Podcast na Psychologické aspekty vzdělávání dětí

Kapitoly

Klíč k učení

Tři základní metody

Nebojte se chybovat

Každý jsme jiný

Psychická deprivace

Pět klíčových potřeb

Jak na úzkost

Stavy versus vlastnosti

Pozornost v praxi

Vlohy, schopnosti a inteligence

Jak poznáme emoce?

Stavy, nálady a vlastnosti

Emoční inteligence

Kde se empatie bere?

Empatie v praxi

Od potřeb k formám výuky

Kruh jako nástroj komunikace

Čtyři pravidla komunitního kruhu

Ostrov bezpečí a diskrétnosti

Od kruhu k motivaci

Maslowova pyramida potřeb

Když potřeby chybí

Vnitřní a vnější motor

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Adéla: Dobře, tohle jsem vůbec netušila – a myslím, že to musí slyšet každý. Že způsob, jakým se učíme, není náhoda, ale promyšlená strategie!

Vojtěch: Přesně tak. Není to jen o tom sedět a poslouchat. Je za tím celá věda. Vítejte, posloucháte Studyfi Podcast.

Adéla: A dnes se s expertem Vojtěchem podíváme na to, co se vlastně děje za katedrou. Proč někteří učitelé používají prezentace a jiní nás nutí pracovat ve skupinách. Vojto, co jsou to ty „vzdělávací strategie“?

Vojtěch: Zjednodušeně řečeno, Adélo, jsou to společné postupy, které škola používá, aby rozvíjela naše klíčové kompetence. Tedy nejen to, co víme, ale i jak to umíme použít. Není to jen plán jednoho učitele, ale celé školy.

Adéla: Aha, takže je to takový celoškolní recept na úspěšné studenty?

Vojtěch: Dá se to tak říct. Cílem je, aby každý učitel, ať už učí matiku nebo dějepis, používal podobné principy, které nám pomáhají se učit učit, řešit problémy a spolupracovat.

Adéla: Dobře, to dává smysl. A jaké nástroje k tomu učitelé mají? Slyšela jsem o nějakých základních metodách...

Vojtěch: Správně. V zásadě je můžeme rozdělit do tří velkých skupin. Zaprvé, metody slovní. To je klasika, kterou všichni známe.

Adéla: Takže vysvětlování, přednáška, rozhovor... V podstatě všechno, co zahrnuje mluvení.

Vojtěch: Přesně. Jsou nejrychlejší pro přenos informací. Ale pozor, třeba přednáška je extrémně náročná. Udržet pozornost při dlouhém monologu je těžké jak pro studenta, tak pro přednášejícího.

Adéla: To mi povídej. Občas je to boj. Co je ta druhá skupina?

Vojtěch: Metody názorně-demonstrační. Tady vstupuje do hry „zlaté pravidlo“ Komenského. Víš, co tím myslel?

Adéla: Něco o zapojení smyslů, že? Vidět, slyšet, dotknout se...

Vojtěch: Přesně! Předvádění, pozorování, práce s obrazy, projekce... Cokoli, co nám pomůže si látku lépe představit. Místo abych ti jen popisoval sopku, ukážu ti video její erupce.

Adéla: To je hned o něčem jiném! A ta třetí skupina?

Vojtěch: Metody praktické. Tady už si na to musíme sáhnout sami. Jde o vlastní činnost žáků. Laboratorní práce, experimenty, různé pracovní a výtvarné činnosti.

Adéla: Takže od pasivního poslechu se dostáváme k aktivnímu zkoušení. To zní jako největší zábava. A asi i nejefektivnější, ne?

Vojtěch: Pro spoustu věcí rozhodně. Pomáhá to propojit školu s reálným životem. Když si něco sám vyzkoušíš, mnohem lépe si to zapamatuješ.

Adéla: Mluvíme o zkoušení a experimentování... s tím se ale nutně pojí dělání chyb. A toho se spousta z nás bojí. Já teda určitě.

Vojtěch: A to je obrovská škoda! Dobrý učitel a dobrá vzdělávací strategie s chybou počítají. Ba co víc, využívají ji jako nástroj k učení.

Adéla: Jak to myslíš?

Vojtěch: Cílem by nemělo být udělat co nejméně chyb a dostat jedničku. Cílem je se co nejvíc naučit. Chyba není selhání, ale zpětná vazba. Ukazuje ti, kde máš mezery a na co se zaměřit.

Adéla: Takže místo pětky a pokárání by mělo přijít spíš povzbuzení? „Hele, tohle nevyšlo, zkusme přijít na to proč.“

Vojtěch: Přesně tak! Když se nebojíme chybovat, víc si dovolíme zkoušet nové věci. A to je pro učení naprosto klíčové. Za omyl nesmí následovat výsměch, ale probuzení zájmu to zkusit znovu a lépe.

Adéla: Dobře, máme tedy různé metody – slovní, názorné, praktické. Ale jak učitel ví, kterou kdy použít? Přece každý z nás je jiný.

Vojtěch: Tím narážíš na naprosto zásadní věc, a tou je diferenciace a individualizace. Učitel musí brát v potaz, jaká je jeho třída. A jací jsou jednotliví žáci.

Adéla: Dej mi příklad.

Vojtěch: Vezmi si třeba introvertní dítě. Možná se nebude aktivně hlásit v diskuzi, ale to neznamená, že o tématu nepřemýšlí. Pro něj může být lepší třeba práce s textem nebo menší skupinka.

Adéla: Zatímco extrovert bude v diskuzi jako ryba ve vodě.

Vojtěch: Přesně. Nebo úzkostné dítě. Nutit ho předvádět něco před celou třídou může být kontraproduktivní. Učitel musí vytvořit bezpečné prostředí a volit takové strategie, aby každý zažil úspěch.

Adéla: Protože úspěch a radost z objevování jsou ta nejlepší motivace, že?

Vojtěch: Jednoznačně. Když jsou nároky přiměřené našim schopnostem a zažíváme, že se nám daří, učíme se mnohem raději a efektivněji. A o to jde především.

Adéla: A o to nám ve Studyfi jde taky. Aby se studenti učili efektivněji a s radostí. To mě přivádí k otázce... co se stane, když se ty základní podmínky, ta radost a pocit úspěchu, dlouhodobě nedostavují?

Vojtěch: To je skvělá otázka, Adélo. Pak mluvíme o něčem, čemu psychologové říkají deprivace. Tedy strádání, nedostatek. A není to jen o jídle nebo spánku, to je biologická deprivace.

Adéla: Jasně. Ale jaké další typy existují?

Vojtěch: Je jich víc. Třeba motorická – nedostatek pohybu. Senzorická, když chybí smyslové podněty. A ty nejdůležitější... citová, tedy nedostatek lásky a jistoty, a sociální, což je izolace.

Adéla: To zní dost vážně. Tak se pojďme podívat na tu pozitivní stránku. Co tedy děti a vlastně i my všichni potřebujeme, aby se naše osobnost zdravě vyvíjela?

Vojtěch: Profesor Matějček definoval pět základních psychických potřeb. Jsou naprosto klíčové. Zaprvé, potřeba stimulace. Potřebujeme dostatek různých podnětů, aby náš mozek nezakrněl.

Adéla: Takže žádná nuda!

Vojtěch: Přesně! Ale pozor, za druhé potřebujeme, aby ty podněty dávaly smysl. Potřeba smysluplného světa. Řád, pravidelnost, logika. Jinak je to jen chaos, ze kterého se nic nenaučíme.

Adéla: Rozumím. Takže máme podněty a řád. Co dál?

Vojtěch: Třetí je potřeba lásky a jistoty. Vztah k blízkým lidem nám dává bezpečný přístav, ze kterého můžeme vyplouvat za dobrodružstvím poznání. Bez toho se bojíme.

Adéla: A čtvrtá souvisí s tím, co jsme řešili na začátku. Pocit úspěchu?

Vojtěch: Přesně tak. Potřeba vlastní identity a společenské hodnoty. Potřebujeme vědět, že jsme v něčem dobří, že někam patříme. To buduje naše zdravé já.

Adéla: A pátá?

Vojtěch: Potřeba otevřené budoucnosti. Naděje, že naše snažení má smysl a že nás čeká něco dobrého. Bez toho ztrácíme motivaci.

Adéla: Když si to tak vezmu, neuspokojení těhle potřeb musí vést k velké nejistotě a úzkosti.

Vojtěch: Jednoznačně. Matějček popisuje projevy jako přehnanou stydlivost, závislost na rodičích nebo naopak agresi a předvádění se. Jsou to vlastně volání o pomoc.

Adéla: Co tedy můžeme dělat, když vidíme, že je dítě – nebo i kamarád – v úzkosti? Třeba před zkouškou.

Vojtěch: Je pár jednoduchých technik. Skvěle funguje odvedení pozornosti. Místo toho, abyste se bavili o testu, zeptejte se, co bude dělat o víkendu. Změňte téma.

Adéla: To dává smysl. Přeladit mozek na něco jiného.

Vojtěch: Další skvělá věc je práce s pozitivními myšlenkami. Místo "tohle nezvládnu" si aktivně říkat "udělám to nejlépe, jak umím, a to stačí". Nebo si zkuste doma na deset minut denně vyhlásit "čas starostí".

Adéla: Čas starostí? To zní jako trest.

Vojtěch: Právě naopak! Dovolíš si dělat starosti jen v ten vymezený čas. Po zbytek dne, když přijde úzkostná myšlenka, řekneš si: "Ne, teď ne. Počkám si na svůj čas starostí." Učíš se tak úzkost ovládat, místo aby ona ovládala tebe.

Adéla: Páni, to je geniální. Takže nejde o to strach potlačit, ale dát mu jasné hranice. To je skvělý tip, Vojtěchu. A myslím, že od potřeb a úzkosti se můžeme plynule přesunout k tomu, jak konkrétně funguje naše paměť...

Vojtěch: Přesně tak, Adélo. A než se dostaneme k paměti, musíme si ujasnit základní pojmy. V psychologii často mluvíme o dvou věcech: o psychických stavech a psychických vlastnostech. Zní to podobně, ale je v tom velký rozdíl.

Adéla: Dobře, jsem jedno ucho. Jaký je ten rozdíl?

Vojtěch: Psychický stav je dočasný. Třeba špatná nálada, tréma před zkouškou nebo únava. Je to něco, co přijde a zase odejde. Ale psychická vlastnost je trvalá. Je to součást tvého charakteru, jako třeba vytrvalost nebo úzkostnost.

Adéla: Aha! Takže to, že mám dnes dobrou náladu, je stav. Ale to, že jsem od přírody optimistka, je vlastnost. Chápu to správně?

Vojtěch: Naprosto přesně! A jedním z klíčových psychických stavů je pozornost.

Adéla: Pozornost, můj starý nepřítel. Proč je tak těžké ji udržet?

Vojtěch: Protože máme vrozenou tendenci těkat. Náš mozek chce neustále skenovat okolí. Je to prastarý adaptační mechanismus. Navíc, rozsah naší pozornosti je jen asi šest až sedm prvků najednou.

Adéla: Šest až sedm? Tak proto si nikdy nepamatuju celý nákupní seznam!

Vojtěch: Přesně proto! A rozlišujeme dva druhy. Úmyslnou pozornost, kdy se soustředíš na učení, a neúmyslnou, kterou ti ukradne třeba hlasitý zvuk z ulice nebo pípnutí mobilu.

Adéla: Dobře, a co ty vlastnosti? Zmínil jsi třeba vytrvalost. Co sem ještě patří?

Vojtěch: Určitě schopnosti a inteligence. Důležité je, že schopnosti nejsou vrozené. Vrozené jsou jen vlohy, tedy jakýsi potenciál.

Adéla: Takže když má někdo hudební sluch, je to vloha. Ale schopnost hrát na klavír si musí vyvinout cvičením?

Vojtěch: Bingo! A inteligence je pak takový soubor schopností, který nám pomáhá chápat věci, řešit problémy a adaptovat se na nové situace. Není to jen o tom, co víš, ale jak dokážeš s informacemi pracovat.

Adéla: Páni, to je skvělé rozdělení. Takže víme, co jsou stavy a co vlastnosti. A jednou z nejdůležitějších schopností, kterou potřebujeme nejen ve škole, je učení. Jak přesně tedy funguje?

Vojtěch: Skvělá otázka, Adélo! Učení a emoce jsou jako dva magnety — neoddělitelně spojené. Abychom pochopili, jak se učíme, musíme nejdřív pochopit, co cítíme. A emoce, ty se projevují všude.

Adéla: Myslíš jako když je někdo naštvaný, tak to na něm hned vidím?

Vojtěch: Přesně! Projevují se v obličeji – to je mimika. Smích, pláč, údiv... Ale taky v pohybech celého těla, v zabarvení hlasu a dokonce i uvnitř. Třeba bušení srdce nebo zrudnutí, když se stydíš.

Adéla: Jo, to znám. Srdce mi buší jako o závod před každou zkouškou.

Vojtěch: A teď to nejlepší. Emoce můžeme rozdělit. Někdy je to proces – krátký, intenzivní afekt. Třeba když bouchneš vzteky.

Adéla: To se mi naštěstí moc nestává. A co dál?

Vojtěch: Pak je tu stav, což je nálada. Ta trvá pár hodin. Prostě máš nebo nemáš dobrý den. A nakonec vlastnost, jako třeba vrozený optimismus. To už je trvalejší součást osobnosti.

Adéla: Páni, takže afekt, nálada a vlastnost. To je super rozdělení.

Vojtěch: A tohle všechno zastřešuje emoční inteligence. To je schopnost používat emoce jako informace. Chápat, co ti říkají, a podle toho jednat.

Adéla: Takže to není jen o tom být chytrý v matice, ale i v pocitech?

Vojtěch: Bingo! Zahrnuje to tři klíčové věci. Zaprvé, orientovat se ve vlastních emocích. Prostě vědět, proč jsi naštvaná nebo šťastná. Zadruhé, umět ty emoce zvládat. Nenechat se jimi pohltit.

Adéla: A to třetí?

Vojtěch: Používat tohle všechno v kontaktu s lidmi. A k tomu potřebuješ empatii – schopnost vcítit se do druhých. Ale pozor, nemůžeš chápat ostatní, pokud nechápeš nejdřív sama sebe.

Adéla: To dává smysl. Kde se to v nás bere? Je to vrozené?

Vojtěch: Základy jsou genetické, ale zbytek je učení. Obrovskou roli hrají rodiče v dětství. Fungují jako takové zrcadlo. Když je dítě smutné a maminka ho obejme a řekne „ty jsi smutný, viď?“, dítě se učí poznávat a pojmenovávat své pocity.

Adéla: A co když rodiče reagují špatně? Třeba si dítěte nevšímají?

Vojtěch: Pak je to problém. Takové dítě se nenaučí svým pocitům rozumět a v dospělosti může být nedůvěřivé. Může si třeba myslet, že jsou na něj všichni naštvaní, i když to není pravda.

Adéla: Takže empatie je vlastně taková superschopnost pro mezilidské vztahy. Jak se dá trénovat?

Vojtěch: Třeba pomocí her. Představ si učitelku ve školce. Děti nechají na zemi ležet panenku. Místo příkazu „ukliďte to“, učitelka řekne: „Děti, podívejte, panenka pláče. Je smutná, že je tu sama.“

Adéla: To je roztomilé! A děti se tak učí vcítit se do té panenky a potažmo i do ostatních.

Vojtěch: Přesně tak. Učí se vnímat pocity a rozšiřují si emoční slovník. Ale je tu jedna zásadní podmínka, aby tohle všechno fungovalo.

Adéla: A to je jaká?

Vojtěch: Musíme mít naplněné základní potřeby. Nemůžeš se soustředit na emoce ostatních, když máš hlad nebo se necítíš v bezpečí. A to nás krásně přivádí k potřebám a slavné Maslowově pyramidě.

Adéla: Jasně, Maslowova pyramida. Takže když jsme najedení a v bezpečí, můžeme se začít učit. Ale jakou formou? Asi nestačí si jen tak sednout do lavice, že?

Vojtěch: Přesně tak. To je další krok. Mluvíme o vzdělávacích strategiích. A ty se projevují v různých formách výuky.

Adéla: Jaké to jsou? Představuju si klasickou třídu, kde učitel stojí vepředu a mluví.

Vojtěch: To je takzvaná frontální, neboli hromadná výuka. Učitel ji plně řídí, všichni dělají to samé. Je efektivní na předání informací, ale má velké riziko.

Adéla: A to je?

Vojtěch: Málo rozvíjí samostatnost a tvořivost. Děti se jen podřizují. Pak je tu individuální forma, zaměřená na jedno konkrétní dítě a jeho potřeby. A nakonec skupinová, kde je klíčová spolupráce.

Adéla: Dobře, takže frontální výuka není úplně ideální pro rozvoj... no, všeho. Co je tedy lepší alternativou?

Vojtěch: Skvělá otázka! Jedním z nejmocnějších nástrojů jsou činnosti v kruhu. Umožňují komunikaci tváří v tvář.

Adéla: V kruhu? To zní trochu… ezotericky.

Vojtěch: Vůbec ne! Existuje třeba výukový kruh, kde učitel řídí debatu k nějakému cíli. Nebo diskusní kruh, kde se žáci učí argumentovat. Je to takový moderovaný debatní klub.

Adéla: Aha, to dává smysl. Ale slyšela jsem hlavně o komunitním kruhu. V čem je ten jiný?

Vojtěch: V úplně všem. Jeho cílem není primárně něco naučit, ale vytvořit společenství. Komunitu. Jde o rozvoj vztahů, pocitu bezpečí a sounáležitosti pro každého ve třídě.

Adéla: Pocit bezpečí. To je klíčové, ale jak ho vytvořit ve třídě plné dětí?

Vojtěch: Pomocí čtyř základních, ale naprosto pevných pravidel. Ta z komunitního kruhu dělají to, čím je.

Adéla: Dobře, jsem napjatá. Jaké je první?

Vojtěch: Pravidlo naslouchání. Mluvit může jen ten, kdo drží v ruce nějaký předmět – kamínek, kaštan, cokoliv. Ostatní naslouchají. Nepřerušují, neptají se, nekomentují.

Adéla: Ani učitel?

Vojtěch: Ani učitel. Druhé pravidlo je právo nemluvit. Když na tebe přijde řada, můžeš předmět prostě poslat dál bez jediného slova. Nikdo tě nesmí nutit.

Adéla: Páni. To je vlastně skvělá lekce v umění říct "ne".

Vojtěch: Přesně! Učí to děti rozhodovat se samy za sebe. Třetí je pravidlo úcty. O nikom se nemluví ošklivě, nikdo se nekritizuje. Komunitní kruh nesmí být soudní tribunál.

Adéla: Takže se tam neřeší konkrétní konflikty?

Vojtěch: Zásadně ne. Řeší se obecná témata: jak se cítíme, když nám někdo ubližuje. Ne “proč mi Petr včera sebral svačinu”.

Adéla: Dobře, a to poslední pravidlo?

Vojtěch: Pravidlo diskrétnosti. Co se řekne v kruhu, zůstane v kruhu. Takové školní pravidlo Vegas.

Adéla: To se mi líbí! Takže děti se nemusí bát, že se jejich pocity stanou veřejným tajemstvím.

Vojtěch: Přesně tak. Učitel by měl na začátku všechna pravidla třeba nakreslit jako piktogramy a dát je doprostřed kruhu. Aby je měli všichni na očích.

Adéla: To zní jako skvělý základ pro upřímnou atmosféru. Takže máme pravidla, máme cíl… Ale jak takový komunitní kruh vlastně probíhá v praxi?

Vojtěch: Přesně tak. A víš, co je na tomhle všem nejdůležitější? Proč by se děti vůbec chtěly svěřovat? Tím se dostáváme k našemu velkému finálnímu tématu… k motivaci a potřebám. Co nás vlastně žene dopředu.

Adéla: Skvělý oslí můstek! Takže opouštíme kruh a noříme se do hlavy. Co je to vlastně ta „potřeba“ z pohledu psychologie? Není to jen hlad a žízeň, že?

Vojtěch: Přesně. Potřeba je v podstatě stav nějakého nedostatku nebo naopak přebytku. Něco, co nás vychyluje z naší osobní pohody, z našeho optima.

Adéla: Takže když mám hlad, mám nedostatek jídla. A když jsem ve stresu, mám přebytek… čeho? Kortizolu?

Vojtěch: Třeba. A ta potřeba nás prostě nutí něco dělat, dokud ji neuspokojíme. Hlad tě nutí jít do ledničky. Stres tě nutí si jít zaběhat nebo si pustit film. Je to základní motor našeho jednání.

Adéla: Dobře, to dává smysl. A jaké druhy potřeb máme? Existuje nějaké rozdělení?

Vojtěch: Určitě. Nejznámější je asi Maslowova hierarchie potřeb. Představ si pyramidu. Úplně dole jsou ty základní, fyziologické potřeby. Hlad, spánek, teplo… prostě přežití.

Adéla: Ty, které musí každý student na zkouškovém oželet.

Vojtěch: Přesně ty. Hned nad nimi je potřeba bezpečí a jistoty. Vědět, že mám kde bydlet, že mi nehrozí nebezpečí. To jsou všechno takzvané deficitní potřeby. Musíme je naplnit, abychom necítili nedostatek.

Adéla: A co je dál v té pyramidě? Co následuje po zajištění přežití?

Vojtěch: Pak přicházejí ty vývojově vyšší, psychogenní potřeby. Potřeba někam patřit a potřeba lásky. Chceme být součástí skupiny, mít přátele, rodinu.

Adéla: To znám. Pocit sounáležitosti je strašně důležitý.

Vojtěch: Přesně. A nad tím je potřeba uznání a ocenění. Potřebujeme mít zdravou sebeúctu, cítit se kompetentní. A na samém vrcholu… tam je seberealizace.

Adéla: Seberealizace. To zní tak vznešeně. Co to přesně znamená?

Vojtěch: Je to tendence být vším, čím člověk může být. Plně realizovat svůj potenciál. Ale Maslow říkal, že k tomu se dostanou hlavně lidé, kteří mají ty nižší patra pyramidy víceméně zajištěná.

Adéla: Aha! Takže když se bojím o střechu nad hlavou, asi nebudu řešit, jestli naplňuji svůj duchovní potenciál. Co se tedy stane, když tyhle potřeby uspokojené nemáme?

Vojtěch: Dochází k frustraci nebo deprivaci. Je mezi nimi ale rozdíl. Frustrace je spíš krátkodobé zklamání. Chceš jít do kina, ale je vyprodáno. To je frustrace.

Adéla: To znám až moc dobře. A deprivace?

Vojtěch: Deprivace je dlouhodobé strádání. Když dítě nedostává lásku a pozornost po celé dětství, je citově deprivované. A to už má samozřejmě obrovský dopad na jeho vývoj.

Adéla: A každý to asi snáší jinak, že? Někdo se z vyprodaného kina zhroutí, jiný mávne rukou.

Vojtěch: Přesně. Tomu se říká frustrační tolerance. Je to míra toho, co sneseme, než nás to rozhodí. Každý ji máme nastavenou trochu jinak.

Adéla: Takže potřeby a jejich (ne)uspokojení jsou ten základní motor. Jak se to ale přetaví v motivaci něco dělat? Třeba se učit na test?

Vojtěch: Tady se dostáváme k rozdílu mezi vnitřní a vnější motivací. Vnější motivace je, když něco děláš pro odměnu nebo abys předešel trestu. Učím se, abych dostal jedničku nebo abych nedostal poznámku.

Adéla: Dělám věci jen do té míry, abych „proplul“.

Vojtěch: Bohužel, často ano. Vytváří to závislost na vnějších pokynech. Čekáš, až ti někdo řekne, co máš dělat. Ale pak je tu vnitřní motivace. Ta je mnohem silnější.

Adéla: To je to, když mi to dává smysl a prostě to chci dělat?

Vojtěch: Přesně tak! „Tak to chci, tak je to správné.“ Souvisí to s tvými hodnotami a s příjemnými pocity. Aby fungovala, potřebuje pár věcí: smysluplnost, možnost spolupráce, svobodnou volbu a zpětnou vazbu.

Adéla: Takže když vím, k čemu mi to učení bude, můžu na projektu dělat s kamarádkou a sama si zvolím téma… moje vnitřní motivace poletí nahoru!

Vojtěch: Naprosto. A to je ten svatý grál učení a vlastně jakékoliv činnosti. Najít tu vnitřní jiskru.

Adéla: Páni, to byl teda ponor. Tak si to shrňme. Naše chování řídí potřeby, které skvěle popsal Maslow ve své pyramidě. Když je nenaplníme, cítíme frustraci.

Vojtěch: A motorem, který nás žene k jejich naplnění, je motivace. Ta může být vnější, tedy „cukr a bič“, nebo mnohem silnější vnitřní, která vychází přímo z nás.

Adéla: A tu vnitřní podpoříme, když věcem dáváme smysl, svobodu a zpětnou vazbu. Vojtěchu, moc děkuju za skvělé shrnutí psychologie pro náš podcast.

Vojtěch: Já děkuju za pozvání, Adélo. Bylo to super.

Adéla: Také myslím. Našim posluchačům přejeme, ať najdou co nejvíc vnitřní motivace nejen v učení. Mějte se krásně!

Vojtěch: A u příštího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!