Podcast na Stephen King - Zelená Míle

Kapitoly

Král hororu

Cesta k úspěchu

První bestseller: Carrie

Zelená míle

Příběh z bloku E

Prvotina, co změnila vše

Šikana a první krev

Ples jako past

Krvavá korunovace

Jazyk a styl románu

Město duchů

Závěrečné shrnutí

Přepis

Martin: Přemýšleli jste někdy, proč se tak rádi bojíme? Proč nás fascinují příběhy, ze kterých nám běhá mráz po zádech? Dnes se podíváme na muže, který z tohoto strachu udělal umění.

Eliška: Vítejte u Studyfi Podcastu, pořadu, kde vám pomáháme s maturitou. Dnes je na programu mistr děsu, Stephen King.

Martin: Přesně tak. Eliško, začněme od základů. Kdo je vlastně Stephen King? Většina lidí zná jeho jméno, ale možná neznají toho člověka za ním.

Eliška: Jasně. Stephen Edwin King, narozený v roce 1947 v americkém Portlandu, je jedním z nejproduktivnějších a nejúspěšnějších autorů současnosti. A to myslím vážně, ten člověk píše neuvěřitelným tempem.

Martin: Někdy mám pocit, že musí mít někde schovaného dvojníka, který píše za něj. Co ho formovalo?

Eliška: Měl zajímavé dětství. Vyrůstal bez otce, který rodinu opustil, když Stephenovi byly dva roky. Už jako kluk začal psát a se svým starším bratrem Davidem dokonce vydávali místní plátek. Takže ta touha psát v něm byla odjakživa.

Martin: A jak se z kluka, co píše pro zábavu, stal celosvětový fenomén? Nebyl to asi úspěch přes noc, že?

Eliška: Vůbec ne. Vystudoval angličtinu a tvůrčí psaní, ale po univerzitě nemohl rok sehnat práci jako učitel. Takže si představ, budoucí král hororu pracoval v průmyslové prádelně. Možná tam našel inspiraci pro nějaké ty děsivé skvrny.

Martin: To zní jako začátek jedné z jeho povídek! Takže pral prostěradla a po večerech psal?

Eliška: Přesně tak. Psal povídky, které prodával do různých časopisů. Velký zlom přišel s jeho prvním románem, který se jmenoval Carrie.

Martin: Ten zná asi každý. Ale slyšel jsem, že ho málem nedokončil.

Eliška: To je pravda. První verzi prý hodil do koše. Naštěstí jeho žena Tabitha, kterou potkal na univerzitě, rukopis vytáhla a přesvědčila ho, aby pokračoval. A vyplatilo se. Román se stal bestsellerem a King se konečně mohl začít živit jen psaním.

Martin: Pojďme se na Carrie podívat blíž. O čem ten příběh vlastně je? Kromě spousty krve na maturitním plese, samozřejmě.

Eliška: Ta krev je tam klíčová. Hlavní postavou je Carrie Whiteová, sedmnáctiletá dívka, která je ve škole terčem šikany a doma ji zase tyranizuje její náboženská matka-fanatička. Je to takový obraz totální izolace a zoufalství.

Martin: Ale má jednu... řekněme... speciální schopnost, že?

Eliška: Ano, a to je telekineze – schopnost hýbat s věcmi jen pomocí mysli. A právě tahle schopnost se stane nástrojem její strašlivé pomsty na tom maturitním večírku, kde to všechno eskaluje.

Martin: Chudák holka. Co je na té knize tak zvláštního z pohledu kompozice?

Eliška: Je psaná chronologicky, ale King ten příběh neustále přerušuje. Vkládá do něj úryvky z fiktivních novinových článků, výslechů svědků nebo vědeckých studií o telekinezi. Tím vytváří dojem, že se ta událost skutečně stala. Je to neuvěřitelně efektivní.

Martin: King ale není jen čistokrevný horor. Napsal i příběhy, které jsou spíš... dojemné. Třeba Zelená míle. To je úplně jiný šálek kávy.

Eliška: Přesně tak! Zelená míle je skvělý příklad jeho všestrannosti. Kniha vznikla v polovině jeho kariéry a proslavilo ji hlavně geniální filmové zpracování s Tomem Hanksem. Ale i knižní předloha je naprosto strhující.

Martin: Ocitáme se v úplně jiném prostředí. Už nejsme na střední škole, ale kde?

Eliška: Jsme ve Spojených státech ve 30. letech, konkrétně ve věznici Cold Mountain v bloku E. To je blok pro odsouzence na smrt. A Zelená míle je přezdívka pro chodbu se zeleným linoleem, která vede k elektrickému křeslu.

Martin: Už jen to prostředí zní dost depresivně.

Eliška: Je, ale příběh má v sobě obrovský lidský rozměr a nadpřirozené prvky. Celé to vypráví bývalý hlavní dozorce Paul Edgecombe jako stoletý stařík, který vzpomíná na události roku 1932.

Martin: A co je jádrem toho příběhu? Kdo je ta ústřední postava?

Eliška: Je to John Coffey. Obrovský, mentálně trochu zaostalý černoch, který je odsouzený za brutální vraždu dvou malých holčiček. Jenže... on je ve skutečnosti neuvěřitelně milý a zdá se, že by neublížil ani mouše.

Martin: Takže tu máme klasickou kingovskou záhadu – je vinný, nebo ne?

Eliška: Přesně. A aby to bylo ještě složitější, Paul a ostatní dozorci brzy zjistí, že John Coffey má nadpřirozené léčitelské schopnosti. Je to takový symbol nespravedlnosti a dobra ve světě plném zla. Je to hrozně silný příběh.

Martin: A proti němu stojí kdo? Každý dobrý příběh potřebuje pořádného záporáka.

Eliška: Tady jich je hned několik. Třeba dozorce Percy Wetmore, který je ztělesněním malosti a krutosti. Nebo skutečný vrah těch holčiček, William Wharton. King mistrně ukazuje, že ta největší monstra často vypadají jako obyčejní lidé.

Martin: Takže Stephen King. Rozhodně víc než jen autor strašidelných příběhů. Jeho postavy a témata jsou neskutečně komplexní.

Eliška: Přesně tak. Dokáže psát o šikaně, nespravedlnosti, přátelství i naději, a to všechno zabalené do příběhu, který prostě nemůžete odložit. A právě od velkých příběhů se teď posuneme k...

Martin: ...k jednomu z nejslavnějších debutů vůbec! Předpokládám, že mluvíš o románu Carrie.

Eliška: Přesně tak. Je fascinující, že Carrie byl Kingův úplně první vydaný román. Přitom v něm najdeme všechno, co je pro něj tak typické.

Martin: A co to přesně je? Pro ty, kdo knihu třeba nečetli.

Eliška: Je to příběh o dospívající dívce, Carrie Whiteové. Je to outsiderka, kterou šikanují spolužáci ve škole a doma ji zase týrá její fanaticky náboženská matka.

Martin: To zní jako dost výbušná kombinace. Chudák holka.

Eliška: A taky že je. Carrie v sobě totiž objeví telekinetické schopnosti. Dokáže hýbat věcmi jen silou mysli. A to je, jak si asi dovedeš představit, začátek velkého problému.

Martin: Ten spouštěč je tam, pokud si dobře pamatuju, docela drsný, že?

Eliška: Naprosto. Všechno to začne ve sprchách po tělocviku. Carrie dostane svou první menstruaci, ale vůbec neví, co se děje. Myslí si, že umírá.

Martin: A ostatní holky se jí samozřejmě vysmějou.

Eliška: Hůř. Hází po ní vložky a tampony. Je to scéna čiré, brutální krutosti. Všechno zarazí až tělocvikářka, slečna Desjardinová, která jí jako jediná projeví trochu soucitu.

Martin: A doma to asi nebylo o moc lepší, co?

Eliška: Doma ji matka zamkne do komory a nutí ji modlit se za odpuštění hříchů. Právě v tomhle obrovském stresu se její schopnosti projeví naplno. A tady vidíme ten Kingův génius – propojení nadpřirozena s naprosto reálným psychickým utrpením.

Martin: Holky za tu šikanu ale dostaly nějaký trest, ne?

Eliška: Dostaly týden po škole. Ale jedna z nich, Chris, to odmítne a kvůli tomu nesmí na maturitní ples. A to ji, jak jinak, naštve.

Martin: Takže se rozhodne pro pomstu. To je tak středoškolské.

Eliška: Jo, ale v Kingově podání to není jen házení toaletního papíru na dům. Mezitím jiná dívka, Sue, cítí vinu. A tak poprosí svého kluka, hvězdu školy Tommyho Rosse, aby vzal na ples právě Carrie.

Martin: Takže tu máme dva protichůdné plány. Jeden z lítosti, druhý z čiré nenávisti.

Eliška: Přesně. Zatímco Sue a Tommy chtějí dát Carrie jeden krásný večer, Chris a její přítel Billy chystají něco... odporného. Vloupají se na farmu, zabijí dvě prasata a jejich krev schovají do kbelíků nad pódiem v tělocvičně.

Martin: Už tuším, kam to směřuje. A není to hezké místo.

Eliška: Ples je zpočátku jako z pohádky. Carrie má krásné šaty, které si sama ušila, a s Tommym si to opravdu užívá. Dokonce jsou zvoleni králem a královnou plesu.

Martin: A v tu chvíli přijde ta... zrada.

Eliška: Ano. Ve chvíli jejich korunovace na ně Chris a Billy vylijí ty kbelíky s prasečí krví. Sál na chvíli ztichne, ale pak se všichni začnou smát.

Martin: To musel být pro ni konec světa.

Eliška: A taky byl. V tu chvíli se v ní něco zlomí. Tommyho zabije padající kbelík a Carrie v záchvatu vzteku a bolesti použije svou moc. Uzamkne všechny východy a rozpoutá peklo.

Martin: Doslova. Spustí hasicí systém, který v kombinaci s elektrickými kabely zapálí celou tělocvičnu. Je to absolutní masakr.

Eliška: A neskončí to tam. Její řádění se přenese na celé město. Nakonec se střetne i se svou matkou, která se ji pokusí zabít. Je to tragédie v antickém stylu, kde na konci nezůstane téměř nikdo naživu.

Martin: Je to neuvěřitelně silný příběh. Ale co z něj dělá tak dobré literární dílo, kromě toho šokujícího děje?

Eliška: Kingův jazyk je zdánlivě jednoduchý. Používá spisovnou češtinu, ale mísí ji s hovorovými a obecnými výrazy, hlavně v dialozích postav. Tím působí neuvěřitelně autenticky.

Martin: A co ty literární fígle? Tropy a figury?

Eliška: Těch je tam spousta. Třeba používá dysfemismus – ošklivější výraz pro něco. Když mluví o rukou své matky, použije slovo „pracky“, aby zdůraznil její hrubost.

Martin: Aha, to dává smysl.

Eliška: Pak jsou tam samozřejmě přirovnání, personifikace, když třeba „stíny tančily“, a taky exklamace neboli zvolání, která stupňují emoce. „Krev!"

Martin: Takže ta zdánlivá jednoduchost je vlastně velmi propracovaná.

Eliška: Naprosto. King přesně ví, jak pracovat s jazykem, aby čtenáře vtáhl a nepustil. A právě tato schopnost vtáhnout čtenáře do komplexního světa je něco, co sdílí i s dalším autorem, na kterého se podíváme.

Martin: Takže se přesouváme od postav k prostředí, které jsi zmínila. Co se stalo s městem Chamberlain po... no, po tom všem?

Eliška: To je skvělá otázka. Chamberlain se v podstatě stalo městem duchů. Je popisováno jako místo, které umírá. Nikdo, kdo přežil, tam nechtěl zůstat.

Martin: To dává smysl. Kdo by chtěl žít na místě s takovou historií? Je to skoro jako by to město samo bylo prokleté.

Eliška: Přesně tak. Stalo se z něj memento, varování. Lidé se odstěhovali a z Chamberlainu zůstala jen prázdná, jizvami poznamenaná kulisa jedné obrovské tragédie.

Martin: Páni. Takže King vlastně nezabíjí jen postavy, ale i celá města. To je docela... ponuré, nemyslíš?

Eliška: Je, ale je to nesmírně efektivní. Ukazuje to, jaký dopad má zlo nejen na jednotlivce, ale na celou komunitu a její domov.

Martin: Takže abychom to shrnuli. King používá zdánlivě jednoduchý jazyk, plný metafor a dalších figur, aby vytvořil neuvěřitelně silný emocionální dopad.

Eliška: Přesně. A ten dopad, jak vidíme na příkladu Chamberlainu, přesahuje osudy postav a zasahuje samotná místa. Bylo mi potěšením.

Martin: Já děkuju tobě, Eliško, za skvělé postřehy. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech Studyfi Podcastu. Uslyšíme se zase příště!