Podcast na Psychosomatické poruchy v dětském věku

Kapitoly

Mýty a realita

Proč se to děje?

Jak na to v praxi

Děsy versus můry

Náměsíčnost a další perličky

Definice a dělení tiků

Tourettův syndrom

Co je psychosomatika?

Bolesti břicha a hlavy

Horečky a další potíže

Jak se to pozná?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Kristýna: Tohle je jedna z těch otázek, kde se láme chleba mezi trojkou a jedničkou. U maturity padne téma poruchy močení u dětí, a co většinu napadne? Že jsou líné. Ale to je právě ten omyl, který vás může stát body.

Adam: Přesně tak. Za tím je mnohem víc. Posloucháte Studyfi Podcast.

Kristýna: Takže, Adame, co je ta klíčová informace, která mě posune k lepší známce?

Adam: Je to hlavně o nezralosti nervové soustavy. Spojení mezi mozkem a močovým měchýřem musí dozrát. U některých dětí to trvá déle, zvlášť když mají tvrdý spánek.

Kristýna: Takže ten signál „musím na záchod“ je prostě příliš slabý, aby je probudil?

Adam: Přesně. A proto je taky klíčové netrestat. Dítě za to nemůže. K tomu se přidávají psychogenní vlivy, třeba stres po nástupu do školy.

Kristýna: Dobře, a co terapie? Jak se to řeší?

Adam: Klíčový je takzvaný enuretický režim. To znamená úprava pití a jídla před spaním. Takže žádné polévky, okurky nebo melouny k večeři!

Kristýna: Chápu, žádná vodní bomba před spaním. A co buzení?

Adam: Ano, ale ne jen tak. Musíte zjistit, kdy se dítě pomočuje, a budit ho cíleně. A hlavně – probudit ho úplně, ne jen v polospánku posadit na záchod.

Kristýna: Okay, takže to dává smysl. Ale co ty dramatičtější věci? Mluvím o poruchách, které vypadají skoro jako z hororu.

Adam: Jo, to je dobrá otázka. Často se totiž pletou dvě věci: noční děsy a noční můry. A je v tom zásadní rozdíl.

Kristýna: Dobře, tak jaký?

Adam: Noční děs, odborně pavor nocturnus, je vlastně záchvat paniky v nejhlubším non-REM spánku. Dotyčný křičí, je k neutišení, ale přitom spí a ráno si vůbec nic nepamatuje.

Kristýna: To zní... no, děsivě. Hlavně pro okolí.

Adam: Přesně. Naopak noční můra je prostě úzkostný sen, ze kterého se probudíš a většinou si ho živě pamatuješ. Je to nepříjemné, ale jsi při vědomí a dá se s tebou mluvit.

Kristýna: A co náměsíčnost? To je taky z toho hlubokého spánku?

Adam: Ano, somnambulismus vzniká podobně jako noční děsy v nejhlubší fázi spánku. Člověk může vstát, chodit po bytě... je to hlavně nebezpečné kvůli riziku úrazu.

Kristýna: Takže ne, že by šli cíleně vyloupit ledničku?

Adam: Spíš ne. Jejich vědomí a reaktivita jsou velmi snížené. Pak tu máme i méně dramatické věci jako mluvení ze spánku, tedy somnilokvii, nebo skřípání zuby, bruxismus.

Kristýna: To je fascinující. A než přejdeme k tomu, jak si ten spánek vlastně vylepšit, je ještě něco závažného, co bychom měli zmínit?

Adam: Stručně ještě narkolepsii. To je vážná porucha, kdy člověk náhle a neovladatelně usne během dne. Je to chronické onemocnění a vyžaduje specifickou léčbu.

Kristýna: A když se posuneme dál, Adame, co přesně spadá pod tikové poruchy? Spousta lidí si pod tím představí jen nějaké mrkání.

Adam: Přesně tak, ale je to mnohem širší. Tik je v podstatě jakýkoliv mimovolný, rychlý a opakující se pohyb nebo zvuk. Nemá žádný zjevný účel.

Kristýna: Takže to není jen mrkání... ale třeba i pokašlávání?

Adam: Ano. Dělíme je na motorické, jako to mrkání, a vokální, což je třeba to pokašlávání nebo posmrknutí. A pak ještě na jednoduché a komplexní. Jednoduchý tik je izolovaný pohyb, komplexní je třeba celá série, jako poskočení a dotknutí se něčeho.

Kristýna: Takže když někdo neustále bubnuje prsty o stůl, než začne mluvit... to by mohl být tik?

Adam: Dobrá otázka! Tady je důležité rozlišit tik od stereotypie. Zkus se ho zeptat: „Můžeš s tím přestat a dokončit myšlenku?“

Kristýna: A co se stane?

Adam: Člověk se stereotypií to dokáže, protože je to volní pohyb. Ale tik je mimovolní, ten činnost přeruší. Jeho cílem je uvolnit vnitřní napětí a nejde ho jen tak zastavit. Lze ho potlačit, ale pak se projeví ještě silněji.

Kristýna: To dává smysl. A co ten nejznámější, Tourettův syndrom? Ten je asi nejvážnější, že?

Adam: Je to tak. Jde o kombinaci motorických i vokálních tiků, které jsou často komplexní. A bohužel je hodně stigmatizující.

Kristýna: Myslíš to vykřikování sprostých slov?

Adam: Přesně, tomu se říká koprolálie. Média to zveličují, ale ve skutečnosti to má jen menší část pacientů. Mnohem častější je třeba echolálie, opakování slov po ostatních.

Kristýna: To musí být pro život strašně náročné. Poměr kluků a dívek je prý devět ku jedné, to je obrovský rozdíl.

Adam: Je to tak. Terapie se proto zaměřuje hlavně na přijetí nemoci okolím a podpůrnou psychoterapii. Klíčové je, aby se pacient necítil jako vyvrhel.

Kristýna: Děkuju za objasnění. Od pohybů, které nejdou ovládat, se teď pojďme podívat na jiný, podobně citlivý problém...

Kristýna: A tím jsme probrali poslední z velkých témat, které jsme si na dnešek připravili. Ale máme tu ještě jednu, takovou třešničku na dortu, která propojuje úplně všechno. Psychosomatiku.

Adam: Přesně tak. To je téma, kde se psychologie a medicína setkávají nejvíc. A u dětí je to obzvlášť fascinující.

Kristýna: Dobře, Adame, tak hned na začátek. Co si pod tím máme jednoduše představit? Není to jen, že si někdo něco „namlouvá“?

Adam: To je častý mýtus. Vůbec ne. Psychosomatická porucha je reálné tělesné onemocnění. Třeba poškození orgánu nebo jeho funkce, u kterého hrají obrovskou roli psychosociální vlivy.

Kristýna: Takže stres nebo úzkost mohou skutečně způsobit fyzickou nemoc?

Adam: Přesně. U dětí je propojení těla a psychiky ještě silnější než u nás. Čím je dítě mladší, tím snáz reaguje tělem. Je to vlastně taková jejich řeč, když ještě neumí přesně popsat, co se v nich děje.

Kristýna: Řeč těla. To dává smysl. A jaké jsou ty nejčastější projevy?

Adam: Úplně typicky jsou to bolesti břicha a hlavy. Zvlášť u menších dětí. Možná znáte termín „recidivující bolesti břicha“... to je přesně ono.

Kristýna: To zní jako něco, čím si chce dítě jen zajistit den volna ze školy.

Adam: Někdy možná ano, ale často je za tím víc. Trpí tím až 15 % školáků. Často jde o děti, které jsou citlivější, úzkostnější, a rodina je víc kontrolující. Bolest je typicky kolem pupíku a rychle odezní, jakmile stres pomine.

Kristýna: A co ty bolesti hlavy? Je to podobné?

Adam: Velmi. Nejčastěji se objevují u školních dětí. Jsou to často malí perfekcionisti, ctižádostiví, poslušní, ale zároveň tvrdohlaví, když je něco frustruje. Rodina je často zaměřená na úspěch a výkon.

Kristýna: Takže tlak se projeví bolestí hlavy. Může to být i migréna?

Adam: Určitě. U dětí má migréna trochu jiný průběh než u dospělých. Může je bolet celá hlava, ne jen půlka, a často u toho zvrací. Vyhledávají pak ticho a tmu. Naštěstí to u většiny do dospělosti odezní.

Kristýna: Slyšela jsem i o psychogenních horečkách. To zní skoro neuvěřitelně. Tělo si samo vytvoří teplotu?

Adam: Přesně tak. Jde o zvýšené teploty bez jakékoliv jiné příčiny, bez zánětu. Často se to objevuje u kluků kolem deseti let, kdy začínají chápat konečnost života. Vzniká pak takový začarovaný kruh úzkostného sledování a strachu z nemoci.

Kristýna: Páni. Takže kromě bolestí břicha, hlavy a horeček, co ještě může být projevem?

Adam: Může to být chronická únava, svalové bolesti, u dětí s epilepsií dokonce funkční záchvaty, které vypadají jako skutečné, ale EEG je v normě. U těch nejmenších třeba i celkové neprospívání.

Kristýna: A teď ta klíčová otázka. Jak lékař nebo psycholog pozná, že příčina je v psychice a ne jinde?

Adam: To je komplexní detektivka. Za prvé se zkoumá osobnost dítěte. Jak prožívá a zvládá emoce. Některé děti, a i dospělí, mají takzvanou alexithymii – neschopnost číst a pojmenovat vlastní emoce.

Kristýna: Takže to pak řeknou tělem.

Adam: Přesně. Dále se díváme na to, jestli dítě nemá z nemoci nějaký „zisk“. Třeba víc pozornosti od rodičů. A samozřejmě klíčový je rodinný systém – jak rodina komunikuje, jak zvládá stres, jestli někdo jiný v rodině neřeší problémy podobně.

Kristýna: Takže je potřeba se podívat na celý kontext, nejen na to jedno bolavé bříško.

Adam: Přesně tak. Je to vždycky o celém příběhu dítěte a jeho rodiny.

Kristýna: Takže, abychom to shrnuli. Psychosomatika není výmysl. Je to skutečný fyzický projev, který má kořeny v naší psychice, ve stresu a v našich vztazích. U dětí je to obzvlášť časté, protože jejich tělo a duše jsou velmi těsně propojené.

Adam: Přesně. Klíčové je nesoustředit se jen na ten symptom, ale ptát se: co se za ním skrývá? Co se nám to dítě snaží říct? A to je vlastně poselství, které se týká všech témat, o kterých jsme dnes mluvili.

Kristýna: Naprosto souhlasím. Adame, moc ti děkuju, že jsi tu dnes byl a podělil se o své znalosti. Bylo to neuvěřitelně obohacující.

Adam: Já děkuji za pozvání, Kristýno. Bylo mi potěšením.

Kristýna: A vám, naši milí posluchači, děkujeme, že jste s námi u Studyfi Podcastu vydrželi až do konce. Doufáme, že jste si odnesli spoustu užitečných informací a třeba i novou chuť se učit. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou!