Podcast na Psychomotorický vývoj: Schopnosti a fáze

Kapitoly

Genetika versus trénink

Psychomotorický vývoj

Rychlost a síla

Vytrvalost a obratnost

Schopnosti vs. Dovednosti

Zlatá pravidla vývoje

Cesta životem v pohybu

Jak se vývoj měří?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Počkat, takže říkáš, že rychlost je až z 90 % daná geneticky? Takže Usain Bolt se pro sprint víceméně narodil?

Eliška: Přesně tak! Podíl rychlých a pomalých svalových vláken je prostě dar. To je na tom to fascinující.

Petr: Páni. Tohle musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast, pojďme na to.

Eliška: Celé to spadá pod psychomotorický vývoj. To zní složitě, ale je to jen propojení tělesného, nervového a duševního zrání. Tělo a mysl jako jeden tým.

Petr: A z toho pak plynou ty pohybové schopnosti, které máme všichni — ale každý v jiné míře.

Eliška: Přesně. Jsou vrozené a zvenku je vidíme jako dovednosti. Třeba skvělý hod na koš nebo rychlý běh.

Petr: Takže zpátky k té rychlosti. Když nemám geny, mám smůlu?

Eliška: Ne tak docela, ale je to nejtěžší na trénink. Největší pokrok jde vidět mezi 7 a 14 lety, pak už je to spíš o rozvoji síly.

Petr: Takže síla je opak? Tu můžu vytrénovat?

Eliška: Ano! Síla je na rozdíl od rychlosti skvěle trénovatelná. Tam genetika nehraje tak velkou roli a projeví se to i na rychlostních výkonech.

Petr: A co vytrvalost? Jsem zvědavý, jestli můžu uběhnout maraton, i když teď sotva popadnu dech.

Eliška: Určitě! Vytrvalost je nejlépe trénovatelná ze všech schopností. S věkem se neztrácí jako rychlost. Jde hlavně o dodávku kyslíku a energie do svalů.

Petr: Dobře, a poslední kousek skládačky je obratnost. Co si pod tím představit?

Eliška: Představ si to jako schopnost napodobit ideální pohyb. Třeba když se učíš správnou techniku v nějakém sportu. Je to o přesnosti a kontrole.

Petr: Takže nejen mozek, ale i celé tělo se učí. To dává smysl. Ale jak přesně se učíme pohyby? Není to tak, že prostě jen... vstaneme a jdeme?

Eliška: Kéž by to bylo tak jednoduché! Ve skutečnosti je za tím celá věda. Všechno to stojí na takzvaných koordinačních schopnostech. Je to vlastně schopnost našeho těla řešit, co, kdy a jak rychle udělat.

Petr: Koordinační schopnosti. To zní dost odborně. Můžeš to přiblížit?

Eliška: Jasně. Představ si, že se učíš žonglovat. Musíš sladit ruce, oči, odhadnout dráhu míčků... To je ono. Patří sem třeba orientační schopnost, abys věděl, kde jsi, nebo rovnovážná schopnost, abys u toho nespadl.

Petr: Chápu. Takže to jsou ty... vrozené předpoklady?

Eliška: Přesně tak. A na nich pak stavíme pohybové dovednosti. To už jsou konkrétní naučené činnosti – jako jízda na kole, psaní nebo právě to žonglování. Získáváme je učením a opakováním.

Petr: A ty dovednosti se pak mohou stát automatickými, že? Jako když řídím auto a nepřemýšlím nad řazením.

Eliška: Perfektní příklad! Přesně o tom je motorické učení. Z dovednosti se postupně stává návyk. A co je zajímavé, naše motorika se vyvíjí od spontánních, přirozených pohybů v dětství k těm řízeným, které trénujeme.

Petr: Existují nějaká pravidla, podle kterých se ten vývoj řídí?

Eliška: Ano, a jsou docela fascinující. Jsou to takové základní principy. První je cefalokaudální směr – vývoj postupuje od hlavy k patě. Dítě nejdřív ovládá hlavu, pak trup a až nakonec nohy.

Petr: Takže hlava má přednost. A dál?

Eliška: Přesně tak. Pak je tu proximodistální směr. To znamená od středu těla k okrajům. Dítě dřív pohne celou paží, než aby dokázalo precizně ovládat prsty. Vše se vyvíjí od jednoduchých pohybů ke složitějším.

Petr: A to všechno se opakováním stává plynulejší a automatické, že?

Eliška: To je čtvrtý princip – zákon automatizace. Ale pamatuj, tenhle vývoj je u každého individuální. Má sice obecné milníky, ale každý na ně dosáhne ve svém vlastním tempu.

Petr: A jak to vypadá v praxi, když si projdeme život od začátku?

Eliška: Začíná to už v břiše, prenatálními pohyby. Po narození máme jen reflexy, jako je sací reflex. V kojeneckém období se učíme ovládat hlavu, sedět, lézt. Jako batolata pak zvládneme chůzi a běh.

Petr: V předškolním věku přichází na řadu kolo, kreslení... a ve škole pak složitější sporty, kde je potřeba koordinace očí a rukou, třeba míčové hry.

Eliška: Přesně! V adolescenci se často specializujeme. Vrchol pohybových schopností přichází kolem třicítky a pak... bohužel... pomalu začíná úbytek.

Petr: Tomu se asi nevyhneme. Co odchází jako první?

Eliška: Jako první se zhoršuje pohyblivost a obratnost. Pak rychlost, síla a nejdéle nám, naštěstí, vydrží vytrvalost. Ale to všechno můžeme aktivním životem výrazně ovlivnit.

Petr: To je dobrá zpráva na konec. Takže klíčem je zůstat v pohybu. A když už mluvíme o vlivu pohybu, co takhle se podívat na to, jak přesně ovlivňuje naši psychiku a kognitivní funkce?

Petr: Takže jsme probrali všechny ty fascinující fáze. Ale jak vlastně lékaři v praxi poznají, že je všechno v pořádku? To jako mají nějaký super tajný checklist pro miminka?

Eliška: Skoro! Je to samozřejmě trochu vědečtější, ale ten princip je podobný. Používají se standardizované vývojové testy a škály.

Petr: A to jsou nějaké složité zkoušky?

Eliška: Ani ne. Mezi nejznámější patří třeba Denverův vývojový test nebo Bayleyho škály. Nejde o zkoušení, ale o pozorování.

Petr: Zajímavé. A na co se přesně zaměřují?

Eliška: Sleduje se spousta věcí. Třeba držení těla, symetrie pohybů, jak dítě manipuluje s hračkami, chůze, řeč, a samozřejmě i sociální kontakt. Je to takový komplexní pohled.

Petr: Super. Takže kdybys měla celý tenhle obrovský proces shrnout... co je ten klíčový vzkaz pro nás?

Eliška: Že psychomotorický vývoj je absolutně zásadní pro zdravý růst. Je to takový dirigent, který nádherně slaďuje pohyb, smysly, psychiku i sociální interakci.

Petr: Takže je to vlastně ukazatel celkového zdraví dítěte.

Eliška: Přesně tak. Je to jedno z nejdůležitějších oken do jeho neurologického a duševního zdraví. Je to prostě malý zázrak.

Petr: To rozhodně je. Eliško, moc ti děkuju, že jsi nám to tak skvěle přiblížila. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Mějte se krásně a zase příště u Studyfi Podcastu!