Podcast na Preromantismus

Kapitoly

Konec vlády rozumu

Příroda jako terapie

Jazyk a dopisy

Hlavní postavy scény

Od Werthera k Austenové

Klíčová díla romantismu

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Eliška: Představte si, že stojíte sami na útesu, pod vámi bouří moře a vítr vám cuchá vlasy. Cítíte se... svobodní, ale zároveň tak trochu ztracení? Přesně o takových pocitech si dnes budeme povídat. Vítejte u Studyfi Podcastu, vašeho studijního parťáka.

Filip: Ahoj! Dnes se vrhneme na směr, který odstartoval revoluci v literatuře. Eliško, začneme rovnou s tématem, které předcházelo velkému romantismu – preromantismus. Bylo to období, kdy literatura řekla dost všem těm přísným pravidlům a rozumu.

Eliška: Přesně tak. Preromantismus, někdy taky sentimentalismus, se objevil v polovině 18. století jako reakce na osvícenství a klasicismus. Tyhle směry byly posedlé řádem a logikou.

Filip: Jo, bylo to, jako by se literatura rozhodla, že už ji nebaví být sešněrovaná v korzetu pravidel a potřebuje si trochu... vydechnout. Místo hlavy se do popředí dostalo srdce. Emoce, pocity, individualita – to bylo to nové a vzrušující.

Eliška: Takže v podstatě taková literární puberta?

Filip: To je skvělé přirovnání! A hlavním hrdinou byl často přesně takový typ. Věčně zamyšlený, melancholický jedinec, kterého společnost nechápe. Cítil se odcizený a toužil po svobodě, kterou nacházel hlavně v jednom specifickém prostředí.

Eliška: A to bylo kde? V nějakém klubu osamělých srdcí?

Filip: Skoro. Jeho útočištěm byla příroda! Ale ne jen jako hezká kulisa. Divoké lesy, hory, jezera... to všechno zrcadlilo jeho vnitřní bouře. Příroda byla jeho terapeut, jediný přítel, který mu rozuměl.

Eliška: To zní... dost intenzivně. A odkud autoři brali inspiraci pro tyhle dramatické scény? Zůstali jen u přírody, nebo se dívali i jinam?

Filip: Dívali se hlavně do minulosti. Znovu objevili kouzlo středověku – rytířské příběhy, gotické hrady, staré mýty. A taky je fascinovala lidová slovesnost, balady a písně. Chtěli se vrátit k něčemu původnímu a nefalšovanému.

Eliška: A to se muselo projevit i na jazyce, ne? Předpokládám, že nepsali zrovna stroze a věcně.

Filip: Vůbec ne! Jazyk byl obrazný, plný metafor a symbolů. A co je typické, zamilovali si takzvané epistolární romány. To jsou romány psané formou dopisů. Je to geniální, protože se tak dostaneš postavě přímo do hlavy.

Eliška: To je jako číst něčí soukromé zprávy! Úplně se ponoříš do jeho myšlenek a pocitů. A co ten název? Preromantismus zní docela jasně.

Filip: Je to tak. Latinská předpona „pre“ znamená „před“. Takže je to zkrátka období, které připravilo půdu pro velký nástup romantismu. Byl to takový náladový, umělecký starší sourozenec, který prošlapal cestičku.

Eliška: Náladový starší sourozenec, to se mi líbí. Tak kdo byli ti hlavní „prošlapávači“? Kdo jsou klíčoví autoři, které bychom si měli pamatovat?

Filip: Skvělá otázka. Je jich víc, ale když se řekne preromantismus, musí ti naskočit dvě jména. Ve Francii Jean-Jacques Rousseau, filozof, který hlásal návrat k přírodě a citu... a v Německu hlavně Johann Wolfgang Goethe.

Eliška: Goethe! Toho samozřejmě znám. Ale spojovala jsem si ho spíš s romantismem jako takovým, ne s tím, co bylo „před“.

Filip: A to je právě ono. On stál u zrodu hnutí Sturm und Drang, což je v podstatě německá verze preromantismu. Znamená to Bouře a vzdor. A přesně o tom to bylo – o bouři citů a vzdoru proti pravidlům a rozumu.

Eliška: Takže emoce na maximum. Jak se to projevilo v jeho díle?

Filip: Úplně zásadně. Jeho román v dopisech, *Utrpení mladého Werthera*, způsobil doslova celoevropskou senzaci. Mladí muži se oblékali jako Werther, mluvili jako on a... bohužel se někteří i zabíjeli jako on. Byla to taková první literární celebrita.

Eliška: Páni, to je síla. Mít takový vliv... Ale ne všichni byli takhle dramatičtí, že ne? Co třeba Anglie?

Filip: Vůbec ne. Tam máme skvělý protipól – Jane Austenovou. Ta je zakladatelkou moderního rodinného románu. Místo velkých citových bouří zkoumala spíš jemné nuance společenských vztahů, ironii a... no, hledání toho správného manžela, samozřejmě.

Eliška: Takže od sebevražd z lásky k *Pýše a předsudku*. To je docela rozptyl.

Filip: Přesně! A pak tu máme třeba Williama Blakea, který byl básník, malíř a totální revolucionář v jednom. Nebo v našem prostředí Františka Ladislava Čelakovského a Jána Kollára, kteří sbírali lidovou slovesnost. Scéna byla opravdu pestrá.

Eliška: Rozhodně. Máme tu filozofy, dramatické hrdiny, společenské pozorovatele i sběratele lidových písní. Je fascinující, jak se ten důraz na cit a individualitu projevil tolika různými způsoby.

Filip: Přesně tak. Každý si našel svou vlastní cestu, jak se vzepřít starým pořádkům. A právě o těch nejznámějších dílech, která na těchto cestách vznikla, si povíme hned vzápětí.

Eliška: Skvěle! Tak pojďme na konkrétní tipy. Filipe, kdyby sis měl vybrat jen pár děl, která definují romantismus, která by to byla?

Filip: Hmm, těžká otázka... Ale určitě bych začal v zahraničí. Goethe a jeho *Utrpení mladého Werthera* je absolutní základ. To je v podstatě bible všech romantických hrdinů. Takový ten prapůvodní nešťastně zamilovaný typ.

Eliška: Chápu, prototyp všech budoucích dramat. A co z českého prostředí? Tam to bylo asi víc o národu, že?

Filip: Přesně. Tady bych vypíchnul třeba *Slávy dceru* od Jána Kollára nebo *Ohlasy písní českých a ruských* od Čelakovského. A samozřejmě nesmíme zapomenout na Boženu Němcovou a její *Babičku* nebo *V zámku a v podzámčí*.

Eliška: Jasně. A pak tu máme i divadelní hry jako *Fidlovačka* od Tyla nebo *Divotvorný klobouk* od Klicpery. Je toho opravdu hodně.

Filip: Přesně tak! Ta nabídka je pestrá a ukazuje, jak různorodý ten směr byl.

Eliška: Tak to si odnášíme. Ať už jde o velké evropské romány nebo české vlastenecké básně, romantismus byl hlavně o síle citu a individuality. Děkujeme, že jste poslouchali.

Filip: Bylo nám potěšením. Učte se dobře a u dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás opět těšíme. Na slyšenou!