Podcast na Sociální a psychologické jevy ve vzdělávání a sportu

Kapitoly

Fenomenologie a čisté vnímání

Existencialismus: Tvoříme sami sebe

Strukturalismus: Všechno je systém

Postmoderna: Konec velkých příběhů

Model efektivní komunikace

Interakce ve sportu

Šest kroků ke sdělení

Ideální diskuze

Dvě tváře gramotnosti

Gramotnost vs. kompetence

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: …počkej, takže celá pointa je vlastně odložit stranou všechno, co si myslíme, že víme? To je neuvěřitelné.

Adam: Přesně tak! To je základ fenomenologie. Edmund Husserl, její zakladatel, tomu říkal „uzávorkování“. Chceš-li poznat jevy v jejich čisté podobě, musíš dát do závorky všechny své předsudky, teorie a vědecké konstrukty.

Kristýna: Páni. Takže se snažíš na svět podívat úplně novýma očima. Posloucháte Studyfi Podcast a my se dnes noříme do filozofie 20. století.

Adam: Přesně tak. Husserl chtěl pochopit, jak vnímáme svět ještě předtím, než ho začneme analyzovat. Měl spoustu následovníků, třeba Maxe Schelera nebo Martina Heideggera. A co je super, i jednoho z největších českých filozofů, Jana Patočku!

Kristýna: Dobře, a co existencialismus? Ten zní dost... dramaticky.

Adam: To on umí být! Jeho první a nejdůležitější princip je, že „člověk není ničím jiným než tím, čím se udělá“. Neexistuje žádný předem daný osud nebo lidská přirozenost. Jsme odsouzeni ke svobodě.

Kristýna: Odsouzeni ke svobodě? To zní jako dobrý problém.

Adam: Je to tak. Zakladatelem byl Dán Søren Kierkegaard, ale proslavil ho hlavně Jean-Paul Sartre. Ten přišel s vyhroceným pohledem, že naše existence je vlastně až absurdní. Ve svém románu Nevolnost popisuje doslova pocit zhnusení ze samotného bytí.

Kristýna: Uf, to je trochu temné. Přesuňme se raději ke strukturalismu. Ten zní víc... uspořádaně.

Adam: To je dobré slovo! Strukturalismus, který vznikl v 50. letech ve Francii, se dívá na svět jako na soubor systémů. Ať už je to jazyk, kultura nebo společnost, všechno je struktura.

Kristýna: Takže jde o to najít pravidla v chaosu?

Adam: V podstatě ano. Strukturu tvoří tři klíčové prvky: systém, což je uzavřená soustava prvků. Pak znak, který v tom systému nese význam. A nakonec struktura, což jsou všechny vztahy mezi těmi prvky.

Kristýna: A nakonec tu máme postmodernu. To je reakce na co?

Adam: Na modernu a její víru ve velké historické projekty. Postmodernisté jsou velmi skeptičtí k velkým ideologiím, jako byl komunismus nebo fašismus. Říkají, že všechny tyhle velké příběhy selhaly a vedly jen k totalitním diktaturám.

Kristýna: Takže co navrhují místo toho?

Adam: Prosazují pluralismus, multikulturalismus a otevřenou společnost. Kritizují slepou víru v rozum a odsuzují etnocentrismus, tedy povyšování jedné kultury nad ostatní. Chtějí prostě spravedlivější svět bez velkých, vnucených pravd.

Kristýna: To dává smysl. Kdo jsou hlavní představitelé?

Adam: Určitě Jean-François Lyotard a také Jürgen Habermas. Ten přišel se skvělou myšlenkou komunikativního jednání – že základem fungující společnosti je dialog a vzájemné dorozumění. Což je, myslím, perfektní tečka za naším dnešním tématem.

Kristýna: No a přesně to mě přivádí k dalšímu velkému tématu... komunikaci. Nestačí jen něco umět, musíme to umět i předat. A přijmout.

Adam: Přesně tak. Komunikace je naprostý základ všeho. A existuje skvělý model, který ukazuje, jak by měla ideálně vypadat.

Kristýna: Dobře, tak sem s ním! Co je první krok k tomu, abychom si rozuměli?

Adam: Všechno začíná pozorností. Věnují si ti dva lidé vůbec pozornost? Dívají se na sebe? Naslouchají si? I takové drobnosti jako natočení těla nebo oční kontakt hrají obrovskou roli.

Kristýna: Tomu rozumím. A taky se říká, že je dobré toho druhého tak trochu zrcadlit, že?

Adam: Ano, jemné napodobení postoje nebo gest je skvělý způsob, jak podvědomě říct: 'Jsem s tebou, vnímám tě'. Hned potom přichází příjem signálů. Souhlasně přikývneš, usměješ se, něco zamručíš...

Kristýna: Takže i to moje 'aha' a 'mhm' se počítá jako aktivní komunikace?

Adam: Rozhodně! Dáváš tím najevo, že jsi na příjmu. Pak samozřejmě přichází tvoje reakce – vysílání vlastních signálů. Ať už slovem, gestem nebo nějakým činem.

Kristýna: A poslední dva body jsou práce se signály a spolupráce. To zní jako tanec.

Adam: To je perfektní přirovnání! Je to přesně tak. Střídáte se, kdo mluví, přizpůsobujete dynamiku, pomáháte si. Je to společná akce, ne souboj. A právě tomuhle vzájemnému ovlivňování říkáme interakce.

Kristýna: Interakce. To je slovo, které se ve sportu skloňuje pořád. Jak to tam funguje specificky?

Adam: Ve sportu je to ještě zajímavější, protože interakci často ovlivňují pravidla. Trenér nemůže jen tak vběhnout na hřiště během fotbalového zápasu. Rozdělujeme to vlastně do tří skupin.

Kristýna: Tři skupiny? Povídej.

Adam: První skupina jsou sporty, kde je přímá interakce neustále. Třeba tenis nebo box, kde trenér může radit během zápasu.

Kristýna: Jasně, tam je ten kontakt okamžitý.

Adam: Pak je druhá skupina, kde je kontakt skoro nulový. Plavání, sjezdové lyžování... Jakmile sportovec odstartuje, je na to sám. Trenér může jen nervózně přecházet.

Kristýna: To musí být pro trenéry utrpení! A ta třetí skupina?

Adam: To je kombinace. Třeba sportovní gymnastika, kde trenér radí mezi sestavami, nebo v atletice mezi pokusy. Kontakt tam je, ale je přerušovaný.

Kristýna: Pojďme si to ukázat na příkladu. Řekněme, že trenér chce něco sdělit svému svěřenci. Jaký je ten proces?

Adam: Skvělý nápad. Je to proces o šesti krocích. Zaprvé, trenér se rozhodne něco sdělit. Vidí třeba, že sprinter špatně vybíhá z bloků.

Kristýna: Okej, má myšlenku. Co dál?

Adam: Zadruhé, tu myšlenku zformuluje. Místo ostrých výběhů se rozhodne, že zařadí jen nácvik nízkého startu.

Kristýna: Krok tři je asi to samotné sdělení, že?

Adam: Přesně. Řekne to, nebo to ukáže. Za čtvrté, sportovec tu zprávu přijme... pokud tedy dává pozor a nesleduje zrovna holuby.

Kristýna: To se taky stává. A pak to musí pochopit.

Adam: To je pátý, klíčový krok. Interpretace. A na ní záleží poslední, šestý krok – jeho reakce. Buď se vnitřně urazí a myslí si, že je neschopný, nebo se mu uleví, protože si byl v těch startech nejistý a je rád za pomoc.

Kristýna: Ta interpretace je zásadní. Všechno stojí a padá na tom, jak si to ten druhý přebere. Existují nějaká pravidla pro ideální komunikaci, aby k těmhle nedorozuměním nedocházelo?

Adam: Existují. Filosof Jürgen Habermas definoval pravidla pro takzvanou ideální řečovou situaci. Zní to složitě, ale je to vlastně hrozně jednoduché.

Kristýna: Tak to zjednoduš. Potřebujeme praktické rady!

Adam: Jsou to tři základní principy. Zaprvé: každý, kdo umí mluvit a jednat, se smí účastnit diskuze. Žádné vylučování.

Kristýna: To dává smysl. Inkluzivita.

Adam: Zadruhé: každý smí cokoliv zpochybnit, cokoliv navrhnout a vyjádřit svoje pocity a potřeby. Naprostá svoboda projevu.

Kristýna: A to třetí pravidlo? To bude asi to nejtěžší.

Adam: To nejdůležitější. Nikdo nesmí být ovlivněn nátlakem. Ani vnějším, ani vnitřním. Jde o čistou výměnu argumentů, ne o to, kdo má větší moc nebo silnější hlas.

Kristýna: Takže ve zkratce: všichni se můžou zapojit, všichni můžou říct cokoliv a nikdo na nikoho nesmí tlačit. To zní jako... utopie. Ale krásná.

Adam: Je to ideál, ke kterému bychom měli směřovat. V tréninku, ve škole, v životě. Když se o to snažíme, výsledky jsou vždycky lepší.

Kristýna: To je skvělá tečka. Takže komunikace není jen o mluvení, ale hlavně o vytváření bezpečného prostoru pro sdílení. A přesně na to, jak takový prostor a vzájemný respekt budovat, se podíváme příště.

Kristýna: Tak a jsme na konci, Adame. Jako poslední velké téma tu máme gramotnost. Většina z nás si pod tím představí jen schopnost číst a psát. Je to tak jednoduché?

Adam: Kéž by, Kristýno! To, co popisuješ, je základní gramotnost v úzkém smyslu. Prostě umět číst, psát a počítat. Opakem je analfabetismus.

Kristýna: Ale dneska se o gramotnosti mluví v mnohem širším kontextu, že? Slyším pojmy jako finanční nebo mediální gramotnost.

Adam: Přesně tak! V širším smyslu je gramotnost vlastně celoživotní proces učení. Pomáhá nám dosahovat cílů a plně se zapojit do společnosti.

Kristýna: Takže to není jen o abecedě, ale o porozumění světu kolem nás.

Adam: Ano! Proto existuje spousta druhů. Máme gramotnost přírodovědnou, matematickou, ale i třeba občanskou nebo dopravní.

Kristýna: Dopravní gramotnost? To jako vědět, kdy má přednost tramvaj?

Adam: V podstatě ano! Je to soubor znalostí a dovedností pro konkrétní situaci v životě. A tady se to krásně potkává s pojmem kompetence.

Kristýna: Aha, klíčové kompetence! To známe ze školy. Jaký je tedy mezi gramotností a kompetencí rozdíl?

Adam: Je to hodně propojené. Zjednodušeně, kompetence je způsobilost něco udělat. Je to soubor znalostí, dovedností a třeba i postojů, které využiješ k vyřešení nějakého úkolu.

Kristýna: Takže gramotnost jsou ty nástroje v kufříku a kompetence je umět ten kufřík otevřít a správně nástroje použít?

Adam: Perfektní přirovnání! Proto se ve škole učíte kompetence k učení, k řešení problémů, komunikativní... To jsou dovednosti pro reálný život.

Kristýna: Super, myslím, že teď je to mnohem jasnější. A komunikativní kompetence souvisí i s komunikací, jejíž funkce jsme taky probrali.

Adam: Přesně tak. Všechno to do sebe zapadá. Komunikace je základ, paměť nám pomáhá informace udržet a gramotnost s kompetencemi nám je umožňuje využít v praxi.

Kristýna: To je skvělé shrnutí nejen posledního tématu, ale vlastně celého našeho dnešního podcastu. Adame, moc ti děkuju, že jsi nám to všechno tak srozumitelně vysvětlil.

Adam: Já děkuju za pozvání, Kristýno. Bylo to super.

Kristýna: Pro nás taky. Takže, milí posluchači, doufáme, že jste si z dnešního dílu odnesli spoustu užitečných informací. Mějte se krásně a těšíme se na vás zase příště u Studyfi Podcastu!