Podcast na Šikana: Psychologické a pedagogické aspekty

Kapitoly

Úvod do problému

Co není šikana

Fáze vývoje šikany

Kdo je vlastně agresor?

Oběť a varovné signály

Moderní formy šikany

Jak šikanu řešit

Shrnutí a závěr

Přepis

Ondřej: …počkej, takže celá ta věc je vlastně problém celé skupiny, ne jen agresora a oběti? To naprosto mění pohled na věc.

Anna: Přesně tak, Ondřeji. A to je možná to nejdůležitější, co si dnes musíme uvědomit. Šikana není jen souboj dvou lidí. Je to jako nemoc, která napadne celý kolektiv.

Ondřej: Páni. Dobře, pro všechny, co se právě připojili, posloucháte Studyfi Podcast. Anno, pojďme to rozebrat od začátku. Co tedy přesně je a co není šikana? Protože si myslím, že v tom spousta lidí tápe.

Anna: Skvělá otázka. Šikana je jakékoli chování, které má za cíl úmyslně a opakovaně někomu ubližovat, ať už fyzicky, jako je bití, nebo psychicky – nadávky, pomluvy, ignorování.

Ondřej: A co tedy šikana není? Protože občas se řekne „šikanuješ mě“ i z legrace.

Anna: Přesně. Šikanou není běžné škádlení mezi kamarády, kde jsou si všichni rovni a cílem je pobavení, ne ponížení. Není tam vítěz ani poražený.

Ondřej: Jasně, takové to přátelské popichování.

Anna: Ano. A šikanou není ani jednorázová rvačka. Třeba když se dva stejně silní kluci poperou o holku. Chybí tam klíčový prvek – nepoměr sil.

Ondřej: Nepoměr sil? Jakože jeden je prostě silnější?

Anna: Nejen fyzicky. Může být starší, mít víc kamarádů, být oblíbenější... Jde o to, že oběť se z nějakého důvodu nemůže nebo neumí bránit. A právě tenhle nepoměr a opakování dělají z agrese šikanu.

Ondřej: Zmínila jsi, že je to jako nemoc skupiny. To znamená, že se to nějak vyvíjí?

Anna: Přesně tak. Má to pět stádií. Na začátku je první stupeň, takový zrod ostrakismu. Oběť je prostě neoblíbená, ostatní ji pomlouvají, vylučují z kolektivu. Je to hlavně psychické.

Ondřej: Takové to tiché vyčleňování...

Anna: Ano. Pak přichází druhý stupeň – fyzická agrese a manipulace. Agrese se opakuje, někdy se z toho pro agresory stává i zábava.

Ondřej: A to už je asi ten moment, kdy by si toho měli všichni všimnout, ne?

Anna: Měli by, ale ne vždy se to stane. A pak přichází třetí, klíčový stupeň. Vytvoří se „úderné jádro“ – skupinka agresorů, která šikanuje systematicky.

Ondřej: Takže už to není jen jeden člověk.

Anna: Ne. A ve čtvrtém stupni už většina skupiny přebírá normy agresorů. I ti, co by normálně neublížili, se buď přidají, nebo mlčí ze strachu. Krutost se stává normou.

Ondřej: To zní děsivě. A pátý stupeň?

Anna: To je totalita. Dokonalá šikana. Normy agresorů přijme celá skupina. Kolektiv se rozdělí na „otrokáře“, tedy agresory, a „otroky“, tedy oběti, které jsou ochotné udělat cokoliv, jen aby měly klid. To často končí zhroucením oběti, nemocí nebo i pokusy o sebevraždu.

Ondřej: To je hrozné. Pojďme se podívat na ty aktéry. Kdo je typický agresor? Je to prostě jen zlý člověk?

Anna: Je to složitější. Agresoři často mají velmi křehké sebevědomí, i když to tak nevypadá. Udělají cokoliv, aby si ochránili svůj obraz. Často jsou sobečtí a mají pocit, že svět se točí jen kolem nich. Jako by se zasekli v dětském egocentrismu.

Ondřej: Takže nejsou nutně hloupí, že?

Anna: Vůbec ne! Mohou být inteligentní, kreativní, se silnou vůlí. Ale mají, řekněme, zakrnělý charakter. Existují takové tři základní typy.

Ondřej: Tři typy? Sem s nimi.

Anna: První je „hrubián“. Ten je primitivní, impulsivní, má problémy s autoritou. Šikanuje tvrdě a otevřeně. Často pochází z rodiny, kde je násilí běžné.

Ondřej: Ten je asi snadno rozpoznatelný.

Anna: Ano. Pak je tu druhý typ, „elegán“. Ten je mnohem zákeřnější. Navíc působí slušně, kultivovaně. Ale jeho násilí je rafinované, skryté, bez svědků. Často pochází z rodin s extrémně tvrdou, vojenskou výchovou bez lásky.

Ondřej: Páni. A ten třetí?

Anna: Třetí je „vtipálek“. Optimistický, oblíbený, výmluvný. Šikanuje pro pobavení sebe i ostatních. Snaží se na oběti najít něco „vtipného“ a z toho si dělat legraci. V jeho rodině často chybí citové vazby a morální hodnoty.

Ondřej: Takže třídní klaun, kterého mají všichni rádi, může být ve skutečnosti ten nejhorší? To je docela... zrada.

Anna: Bohužel ano. A právě proto je tento typ často nejtěžší odhalit.

Ondřej: A co oběť? Existuje nějaký typický profil oběti?

Anna: Často jsou to děti, které jsou něčím odlišné – mají třeba nějaký handicap, jsou z jiné rasy, nebo jsou prostě jen slabší a nejisté. Ale obětí se může stát i silná osobnost, třeba náhodou. Někdy jsou to i děti, které nějak provokují.

Ondřej: A jaké to na nich zanechává následky? Kromě těch zjevných modřin...

Anna: Následky jsou hlavně psychické a mohou být celoživotní. Poškození osobnosti, ztráta důvěry v lidi, v autority, v celou společnost, která je nedokázala ochránit. Je to obrovské trauma.

Ondřej: To dává smysl. Jak tedy může rodič nebo učitel poznat, že se něco děje? Jaké jsou ty signály?

Anna: Dítě je najednou nepozorné, zhorší se mu prospěch. Často chybí ve škole – buď omluveně, protože uniká do nemoci, nebo neomluveně. Má nízké sebevědomí, působí smutně, ustrašeně.

Ondřej: A v kolektivu?

Anna: Je osamocené, izolované. Nemá kamarády, o přestávkách třeba radši zůstává ve třídě, aby nikoho nepotkalo. Chodí domů nejkratší cestou, aby se vyhnulo agresorům. To jsou všechno velké varovné signály.

Ondřej: Dnes se ale šikana přesunula i do online světa, že? To musí být ještě horší, protože před tím nejde utéct domů.

Anna: Přesně tak. Tomu říkáme kyberšikana. Je to jakékoli ubližování pomocí technologií – internetu, mobilů, sociálních sítí. A je zákeřná v tom, že agresor může být anonymní a oběť nemá bezpečné místo.

Ondřej: Jaké to má podoby?

Anna: Může to být posílání urážlivých zpráv, zveřejňování upravených fotek nebo videí, vytváření falešných profilů, krádeže identity, pomluvy na blozích... Těch možností je bohužel spousta.

Ondřej: Slyšel jsem i o termínu sexting. To s tím souvisí?

Anna: Ano. Sexting je posílání textů, fotek nebo videí se sexuálním obsahem. Často se to děje dobrovolně mezi partnery, ale problém nastane, když se rozejdou a jeden z nich to zveřejní, aby toho druhého ponížil nebo ho vydíral.

Ondřej: To je strašné. A pak je tu ještě něco, co je prý úplně nejnebezpečnější...

Anna: Mluvíš o kybergroomingu. To je extrémně nebezpečné. Jde o to, kdy dospělý agresor na internetu předstírá, že je někdo jiný, často vrstevník, aby si získal důvěru dítěte.

Ondřej: S jakým cílem?

Anna: Snaží se ho zmanipulovat, izolovat od přátel a rodiny a nakonec ho donutit k osobní schůzce, která může skončit sexuálním zneužitím nebo něčím ještě horším. Všichni by se měli podívat na dokument „V síti“, ten to ukazuje velmi syrově.

Ondřej: Určitě. A poslední termín – kyberstalking?

Anna: To je v podstatě pronásledování online. Opakované zprávy, emaily, telefonáty, výhrůžky, ničení online reputace. Je to forma psychického teroru, která je od roku 2010 v Česku trestným činem.

Ondřej: Dobře, je to vážné téma. Ale nejdůležitější je, co s tím dělat. Když mám podezření, že se ve třídě děje šikana, co je první krok?

Anna: První a nejdůležitější je komunikace a důvěra. Učitel nebo kdokoli, kdo to řeší, musí situaci hlavně nejdřív zmapovat. Mluvit odděleně s informátory, svědky, obětí a nakonec i s agresory.

Ondřej: Proč odděleně?

Anna: Aby se agresoři nemohli domlouvat a ovlivňovat ostatní. Je klíčové izolovat je od sebe. Cílem je získat co nejvěrnější obraz reality.

Ondřej: A co by učitel rozhodně neměl dělat?

Anna: Nikdy by neměl situaci podceňovat nebo říct, že si za to oběť může sama. To je ta největší chyba. Taky nesmí být lhostejný. Prostě to musí řešit hned.

Ondřej: Jaké jsou tedy možnosti nápravy? Co se osvědčilo?

Anna: Jsou dvě hlavní cesty. První je vnější nátlak – tedy potrestání agresorů. Svolá se výchovná komise, pozvou se rodiče, udělí se důtky, sníží se známka z chování, v krajním případě se žák přeřadí do jiné třídy nebo i do diagnostického ústavu.

Ondřej: Taková ta tvrdá ruka zákona, dalo by se říct.

Anna: Přesně. Ale pak je tu i druhá cesta – metoda usmíření. Tam nejde o trest, ale o vnitřní proměnu vztahů. V neformální atmosféře se celá třída snaží najít řešení, agresoři dobrovolně odčiní škody.

Ondřej: A to funguje?

Anna: Někdy ano. Laskavý přístup může agresorem otřást a zlomit jeho postoje. Ale vyžaduje to velmi zkušeného pedagoga. Nehodí se to na všechny případy, zejména na ty pokročilé.

Ondřej: A co ochrana oběti potom všem? Přece se vrací do stejné třídy.

Anna: To je naprosto klíčové. Oběť potřebuje ochranu. Škola by jí měla přidělit ochránce z řad spolužáků, intenzivně sledovat situaci a spolupracovat s rodiči a psychology. Řešením není jen potrestat viníka, ale uzdravit celý kolektiv.

Ondřej: Anno, to bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Zkusme to na závěr shrnout. Co je ten nejdůležitější vzkaz pro naše posluchače?

Anna: Pamatujte si tři věci. Zaprvé, šikana není sranda a není to normální. Je to vážný problém s vážnými následky. Zadruhé, není to jen věc agresora a oběti, ale celé skupiny. Mlčením se stáváte součástí problému.

Ondřej: A to třetí?

Anna: A zatřetí, a to je nejdůležitější – mluvte o tom! Pokud jsi oběť, svědek, nebo i agresor, který chce přestat, svěř se. Rodičům, učiteli, školnímu psychologovi, kamarádovi. Nebuďte na to sami. Vždy existuje cesta ven.

Ondřej: Skvělá slova na závěr. Anno, moc děkuju, že jsi nám to takhle skvěle vysvětlila.

Anna: Já děkuji za pozvání. Je to důležité téma.

Ondřej: To rozhodně je. Tak zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se fajn a buďte na sebe hodní.