Podcast na Sofokles: Král Oidipus – Analýza

Kapitoly

Mýtus o Homérovi

Homérské eposy

Řecká lyrika a drama

Tragédie a její hrdinové

Když se Řekové smáli

Římané, mistři adaptace

Případ krále Oidipa

Co si odnést z antiky?

Přepis

Jakub: Většina lidí si myslí, že Homér byl ten slepý básník, co napsal Ílias a Odysseu. Ale co kdybych vám řekl, že Homér možná vůbec neexistoval?

Barbora: Přesně tak, Jakube. To je jedna z největších literárních záhad. Neexistuje jediný spolehlivý důkaz, že by Homér jako jedna konkrétní osoba skutečně žil. Je to spíš legenda.

Jakub: Takže kdo teda napsal tyhle slavné eposy? To je neuvěřitelné. Tuhle otázku si dnes rozebereme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Barbora: Přesně tak. Ta „homérská otázka“, jak se jí říká, trápí historiky staletí. Nejpravděpodobnější teorie je, že tyhle příběhy byly původně součástí ústní lidové slovesnosti a někdo je prostě v 8. století před naším letopočtem sepsal a dal jim finální podobu.

Jakub: Takže takový kolektivní autor, nebo spíš editor. To dává smysl. Pojďme se tedy podívat na ta díla samotná. Začněme s Ílias.

Barbora: Ílias je válečný epos. Název je odvozen od slova Ilión, což je jiné jméno pro Tróju. Děj se odehrává během desátého, tedy posledního roku Trojské války. Nejde ale o celou válku, spíš o epizodu soustředěnou kolem hněvu řeckého hrdiny Achilla.

Jakub: Jo, ten co měl zranitelnou patu! A jeho velký protivník byl Hektor, že?

Barbora: Přesně tak. Achilleus versus trojský princ Hektor. Je to plné bitev, hrdinství, ale i zásahů bohů, kteří si tak trochu hrají se svými oblíbenci na obou stranách.

Jakub: A co Odyssea? Ta je, hádám, o Odysseovi.

Barbora: Dobrá dedukce. Odyssea je spíš dobrodružný epos. Navazuje na konec Trojské války a sleduje desetileté bloudění krále Odyssea, který se snaží vrátit domů na svůj ostrov Ithaka.

Jakub: Deset let? To je docela dlouhá cesta z práce. Co mu tak trvalo?

Barbora: No, cestou naštval boha moří Poseidona a potkal spoustu příšer, Kyklopa, kouzelnici Kirké, Sirény… Mezitím doma na něj čekala jeho věrná žena Penelopé, kterou se snažili získat nápadníci.

Jakub: Zní to jako blockbuster. Takže co je typické pro takový homérský epos?

Barbora: Je to rozsáhlá veršovaná báseň o významných událostech. Má spoustu postav, často i více dějových linií, a je plná popisných pasáží. Hlavní hrdinové jsou výjimeční, skoro až nadlidé, a celé to vychází z mýtů a lidové slovesnosti.

Jakub: Fajn, takže epika byla velká věc. Ale psali Řekové i něco jiného? Nějaké kratší, osobnější věci?

Barbora: Jasně! Měli skvělou lyriku. Například Anakreón psal takzvanou anakreontskou poezii – to byly v podstatě písně o víně, ženách a zpěvu. Takový antický rock'n'roll!

Jakub: To zní jako někdo, s kým bych zašel na pivo. A kdo další?

Barbora: Určitě Sapfó z ostrova Lesbos. Byla to neuvěřitelná básnířka, která psala milostnou lyriku. Její básně byly určené ke zpěvu za doprovodu lyry. Založila Dům Múz, takovou školu pro dívky.

Jakub: A co třeba bajky? Ty známe všichni.

Barbora: Ty máme od Ezopa. To byly krátké epické příběhy, kde zvířata mluví a jednají jako lidé, a na konci je vždy nějaké ponaučení. Je to vlastně ztělesnění lidové moudrosti.

Jakub: Dobře, ale co to slavné řecké divadlo s maskami? Jak to vlastně vzniklo?

Barbora: To je kapitola sama pro sebe! Řecké drama je základem veškerého evropského divadla. Začneme tragédií. Témata se brala hlavně z mytologie. Hrdinové byli odvážní, stateční, ale dostávali se do neřešitelného konfliktu – s bohy, s osudem nebo se zákony společnosti.

Jakub: A protože je to tragédie, tak to asi nedopadlo dobře, že?

Barbora: Většinou ne. Hrdinové často umírají, ale důležité je, že morálně vítězí. Zůstávají věrní svým zásadám až do konce. Hrálo se ve verších, v obrovských kruhových amfiteátrech, a na jevišti byli jen muži v maskách.

Jakub: Jen muži? Takže hráli i ženské role?

Barbora: Přesně tak. Masky pomáhaly nejen s charakterizací postavy, ale i s akustikou. A důležitou roli měl sbor, takzvaný chór, který děj komentoval zpěvem a tancem.

Jakub: To musela být podívaná. Kdo jsou tedy ti největší dramatici, takoví „rockstars“ antické tragédie?

Barbora: Velká trojka jsou Aischylos, Sofoklés a Euripidés. Aischylos je považován za zakladatele tragédie, protože přivedl na scénu druhého herce. Napsal asi 90 her, ale dochovalo se jen sedm. Nejslavnější je jeho trilogie Oresteia.

Jakub: A Sofoklés? Ten je asi nejznámější, ne?

Barbora: Ano, Sofoklés byl neuvěřitelně populární. Ten přidal třetího herce a barevné kulisy. Jeho hry jsou psychologicky propracovanější. Napsal třeba Antigonu nebo Elektru, ale jeho mistrovským dílem je bezpochyby Král Oidipus.

Jakub: O tom si musíme říct víc. A co ten třetí, Euripidés?

Barbora: Euripidés byl takový rebel. Záměrně porušoval staré mýty a řešil aktuální problémy Athén. Jeho postavy jsou psychologicky velmi složité, často stavěl do hlavní role ženy, třeba v hrách Médeia nebo Trójanky. Sbor u něj už ustupuje do pozadí.

Jakub: Bylo to všechno jen o osudu a umírání? Uměli se v antice taky zasmát?

Barbora: Ale jistě! Měli skvělé komedie. Hlavní hvězdou byl Aristofanés. Ten si nebral servítky a ve svých hrách se vysmíval všemu a všem – politikům, filozofům, a dokonce i ostatním dramatikům.

Jakub: Takový antický stand-up komik?

Barbora: Dá se to tak říct. V komedii Žáby si třeba dělá legraci z Euripida a literárních snobů. A jeho nejslavnější hra je asi Lysistrata.

Jakub: O čem ta je?

Barbora: Tak to je geniální zápletka. Odehrává se během peloponéské války. Ženy z Athén a Sparty se domluví, že svým mužům odepřou sex, dokud neukončí válku. Taková sexuální stávka za mír.

Jakub: To je geniální! Zajímalo by mě, jak dlouho to trvalo, než to zabralo.

Barbora: Děj napovídá, že to bylo velmi efektivní. Aristofanés prostě uměl udeřit na citlivé místo.

Jakub: Super. Tím jsme probrali Řecko. Ale antika, to je i Řím. Jaká byla římská literatura? Byli originální, nebo jen kopírovali Řeky?

Barbora: To je dobrá otázka. Římané byli řeckou kulturou obrovsky ovlivněni, to je pravda. Většina jejich literatury je svým způsobem nepůvodní, ale dali tomu svůj římský, praktičtější ráz. A samozřejmě psali latinsky.

Jakub: A jaké žánry u nich frčely?

Barbora: Hodně populární byly komedie z běžného života. Ale Římané excelovali hlavně v řečnictví – tam byl hvězdou Cicero. Pak psali paměti, třeba Gaius Iulius Caesar a jeho Zápisky o válce galské. A samozřejmě měli i skvělou poezii.

Jakub: Takže i římští básníci stojí za to?

Barbora: Rozhodně. Vergilius napsal epos Aeneis, což je v podstatě římská odpověď na Homéra. Hrdina Aeneas uteče z hořící Tróje a po dlouhém bloudění zakládá v Itálii římský národ.

Jakub: Takový národní mýtus. A kdo další?

Barbora: Musíme zmínit Ovidia. Ten byl expert na lásku a vztahy. Jeho dílo Umění milovat byly v podstatě rady, jak sbalit holku nebo kluka v antickém Římě. A pak napsal Proměny, obrovskou sbírku asi 250 řeckých a římských bájí, které spojuje motiv proměny.

Jakub: Pojďme se teď vrátit k Sofoklovi a Králi Oidipovi. Proč je zrovna tahle hra tak zásadní?

Barbora: Král Oidipus je dokonalá tragédie. Je to vrchol řeckého dramatu. Ústředním tématem je neschopnost člověka uniknout svému osudu. Věštba se musí naplnit, ať se snažíš sebevíc.

Jakub: A čím víc se Oidipus snaží osudu vyhnout, tím rychleji ho vlastně naplňuje, že?

Barbora: Přesně! Je to takzvaná tragédie osudu. Oidipus je potrestán za viny, kterých se dopustil naprosto nevědomky – zabil otce a vzal si vlastní matku. Drama přitom není v akci, ale v postupném, neuvěřitelně napjatém odhalování pravdy. Je to skoro jako detektivka.

Jakub: Slyšel jsem o nějakých třech jednotách. Co to je?

Barbora: To je Aristotelova zásada pro drama. Jednota místa – děj se odehrává na jednom místě. Jednota času – děj netrvá déle než 24, maximálně 48 hodin. A jednota děje – je tu jen jedna hlavní dějová linie bez odboček. Oidipus tohle všechno dokonale splňuje.

Jakub: A postavy? Jsou to reální lidé, nebo spíš symboly?

Barbora: Jsou spíš nositeli osudu. Nežijí individuální život, ale naplňují to, co jim určili bohové. Oidipus je chytrý a racionální, ale právě to ho vede do záhuby. Jeho žena a matka Iokasté je pasivnější, a když pravdu neunese, spáchá sebevraždu.

Jakub: Je to drsné. A co ten jazyk? Předpokládám, že nemluvili jako my dnes.

Barbora: Vůbec ne. Jazyk je vznešený, patetický, plný knižních výrazů, metafor a básnických obratů. Všechno to podtrhuje vážnost tématu. Je to prostě „vysoký styl“ pro „vysoký žánr“.

Jakub: Páni, to bylo informací. Barboro, kdyby si naši posluchači měli odnést jednu jedinou věc o antické literatuře, co by to mělo být?

Barbora: Že to není žádná nudná, zaprášená kapitola z učebnice. Je to živý, dramatický a neuvěřitelně inspirativní svět, který položil základy celé naší kultury. Témata jako láska, válka, osud a hledání pravdy jsou naprosto nadčasová.

Jakub: A jak jsi říkala, je to plné sexu, násilí a intrik jako v moderním seriálu.

Barbora: Přesně tak! Jen ve verších a s mnohem lepším stylem. Od Homéra přes Sofokla až po Ovidia – ti všichni nám mají co říct i dnes.

Jakub: Skvělé. Moc ti děkuju, Barboro, za tohle fascinující okno do minulosti. A vám děkujeme za poslech. Uslyšíme se zase příště.