Podcast na Poruchy autistického spektra a ADHD

Kapitoly

Úvod do autismu

Diagnostická triáda

Chování a varovné signály

Přístup a vzdělávání: TEACCH program

Praktické strategie a závěr

Co je ADHD?

Tři pilíře ADHD

Pozornost nebo spíš nepozornost?

Ten motor uvnitř

Projevy v různém věku

Terapie a podpora

Komunikace je klíč

ADHD v plenkách a na písku

Ze školky do školy

Bouřlivá puberta

Kořeny problému

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Dobře, tohle jsem vůbec netušil — a myslím, že tohle si musí poslechnout každý. Takže klíčem k pochopení autismu je vlastně taková... diagnostická triáda? Tři hlavní oblasti?

Kristýna: Přesně tak! Komunikace, sociální interakce a představivost. Když pochopíš tyhle tři pilíře, začne ti celý ten obraz dávat smysl.

Vojtěch: Páni. Vítejte zpátky, posloucháte Studyfi Podcast. Kristýno, pojďme to rozebrat od začátku. Co je tedy porucha autistického spektra neboli PAS?

Kristýna: Jasně. Tak v první řadě, autismus nepatří mezi vývojové poruchy učení, jak si mnozí myslí. Je to vrozená porucha některých mozkových funkcí. Vzniká na neurobiologickém podkladě.

Vojtěch: Takže to není něco, co se dítě „naučí“ nebo co způsobí výchova?

Kristýna: Vůbec ne. Dítě se s tím narodí. Důsledkem je, že prostě jinak zpracovává to, co vidí, slyší a prožívá. Jeho mozek funguje podle jiného operačního systému, řekněme.

Vojtěch: To je skvělé přirovnání! Takže nejde o sníženou inteligenci?

Kristýna: Přesně! Lidé s autismem často přemýšlí, vnímají a rozhodují se v úplně jiných dimenzích. Bohužel statisticky je to často kombinované s jinými vadami, ale samotný autismus nerovná se nízké IQ.

Vojtěch: Dobře, vraťme se k té triádě, to mě zaujalo. Komunikace, sociální interakce a... co bylo to třetí?

Kristýna: Představivost, která se projevuje ve specifických vzorcích chování a zájmů. Aby byla stanovena diagnóza PAS, musí se problémy projevit v každé z těchto tří oblastí.

Vojtěch: Tak si je pojďme projít. Co znamená narušení v oblasti komunikace?

Kristýna: Může to mít mnoho podob. Dítě třeba vůbec nereaguje na své jméno. Působí, jako by bylo neslyšící, ale přitom slyší jiné zvuky. Nebo má opožděný vývoj řeči, případně začalo mluvit a pak přestalo.

Vojtěch: A co ta sociální interakce? Jak to vypadá v praxi?

Kristýna: Tady je to často nejviditelnější. Chybí takový ten přirozený sociální úsměv. Děti si raději hrají o samotě, nezajímají se o ostatní vrstevníky. Mají špatný oční kontakt a často působí, že žijí ve svém vlastním světě.

Vojtěch: Jako by je ostatní lidé prostě... nezajímali?

Kristýna: Přesně tak. Dokážou je naprosto ignorovat. Není to arogance, je to prostě projev jejich jinakosti. Neumí navazovat vztahy tak, jak jsme zvyklí.

Vojtěch: A ta třetí oblast, chování a zájmy? To jsou ty stereotypy, o kterých se mluví?

Kristýna: Ano. Například chození po špičkách, neustálé opakování určitých pohybů, nebo třeba fascinace jednou konkrétní hračkou, kterou nosí všude s sebou. Časté je také řazení věcí do řad.

Vojtěch: To zní... jako snaha vnést do chaotického světa nějaký řád.

Kristýna: Přesně jsi to vystihl! Dělají si svět předvídatelným. Proto také špatně snáší změny. Můžou mít záchvaty vzteku, být hyperaktivní nebo naopak úplně pasivní.

Vojtěch: Existují nějaké jasné varovné signály, kdy by rodiče měli zpozornět?

Kristýna: Rozhodně. Říkáme tomu absolutní indikace pro další vyšetření. Například když dítě do 12 měsíců nežvatlá ani nepoužívá gesta, jako je mávání. Nebo když do 16 měsíců neužívá slova.

Vojtěch: A co je nejdůležitější?

Kristýna: Jakákoli ztráta již naučených jazykových nebo sociálních dovedností v jakémkoli věku. To je vždycky velký varovný signál.

Vojtěch: Dobře, takže víme, co to je a jak se to projevuje. Ale co s tím? Dá se autismus „léčit“?

Kristýna: Léčit v pravém slova smyslu ne, protože to není nemoc. Ale můžeme lidem s autismem nesmírně pomoci. Jediným prokazatelně úspěšným způsobem je speciálně pedagogická péče.

Vojtěch: Slyšel jsem o nějakém programu TEACCH. Co to je?

Kristýna: TEACCH je komplexní program péče, který vznikl v Severní Karolíně. U nás v Česku využíváme jeho metodiku a mluvíme o takzvaném strukturovaném učení. Je to strategie vyvinutá přímo pro lidi s autismem.

Vojtěch: Strukturované učení. To zní logicky, vzhledem k tomu, co jsi říkala o potřebě řádu. Jak to funguje?

Kristýna: Cílem je vytvořit pro dítě prostředí, které je pro něj srozumitelné a předvídatelné. Dítě musí přesně vědět, co se od něj očekává, kolik práce má před sebou a kdy bude konec. Jinak je to pro něj nesmírně únavné a stresující.

Vojtěch: Takže místo slovních pokynů „ukliď si pokoj“ mu dám seznam s obrázky: 1. sebrat kostky do krabice, 2. ustlat postel, 3. dát oblečení do skříně?

Kristýna: Naprosto geniální příklad! Přesně tak. Vizualizace a strukturalizace jsou dva základní pilíře. Co nevidím, to pro mě neexistuje. Proto jsou tak důležité denní plány, schémata, rozepsané postupy.

Vojtěch: Jaké další strategie pomáhají? Třeba ve škole.

Kristýna: Živelnost a spontaneita jsou pro ně chaos. Důležitá je důslednost a dodržování pravidel. Pokud je nutná změna, musíme ji dopředu oznámit a vizuálně podpořit. Třeba škrtnutím v plánu a nakreslením nové aktivity.

Vojtěch: A co když se dítě nemůže soustředit, je neklidné?

Kristýna: Je skvělé mu umožnit nějakou nenápadnou manipulaci s předmětem, která neruší ostatní. Třeba mačkací míček, gumička... cokoliv, co pomůže zaměstnat tělo, aby se mohla soustředit hlava. Také je dobré ho zapojit do aktivit, které umožní pohyb – rozdat sešity, smazat tabuli.

Vojtěch: To dává smysl. Takže nejde o to je změnit, ale přizpůsobit prostředí jejich potřebám.

Kristýna: Jsi skvělý student, Vojtěchu! Přesně o tom to je. Každý člověk s autismem je jiný, přístup musí být individuální. Ale všichni mají jedno společné – potřebu tolerance a přijetí jinakosti, se kterou se narodili.

Vojtěch: To je asi to nejdůležitější poselství. Neodsuzovat, ale snažit se pochopit. Děkuju moc, Kristýno, to bylo neuvěřitelně přínosné.

Kristýna: Rádo se stalo.

Vojtěch: Kristýno, to bylo skvělé shrnutí autismu. Ale když mluvíme o neurodiverzitě u dětí, okamžitě mi naskočí další čtyři písmena… ADHD.

Kristýna: Přesně tak. ADHD, dříve se používaly i názvy jako LMD nebo hyperkinetická porucha, je další velmi časté téma. A stejně jako u autismu, i tady panuje spousta mýtů.

Vojtěch: A taky spousta zkratek. Viděl jsem SPCH, SVPCH... je v tom vůbec nějaký systém?

Kristýna: Je, i když to tak nevypadá. Dnes se držíme hlavně dvou klasifikačních systémů. Jeden je Mezinárodní klasifikace nemocí, známá jako MKN-10. Druhý je americký DSM, který je teď už v páté verzi.

Vojtěch: A liší se nějak zásadně?

Kristýna: V detailech ano. Třeba systém DSM rozděluje ADHD do tří podtypů. Máme typ s převažující poruchou pozornosti, pak typ s převažující hyperaktivitou a impulzivitou, a nakonec kombinovaný typ, kde je od všeho trochu.

Vojtěch: Takže ne každé dítě s ADHD musí nutně běhat po stěnách?

Kristýna: Vůbec ne! Zvlášť u dívek se často setkáváme s tím typem s poruchou pozornosti bez výrazné hyperaktivity. Jsou to takové ty tiché, zasněné děti, které ve škole koukají z okna, ale nikoho neruší. Proto jejich potíže často uniknou pozornosti.

Vojtěch: Dobře, pojďme si to rozebrat. Co jsou tedy ty hlavní, klíčové rysy, podle kterých se ADHD pozná?

Kristýna: Jsou to v podstatě tři hlavní pilíře. Zaprvé, porucha pozornosti. Zadruhé, hyperaktivita. A zatřetí, impulzivita. Klíčové je, že se tyto projevy objevují už velmi brzy, obvykle v prvních pěti letech života.

Vojtěch: A není to jenom fáze? Spousta dětí je přece divoká.

Kristýna: To je skvělá otázka. Rozdíl je v míře a trvalosti. U ADHD tyto rysy přetrvávají, objevují se ve více situacích – doma, ve škole, na kroužku – a hlavně jsou neúměrné mentálnímu věku dítěte. Jednoduše řečeno, chybí jim vytrvalost a schopnost se soustředit na jeden úkol.

Vojtěch: Takže přebíhají od jedné věci ke druhé a nic nedokončí?

Kristýna: Přesně. Jejich aktivita je špatně organizovaná, špatně regulovaná a je jí prostě nadměrné množství. Představ si to jako rádio, které neustále přelaďuje mezi stanicemi a nejde ztlumit.

Vojtěch: Pojďme na ten první pilíř – poruchu pozornosti. Co si pod tím konkrétně představit?

Kristýna: Je toho celá řada. Dítě má problém udržet pozornost, a to i při hře. Často přehlíží detaily, dělá chyby z nepozornosti. Vypadá to, jako by neposlouchalo, i když na něj mluvíš přímo.

Vojtěch: To znám... Ne od dětí, ale od sebe, když mám hodně práce.

Kristýna: Přesně. Ale u dětí s ADHD je to konstantní stav. Nedokončují úkoly, protože je instrukce minou. Vyhýbají se činnostem, které vyžadují delší mentální úsilí. Pořád něco ztrácí – tužku, sešit, klíče...

Vojtěch: Takže to není lenost nebo schválnost?

Kristýna: V drtivé většině případů ne. Je to neschopnost filtrovat podněty. Cokoliv zvenčí snadno přeruší jejich soustředění. A jsou taky zapomnětlivé v běžných denních činnostech. Někdy se tomu říká denní snění – fyzicky jsou tady, ale hlavou úplně jinde.

Vojtěch: Dobře. A co ten druhý pilíř, hyperaktivita? To je asi to, co si většina lidí představí jako první.

Kristýna: Ano, to je ten nejviditelnější projev. Děti jsou neposedné, vrtí se na židli, pohupují nohama. Nevydrží sedět na místě, takže třeba ve třídě opouští lavici. Pořád někde pobíhají, šplhají, skáčou, často v situacích, kde se to vůbec nehodí.

Vojtěch: Zní to jako popis motorové myši.

Kristýna: Přesně tak! Jeden z klasických popisů je, že to dítě je „jako by mělo v sobě motor“. Je neustále v pohybu, je hlučné a má velký problém zůstat v klidu. K tomu se přidává i nadměrná mluva – prostě mluví a mluví a nejde to zastavit.

Vojtěch: A co impulzivita? To je ten třetí bod. Jak to souvisí?

Kristýna: Impulzivita je o tom „nejdřív dělám, potom myslím“. Dítě třeba vyhrkne odpověď dřív, než dokončíš otázku. Skáče ostatním do řeči, ať už při hovoru nebo při hře. Nedokáže počkat, až na něj přijde řada.

Vojtěch: Takže má problém s odložením uspokojení?

Kristýna: Přesně. A taky s vnímáním nebezpečí. Prostě něco udělá a až zpětně mu možná dojde, že to nebyl dobrý nápad. Proto mají tyhle děti i sklon k častějším úrazům. Ta brzda, kterou většina z nás má, u nich funguje o dost slaběji.

Vojtěch: To je opravdu komplexní. Mění se ty projevy nějak s věkem? Vypadá ADHD u batolete stejně jako u školáka?

Kristýna: Mění se dost výrazně. Už u kojence si rodiče můžou všimnout některých náznaků. Častý pláč, narušený biorytmus spánku a bdění. Někdy se říká, že tyhle děti přeskočí fázi lezení a rovnou začnou chodit, protože prostě potřebují být v pohybu.

Vojtěch: A co dál, v batolecím věku?

Kristýna: Tam už je to jasnější. Obrovský motorický neklid, nespavost, záchvaty vzteku, které jsou mnohem intenzivnější než běžný vzdor. Jsou hlučné, pořád v pohybu. U předškoláka se k tomu přidá absence citu pro nebezpečí – vběhne do silnice, vyleze někam vysoko…

Vojtěch: Takže úrazy jsou na denním pořádku.

Kristýna: Bohužel často ano. Mají také problém s dodržováním pravidel ve školce a nevydrží u jedné hry. Často se objevují i potíže s jemnou motorikou, třeba s kreslením nebo stříháním.

Vojtěch: A pak přijde škola, a to musí být teprve náraz.

Kristýna: Přesně. Ve škole se to všechno projeví naplno. Dítě dělá chyby z nepozornosti. Zapomíná úkoly, nenosí pomůcky. Neřídí se pokyny, práci nedokončí, protože ho něco vyruší. V lavici a v tašce má nepořádek. Je to dítě, které musí být neustále kontrolováno a popoháněno.

Vojtěch: To musí být neuvěřitelně náročné jak pro to dítě, tak pro rodiče a učitele. Úplně to mění pohled na „zlobivé“ nebo „líné“ dítě.

Kristýna: Přesně o tom to je. Pochopit, že to není schválnost, ale projev poruchy. Že to dítě by často samo chtělo být jiné, ale prostě nemůže. Jeho mozek funguje jinak.

Vojtěch: To je asi ten nejdůležitější vzkaz. Což mě přivádí k otázce – když už víme, co to je, co se s tím dá dělat? Jak s takovým dítětem pracovat, ať už doma nebo ve škole?

Kristýna: To je skvělá a klíčová otázka. Základem je kombinace několika přístupů. Není to jen jedna zázračná pilulka nebo metoda.

Kristýna: V první řadě je tu behaviorální terapie. Ta se zaměřuje na změnu nežádoucího chování a rozvoj dovedností. Think of it this way... učíme dítě novým strategiím, jak zvládat samo sebe.

Vojtěch: Takže ne jenom trestat to špatné, ale hlavně odměňovat a učit to dobré?

Kristýna: Přesně! Pozitivní posilování je nesmírně důležité. Dále je tu rodinná terapie, protože ADHD ovlivňuje všechny. Rodiče se učí, jak lépe komunikovat a zvládat náročné situace.

Vojtěch: A co léky? O těch se mluví asi nejvíc a je kolem nich spousta kontroverze.

Kristýna: Ano, farmakoterapie je často efektivní součástí léčby. Stimulancia mohou pomoci zlepšit pozornost a kontrolu impulsů. Ale nikdy by neměly být jediným řešením. Je to jen jedna část skládačky, která pomáhá mozku lépe fungovat.

Vojtěch: Dobře, to dává smysl. A co taková ta každodenní komunikace? Jak mluvit s dítětem, aby to vůbec vnímalo, když myšlenkami je někde úplně jinde?

Kristýna: Jasně a strukturovaně. Žádné dlouhé proslovy. Instrukce musí být krátké a jednoznačné. Místo „ukliď si ten nepořádek v pokoji“ je lepší říct „dej prosím kostky do té modré krabice“.

Vojtěch: Rozdělit velký úkol na menší části. To znám, to občas potřebuju i já, abych neprokrastinoval.

Kristýna: Kdo z nás ne? A ohromně pomáhají vizuální pomůcky. Různé rozvrhy, obrázky, diagramy. Dětem s ADHD to pomáhá se lépe orientovat v čase a úkolech, protože to, co vidí, je pro ně konkrétnější než to, co jen slyší.

Vojtěch: A co když má dítě zrovna výbuch vzteku? Co pak?

Kristýna: Hlavně zachovat klid. Aktivně naslouchejte, snažte se porozumět jeho pocitům. Potvrďte jeho emoce, i když s chováním nesouhlasíte. Říct „vidím, že jsi opravdu naštvaný“ je mnohem lepší než „přestaň hned ječet“.

Vojtěch: Zajímalo by mě, jak se to vlastně projevuje v různých fázích života. Je to jiné u batolete a u puberťáka? Nebo je to pořád ten stejný neposeda?

Kristýna: Oh, naprosto odlišné! Už kojenec s ADHD může být jiný. Často hodně pláče, těžko se konejší, má narušený rytmus spaní a pití.

Vojtěch: To zní jako noční můra pro čerstvé rodiče.

Kristýna: Může to být extrémně náročné. Ale na druhou stranu, takové miminko je často i velké „sluníčko“. Brzy se sociálně usmívá, miluje kontakt. Drží tak rodiče v dobré náladě, i když jsou vyčerpaní.

Vojtěch: A co batole? Tam už asi začíná ten pravý motorický neklid, že?

Kristýna: Přesně. Pohybuje se rychle, rizikově, všude leze, nemá pud sebezáchovy. Má problémy s usínáním, menší potřebu spánku. A ty záchvaty zuřivosti... Zvlášť když není hned a okamžitě uspokojeno jejich přání.

Vojtěch: A co ten slavný vzdor? Ten je u batolat běžný, ne?

Kristýna: U dětí s ADHD je to často vystupňovaná fáze vzdoru s pocity úplného zhroucení. Ale zároveň jsou nesmírně zvídavé, kreativní a mají skvělou fantazii. Je to prostě život plný extrémů.

Vojtěch: Takže ve školce to musí být docela divočina. To si učitelky asi užijou.

Kristýna: Bývá. Dítě těžko dodržuje pravidla, ruší ostatní, někdy je i agresivní, protože nejdřív jedná a pak myslí. U hry moc dlouho nevydrží, často je destruktivní. A nudí se, nemá nápad, jak se zabavit.

Vojtěch: A co takové ty běžné denní činnosti? Oblékání, jídlo...

Kristýna: Loudání se. To je jejich druhé jméno. A často mají potíže s automatizací pohybů – zavazování tkaniček, zapínání knoflíků. Prostě všechno, co vyžaduje trpělivost a jemnou motoriku.

Vojtěch: A pak přijde škola a tam už to asi začne být velký problém. Najednou se musí sedět v lavici a dávat pozor.

Kristýna: Ano, tam se projeví potíže s učením, zapomínání, kognitivní impulzivita – prostě vykřikuje myšlenky bez přihlášení. Potřebuje neustálou kontrolu a opakování učiva, aby si informace zapamatovalo.

Vojtěch: Často se o nich říká, že jsou „drahé děti“. To je kvůli tomu, že všechno ztrácí?

Kristýna: Přesně tak. Ztrácí věci, mají kolem sebe nepořádek... Ale pozor, v některých oblastech, které je baví, mohou být naprosto geniální. Třeba sport, nebo referát o dinosaurech. Tam dokážou být soustředění celé hodiny.

Vojtěch: A co ten přechod do puberty? Zklidní se to, nebo naopak přituhne?

Kristýna: Ten motorický neklid se většinou zredukuje. Dospívající už tolik nepobíhá po třídě. Ale poruchy pozornosti a impulzivita často přetrvávají, jen v jiné formě.

Vojtěch: Takže problémy se jen promění?

Kristýna: Přesně. Může se objevit drzé až provokativní chování, aby zakryli vlastní nejistotu. Mají potíže v sociální oblasti – neví, kdy mluvit a kdy mlčet. A bohužel je tu i vyšší riziko experimentování s návykovými látkami.

Vojtěch: Hlad po zážitcích a okamžitém uspokojení, jak se říká.

Kristýna: Ano. A taky extrémní názory, opožděné rozhodování o budoucnosti, ale i velký talent, třeba herecký nebo technický. Klíčové je, aby byli přijati svými blízkými. Pak to zvládnou a najdou si své místo.

Vojtěch: To je fascinující, jak se to vyvíjí. Ale pořád mi vrtá hlavou – kde se to vlastně bere? Může za to výchova? Že jsou rodiče moc benevolentní?

Kristýna: To je naprosto zásadní mýtus! Způsob výchovy NENÍ příčinou ADHD. Může projevy zhoršit, nebo naopak výrazně zlepšit, ale nestojí na začátku. V pozadí jsou biologické mechanismy.

Vojtěch: Takže genetika? Dědí se to?

Kristýna: Ano, z velké části. Riziko je asi pětkrát častější u příbuzných s ADHD. Ale roli hrají i negenetické faktory – třeba alkohol a kouření matky v těhotenství, nízká porodní váha nebo komplikace u porodu s nedostatkem kyslíku.

Vojtěch: A co se tedy přesně děje v tom mozku? Proč nefunguje „normálně“?

Kristýna: Zjednodušeně řečeno, je to porucha neurotransmiterů, takových chemických poslů v mozku. Hlavně jde o dopamin, serotonin a noradrenalin. Jejich nerovnováha způsobuje problémy s pozorností, impulzivitou a hyperaktivitou.

Vojtěch: Kristýno, to bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Kdybychom to měli shrnout do pár vět pro rodiče nebo učitele, kteří s takovým dítětem denně žijí, co by to bylo?

Kristýna: Zaprvé, není to schválnost ani zlá vůle. Dítě by samo chtělo být jiné, ale jeho mozek funguje jinak. Zadruhé, klíčem je struktura, jasná pravidla a obrovská trpělivost. A zatřetí, nebojte se říct si o odbornou pomoc. Včasná diagnóza a terapie mohou dramaticky zlepšit kvalitu života dítěte i celé rodiny.

Vojtěch: The key takeaway here is... porozumění a podpora místo trestů a obviňování.

Kristýna: Přesně tak. Hledejte v dítěti jeho silné stránky. A že jich děti s ADHD mají spoustu! Jsou kreativní, energické, vtipné a často mají naprosto originální nápady a pohled na svět.

Vojtěch: Skvělý vzkaz na závěr. Moc ti děkuji, že jsi nám to všechno tak skvěle a srozumitelně objasnila.

Kristýna: Já děkuji za pozvání. Bylo to fajn.

Vojtěch: A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a užitečného. Slyšíme se zase u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se fajn!