Podcast na Stát, veřejná správa a governance

Kapitoly

Co je to vlastně stát?

Monopol na násilí a proč posloucháme

Když demokracie selhává

Problémy samotných úřadů

Jak z toho ven? Moderní trendy

Spravedlivý a blízký stát

Úvod do selhání trhu

Veřejné statky a černí pasažéři

Externality – když nepořádek platí někdo jiný

Monopol a informační asymetrie

Závěr a shrnutí

Přepis

Karolína: Vzpomínáte si, kdy jste naposledy stáli frontu na úřadě? Třeba kvůli občance nebo řidičáku? Nebo když jste viděli policejní auto s majáčkem? Možná vám to ani nepřišlo, ale v tu chvíli jste se dívali přímo do tváře něčemu, o čem si dnes budeme povídat. Na ten obrovský mechanismus, kterému říkáme stát.

Adam: Přesně tak. A ten mechanismus je mnohem víc než jen razítka a formuláře. Je to systém, který má jako jediný právo nám něco nařídit a dokonce použít sílu, aby to prosadil. Docela síla, co?

Karolína: To rozhodně. A právě o tomhle si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Adame, začněme úplně od základů. Ve škole se učíme o ministerstvech, daních, zákonech... ale proč to všechno vůbec existuje? Není stát jen takové, víš, „nutné zlo“?

Adam: Tenhle pohled je hodně populární, ale realita je složitější. Veřejná správa, tedy ten aparát úřadů, neexistuje ve vzduchoprázdnu. Je to výkonná paže státu. Abychom pochopili, proč máme Českou obchodní inspekci nebo stavební úřad, musíme nejdřív definovat, co ten stát vlastně je.

Karolína: Dobře, tak jaká je definice? Předpokládám, že to není jen „ta budova v Praze“.

Adam: To rozhodně ne. Klasická teorie, se kterou přišel německý právník Georg Jellinek, říká, že stát stojí na třech pilířích. Zaprvé je to obyvatelstvo. Ne jen náhodná skupina lidí, ale společenství spojené občanstvím.

Karolína: Jasně, to dává smysl.

Adam: Zadruhé, území. Státní moc se uplatňuje na jasně vymezeném prostoru s pevnými hranicemi. A zatřetí, a to je nejdůležitější, státní moc. Ta je svrchovaná, tedy suverénní. Na svém území jí nikdo jiný nekonkuruje.

Karolína: Počkej, takže stát je jediný, kdo mi může legálně vlézt na pozemek s exekutorem nebo mě zavřít do vězení?

Adam: Trefa. Právě na to se zaměřil další skvělý německý myslitel, sociolog Max Weber. Ten řekl, že stát je instituce, která má na svém území monopol na legitimní použití násilí. Žádná soukromá firma, ani ta největší, tohle právo nemá.

Karolína: Takže to je ten rozdíl mezi státem a… no, dobře organizovaným gangem?

Adam: Přesně! Klíčová jsou ta dvě slova: legitimní a legální. Státní moc musí být ospravedlněná – občané musí věřit, že na to má právo. A musí být zákonná – všechno musí probíhat podle předem daných pravidel. Weber se taky ptal, proč vlastně lidi tenhle systém respektují.

Karolína: A na co přišel?

Adam: Popsal tři typy autority. První je tradiční – posloucháme krále, protože „tak to bylo odjakživa“. Druhá je charismatická – jdeme za silným vůdcem, protože má nějaké výjimečné schopnosti. Třeba za vojevůdcem nebo prorokem.

Karolína: A ta třetí?

Adam: Ta je základem naší moderní správy: racionálně-legální autorita. Neposloucháme úředníka Nováka jako člověka, ale respektujeme zákon, který on v tu chvíli reprezentuje. Respektujeme neosobní pravidla a úřad, ne konkrétní osobu.

Karolína: To zní v teorii skvěle. Ale v praxi víme, že stát často nefunguje ideálně. Kde se stává chyba?

Adam: Chyba se může stát na několika úrovních. Začněme u samotné demokracie. Když jdeme k volbám, nevolíme si jednotlivá řešení jako v supermarketu. Musíme si vybrat celý „balíček“ jedné politické strany, i s věcmi, se kterými třeba nesouhlasíme.

Karolína: Takže moje preference se vlastně trochu ztratí v překladu.

Adam: Přesně tak. Další problém je časový horizont. Politik přemýšlí v cyklu do příštích voleb, tedy zhruba na čtyři roky. Proto se tak těžko prosazují velké reformy, třeba ta důchodová. Krátkodobé politické náklady jsou obrovské, ale užitek přijde až za dlouho, kdy už u toho ten politik dávno nebude.

Karolína: A co vliv peněz? Mluví se hodně o lobbistech.

Adam: To je obrovské téma. Říká se tomu „dobývání renty“. Malá, ale bohatá a skvěle organizovaná skupina – třeba energetická lobby – má mnohem větší motivaci a prostředky ovlivňovat zákony ve svůj prospěch než mlčící většina obyvatel, jejichž zájem je rozptýlený. V extrémním případě dojde k takzvanému „ujetí regulátora“. Úřad, který má hlídat třeba telekomunikace, začne místo občanů chránit zájmy těch velkých operátorů.

Karolína: Dobře, takže problém je v politicích a lobbistech. Ale co samotní úředníci? I ti jsou přece často terčem kritiky.

Adam: Rozhodně. I samotný aparát má svá selhání. Ekonom William Niskanen přišel se slavnou teorií maximalizace rozpočtu. Představ si manažera ve firmě – ten je motivovaný šetřit. Ale ředitel státního úřadu? Jeho plat, prestiž a vliv rostou s velikostí jeho rozpočtu a počtem podřízených.

Karolína: Takže nemá důvod šetřit?

Adam: Právě naopak. Má motivaci utrácet. Pokud na konci roku peníze ušetří, ministerstvo financí mu příští rok rozpočet jednoduše seškrtne. Takže je lepší nakoupit zbytečné vybavení, jen aby se rozpočet vyčerpal a příští rok byl zase co největší. Je to systémová chyba.

Karolína: Takže proto má finanční úřad v našem městě tak nádherné květináče na chodbách?

Adam: Přesně tak! Tedy… možná. Je důležité dodat, že i přes všechna tato selhání nejsou řešením totalitní systémy. Ty selhávají ještě drastičtěji, protože potlačují jakoukoliv zpětnou vazbu a kritiku, což je pro společnost smrtící.

Karolína: Fajn, teď jsi mě docela vyděsil. Máme vůbec nějaké řešení, jak tyhle problémy omezit?

Adam: Naštěstí ano. Na konci 20. století si veřejná správa uvědomila, že takhle to dál nejde. Vznikl zásadní koncept, který se dá shrnout heslem: „Stát má kormidlovat, nikoliv veslovat.“

Karolína: Kormidlovat, ne veslovat? Co to znamená?

Adam: Znamená to, že stát by měl fungovat jako mozek – určovat směr, tvořit pravidla a kontrolovat kvalitu. Ale nemusí nutně fungovat jako svaly, které všechno fyzicky odpracují. Stát nemusí vlastnit popelářské vozy, může si svoz odpadu objednat u soukromé firmy, pokud to udělá levněji a lépe.

Karolína: Aha, tomu se říká outsourcing, že?

Adam: Přesně. Na to navázal směr zvaný New Public Management. Ten se snažil přenést manažerské metody z byznysu do úřadů. Důraz na výsledky, efektivitu a hlavně… změnu pohledu na občana. Z podřízeného se stal klient, který má právo na kvalitní službu.

Karolína: A funguje to?

Adam: Částečně. Ukázalo se, že jen efektivita nestačí. Proto dnes mluvíme spíš o spolupráci sektorů. Třeba u velkých staveb, jako jsou dálnice. Model se jmenuje Public-Private Partnership neboli PPP. Stát zadá cíl, soukromá firma dálnici za své peníze postaví a desítky let ji udržuje, a stát jí to postupně splácí. Riziko se tak přesouvá na soukromníka.

Karolína: Takže řešením je efektivita a spolupráce s byznysem. Je to všechno?

Adam: Není. Protože se ukázalo, že jen honba za penězi a výkonem nestačí. Vznikl širší koncept, takzvaný Good Governance, neboli dobré vládnutí. Ten říká, že stát musí být nejen efektivní, ale taky spravedlivý, transparentní a otevřený.

Karolína: Takže třeba zveřejňování smluv na internetu?

Adam: Přesně. Ale taky zapojování občanů do rozhodování, třeba přes participativní rozpočty, kdy lidé v obci sami hlasují, za co se utratí část peněz. A s tím souvisí poslední klíčový princip: subsidiarita.

Karolína: Sub... co?

Adam: Subsidiarita. Zní to složitě, ale princip je geniálně jednoduchý. Říká, že rozhodnutí se mají dělat na té nejnižší možné úrovni, co nejblíže občanům. Co zvládne vyřešit obec, do toho by neměl mluvit kraj. A co zvládne kraj, do toho by neměla zasahovat vláda v Praze.

Karolína: Protože starosta na vesnici prostě ví líp, jestli místní škola potřebuje novou střechu nebo tělocvičnu, než nějaký úředník na ministerstvu.

Adam: Na tom to stojí. Moderní veřejná správa je neustálé balancování. Musí řešit selhání trhu, ale zároveň krotit svá vlastní selhání. A klíčem je, aby byla pod neustálou veřejnou kontrolou. Je to živý organismus, ne stroj.

Karolína: Adame, zmínil jsi, že veřejná správa musí řešit selhání trhu. To zní dost zásadně. Co to přesně znamená?

Adam: Přesně tak. Jsou situace, kdy volný trh sám o sobě prostě nefunguje. Kdy neviditelná ruka trhu, jak říkal Adam Smith, šmátrá úplně vedle. A těch situací je několik.

Karolína: Dobře, tak jaká je ta první?

Adam: Jsou to takzvané veřejné statky. To jsou věci, ze kterých tě nikdo nemůže vyloučit a jejich spotřebou neubývají. Třeba armáda, policie nebo pouliční osvětlení.

Karolína: Aha, chápu. Když svítí lampa na ulici, svítí pro všechny a světla neubývá, když se pod ni postaví další člověk.

Adam: Přesně. A teď si představ, že bys za to měla dobrovolně platit. Proč bys to dělala, když to můžeš mít zadarmo, protože to zaplatí soused?

Karolína: No... asi bych se na to vykašlala. Čekala bych, kdo se chytí. To je ten problém černého pasažéra, že?

Adam: To je on. A proto musí přijít stát a přes daně nás donutit, abychom se na armádu nebo ty lampy složili všichni. Jinak by prostě nebyly.

Karolína: Dobře, to dává smysl. Co je další selhání?

Adam: Externality. To je, když něčí činnost ovlivní někoho úplně třetího, kdo s tím nemá nic společného. Typicky negativní příklad je chemička, co vypouští jedy do řeky.

Karolína: Zisk má majitel, ale odnáší to rybáři, příroda a lidi, co by se chtěli koupat.

Adam: Bingo. A trh tohle neumí vyřešit. Majitel továrny nemá důvod s tím přestat. Proto musí zasáhnout stát a nařídit filtry nebo dát tučnou pokutu. Přesunout ty náklady zpátky na znečišťovatele.

Karolína: Existují i pozitivní externality?

Adam: Jasně! Třeba včelař. Jeho včely opylují sousedovi sad a on má pak větší úrodu. Nebo vzdělaný člověk, který vymyslí něco, co pomůže celé společnosti. A proto stát takové věci podporuje, třeba bezplatným školstvím.

Karolína: A co když se na trhu někdo moc rozroste a zničí veškerou konkurenci?

Adam: To je další selhání – nedokonalá konkurence. Když vznikne monopol, může si diktovat ceny a kašlat na kvalitu. Proto máme antimonopolní úřady, které hlídají, aby se firmy tajně nedomlouvaly.

Karolína: A pak je tu ještě jedna věc... často o produktu vím mnohem míň než ten, kdo mi ho prodává.

Adam: To je informační asymetrie. Jak poznáš, že to maso v restauraci je čerstvé? Nebo že ojeté auto nemá skrytou vadu? Nepoznáš. Proto tu jsou kontrolní orgány jako Česká obchodní inspekce, které nastavují pravidla a chrání nás spotřebitele.

Karolína: Takže si to shrňme. Trh selhává, když nedokáže poskytnout veřejné statky, když vznikají externality, když neexistuje konkurence nebo když je jedna strana výrazně informovanější.

Adam: Přesně. A to je ten důvod, proč potřebujeme chytrou a funkční veřejnou správu. Ale pozor, ani stát není všemocný a taky selhává. Ale o tom si možná povíme zase někdy příště.

Karolína: To zní jako skvělé téma na další díl! Adame, moc ti děkuji za dnešní rozhovor, bylo to nesmírně poučné.

Adam: Já děkuji za pozvání, Karolíno.

Karolína: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu podcastu Studyfi. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště.