Podcast na Pravidla a základy týmových sportů

Kapitoly

Mýty o softballu

Hřiště a hráči

Jak vyřadit hráče

Indiánské kořeny

Pravidla od zubaře

Český rekreační lakros

Základy techniky

Lakros ve světě

Hra bez rozhodčích

Duch hry v praxi

Frisbee v Česku

Co je to ringo?

Pro koho je ringo?

Základní pravidla

Hra se dvěma kroužky

Jak se hází a chytá

Závěr a rozloučení

Přepis

Karolína: Většina lidí si myslí, že softball je jen takový pomalejší baseball. Ale ono je to ve skutečnosti úplně jinak, že?

Martin: Přesně tak! Je to rychlá a strategická hra, kde i malá chyba rozhoduje. Posloucháte Studyfi Podcast, kde si to dnes rozebereme.

Karolína: Tak dobře, kde začneme? Co potřebujeme ke hře?

Martin: Základem je hřiště se čtyřmi metami, softballový míček a pálka. A samozřejmě dva týmy – devět polařů v poli a devět pálkařů, kteří se střídají.

Karolína: A cíl pálkaře je jasný, odpálit a běžet, že?

Martin: V podstatě ano. Musí odpálit míček do vymezené výseče a pak oběhnout co nejvíc met, ideálně všechny čtyři. Za to získá bod.

Karolína: A jak ho můžou polaři zastavit?

Martin: Mají několik možností. Nejrychlejší je chytit odpálený míč přímo ze vzduchu. Tomu se říká chycení z voleje.

Karolína: A co když míček spadne na zem?

Martin: Pak musí polař dostat míč na metu dřív, než tam doběhne pálkař. A pozor, pokud pálkař třikrát mine nebo špatně odpálí, je taky venku. Je to docela fofr!

Karolína: Super, takže teď už víme, jak se v softballu získávají body a jak se vyautovává. To je skvělý základ.

Martin: A když už jsme u těch sportů ze Severní Ameriky, musíme zmínit lakros. To je teprve hra s historií!

Karolína: Lakros? Vím, že se tam hraje s takovými síťkami na holi, ale to je asi tak všechno. Odkud se vzal?

Martin: Tak to tě možná překvapí. Kořeny má už ve 14. století u indiánských kmenů v oblasti Velkých kanadských jezer. Byla to vlastně taková příprava na boj.

Karolína: Vážně? Takže to nezačalo jako sport pro zábavu?

Martin: Přesně tak. A název tomu dali až jezuitští misionáři v 17. století. Ta hůl jim totiž připomínala biskupskou berlu... a francouzsky se berla řekne „la crosse“.

Karolína: To je skvělá historka! Takže od indiánských válečníků a biskupů jsme se dostali k modernímu sportu?

Martin: Přesně tak. Velký zlom přišel v roce 1856, kdy vznikl Montreal Lacrosse Club. A tam už to začalo vypadat jako sport, jaký známe dnes.

Karolína: Dobře, takže máme kluby... ale co pravidla? Kdo je vymyslel?

Martin: A tady přichází další zajímavost. U zrodu prvních pravidel stál v roce 1867 montrealský zubař, doktor W. G. Beers.

Karolína: Počkat, zubař? Takže člověk, co spravuje vyražené zuby, napíše pravidla pro docela drsný sport? To je ironie.

Martin: No, možná si tím zajišťoval budoucí klienty, kdo ví. Ale jeho pravidla dala základ modernímu lakrosu. Dnes máme v podstatě tři hlavní verze.

Karolína: Tři verze? Jaké?

Martin: Máme takzvaný box-lakros, ten je hodně tvrdý a hraje se v Kanadě. Pak field lakros, ten se hraje na velkém hřišti, a nakonec interkros.

Karolína: Interkros? To zní jako něco do školy.

Martin: Trefa. Je to bezpečná, zjednodušená verze. Perfektní pro tělocvik nebo jako doplňkový sport třeba k házené.

Karolína: A co u nás? Hraje se tu taky lakros?

Martin: Jasně! Máme dokonce vlastní, původně českou verzi, které se říká rekreační lakros. A to je na tom to nejlepší – je super dostupný.

Karolína: V čem je jiný?

Martin: Hraje se na jakékoliv rovné ploše, klidně v parku. Místo tvrdého míčku se používá obyčejný tenisák, ideálně starší a měkčí.

Karolína: Takže nepotřebuju žádné speciální hřiště. To je fajn.

Martin: Přesně. A díky lehčímu míčku a jiné konstrukci hole ji můžeš ovládat i jednou rukou. Je to mnohem volnější a hravější.

Karolína: A co branky? A brankáři?

Martin: Branky jsou malé, metr krát metr, bez sítě. A teď to hlavní – hraje se bez brankáře! Nikdo nesmí do brankoviště, ani útočník, ani obránce.

Karolína: Bez brankáře? Tak to musí padat spousta gólů!

Martin: To ano, je to hodně dynamické. Cílem je prostě prohodit míč brankou zepředu.

Karolína: Dobře, dejme tomu, že si to chci zkusit. Jak mám tu lakrosku, tu hůl se síťkou, vůbec držet?

Martin: Think of it this way... je to podobné jako držení tenisové rakety. Ale palec nelemuje rukojeť, zůstává přitisknutý podél ní. Dává ti to lepší cit.

Karolína: Rozumím, pro lepší kontrolu. A co ten nejtěžší úkol – sebrat míček ze země?

Martin: To je základ. Nejdřív si to zkoušíš sám. Opřeš lakrosku vedle míčku a rychlým, kyvadlovým pohybem ho jakoby vtlačíš do síťky. Klíčové je uvolněné zápěstí.

Karolína: Takže žádná hrubá síla, spíš švih a technika.

Martin: Přesně. Jakmile máš míček v síťce, musíš s ní neustále mírně pohybovat, aby ti nevypadl. Je to taková osmička před tělem. Odstředivá síla udělá zbytek.

Karolína: To zní jako docela dobré cvičení na koordinaci.

Martin: To rozhodně je. A až zvládneš tohle, můžeš zkoušet nahrávky ve dvojici a nakonec i střelbu.

Karolína: Zmínil jsi ten tvrdý kanadský box-lakros. Čím je tak specifický?

Martin: Hraje se na hřišti s mantinely, podobně jako hokej. A je to opravdu kontaktní, někdy až brutální sport. Hraje se s těžkým gumovým míčkem a dřevěnými holemi.

Karolína: Au. To zní bolestivě.

Martin: Může být. Ale teď přijde ta pecka – víš, kdo s box-lakrosem jako kluk začínal? Wayne Gretzky!

Karolína: Cože? Ta největší hokejová legenda? Takže lakros mu pomohl v hokeji?

Martin: Přesně tak! Spousta hokejistů ho hraje v létě pro zlepšení koordinace rukou a očí. Mezinárodně se ale víc hraje ten field lakros na velkém hřišti, podobném fotbalovému.

Karolína: Takže to je ten hlavní, světový lakros?

Martin: Ano, a co je zajímavé, muži a ženy mají oddělené federace a mírně odlišná pravidla. Ženský lakros je méně kontaktní. Ale základ je stejný – je to rychlá, technická a krásná hra.

Karolína: Páni, tak to jsem o lakrosu vůbec netušila. Od indiánské tradice, přes českou rekreační verzi až po Wayna Gretzkého. To je neuvěřitelný příběh. Díky moc, Martine!

Martin: Není za co. Je to sport, který si zaslouží víc pozornosti.

Karolína: Přesně tak. A když už jsme u těch neobvyklých sportů, napadá mě ještě jeden, který taky používá zajímavé náčiní – Ultimate Frisbee. To mi zní spíš jako zábava v parku než jako seriózní sport.

Martin: To si myslí hodně lidí, ale opak je pravdou. Je to neuvěřitelně dynamický a atletický týmový sport. Sedm na sedm, na hřišti velkém skoro jako to fotbalové.

Karolína: Páni. A jaká jsou pravidla? Je tam něco, co by nás mohlo překvapit?

Martin: Rozhodně! Tady je ta největší zajímavost – Ultimate se hraje úplně bez rozhodčích. Všechno řídí sami hráči na základě principu zvaného „Spirit of the Game“, tedy duch hry.

Karolína: Počkej, to jako vážně? Žádní rozhodčí? Jak to může fungovat, když se hráči neshodnou?

Martin: Jednoduše se musí domluvit. Je to bezkontaktní sport, takže žádné strkání. Když dojde k faulu, hráči to prostě proberou a najdou řešení. Fair play je tu naprostý základ.

Karolína: To zní... idealisticky. Funguje to i v praxi?

Martin: Překvapivě ano. Je naprosto běžné, že pomůžeš soupeři vstát po pádu nebo poradíš nováčkovi z druhého týmu, jak se co hraje. Dokonce to pravidla podporují.

Karolína: To je neuvěřitelné. Takže cíl je dostat disk do soupeřovy koncové zóny, podobně jako v americkém fotbale?

Martin: Přesně tak. Chytíš disk v zóně a máš bod. Klíčové ale je, že s diskem v ruce nesmíš běhat. Musíš ho přihrát spoluhráči.

Karolína: A hraje se to i u nás v Česku?

Martin: Jasně! Máme tu asi patnáct aktivních týmů. Zajímavé je, že většina z nich vznikla na univerzitách, takže hrají hlavně vysokoškoláci. Například nejúspěšnější český tým, Prague Devils, vznikl na půdě ČVUT.

Karolína: Super! Takže až budu na vysoké, můžu začít házet. Díky za další skvělý vhled, Martine. A teď se pojďme podívat na něco úplně jiného...

Martin: Když už jsme u těch méně tradičních sportů, napadá mě ještě jeden... Slyšela jsi někdy o ringu?

Karolína: Ringo? To zní jako jméno bubeníka z Beatles.

Martin: To sice ano, ale je to taky skvělá hra! Perfektně rozvíjí postřeh, rychlost reakce, obratnost... prostě všechno, co se mladému člověku hodí.

Karolína: Dobře, tak o co jde? Jak se to hraje?

Martin: Představ si hřiště na volejbal. Ale místo míče máš dutý gumový kroužek, který má v průměru asi 17 centimetrů. A cíl je jednoduchý – hodit ten kroužek tak, aby dopadl na soupeřovu polovinu.

Karolína: To zní docela jednoduše. Možná až moc jednoduše?

Martin: Právě v té jednoduchosti je ta krása. Technika není vůbec náročná a nepotřebuješ skoro žádné vybavení. Proto je to výborný doplňkový sport, hlavně pro děti a mládež.

Karolína: Takže jako zpestření tréninku pro jiné sporty?

Martin: Přesně tak. Doporučuje se třeba zápasníkům nebo šermířům. Ale co je zajímavé... protože musíš často chytat kroužek v pádu, je to geniální trénink pro mladé brankáře, volejbalisty nebo házenkáře.

Karolína: Aha! Takže se učí padat a chytat zároveň. To dává naprostý smysl.

Martin: Přesně. A pravidla jsou taky docela přímočará. Hřiště je v podstatě volejbalové, síť ve výšce 243 centimetrů. Pro děti se samozřejmě používají menší rozměry.

Karolína: A hraje se jeden na jednoho, nebo v týmech?

Martin: Hrají se dvouhry, čtyřhry a dokonce smíšené trojice. A tady přichází ta největší specialita...

Karolína: Povídej!

Martin: Dvouhry se hrají s jedním kroužkem. Ale čtyřhry a trojice se hrají se DVĚMA kroužky najednou!

Karolína: Počkej, jak jako najednou? To musí být naprostý chaos!

Martin: Je to fofr! Obě družstva podávají ve stejný okamžik na znamení rozhodčího. Takže se může stát, že získáš dva body naráz. Anebo taky každý tým získá jeden bod. Musíš mít oči všude.

Karolína: Páni, to zní jako multitasking na úplně nové úrovni. A co samotné házení? Jsou tam nějaké záludnosti?

Martin: Je tam pár klíčových pravidel. Zaprvé, když házíš, musíš mít alespoň jednu nohu na zemi. Takže žádné hody ve výskoku. To platí pro celou hru, nejen pro podání.

Karolína: Rozumím. A co chytání?

Martin: Kroužek musíš odhodit stejnou rukou, do které jsi ho chytila. Žádné přehazování z ruky do ruky. To je ztráta bodu.

Karolína: To je zrada pro lidi jako já, co si pořád něco přehazují.

Martin: Přesně. A ještě jedna věc. Hod musí letět naplocho jako disk. Nesmí se kutálet vzduchem svisle. Když hodíš do sítě nebo mimo hřiště, soupeř má bod.

Karolína: Chápu. A jak dlouho můžu kroužek držet?

Martin: Čas není omezený, dokud rozhodčí nezačne odpočítávat pět sekund. Během nich musíš kroužek odhodit, jinak ztrácíš bod.

Karolína: Dobře, a jak dlouho se hraje? Kdo vyhrává?

Martin: Hraje se do 15 bodů. A stačí rozdíl jediného bodu. Takže zápas může klidně skončit 15:14. Je to napínavé až do konce.

Karolína: Super. Takže to máme famfrpál a teď ringo. Dva skvělé, i když hodně odlišné sporty. Díky moc, Martine, za další nálož zajímavostí.

Martin: Já děkuju za pozvání, Karolíno. Bylo to fajn.

Karolína: I pro nás. Tak to byl pro dnešek poslední sport. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a třeba vás to inspiruje zkusit si něco netradičního. Díky, že posloucháte Studyfi Podcast. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště!