáze, kterými si projde?

Filip: Určitě. Často to začíná šokem. Člověk je jako paralyzovaný, neschopný myslet. Je to taková psychická anestezie.

Karolína: Aby se z toho hned nesesypal.

Filip: Přesně, je to obranný mechanismus. Pak často přichází fáze deprese a usebrání. Člověk propadá pocitům bezmoci, strachu, smutku.

Karolína: A pak? Zůstane v tom napořád?

Filip: Naštěstí ne. Poslední fází je stažení se ze hry, což ale nezní moc pozitivně...

Karolína: Zní to, jako by to vzdal!

Filip: Ale opak je pravdou! To stažení umožňuje reorientaci. Člověk mění pohled na situaci, hledá nový smysl a přizpůsobuje se „novému normálu“. Je to vlastně fáze přijetí a hledání cesty dál.

Karolína: Takže abychom to shrnuli. Nemoc není jen problém těla, ale obrovský zásah do naší psychiky, který mění naši identitu, vztahy i pohled na budoucnost.

Filip: Přesně tak. A proto je strašně důležité na psychiku nemocného myslet. Úkolem všech okolo – rodiny, přátel i zdravotníků – je pomoci mu se v té situaci zorientovat. Podpořit ho a nasměrovat na malé, dosažitelné cíle.

Karolína: Krůček po krůčku. To je krásná tečka za naším dnešním tématem i celým podcastem o psychologii. Filipe, moc ti děkuju, že jsi tu s námi byl.

Filip: Já děkuju za pozvání. Bylo to fajn.

Karolína: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste si z našeho povídání něco odnesli. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou u Studyfi Podcastu!