Veterinární anatomie srdce a perikardu

TL;DR: Rychlé shrnutí veterinární anatomie srdce a perikardu

Srdce je dutý svalnatý orgán uložený v osrdečníku (perikardu), který zajišťuje oběh krve v těle. Jeho stěnu tvoří endokard, myokard a epikard. Klíčové pro jeho funkci je autonomní převodní systém srdeční a inervace sympatickými (zrychlujícími) a parasympatickými (zpomalujícími) nervy. Krevní zásobení zajišťují věnčité tepny (arteria coronaria sinistra a dextra) a žíly, které se sbíhají do žilného splavu (sinus coronarius) nebo ústí přímo do pravé předsíně. Perikard, skládající se ze serózní a vazivové vrstvy, srdce obaluje a fixuje. U různých druhů zvířat existují významné mezidruhové rozdíly v anatomii srdce a perikardu, například v přítomnosti srdečních kostí nebo chrupavek.

Veterinární anatomie srdce a perikardu: Komplexní rozbor pro studenty

Veterinární anatomie srdce a perikardu představuje základní kámen pro pochopení fyziologie a patologie kardiovaskulárního systému zvířat. Srdce (cor) je životně důležitá pumpa z příčně-pruhované srdeční svaloviny, která pracuje nezávisle na vůli. Je umístěno v hrudní dutině, obaleno speciálním vakem – osrdečníkem, neboli perikardem.

Průměrná hmotnost srdce dosahuje téměř jednoho procenta celkové tělesné hmotnosti, přičemž šelmy mívají poměrně největší srdce. Pochopení jeho složité struktury, od vnějšího tvaru po vnitřní přepážky a specializované tkáně, je klíčové pro každého studenta veterinární medicíny. Pojďme se podívat na detailní charakteristiku srdce a perikardu.

Základní rozdělení a vnější anatomie srdce

Na srdci rozlišujeme dvě hlavní části: basis cordis, která se nachází dorzálně, a apex cordis, umístěný ventrálně. Povrchy srdce se označují jako facies auricularis (levá strana s oušky předsíní) a facies atrialis (tvořená stěnami obou předsíní a z větší části pravé komory). Je důležité si uvědomit, že v důsledku přetočení srdce se na levé straně z velké části vyskytuje pravá část srdce a naopak.

Okraje srdce se dělí na margo ventricularis dexter (kraniálně) a margo ventricularis sinister (kaudálně), což odráží umístění pravé a levé komory v těchto oblastech po přetočení.

Vnitřní dělení srdečních oddílů

Srdce je vnitřně rozděleno na čtyři dutiny:

• atrium dextrum (pravá předsíň)
• ventriculus dexter (pravá komora)
• atrium sinistrum (levá předsíň)
• ventriculus sinister (levá komora)

Tyto dutiny jsou odděleny přepážkami, které hrají zásadní roli v udržení odděleného toku okysličené a neokysličené krve.

Srdeční přepážky (Septa)

Srdeční přepážky zajišťují oddělení jednotlivých dutin. Rozlišujeme:

• Septum interatriale: Odděluje pravou a levou předsíň. Na pravé straně se nachází fossa ovalis, pozůstatek po foramen ovale z prenatálního vývoje. U cca 20 % dospělých může být foramen ovale perzistentní. Na levé straně je zbytek po valvula foraminis ovalis.
• Septum interventriculare: Silná svalová přepážka rozdělující levou a pravou komoru, dělí se na svalovou a vazivovou část.
• Septum atrioventriculare: Odděluje předsíně od komor a obsahuje otvory s cípatými chlopněmi. Na pravé straně je to ostium atrioventriculare dextrum s trojcípou chlopní (valva tricuspidalis), skládající se z cuspis septalis, cuspis parietalis a cuspis angularis. Na levé straně se nachází ostium atrioventriculare sinistrum s dvojcípou chlopní (valva mitralis / valva bicuspidalis), tvořenou cuspis septalis a cuspis parietalis. Cípy chlopní jsou ovládány bradavkovitými svaly (musculi papillares) pomocí šlašinek (chordae tendinae), které zabraňují jejich otevření do předsíně během systoly.

Zářezy a srdeční skelet: Podpůrné struktury

Na povrchu srdce se nacházejí zářezy, které naznačují polohu vnitřních přepážek a jsou důležité pro orientaci při studiu veterinární anatomie srdce:

• Sulcus coronarius: Obíhá bázi srdce a naznačuje polohu septa atrioventriculare. Je vyplněn tukem.
• Sulcus interventricularis paraconalis: Na facies auricularis, naznačuje polohu septum interventriculare. Jeho název je odvozen od conus arteriosus.
• Sulcus interventricularis subsinuosus: Na facies atrialis, také naznačuje polohu septum interventriculare. Název je odvozen od sinus venarum cavarum.

V místech styku vazivových prstenců (anulus fibrosus aortae, anulus fibrosus dexter a sinister) vznikají trojúhelníková vazivová místa: trigonum fibrosum dextrum a trigonum fibrosum sinistrum. U skotu a jelenovité zvěře se zde nacházejí srdeční kosti (ossa cordis) – os cordis dextrum (větší) a os cordis sinistrum (menší), které vyztužují odstupy aortálních chlopní. U prasete a psa se zde ukládají pouze chrupavky, které u starších jedinců kalcifikují (pes) nebo osifikují (prase).

Srdeční stěna a její převodní systém

Stavba srdeční stěny (paries cordis) je komplexní a pro anatomii srdce zvířat zásadní. Směrem zevnitř ji tvoří tři hlavní vrstvy:

1. Endokard (endocardium): Tenká, hladká blána vystýlající vnitřní prostory srdce a pokrývající chlopně. Navazuje na vnitřní vrstvu cév a na povrchu je kryta endotelovými buňkami.
2. Myokard (myocardium): Nejsilnější a nejpodstatnější vrstva, svalový základ srdce. Skládá se ze speciální příčně-pruhované srdeční svaloviny, která pracuje neúnavně pod vlivem autonomního nervového systému. Svalová vlákna v předsíních se dělí na cirkulární a hlubokou vrstvu. Myokard komor je složitější, ale lze jej rozdělit na vnější, střední a vnitřní vrstvu, které začínají na vazivových prstencích srdečního skeletu a směřují k apex cordis, přičemž střední vrstva vytváří na povrchu srdce vír (vortex cordis).
3. Epikard (epicardium): Je součástí perikardu a tvoří lamina visceralis pericardii serosi, která se přikládá přímo na srdce.

Převodní systém srdeční: Řídící centrum rytmu

Převodní systém srdeční, neboli excitomotorický aparát, je specializovaná část myokardu, která generuje a rozvádí elektrické vzruchy, zajišťující rytmickou činnost srdce a propojení myokardu předsíní a komor. Jeho vlákna jsou bohatá na sarkoplasmu a chudá na fibrily. Skládá se z:

• Nodus sinuatrialis (předsíňový uzlík): Nachází se v pravé předsíni mezi dutými žilami a pravým ouškem. Je to primární pacemaker srdce, který generuje rytmické vzruchy.
• Nodus atrioventricularis (předsíňokomorový uzlík): Funkčně propojen s nodus sinuatrialis, nachází se v mezisíňové přepážce. Jeho vlákna se větví a vytváří předsíňokomorový svazek (fasciculus atrioventricularis), známý též jako Hissův svazek.
• Hissův svazek: Vychází z atrioventrikulárního uzlíku a větví se na dvě ramena:
• Crus dextrum: Směřuje k apex cordis po pravé straně mezikomorové přepážky, větví se do trabecula septomarginalis a musculi papillares magnus a je zakončeno Purkyňovými vlákny.
• Crus sinistrum: Směřuje k apex cordis po levé straně mezikomorové přepážky, kde se větví do stěny levé komory v síť Purkyňových vláken.

Cévní zásobení srdce: Srdeční tepny a žíly

Srdeční cévy zvířat hrají klíčovou roli v nutritivním krvení myokardu. Srdce je vyživováno dvěma hlavními věnčitými tepnami.

Srdeční tepny (Arteriae coronariae)

• Arteria coronaria sinistra (levá věnčitá tepna): Vystupuje z aorty nad levým cípem aortální chlopně. Dělí se na:
• Ramus interventricularis paraconalis: Uložený v sulcus interventricularis paraconalis, zásobuje stěny komor a rami septales.
• Ramus circumflexus: Probíhá v sulcus coronarius, zásobuje levou předsíň a levou komoru. Může vydávat i ramus interventricularis subsinuosus (viz typy krvení).
• Arteria coronaria dextra (pravá věnčitá tepna): Vystupuje z aorty nad pravým cípem aortální chlopně. Probíhá v sulcus coronarius a funkčně se pojí s ramus circumflexus. Vydává ramus septalis. Je tenčí než levá věnčitá tepna. Může vydávat i ramus interventricularis subsinuosus (viz typy krvení).

Existují dva typy nutritivního krvení srdce v závislosti na dominanci jednotlivých tepen:

• Levostranný typ krvení: U přežvýkavců a psů. Arteria coronaria sinistra vydává kromě ramus interventricularis paraconalis a ramus circumflexus i ramus interventricularis subsinuosus.
• Oboustranný typ krvení: U prasete a koně. V tomto případě vydává větev ramus interventricularis subsinuosus arteria coronaria dextra.

Srdeční žíly (Venae cordis)

Srdeční žíly odvádějí deoxygenovanou krev ze srdeční stěny. Lze je rozdělit na ty, které se sbíhají do žilného splavu (sinus coronarius), a ty, které do něj nesbíhají.

Vény sbíhající se do sinus coronarius: Sinus coronarius je dutina uložená v sulcus coronarius kaudálně napravo a otevírá se do pravé předsíně.

• Vena cordis magna: Pokračování žilného splavu, probíhá v sulcus interventricularis paraconalis a kopíruje arteria coronaris sinistra. Sbírá krev z levé předsíně, levé komory a pravé komory. Napojuje se do ní ramus intermedius (vena margininis ventricularis sinistri) a vena obliqua atrii sinistri (pozůstatek po vena cava cranialis sinistra).
• Vena cordis media: Probíhá v sulcus interventricularis subsinuosus, kde kopíruje ramus interventricularis subsinuosus levé věnčité tepny a vlévá se do žilného splavu. V malém procentu se může vlévat přímo do pravé předsíně. Sbírá krev z pravé a levé komory.

Vény nesbíhající se do sinus coronarius:

• Venae cordis dextrae: Ústí přímo do pravé předsíně. Sbírají krev ze stěny pravé komory a pravé předsíně. U skotu jich je 7-8, u psa a prasete 4. Kříží arteria coronaria dextra.
• Venae cordis minimae: Vlévají se hlavně do pravé komory a pravé předsíně (mezi musculi pectinati) otvůrky zvanými foramina venarum minimarum. V menším počtu se vlévají i do levé předsíně a levé komory.

Inervace a mízní cévy srdce zvířat

Inervace srdce zvířat je zajištěna autonomními nervovými vlákny, která regulují srdeční činnost.

Srdeční nervy: Sympatikus a parasympatikus

• Sympatická vlákna nervů: Přiváděna nervi cardiaci cervicales a nervi cardiaci thoracici. Souhrnně se nazývají nervi accelerantes a způsobují zrychlení srdeční činnosti.
• Parasympatická vlákna nervů: Přiváděna z nervus vagus, který je pro svou funkci zpomalení srdeční činnosti označován jako nervus depressor. Jeho větve jsou nervi retardantes a způsobují zvolnění srdeční činnosti.

Všechna autonomní nervová vlákna vytvářejí v basis cordis nervovou pleteň – plexus cardiacus, která inervuje stěnu věnčitých tepen, myokard a převodní systém. V něm jsou vloženy gliové buňky a vytváří se ganglia cardiaca (hlavně v septum interatriale, předsíňokomorovém svazku a u musculi papillares). Řízení srdečního tepu je výsledkem rovnováhy mezi sympatickou a parasympatickou inervací.

Mízní cévy srdce: Odvod tekutin

Mízní cévy srdce se dělí na mízní cévy perikardu a mízní cévy srdeční stěny.

• Mízní cévy perikardu: Tvoří bohatou síť v perikardu. Míznicí ústí částečně do lymphonodi sternales craniales, lymphonodi mediastinales craniales a lymphonodi mediastinales caudales (výjimečně do ductus thoracicus).
• Mízní cévy srdeční stěny: Tvoří tři vzájemně komunikující pleteně: subendokardovou, myokardovou a subserozní. Míza z pravé poloviny komor a pravé předsíně odtéká do lymphonodi mediastinales pericardiaci, zatímco z levé poloviny komor a levé předsíně sbírají mízu lymphonodi tracheobronchiales sinistri.

Osrdečník (Perikard): Obal srdce

Osrdečník, neboli perikard (pericardium), je vak obalující srdce a nachází se ve střední části mediastina. Skládá se ze dvou hlavních vrstev:

1. Pericardium serosum: Vnitřní, serózní vrstva. Dělí se na:

• Lamina visceralis: Vnitřní list, který se přímo přikládá na srdce jako epikard. Pokrývá srdeční svaly, koronární cévy a tuk na povrchu srdce.
• Lamina parietalis: Vnější list, na který se zevně přikládá pericardium fibrosum. Mezi lamina visceralis a lamina parietalis se nachází serózní dutina (cavum pericardii), vyplněná perikardovou tekutinou (liquor pericardii), která snižuje tření.

2. Pericardium fibrosum: Vnější, vazivová vrstva. Skládá se ze silných, překřížených kolagenních vláken a zvenku je kryta pleura pericardiaca. Tato vrstva přechází kaudoventrálně ve fixační vazy, které ukotvují perikard k okolním strukturám:

• Ligamenta sternopericardiaca: U krávy a ovce, fixují pericardium fibrosum na hrudní kost.
• Ligamentum sternopericardiacum: U koně, podobná funkce.
• Ligamentum phrenicopericardiacum: U šelem a prasete, fixuje perikard k hrudní kosti a bránici.

Mezidruhové rozdíly v anatomii srdce a perikardu

Veterinární anatomie srdce se liší napříč druhy, což je důležité pro veterinární diagnostiku a praxi. Zde jsou klíčové rozdíly:

• Koza a ovce: Místo srdečních kostí mají vyvinuté srdeční chrupavky (cartilagines cordis).
• Prase: Má také srdeční chrupavky (cartilagines cordis), které u starých jedinců osifikují. Dále má 4 venae cordis dextrae.
• Kůň: Hmotnost srdce u některých koní přesahuje 1 % celkové váhy. Má ligamentum sternopericardiacum.
• Pes: Valva atrioventricularis dextra (trojcípá chlopeň) má pouze dva cípy: cuspis septalis a cuspis parietalis. Místo srdečních kostí jsou zde vyvinuty srdeční chrupavky (cartilagines cordis), které u starších jedinců kalcifikují. Má také 4 venae cordis dextrae. Navíc má specifické bradavkovité svaly: musculus papillaris subauricularis (mohutnější, více nalevo) a musculus papillaris subatrialis (menší, více napravo), které ovládají cípy chlopní prostřednictvím chordae tendineae.

Oddíly komor

Pravá komora

Do pravé komory se vlévá neokysličená krev z pravé předsíně. U skotu dosahuje tloušťky asi 1 cm (1/3 až 2/3 tloušťky levé komory). Dělí se na:

• Přítokový oddíl: Od ostium atrioventricularis dextrum k apex cordis. Má drsný povrch tvořený trabeculae carneae a musculi papillares (musculus papillaris magnus, musculus papillaris subarteriosus, musculi papillares parvi). Z těchto svalů vybíhají chordae tendinae, které se upínají na chlopně. Ventrálně od musculi papillares je natažená trabecula septomarginalis obsahující vlákna převodního systému, nervy a cévy.
• Výtokový oddíl: Leží vlevo od ostium atrioventricularis dextrum, tvoří rozšířenou nálevkovitou část zvanou conus arteriosus, z níž vystupuje plicnice (truncus pulmonalis) přes ostium trunci pulmonalis. Zde se nachází valva trunci pulmonalis se třemi půlměsíčitými výběžky (valvula semilunaris intermedia, valvula semilunaris dextra, valvula semilunaris sinistra).

Levá komora

Do levé komory se vlévá okysličená krev z levé předsíně. U skotu je tlustá asi 3 cm. Dělí se na:

• Přítoková část: Stejně jako u pravé komory má drsný povrch s trabeculae carneae a bradavkovitými svaly (musculus papillaris subauricularis, musculus papillaris subatrialis u psa).
• Výtoková část: Má hladký povrch a přechází v ostium aortae tvořené půlměsíčitou chlopní valva aortae se třemi výběžky (valvula semilunaris septalis, valvula semilunaris dextra, valvula semilunaris sinistra).

Často kladené dotazy (FAQ) k anatomii srdce a perikardu

Jaká je hlavní funkce perikardu a z jakých vrstev se skládá?

Perikard je vak, který obaluje a chrání srdce, fixuje ho v hrudní dutině a snižuje tření během srdeční činnosti. Skládá se ze dvou hlavních vrstev: vnitřního pericardium serosum (s lamina visceralis a parietalis a tekutinou v cavum pericardii) a vnějšího pericardium fibrosum, které je tvořeno hustým vazivem a fixuje srdce pomocí vazů k hrudní kosti nebo bránici.

Které struktury tvoří převodní systém srdeční a jak zajišťují srdeční rytmus?

Převodní systém srdeční tvoří specializované svalové buňky, které generují a vedou elektrické impulsy. Zahrnuje nodus sinuatrialis (pacemaker srdce), nodus atrioventricularis, Hisův svazek (fasciculus atrioventricularis) a Purkyňova vlákna. Tyto struktury zajišťují koordinované stahování předsíní a komor, udržující rytmickou činnost srdce nezávislou na vnější nervové kontrole (ačkoliv ta jeho rytmus moduluje).

Jaké jsou hlavní věnčité tepny a žíly srdce a jak se liší jejich krvení u různých druhů?

Hlavními věnčitými tepnami jsou arteria coronaria sinistra a arteria coronaria dextra, které zajišťují nutritivní krvení srdce. Jejich rozložení a dominance určují typ krvení: levostranný typ (u přežvýkavců a psů, kde levá tepna zásobuje většinu srdce) a oboustranný typ (u prasete a koně, kde obě tepny přispívají významně). Krev je odváděna srdečními žilami do žilného splavu (sinus coronarius) nebo přímo do pravé předsíně (např. venae cordis dextrae a minimae).