Podcast na Romantismus a realismus v evropském umění

Kapitoly

Útěk od rozumu

Gotické věže a hrdinské sochy

Malířství v bouři a přírodě

Konec snění

Francouzští mistři reality

Realismus po česku

Umění pro národ

Umění v každé domácnosti

Sochaři generace Národního divadla

Závěrečné shrnutí

Přepis

Jakub: Představte si umělce... říkejme mu třeba Viktor. Sedí v ateliéru a má za úkol namalovat dokonale symetrický portrét generála. Každý knoflík musí být na svém místě, všechno podle přísných pravidel. Ale Viktor se dívá z okna na divokou bouři a cítí, že tohle... tohle ho prostě nebaví.

Klára: Přesně tenhle pocit, ten vzdor proti pravidlům a rozumu, stál u zrodu romantismu. Chtěli cítit, ne jenom přemýšlet.

Jakub: Tohle je Studyfi Podcast, kde se učíme na maturitu.

Klára: A dnes se ponoříme do světa velkých citů, hrdinů a nespoutané přírody. Romantismus totiž nebyl jen umělecký směr, byl to postoj k životu.

Jakub: Takže pryč s pravítky a kružítky klasicismu a hurá do divočiny?

Klára: Přesně tak! Místo logiky nastoupila fantazie. Umělci utíkali do samoty, do přírody, fascinoval je středověk, hlavně gotika se svými tajemnými hrady a legendami.

Jakub: Když jsi zmínila gotiku... to znamená, že se architekti snažili napodobovat staré stavby? Jako takový historický cosplay?

Klára: Skvělé přirovnání! Ano, vznikla takzvaná novogotika. Nejlepším příkladem je asi budova parlamentu v Londýně. A u nás? Zámky jako Hluboká nebo Lednice. To jsou přesně ty pohádkové zámky, které si představíme.

Jakub: A co sochaři? Taky tesali do kamene velké emoce?

Klára: Rozhodně. Nejznámější je asi François Rude a jeho skupina Marseillaisy na Vítězném oblouku v Paříži. To není klidná antická socha, to je výkřik, energie, boj! U nás byl významným romantikem Václav Levý, který vytesal do skal u Liběchova obrovské hlavy a postavy z českých bájí.

Jakub: Počkat, takže on jen tak tesal do skal v lese? To je dost romantické.

Klára: Přesně. Žádný ateliér, jen on, skála a příběh.

Jakub: Ale to hlavní se asi odehrálo v malířství, že?

Klára: Jednoznačně. Tam romantismus explodoval. Francouz Théodore Géricault namaloval obraz *Vor Medúzy*. Zobrazuje skutečnou tragédii trosečníků a je to čirá hrůza, naděje a zoufalství. Žádná uhlazenost.

Jakub: To zní... intenzivně. A kdo na něj navázal?

Klára: Jeho následovník Eugène Delacroix. A pak je tu obrovský objev přírody. Umělci už nechtěli sedět v ateliéru. Vznikla takzvaná Barbizonská škola ve Francii.

Jakub: To zní jako nějaká letní umělecká škola.

Klára: Skoro! Byla to skupina malířů, kteří se sebrali, odjeli na vesnici Barbizon a malovali přímo v lese. Chtěli zachytit skutečné světlo, skutečný vítr. V plenéru, jak se říká.

Jakub: A v Čechách? Měli jsme taky své romantiky?

Klára: Samozřejmě. Hlavně rodinu Mánesů. Antonín Mánes jako krajinář a jeho syn Josef Mánes, který dal podobu českým bájím a hrdinům. Právě jeho obrazy později inspirovaly umělce generace Národního divadla.

Jakub: Takže od nespoutané přírody a velkých emocí jsme se dostali až k národní hrdosti. To je fascinující spojení.

Klára: Přesně tak. Romantismus byl o hledání identity – osobní i národní. Ale brzy se objevili umělci, kteří řekli: dost snění, pojďme se podívat na svět takový, jaký skutečně je.

Jakub: A přesně na to jsem se chtěl zeptat. Jak tedy vypadá svět bez romantických brýlí? Co přišlo potom?

Klára: Přišel realismus. Ve Francii se objevil už ve čtyřicátých letech devatenáctého století. A byl to pravý opak romantismu. Místo subjektivních pocitů... objektivní pozorování. Místo fantazie... materiální svět a věci kolem nás.

Jakub: Takže umělci se v podstatě stali takovými vědeckými pozorovateli?

Klára: Přesně tak! Věřili v pokrok, ve vědu, v techniku. Fascinovala je přítomnost, ne minulost nebo nějaké exotické dálky. I v architektuře se to projevilo. Začaly se používat železné konstrukce a dokonce i železobeton.

Jakub: To zní... dost prakticky. Kdo byli hlavní představitelé ve Francii, odkud to všechno přišlo?

Klára: Hlavní tváří byl Gustave Courbet. Ale mým oblíbencem je Jean-François Millet. Ten objevoval poezii v obyčejném venkovském životě. Jeho nejslavnější obraz jsou *Sběračky klasů*. Tři chudé ženy na poli. Žádní hrdinové, žádná dramata.

Jakub: Jen tvrdá realita.

Klára: Přesně. A pak tu byl Honoré Daumier, který kreslil ostré politické karikatury. A nesmíme zapomenout na krajináře, jako byl Camille Corot. Ten už svým přístupem ke světlu a barvě tak trochu pootevřel dveře impresionistům.

Jakub: A co u nás? Kdo byli čeští realisté?

Klára: U nás se realismus hodně propojil s národním tématem. Určitě Karel Purkyně, syn slavného vědce. Za života byl ale absolutně nepochopený. Maloval úžasné portréty a zátiší, třeba slavnou *Sněžnou sovu*.

Jakub: Takže další umělec, kterého ocenila až další generace. Klasika.

Klára: Bohužel. A pak Jaroslav Čermák, který sice žil v Paříži, ale maloval hrdinské výjevy z českých a jihoslovanských dějin. Jeho *Raněný Černohorec* je plný emocí, ale zároveň velmi realistický.

Jakub: A tohle všechno směřovalo k tomu velkému národnímu projektu, že? K Národnímu divadlu.

Klára: Ano! Generace Národního divadla je vyvrcholením českého umění 19. století. Na výzdobě novorenesanční budovy od Josefa Zídka se podílela celá řada umělců.

Jakub: Koho bychom si měli zapamatovat především?

Klára: Určitě Mikoláše Alše, asi největší talent. Vytvořil cyklus lunet *Vlast*. Zajímavé je, že musel spolupracovat se zkušenějším Františkem Ženíškem, protože se komisi nezdál dost „noblesní“. Asi neměl ten správný účes.

Jakub: To jsou mi věci. A kdo namaloval tu slavnou oponu?

Klára: Tady pozor, byly dvě! První od Ženíška shořela při požáru divadla v roce 1881. Tu, kterou známe dnes, vytvořil Vojtěch Hynais. A je to nádherná alegorie, která ukazuje, jak se na obnově divadla podílel celý národ.

Jakub: Úžasné. Od pozorování reality jsme se dostali až ke stavbě národního symbolu. Ale umění se nikdy nezastaví, že? Co přišlo dál? Cítím ve vzduchu... nějaké dojmy?

Klára: Přesně tak, Jakube, cítíš to správně! Ale než se vrhneme na ty impresionistické dojmy, musíme se podívat, jak se umění dostalo z galerií do běžných domácností.

Jakub: Myslíš jako… hezké hrníčky a pohodlné židle? To zní skoro jako moderní design.

Klára: V podstatě ano! Tomuto období se říká Biedermeier. Byl to životní styl měšťanů, kteří chtěli mít doma útulno a hezky. Takže nábytek ztratil tu empírovou přísnost, tvary se zaoblily a začalo se používat světlé dřevo.

Jakub: Takže konec nepohodlných trůnů a vítejte pohodlné sedačky!

Klára: Přesně tak. A tady se zrodil skutečný génius, Michael Thonet. Ten přišel na to, jak ohýbat dřevěné pruty lepené z dýh a vytvořil nábytek, který byl lehký, pevný a elegantní.

Jakub: To je ta slavná „thonetka“, že? Židle, která je snad v každé druhé kavárně dodnes.

Klára: Přesně ona! A inovace nebyly jen ve dřevě. Slyšel jsi někdy o hyalitu?

Jakub: To zní jako něco z hodiny chemie. Obávám se, že ne.

Klára: Je to neprůhledné černé, později i červené sklo. Vyrábělo se ve sklárnách hraběte Buquoye v jižních Čechách. Takže vidíš, český design měl skvělé nápady už tehdy.

Jakub: Úžasné. Takže umění bylo všude. Ale co se dělo s malíři a jejich plátny?

Klára: O malířích si určitě musíme povědět příště, to je obrovské téma. Ale teď se zaměřme na sochy, protože bez nich by Národní divadlo nebylo tím, čím je.

Jakub: Dobře, takže kdo držel v ruce dláto?

Klára: Hlavně dvě jména: Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Schnirch je autorem té nejviditelnější výzdoby – trigy na střeše. To je to slavné trojspřeží koní vedené bohyní Vítězství.

Jakub: Jasně, ty znám! A co Myslbek? Ten tvořil spíš pro interiér?

Klára: Přesně tak. Jeho nejznámější je socha Hudby v hlavním foyeru. Představ si dívku, která se zavřenýma očima líbá lyru. To dílo se stalo symbolem českého národa a jeho zpěvnosti.

Jakub: Takže i socha může zpívat?

Klára: V podstatě ano. Myslbek dokonce ladné křivky jejího roucha vytvořil tak, aby samy o sobě vyjadřovaly hudebnost.

Jakub: To je neuvěřitelné, jak všechno do sebe zapadalo. Architektura, sochy, umění…

Klára: Byla to jedna velká oslava národa. A to je asi to nejdůležitější, co si z toho odnést.

Jakub: Skvělé shrnutí. Děkujeme, Kláro, za další super lekci.

Klára: Rádo se stalo.

Jakub: A děkujeme i vám, že posloucháte Studyfi Podcast. Mějte se hezky a u příštího dílu se těšíme na slyšenou.