Prostorová mobilita a urbanizace v Evropě

TL;DR: Stručné shrnutí

Prostorová mobilita a urbanizace v Evropě mezi 15. a 18. stoletím prošla zásadními změnami. Po překonání morových epidemií došlo k výraznému růstu měst, a to i přes vysokou úmrtnost, poháněnému stěhováním z venkova a zámořským obchodem. Vedle trvalých migrací do měst a za moře byly běžné i krátkodobé a sezónní přesuny obyvatelstva, často z ekonomických či náboženských důvodů. Evropa zažila velké regionální rozdíly v intenzitě mobility a urbanizace, přičemž největší města se stala motorem rozvoje.

Úvod: Prostorová mobilita a urbanizace v Evropě (15.-18. století) – Komplexní rozbor

Nové období evropských migrací mezi 15. a 18. stoletím úzce souviselo s překonáním ničivých morových epidemií, které nejvíce zasáhly městské obyvatelstvo. I přes vysoké ztráty však velká města trvale rostla. Například Sevilla se rozrostla ze 45 tisíc obyvatel v roce 1500 na 135 tisíc v roce 1600. Podobně Londýn zvýšil svou populaci z 60 tisíc v roce 1520 na 187 tisíc v roce 1600, a Paříž z 225 tisíc na 250 tisíc.

V 16. století začala i významná emigrace mimo kontinent do zámoří. Již nešlo o jednorázové odchody vyvolané persekucí, ale o trvalou, více méně pravidelnou emigraci stovek až tisíců osob ročně. Nejprve odcházelo obyvatelstvo ze Španělska a Portugalska, od 17. století se k nim přidaly další země při atlantském pobřeží, jako Anglie, Francie, skandinávské a německé země.

Různé formy mobility v Evropě: Shrnutí klíčových trendů

Prostorová mobilita nebyla v Evropě jednotná a vykazovala značné regionální rozdíly. Zatímco některé oblasti byly charakteristické nízkou pohyblivostí, jiné zažívaly vysokou míru migrace.

Venkovská a krátkodobá mobilita

Ve velkých oblastech osídlených převážně venkovským obyvatelstvem, například ve Francii či v českých zemích, bývala mobilita menší. Většina venkovského obyvatelstva se stěhovala málo a na krátké vzdálenosti. Doloženo je, že tři čtvrtiny mladých dívek se vdávaly do 10 km od rodné vesnice.

• Mobilita pohlaví: Na kratší vzdálenosti se častěji stěhovaly ženy, na delší pak muži. Jen málo rodin migrovalo společně, s výjimkou nucených migrací, například z náboženských důvodů.
• Nízká mobilita rolníků: Rolníci byli obecně málo pohybliví, což dokazuje vysoký podíl endogamních sňatků (např. až 60 % v některých vinařských oblastech u Nogent-sur-Marne v 18. století).
• Regionální rozdíly v Evropě: Zatímco Francie představovala zemi s nízkou mobilitou, v Anglii, Itálii a severní Evropě mohla být mobilita podstatně větší. V Anglii bylo běžné, že mladí lidé odcházeli do služby a část zemědělské čeledi (mezi třetinou a polovinou) měnila zaměstnavatele každý rok. Ve farnosti Bottesford v Leicestershire bylo v letech 1600-1679 pouze 6 % sňatků uzavřeno mezi snoubenci narozenými ve stejné vesnici.
• Itálie: I zde byly geografické zóny s vysokou mobilitou (města, přístavy, latifundie s námezdními dělníky) a nízkou mobilitou (usedlí zemědělci). V oblastech s vysokou mobilitou bylo nejméně 20-30 % manželství exogamních, zatímco v oblastech s nízkou mobilitou jen 5-6 %.

Specifické mobilní skupiny a charakteristika obyvatelstva

Některé skupiny obyvatelstva byly zvláště mobilní, ať už z profesních či jiných důvodů. Mezi ně patřili tuláci a vandráci, jejichž mobilita se někdy měnila v kriminální. Vysoká pohyblivost byla charakteristická i pro námořníky, kteří střídali přístavy i po sňatku. Například z L'Havre odešla v letech 1737-1743 více než třetina novomanželů do roka od svatby. V Amsterdamu v 17. století pocházelo pouze 20 % mužů z města, 24 % z provincií a 59 % byli cizinci, především z Německa (18 %) a Norska (16 %).

• Italové v Evropě: Italové se postupně rozšířili po celé Evropě, tvořili významnou část královského dvora ve Francii v 16. století a v Rakousku v 18. století. Drželi v rukou bankovní sektor, specializovali se na výrobu drahých látek (hedvábí, skla) a byli uznávanými umělci. V Ženevě byli hybnou silou rozvoje obchodu a manufaktur.
• Švýcaři a „migrace talentů“: Zvyšovala se i emigrace Švýcarů, často označovaná jako „migrace talentů“. Chlapci z vyšších měšťanských vrstev odcházeli kvůli nedostatku práce. V roce 1764 například chybělo v Bernu 55 % synů ve věku 21-30 let a 75 % ve věku 31-40 let. Po celé Evropě bylo možné najít švýcarské pekaře, cukráře, kavárníky, voňavkáře, zmrzlináře a žoldnéře (Švýcarská garda). Naopak do Švýcarska přicházelo „zahraniční služebnictvo“, tvořící 10-30 % sloužících mužů v 17. století.
• Židé: Portugalsští Židé zakládali velmi aktivní skupiny ve městech jako Amsterdam, Londýn a Bordeaux, s rozhodujícím vlivem na finance a velkoobchod (diamanty, umělecká řemesla). Často byli nuceni žít v ghettech (první v Benátkách v roce 1516). Díky svým obchodním aktivitám zůstávali jednou z nejmobilnějších skupin evropského obyvatelstva.

Sezónní a dočasné migrace

Charakteristickým rysem Evropy byla také sezónní a dočasná migrace, která se týkala statisíců osob. Šlo o změnu pracoviště domácího služebnictva a nájemců, často na podzim. Krátkodobé migrace se lišily délkou (tři týdny až dva měsíce) a byly časté v oblastech na pomezí horských oblastí a nížin, například v jižním Nizozemí.

• Zemědělská výroba: Vytvářely se specializované oblasti zemědělské výroby pro potřeby měst (čerstvá zelenina, mléčné výrobky, maso), například kolem Londýna (hrabství Kent), pařížská pánev, Aquitánie, Kastilie, katalánské pobřeží, Languedoc, Provence, údolí Pádu a střední Itálie.
• Námořníci a rybolov: Sezónní migrace se netýkaly jen venkova. Námořníci na severozápadě Francie se najímali na jaře a na podzim, pocházeli z pobřežních i vzdálenějších oblastí. Velké holandské přístavy najímaly lodníky z širokého okolí, včetně Německa a Norska. Rybolov byl sezónní záležitostí, kdy například lodě z Bretaně odplouvaly v únoru/březnu a vracely se v červenci/srpnu. Každoročně se na lov tresek vydávalo 7-9 tisíc mužů, v 16. století se účastnili i Baskové.
• Migrace z horských oblastí: Sezónní migrace přinášely rodinám druhý, někdy jediný příjem. Týkaly se lidí z horských oblastí, kteří scházeli do nížin žebrat nebo obchodovat jako podobní obchodníci či kotláři. Tyto výdělky byly pro rodiny zásadní pomocí.
• Životní rytmus a stálost tras: Sezónní cesty měly stále stejnou trasu, předávaly se z generace na generaci. Zaměstnavatelé (např. stavitelé ve velkých městech) si často vyžadovali osoby ze stejné vesnice. V oblastech s tímto typem migrace hrály ženy velmi důležitou roli, protože muži a synové byli po dlouhé měsíce pryč; mnoho mužů na cestách zemřelo.
• Změna v trvalou migraci: Část těchto sezónních migrací se změnila v trvalé, zvláště tam, kde se hustota obyvatelstva v horách zvyšovala.

Fenomén urbanizace a stěhování do měst: Evropská charakteristika

Stěhování z venkova do měst představovalo nejvýznamnější typ migrace. Po poklesu vlivem epidemií ve 14. a na počátku 15. století, města od 16. století opět rostla – jak co do velikosti, tak do počtu. V 17. století došlo opět k poklesu, zejména v oblastech zasažených válkami, ale po roce 1740 se počet obyvatel měst znovu zvýšil.

Růst a atraktivita měst

Největší evropská města vznikla ve Středomoří, ale po úpadku za morových epidemií se s výjimkou Marseille nerozvíjela tak rychle jako města severozápadní Evropy, kde došlo k expanzi. Velká města byla velmi důležitá, ročně přitahovala tisíce imigrantů.

• Londýn jako příklad: Londýn, který na konci 17. století dosáhl 575 tisíc obyvatel a stal se největším městem Evropy, rostl v letech 1650-1750 ročně o 2750 osob. Vzhledem k přirozenému úbytku obyvatelstva, typickému pro velká města, absorboval Londýn ročně asi 8000 imigrantů, což byla polovina přirozeného přírůstku celé Anglie, a výrazně tak ovlivňoval celkovou populační bilanci.
• Dynamika růstu dle typu města (kolem roku 1500):
• Přístavy: +99 % v 16. století, +52 % v 17. století, +69 % v 18. století.
• Hlavní města: +145 % v 16. století, +47 % v 17. století, +48 % v 18. století.

Faktory ovlivňující městský rozvoj

Vývoj měst byl podmíněn demografickými okolnostmi (možnosti přistěhovalectví ze zázemí), rozvojem zámořského obchodu a upevňováním administrativní struktury centralizovaných států. K tradiční struktuře velkých měst se přidávala nová, rozvíjející se sídla jako Amsterdam, Barcelona, Berlín, Kodaň, Dublin, Hamburg, Lisabon, Londýn, Madrid, Marseille, Moskva, Paříž, Petrohrad a Vídeň.

Charakteristika městských imigrantů

Migrace do měst byla nejčetnější v době populačního růstu venkova a příznivého ekonomického vývoje měst (např. Londýn 1560-1640). Mnoho mladších lidí mezi imigranty vytvářelo nestabilní prostředí. Ve velkých městech, zejména v přístavech, se formovaly dvě skupiny přistěhovalců:

• Místní vs. cizinci: Lidé z místního okolí tvořili většinu populace, zatímco cizinci zakládali celé kolonie zahraničních obchodníků (např. v Marseille, Bordeaux, Hamburku, Lisabonu). Tito obchodníci s sebou často měli rodiny, početné služebnictvo a zaměstnance, vytvářeli vlastní komunity s vlastními kostely. Takto se ve městech vytvářelo kreativní prostředí, které ovlivnilo například vývoj vysoce kvalitních vín (portské, bordeaux, madeirské).

Vývoj urbanizace a regionální rozdíly

Míra urbanizace příliš nerostla; z odhadovaných 11 % v roce 1500 na 14 % v roce 1750. Přesto stoupl počet obyvatel ve městech nad 5000 obyvatel o zhruba 80 % (z 8 na 15 milionů). Urbanizace postupovala výrazněji v 16. století, zeslábla v 17. století (s poklesem obyvatelstva měst), a velké regionální diference byly právě v 17. století.

• Vysoký podíl městské populace: Oblasti s tradičně vyšší hustotou obyvatelstva a růstem průmyslu měly vysoký podíl městské populace:
• Itálie (zejména severní): asi 20 %.
• Belgie: 30-45 %.
• Nizozemsko: 20-26 %.
• Nižší podíl městské populace: Portugalsko a Španělsko měly podíl jen nad 10 %. Nízký podíl byl ve Skandinávii, Německu, habsburské monarchii, Švýcarsku, Balkáně, ve Francii a východní Evropě.
• Růst měst dle velikosti: Podíl obyvatelstva žijícího v menších městech (2-5 tisíc obyvatel) zůstával stabilní (8-9 %). Střední města mírně rostla, zatímco velká města (nad 100 tisíc obyvatel) rostla nejvíce – z 1 % v roce 1500 na 3 % v roce 1800. Velká města byla tedy „lokomotivou“ urbanizace.
• Evropská města v globálním kontextu: V roce 1500 bylo mezi 20 největšími městy světa pouze 5 evropských (Paříž byla 8. největší). V roce 1800 jich bylo 8, z toho 4 v první desítce: 2. Londýn, 4. Cařihrad, 5. Paříž, 8. Neapol.
• Tempo růstu: Některá středomořská města (kromě Neapole a Cařihradu) rostla mírně. Jiná rostla explozivně, zejména průmyslová města Anglie (Birmingham, Leeds, Manchester), přístavy u Atlantiku (Bristol, Cadiz, Cork, Glasgow, Liverpool, Porto, Rotterdam) a nová hlavní města (Berlín, Drážďany, Madrid, Turín, Versailles).

Následující tabulka ilustruje růst vybraných evropských měst v letech 1500-1800 (údaje v tisících):

• Amsterdam: 14 (1500) -> 172 (1700) -> 201 (1800)
• Londýn: 60 (1500) -> 550 (1700) -> 861 (1800)
• Paříž: 225 (1500) -> 530 (1700) -> 547 (1800)
• Madrid: 5 (1500) -> 110 (1700) -> 169 (1800)
• Vídeň: 45 (1500) -> 105 (1700) -> 231 (1800)
• Konstantinopol: 200 (1500) -> 700 (1700) -> 570 (1800)
• Neapol: 125 (1500) -> 207 (1700) -> 430 (1800)

Dramatické migrace a jejich dopady: Historický kontext

Období raného novověku bylo poznamenáno i rozsáhlými migracemi, které měly často dramatické příčiny a dalekosáhlé důsledky.

Migrace z náboženských důvodů

Náboženské pronásledování vedlo k masovým přesunům obyvatelstva napříč Evropou.

• Pyrenejský poloostrov:
• V březnu 1492 bylo ze Španělska vyhnáno 300 tisíc Židů. Část odešla do Portugalska, odkud je král Manuel vyhnal v roce 1496 (90 tisíc odešlo do severní Afriky, část do severní Evropy, Itálie a Francie).
• Později odtamtud odešlo asi 80 tisíc Maurů (1502) a Morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 (300-350 tisíc), opět převážně do severní Afriky (80 tisíc do Tunisu).
• Nizozemí: Protestanti začali odcházet po roce 1530 kvůli revoltě proti Karlu V. Maximální exodus (asi 100 tisíc novokřtěnců a kalvinistů) nastal mezi lety 1567-1590, kdy vrcholily vojenské represe Španělů. Migrovali z jižních částí Nizozemska (dnešní Belgie) do Spojených provincií (dnešní Nizozemsko) a do německých zemí a později do Anglie.
• Francie: V 16. století odešlo z Provence a Dauphiné asi 20 tisíc hugenotů do Ženevy a Anglie (1520-1660). Dalších 10 tisíc odešlo v letech 1660-1685. Hlavní exodus proběhl v letech 1685-1689 (asi 140-160 tisíc osob) a poté v letech 1690-1730 (asi 30 tisíc). Tito řemeslníci a rolníci směřovali převážně do Spojených provincií, Británie, Ameriky, Švýcarska a Německa.
• Přínos hugenotů: Země, které je přijaly, z jejich příchodu často značně profitovaly. V Berlíně založili továrny na sukno, sklo, papír, olej a hráli roli v rozvoji zemědělství. Vděčily jim za rozkvět kartounky i švýcarské banky. V Anglii rozvíjeli výrobu papíru, hedvábí, zlatnictví a hodinářství.

Války a demografické změny

17. století bylo obdobím dlouhých válek s vážnými demografickými důsledky. Došlo k dramatickému poklesu obyvatelstva a masovým migracím. Lidé utíkali z postižených oblastí, které pak byly znovu osídlovány. Přesuny se týkaly desítek tisíc osob; odchody byly rychlé, ale znovuosídlení mnohem pomalejší, trvalo někdy i déle než půl století. Podobné následky měly i dlouhodobé konflikty mezi Polskem a Tureckem a posléze mezi Polskem a Ruskem. Po odchodu Turků z Uher a Rakouských zemí (po zastavení u Kahlenbergu 1683) se změnily etnické hranice; Rakušané postupovali na východ a Uhři umožnili osídlení vylidněných oblastí Slovanům.

Koloniální migrace

Od 17. století rostla emigrace z Britských ostrovů. Britové kolonizovali Irsko (příklad koloniální anexe uvnitř Evropy), kam se mezi lety 1650-1800 přestěhovalo více než 70 tisíc Angličanů a Skotů. Dalších asi 380 tisíc osob se stěhovalo za moře, na Antily a do Severní Ameriky. Skotové a Irové také sloužili v armádách na kontinentu (např. 30 tisíc Skotů v Polsku).

Často kladené otázky (FAQ) o prostorové mobilitě a urbanizaci

Jaké byly hlavní příčiny zvýšené mobility v raně novověké Evropě?

Hlavními příčinami byly překonání morových epidemií, ekonomické příležitosti ve městech a v zámoří, rozvoj obchodu, upevňování státní správy, ale také náboženské pronásledování a válečné konflikty. Sezónní a dočasné migrace byly zase motivovány hledáním obživy a doplňkových příjmů.

Jakým způsobem města rostla, i přes vysokou úmrtnost?

Města rostla především díky neustálému přílivu imigrantů z venkova a ze zahraničí. Přirozený úbytek obyvatelstva, typický pro velká města, byl kompenzován masivním přistěhovalectvím, což z měst činilo populační magnety a motory urbanizace. Příkladem je Londýn, který absorboval tisíce imigrantů ročně.

Jakou roli hrály náboženské faktory v migracích?

Náboženské faktory sehrály zásadní roli v nucených migracích. Vyhnání Židů a Maurů z Pyrenejského poloostrova, odchody protestantů z Nizozemí a hugenotů z Francie jsou významnými příklady. Tyto migrace často vedly k zakládání nových komunit a přispívaly k ekonomickému a kulturnímu rozvoji přijímajících zemí.

Byla mobilita žen srovnatelná s mobilitou mužů?

Obecně platilo, že ženy se častěji stěhovaly na kratší vzdálenosti (např. za sňatkem), zatímco muži podnikali delší a často sezónní cesty za prací (námořníci, zemědělci, obchodníci). Nicméně existovaly i výjimky, jako Norky odcházející do služby v Amsterdamu, a v regionech se sezónní migrací mužů hrály ženy klíčovou roli v udržování domácností a zemědělských prací.

Která evropská města zažila nejvýznamnější růst v daném období?

Nejvýznamnější růst zaznamenala velká obchodní centra, přístavy a nová hlavní města. Mezi explozivně rostoucí města patřily průmyslové metropole Anglie (Birmingham, Leeds, Manchester), atlantské přístavy (Bristol, Cadiz, Liverpool, Rotterdam) a vznikající hlavní města jako Berlín, Madrid a Vídeň. Londýn a Konstantinopol byly v tomto období největšími městy Evropy.