Podcast na Přirozená míra nezaměstnanosti a její příčiny

Kapitoly

Co vlastně znamená to číslo?

Tři kategorie: Zaměstnaní, nezaměstnaní a ti ostatní

Kouzelná formule míry nezaměstnanosti

Není to jen o nezaměstnanosti

Je to měření dokonalé?

Dlouhodobá versus krátkodobá nezaměstnanost

Statistický paradox

Hledání práce jako příčina

Mzda nad rovnováhou

Teorie efektivnostních mezd

Zdraví a fluktuace

Úsilí a kvalita

Případ Henryho Forda

Odbory jako kartel

Hrozba jménem stávka

Insiders vs. Outsiders

Dobré, nebo špatné?

Dohoda u Fordu

Nákazlivý příklad?

Co je asymetrie informací

Negativní výběr v praxi

Morální hazard

Jak pomáhá stát?

Kritika vládních programů

Závěrečné shrnutí

Přepis

Martin: Určitě jste to už slyšeli ve zprávách... „Míra nezaměstnanosti klesla na tři celé šest procenta.“ Zní to skvěle, ale napadlo vás někdy, co to číslo vlastně znamená? Kdo a jak ho počítá?

Natálie: Je to skvělá otázka, Martine! Protože za tím jedním číslem se skrývá celý systém. A ten systém má svá pravidla, která jsou docela překvapivá.

Martin: Takže to není tak jednoduché, jak to zní? To mě nepřekvapuje. Jsem připravený se do toho ponořit. Vítejte u Studyfi Podcast.

Natálie: Přesně tak. Začněme úplně od začátku. Abychom mohli nezaměstnanost měřit, musíme si nejdřív rozdělit lidi... do správných škatulek.

Martin: Škatulky? To zní trochu jako třídění pošty.

Natálie: V podstatě ano. Statistici, třeba u nás Český statistický úřad, dělí celou dospělou populaci do tří hlavních skupin. První je jasná: „zaměstnaní“.

Martin: To jsou lidi, co minulý týden pracovali za peníze. Chápu.

Natálie: Přesně. Druhá skupina jsou „nezaměstnaní“. Tady to začíná být zajímavé. To nejsou všichni, kdo zrovna nemají práci.

Martin: Počkat, jak to? Kdo je tedy nezaměstnaný podle statistiků?

Natálie: Nezaměstnaný je ten, kdo je bez práce, ale zároveň si práci aktivně hledá. Nebo ten, kdo už práci má, ale teprve do ní nastoupí. To aktivní hledání je klíčové.

Martin: Aha! Takže když jen sedím doma a koukám na seriály, nejsem pro statistiky nezaměstnaný?

Natálie: Přesně! Patříš do třetí kategorie: „ekonomicky neaktivní“. Tam patří třeba studenti na plný úvazek, důchodci, nebo rodiče na rodičovské dovolené.

Martin: Takže studenti, kteří si u maturity stěžují, že jsou bez práce, vlastně jen nejsou ekonomicky aktivní. Chápu.

Natálie: V podstatě ano. A teď to nejdůležitější. Když sečteme zaměstnané a nezaměstnané, dostaneme něco, čemu říkáme „ekonomicky aktivní obyvatelstvo“.

Martin: To je tedy skupina lidí, kteří buď pracují, nebo pracovat chtějí a hledají si místo. To dává smysl.

Natálie: A teď ta slavná míra nezaměstnanosti... Je to vlastně jednoduchý podíl. Vezmeš počet nezaměstnaných, vydělíš ho celkovým počtem ekonomicky aktivních lidí a vynásobíš stem, abys dostal procenta.

Martin: Takže... když máme třeba 10 nezaměstnaných a celkem 100 ekonomicky aktivních lidí, míra nezaměstnanosti je 10 procent.

Natálie: Přesně tak! Vezměme si reálný příklad ze starších dat z USA z roku 1995. Měli 7,4 milionu nezaměstnaných a celkem 132,3 milionu ekonomicky aktivních. Takže... (7,4 děleno 132,3) krát 100.

Martin: A to vyjde... něco kolem 5,6 procenta?

Natálie: Vidíš! Jsi hotový statistik. A právě tohle číslo pak slyšíš v těch zprávách.

Martin: Dobře, to chápu. Ale co ti ekonomicky neaktivní? Ti se v tomhle výpočtu úplně ztratí?

Natálie: Vůbec ne! Pro ně existuje další ukazatel, a to „míra ekonomické aktivity“. Ta nám říká, jaké procento z celé dospělé populace je vůbec na trhu práce – tedy kolik lidí pracuje nebo si práci hledá.

Martin: Takže tahle míra nám ukazuje, jak moc se lidi celkově zapojují do ekonomiky?

Natálie: Přesně. A je to fascinující. Třeba od padesátých let obrovsky vzrostla ekonomická aktivita žen, zatímco u mužů mírně klesla. To úplně změnilo tvář trhu práce.

Martin: Proč u mužů klesla? To je zvláštní.

Natálie: Má to víc důvodů. Dnes muži déle studují, dřív odcházejí do důchodu a díky tomu, že pracuje víc žen, někteří zůstávají doma s dětmi. Všechny tyhle skupiny jsou...?

Martin: ...ekonomicky neaktivní! Už mi to do sebe zapadá.

Natálie: Ale teď pozor, má to háček. To měření není úplně dokonalé.

Martin: Jaký háček? Vždyť to znělo tak jasně a logicky.

Natálie: Jenže realita je složitější. Co třeba lidi, kteří si práci hledali tak dlouho, až to vzdali? Říká se jim „odrazení pracovníci“. Vzdali hledání, takže vypadnou ze statistiky nezaměstnaných a spadnou mezi ekonomicky neaktivní.

Martin: Takže i když by pracovat chtěli, statistika je nevidí jako nezaměstnané? Páni, to zkresluje.

Natálie: Přesně. A naopak, někdo se může hlásit jako nezaměstnaný jen proto, aby dostával podporu, i když práci ve skutečnosti moc nehledá. Ale to je jen mezi námi.

Martin: Rozumím. Takže to číslo, které slyšíme ve zprávách, je spíš velmi dobrý, ale ne stoprocentně přesný ukazatel toho, jak si trh práce vede.

Natálie: Přesně tak. Je to nejužitečnější nástroj, který máme, ale je dobré vědět o jeho limitech. A právě od pochopení měření se můžeme posunout dál k tomu, proč nezaměstnanost vůbec existuje.

Martin: Dobře, tak proč nezaměstnanost vůbec existuje? Čekal bych, že když ekonomice daří, tak by prostě každý, kdo chce pracovat, měl práci mít.

Natálie: To je skvělá otázka, Martine. A odpověď je složitější, než se zdá. Než se ale dostaneme k samotným příčinám, musíme se podívat na jednu klíčovou věc... a to je délka nezaměstnanosti.

Martin: Jako jak dlouho je někdo bez práce?

Natálie: Přesně. Protože je obrovský rozdíl, jestli jsi bez práce dva týdny, nebo dva roky. Krátkodobá nezaměstnanost vlastně není tak velký problém. Je normální, že si člověk chvíli hledá nové místo, které mu bude vyhovovat.

Martin: Jasně, nechceš skočit po první věci, která se namane. Chceš najít něco, kde využiješ to, co umíš.

Natálie: Přesně tak. Ale dlouhodobá nezaměstnanost... to už je velký problém. Má to obrovské ekonomické a hlavně psychické dopady na ty lidi.

Martin: To si dovedu představit. Takže klíčové je, jak dlouho to trvá.

Natálie: Ano. A tady přichází jeden zajímavý, a na první pohled protichůdný, závěr ekonomických studií. Jsi připravený?

Martin: Jsem. Snad mi z toho nevybuchne hlava.

Natálie: Neboj. Zní to takhle: většina období nezaměstnanosti je velmi krátká. Ale většina nezaměstnanosti, kterou v ekonomice v daný moment vidíme, je dlouhodobá.

Martin: Počkej, počkej. To zní jako naprostý protimluv. Jak může být většina období krátká, ale zároveň většina nezaměstnanosti dlouhodobá? To nedává smysl.

Natálie: Vím, zní to zvláštně! Ale pojďme si to ukázat na jednoduchém příkladu. Představ si úřad práce, který sledujeme po dobu jednoho roku, tedy 52 týdnů.

Martin: Dobře, jsem na pracáku. Co dál?

Natálie: Každý týden na ten úřad přijde jeden nový člověk, který je nezaměstnaný přesně jeden týden a pak si najde práci. Takže za rok se tam vystřídá 52 takových lidí.

Martin: Ok, 52 lidí s krátkou, jen týdenní nezaměstnaností.

Natálie: Přesně. A teď si představ, že na tom samém úřadě jsou po celý rok, všech 52 týdnů, pořád ti stejní tři lidé. Tři dlouhodobě nezaměstnaní.

Martin: Chápu. Takže co nám z toho plyne?

Natálie: Tak pojďme počítat. Kolik lidí celkem zažilo nezaměstnanost? 52 těch krátkodobých plus 3 dlouhodobí. To je 55 lidí.

Martin: A z těch 55 lidí jich 52, což je skoro 95 procent, bylo bez práce jenom týden. Takže... většina *případů* nezaměstnanosti je krátká. Už to začínám chápat!

Natálie: Vidíš! A teď se na to podívej z druhé strany. Pojďme spočítat celkový počet týdnů, které všichni dohromady strávili bez práce. Těch 52 lidí po jednom týdnu... to je 52 týdnů nezaměstnanosti.

Martin: A ti tři chudáci, co tam byli celý rok... 3 krát 52 týdnů... to je 156 týdnů. Páni.

Natálie: Přesně. Celkem tu máme 208 týdnů nezaměstnanosti. A z toho 156 týdnů, tedy celých 75 procent, připadá na tu malou skupinku tří lidí. Takže většina *celkové doby* nezaměstnanosti je dlouhodobá.

Martin: To je skvělý příklad! Takže problém se netýká většiny lidí, co přijdou o práci, ale spíše té menší, ale o to zranitelnější skupiny, která nemůže najít práci dlouhodobě.

Natálie: Přesně jsi to vystihl. A to nás konečně vrací k tvé původní otázce: proč nezaměstnanost vůbec existuje? Proč se trh prostě nevyčistí?

Martin: Ano, proč se mzdy nepřizpůsobí tak, aby se nabídka práce rovnala poptávce?

Natálie: V ideálním světě by to tak fungovalo. Mzdy by flexibilně klesaly a stoupaly a nezaměstnanost by byla na nule. Ale reálný trh práce je... komplikovanější. Existují pro to čtyři hlavní důvody. Dnes se zaměříme na ten první a možná nejpřirozenější: vyhledávání práce.

Martin: Vyhledávání práce? To zní skoro pozitivně.

Natálie: V jistém smyslu je. Je to proces, během kterého si pracovníci hledají to správné místo, které odpovídá jejich schopnostem a představám. Není to tak, že by nebyla volná místa, ale chvíli trvá, než se správný člověk a správná firma najdou.

Martin: Jako když hledáš v obchodě ty správné boty. Nevezmeš si první, co uvidíš, i kdyby byly ve slevě. Musí ti sedět.

Natálie: Perfektní přirovnání! A přesně tak to je. Tento typ nezaměstnanosti není způsoben tím, že by bylo málo práce, ale tím, že se ekonomika neustále mění. Říká se tomu odvětvové přesuny.

Martin: Co to znamená?

Natálie: Představ si, že lidé přestanou kupovat auta se spalovacím motorem a všichni chtějí elektromobily. Automobilka vyrábějící diesely musí propouštět. Zato firma na elektromobily potřebuje lidi nabírat. Ti propuštění dělníci si musí najít novou práci, možná se i rekvalifikovat... a to prostě trvá.

Martin: Rozumím. Takže tahle „vyhledávací“ nezaměstnanost je vlastně nevyhnutelná a dokonce je znakem zdravé, měnící se ekonomiky.

Natálie: Přesně tak. Je to vedlejší produkt inovací a pokroku. Ale samozřejmě to nic nemění na tom, že pro ty konkrétní lidi je to těžké období. A to je jen jeden ze čtyř důvodů.

Martin: Jeden ze čtyř... takže zbývají ještě tři. Co je dál? Nějaké méně pozitivní příčiny?

Natálie: Rozhodně. Příště se podíváme na zákony o minimální mzdě, vliv odborů a něco, čemu se říká efektivnostní mzdy. A tam to začne být opravdu zajímavé.

Martin: Dobře, tak to jsem zvědavý. Minimální mzda, odbory, efektivnostní mzdy... Kterým z těchto, řekněme, složitějších důvodů začneme?

Natálie: Pojďme začít tím nejznámějším – zákony o minimální mzdě. Je to skvělý základ pro pochopení toho hlavního principu. Už jsme to nakousli minule, ale pojďme si to rychle připomenout.

Martin: Jasně. Takže, když vláda stanoví minimální mzdu nad úroveň, kde by se přirozeně setkala nabídka s poptávkou...

Natálie: Přesně tak. Vznikne přebytek pracovní síly. Je víc lidí, kteří chtějí za tu vyšší mzdu pracovat, než kolik firem je ochotno za ni zaměstnat. A tenhle rozdíl je vlastně nezaměstnanost.

Martin: Chápu. Dotýká se to hlavně lidí s nízkou kvalifikací, třeba studentů na brigádách, že?

Natálie: Ano, pro většinu lidí s vyšší kvalifikací je mzda stejně mnohem vyšší. Ale ten princip je klíčový: mzda nad rovnovážnou úrovní vytváří nezaměstnanost. A to nás přivádí k té zajímavější části.

Martin: K těm efektivnostním mzdám? Co to přesně je?

Natálie: Přesně. Teď si představ, že ten tlak na vyšší mzdu nepřichází od vlády nebo odborů, ale od firmy samotné. Dobrovolně se rozhodne platit víc, než musí.

Martin: Dobrovolně? Proč by to jakákoliv firma dělala? To přece snižuje zisk, ne? Mzdy jsou obrovský náklad.

Natálie: Přesně to by člověk čekal! Ale teorie efektivnostních mezd říká, že to může být naopak nesmírně ziskové. Firma totiž věří, že vyšší plat jí přinese vyšší produktivitu zaměstnanců.

Martin: Aha! Takže víc peněz za víc práce. To zní logicky. Ale jak to funguje v praxi? Existují nějaké konkrétní důvody?

Natálie: Jistě. Ekonomové jich identifikovali několik. Nejčastěji se mluví o čtyřech hlavních. Pojďme si je projít.

Martin: Dobře, jsem jedno ucho. Co je první důvod?

Natálie: První je zdraví pracovníků. Lépe placení lidé si mohou dovolit lepší jídlo, jsou zdravější, a tedy i produktivnější. Firma si spočítá, že se jí vyplatí mít zdravé a výkonné lidi za víc peněz, než nemocné za málo.

Martin: To dává smysl... ale spíš v chudších zemích, ne? U nás asi rovnovážná mzda není tak nízká, aby lidé hladověli.

Natálie: Máš naprostou pravdu. Tohle je argument, který platí hlavně pro rozvojové země. U nás je to spíš okrajové. Druhý důvod je ale mnohem běžnější – fluktuace pracovníků.

Martin: Tedy to, jak často lidé dávají výpověď?

Natálie: Přesně. Najmout a zaškolit nového člověka je pro firmu drahé. Stojí to čas i peníze. A i když ho zaškolíš, chvíli trvá, než je stejně dobrý jako zkušený zaměstnanec.

Martin: To je pravda. Když někdo odejde, je to vždycky problém.

Natálie: Tak. A firma, která platí nadprůměrně, má mnohem nižší fluktuaci. Lidé si dobré místo drží a neodcházejí. Takže firma ušetří na nákladech na nábor a školení, a to se jí bohatě vrátí.

Martin: Dobře, takže zdraví a menší fluktuace. Co je dál?

Natálie: Třetí důvod je pracovní úsilí. Ruku na srdce, v mnoha profesích si můžeš tak trochu 'ulívat'. Není snadné to vždycky kontrolovat.

Martin: Tomu rozumím. Takže jak vyšší mzda pomůže?

Natálie: Jednoduše. Když máš skvěle placenou práci, bojíš se o ni přijít. Proto pracuješ mnohem usilovněji a poctivěji. Hrozba ztráty té vysoké mzdy tě motivuje podat nejlepší výkon.

Martin: Motivace strachem, tak trochu. Ale chápu, funguje to.

Natálie: A konečně čtvrtý důvod: kvalita pracovníků. Když firma nabízí jen průměrnou mzdu, přihlásí se jí průměrní kandidáti. Když ale nabídne mzdu vysokou, přiláká ty nejlepší z oboru.

Martin: Jako v aukci o nejlepší mozek?

Natálie: Přesně tak! Představ si, že firma potřebuje pumpaře. Bill je profík a chce 10 dolarů na hodinu. Ted je amatér a stačí mu 2 dolary. Firma neví, který je který. Když nabídne 2 dolary, přihlásí se jen Ted. Když nabídne 10, přihlásí se oba a má šanci získat Billa.

Martin: Aha! Takže vyšší mzdou si vlastně kupuje vyšší šanci na získání kvalitního člověka. To je chytré.

Natálie: A teď ti dám ten nejslavnější příklad z historie, který tohle všechno spojuje. Henry Ford a jeho Ford Motor Company.

Martin: Model T! Ten znám.

Natálie: Přesně. V roce 1914 Ford udělal něco neslýchaného. Začal platit dělníkům pět dolarů na den. To byla zhruba dvojnásobná mzda, než bylo běžné.

Martin: Páni. To musely být před jeho továrnou fronty.

Natálie: A taky že byly! Ale co je nejdůležitější – Fordovi klesla fluktuace, zmizela absence a produktivita vystřelila nahoru. Dělníci u jeho nové pásové výroby na sobě byli extrémně závislí, takže potřeboval spolehlivé a motivované lidi.

Martin: Takže se mu to vyplatilo?

Natálie: Naprosto. Sám Ford později řekl, že zavedení pětidolarové denní mzdy bylo 'jedno z nejlepších opatření ke snižování nákladů', jaké kdy udělal. I přes dvojnásobné platy mu celkové výrobní náklady klesly.

Martin: To je neuvěřitelné. Takže shrnuto: firma někdy zaplatí víc, aby přilákala lepší lidi, kteří pak tvrději a déle pracují, což ve výsledku firmě vydělá víc peněz, než kolik utratila navíc na mzdách.

Natálie: Líp bych to neřekla. To je esence teorie efektivnostních mezd.

Martin: Fascinující. Takže jsme probrali minimální mzdu a efektivnostní mzdy. Co nám zbývá? Ty odbory, že?

Natálie: Ano, přesně tak. Odbory. To je ten třetí velký důvod, proč mzdy můžou být vyšší, než by trh sám o sobě určil.

Natálie: V podstatě si odbory můžeš představit jako takový pracovní kartel.

Martin: Kartel? To zní skoro nelegálně. Mám si představit chlápky v oblecích v zakouřené místnosti?

Natálie: Tak dramatické to není, ale princip je podobný a naštěstí legální. Je to skupina „prodejců“ – v tomto případě pracovníků – kteří se spojí, aby měli větší vyjednávací sílu. Místo toho, aby si každý dohadoval plat sám, vyjednávají jako jeden celek.

Martin: A tomu se říká kolektivní vyjednávání, že?

Natálie: Přesně tak. Cílem je dohodnout lepší podmínky, vyšší platy a prémie, než by si jednotlivec sám vyjednal. Je to síla v jednotě.

Martin: Dobře, ale co když firma řekne „ne“? Co můžou dělat? Jen se naštvaně rozejít?

Natálie: To taky, ale mají v ruce mnohem silnější zbraň – stávku.

Martin: Aha, organizované přerušení práce. To může firmu bolet.

Natálie: A jak! Pro firmu to znamená ztrátu výroby, prodejů a hlavně zisku. Takže firma, která čelí hrozbě stávky, si často spočítá, že je levnější přistoupit na vyšší mzdy. Výzkumy ukazují, že členové odborů vydělávají v průměru o 10 až 20 procent víc než neorganizovaní pracovníci.

Martin: To zní skvěle pro zaměstnance v odborech. Ale má to nějaký háček? V ekonomii má přece všechno nějaký háček.

Natálie: Máš naprostou pravdu, má to háček. Když odbory vytlačí mzdu nad rovnovážnou úroveň, sice zvýší nabídku práce – víc lidí chce tu skvělou práci – ale sníží poptávku. Firma si nemůže dovolit tolik drahých zaměstnanců.

Martin: A výsledkem je... nezaměstnanost. Samozřejmě.

Natálie: Přesně. A to vytváří konflikt mezi takzvanými „insidery“ a „outsidery“. Insideři jsou ti šťastlivci, co si práci udrží za vyšší plat. Ale outsideři, ti, co o práci přišli nebo ji nemůžou získat, jsou na tom o to hůř.

Martin: Takže jedni si polepší na úkor druhých. To nezní moc spravedlivě.

Natálie: Záleží na úhlu pohledu. Kritici říkají přesně to – že je to neefektivní a nespravedlivé. Že odbory jsou jen kartel, který škodí zbytku ekonomiky.

Martin: A co říkají zastánci?

Natálie: Ti oponují, že odbory jsou nutnou protiváhou obrovské síly firem. Představ si takové to klasické „podnikové městečko“, kde jedna továrna zaměstnává skoro všechny.

Martin: Tam si firma může diktovat v podstatě cokoliv.

Natálie: Přesně. Buď ber, co ti dáváme, nebo se odstěhuj. Odbory v takovém případě chrání zaměstnance před svévolí. A navíc pomáhají firmě pochopit, co zaměstnanci opravdu chtějí – od přesčasů po bezpečnost práce – a udržet si tak spokojené lidi.

Martin: Takže jako obvykle, odpověď není černobílá. Máme tu další příklad toho, proč ekonomie není exaktní věda.

Natálie: Přesně tak. Mezi ekonomy na to neexistuje jednotný názor. Jejich vliv může být prospěšný, ale za jiných okolností zase škodlivý.

Martin: Pojďme se na to podívat na konkrétním příkladu. Vím, že v 90. letech se v americkém automobilovém průmyslu stalo něco zajímavého. Konkrétně u Fordu. Co se tam tehdy dělo?

Natálie: To je skvělý příklad. Tehdy automobilka Ford a odbory uzavřely dohodu, která byla na tu dobu docela revoluční. Po více než dekádě masivního propouštění přišel Ford s nabídkou: „Garantujeme vám minimální počet pracovních míst, nebudeme propouštět.“

Martin: To zní jako sen každého zaměstnance. Kde byl ten háček? Protože háček tam být musel, že?

Natálie: Samozřejmě. Tím háčkem byla mzda. Odbory souhlasily, že noví zaměstnanci v některých nových provozech budou dostávat nižší plat. Ford tak mohl začít znovu vyrábět součástky, které předtím draze nakupoval, a přitom udržet lidi v práci.

Martin: Takže vytvořili v podstatě dvě platové třídy zaměstnanců v rámci jedné firmy. To muselo vyvolat docela napětí, ne?

Natálie: Přesně to byla hlavní obava. Odbory se bály třenic mezi „levnými“ a „drahými“ zaměstnanci. Řešení? Tyto nové, hůře placené pozice vznikaly v oddělených provozech, takže se tyhle dvě skupiny skoro nepotkaly. Chytré, ale trochu… rozpačité.

Martin: A zafungovalo to i jinde? Převzaly tenhle model i další firmy, třeba General Motors nebo Chrysler?

Natálie: Právě že moc ne. Ukázalo se, že to není univerzální lék. GM se v té době naopak snažil dál snižovat stavy a spoléhal víc na externí dodavatele. A v jiných odvětvích, kde odbory nebyly tak silné, to bylo úplně bez šance. Třeba firma Caterpillar si při stávce prostě najala náhradníky.

Martin: Takže specifické řešení pro specifický problém. Což nás přivádí k dalšímu velkému tématu, a tím je nezaměstnanost...

Natálie: Přesně tak, Martine. A tenhle problém s nezaměstnaností je úzce spojený s něčím, čemu ekonomové říkají asymetrie informací.

Martin: Asymetrie informací... to zní skoro jako z nějakého špionážního filmu. O co jde?

Natálie: Skoro. Znamená to jednoduše, že jedna strana transakce ví mnohem víc než ta druhá. A to může vést k velkým problémům na trhu. Think of it this way: prodávající ví, co prodává, ale kupující často jen hádá.

Martin: Aha! Takže jako když kupuju ojeté auto v bazaru?

Natálie: To je dokonalý příklad! Tomu říkáme negativní výběr. Prodávající přesně ví, jestli jeho auto je spolehlivý kus, nebo to, čemu se říká „kyselé jablko“.

Martin: Takže vím, že mě můžou napálit, a tak nabídnu míň peněz, nebo si to auto radši vůbec nekoupím.

Natálie: Přesně. A kvůli tomuhle strachu se z trhu stahují ta dobrá auta, protože jejich majitelé za ně nedostanou férovou cenu. Zůstanou jen ty horší. Podobně to funguje u zdravotního pojištění.

Martin: Jak to?

Natálie: Lidé, kteří vědí, že mají zdravotní problémy, se pojišťují častěji. Pojišťovny to tuší, a tak musí zvýšit ceny pro všechny. To pak znevýhodňuje ty zdravé.

Martin: Rozumím. Neinformovaná strana je v nevýhodě. Je tu ještě nějaká další past?

Natálie: Je. Jmenuje se morální hazard. To je situace, kdy jedna osoba – agent – má něco udělat pro druhou, pro principála. Ale principál ho nemůže stoprocentně kontrolovat.

Martin: Jako když mě šéf nechá na home office a já místo práce sleduju seriály?

Natálie: Přesně! Ty jsi agent, šéf je principál. Morální hazard je to pokušení se ulívat. A proto ti firma může dát vyšší plat – abys měl víc co ztratit, když na to přijdou.

Martin: Dává smysl. A jsou i jiné příklady?

Natálie: Jistě. Třeba když si pojistíš dům proti požáru, jsi méně opatrný. Nebo chůva, která nechá děti koukat na televizi déle, než by rodiče chtěli, protože je to pro ni jednodušší.

Martin: Super. Takže asymetrie informací kazí trhy dvěma způsoby. Což mě přivádí k otázce, jak se proti tomu můžeme bránit...

Natálie: Skvělá otázka, Martine. Právě hospodářská politika je jedním z nástrojů. Může totiž výrazně snížit nezaměstnanost, i když je nějaké to hledání práce nevyhnutelné.

Martin: A jak to vláda dělá? Snaží se ten proces nějak urychlit?

Natálie: Přesně tak. Má na to různé programy. Jednou možností jsou státní úřady práce, kde lidem zdarma dávají informace o volných místech.

Martin: Dobře, to dává smysl. A co když člověk nemá tu správnou kvalifikaci?

Natálie: Pak nastupují státní rekvalifikační programy. Ty pomáhají pracovníkům z odvětví, o která už není takový zájem, aby se přeškolili na žádanější profese.

Martin: Takže se snaží lidem aktivně pomoct najít si cestu. To zní docela pozitivně.

Natálie: Přesně. Třeba v USA na to federální vláda dává ročně přes čtyři miliardy dolarů. A prezident Clinton chtěl tu částku dokonce ještě zvýšit.

Martin: Páni, čtyři miliardy... Ale jsou všichni přesvědčení, že to funguje?

Natálie: Vůbec ne. Mnoho kritiků pochybuje, jestli by vláda měla do hledání práce vůbec zasahovat. Tvrdí, že je lepší to nechat čistě na trhu.

Martin: Jak to myslíš, nechat to na trhu?

Natálie: No, většina pracovních míst se stejně obsadí bez státní pomoci. Přes inzeráty v novinách, specializované agentury, lovce mozků a tak podobně.

Martin: Takže argument je, že soukromý sektor je v tomhle efektivnější?

Natálie: V podstatě ano. Kritici tvrdí, že vláda je často pomalá a neumí dobře odhadnout, které obory jsou perspektivní a které ne. Že tržní síly si s tím poradí nejlépe.

Martin: Chápu. Takže úředník neví, jestli se mám stát programátorem nebo specialistou na drony.

Natálie: Přesně tak jsi to vystihl.

Martin: Super. Takže abychom to dnes uzavřeli: probrali jsme asymetrické informace, nepříznivý výběr, morální hazard a teď i roli státu. To byla docela jízda.

Natálie: To ano. Ale klíčové je pamatovat, že informace jsou v ekonomice vším. A jejich nerovnováha vytváří spoustu zajímavých, i když někdy problematických, situací.

Martin: Naprosto. Natálie, moc ti děkuji za skvělé vysvětlení.

Natálie: Bylo mi potěšením. Mějte se hezky!

Martin: Vy také, milí posluchači. A slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu.