Podcast na Pohybová omezení u předškolních dětí

Kapitoly

Úvod z reálného života

Rizika přetěžování

Zátěž a visy

Extrémní polohy a flexibilita

Rizikové cviky a dopady

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Martin: Pamatuješ si ze základky ten školní výlet, kdy vás učitelé hnali deset kilometrů lesem bez jediné větší přestávky? Všichni jsme na konci sotva pletli nohama.

Kristýna: Naprosto! A možná to nebylo jen o špatné kondici. Posloucháte Studyfi Podcast. Právě tady totiž narážíme na rozdíl mezi spontánním a řízeným pohybem.

Martin: Jaký je v tom rozdíl? Když dítě běhá po hřišti, je to přece taky pohyb.

Kristýna: Je, ale spontánní. Dítě přirozeně dělá jen to, k čemu jeho tělo dozrálo, a samo si řekne dost. U řízené aktivity, jako je dlouhý výlet nebo trénink, musíme být mnohem opatrnější.

Martin: Proč vlastně? Není cvičení jako cvičení?

Kristýna: Není, hlavně kvůli nedokončenému růstu. Dlouhodobé sezení, stání, ale i jednostranné zatěžování jako třeba nekonečná chůze nebo lekce plná skákání, přetěžuje jen některé svaly, vazy a klouby.

Martin: A to platí pro všechny děti, nebo hlavně pro ty s nějakým zdravotním omezením?

Kristýna: Platí to obecně, ale u dětí s vrozenou srdeční vadou, dysbalancemi nebo obezitou musíme být dvojnásob opatrní. Pro ně platí specifická omezení daná lékařem.

Martin: Takže ten školní výlet byl vlastně ukázkový příklad, jak to nedělat?

Kristýna: Přesně tak. Klíčem je pestrost aktivit i prostředí, aby se dítě vyvíjelo rovnoměrně a procvičilo celé tělo. Ne jen nohy na nekonečném pochodu.

Martin: Chápu. Takže nepochodovat, ale hrát si. Když mluvíme o zátěži, napadá mě hned batůžek na výlet. Jak těžký vlastně může být, abychom dítěti neublížili?

Kristýna: To je skvělá otázka, Martine. Obecné pravidlo říká, že zátěž by neměla přesáhnout deset procent tělesné hmotnosti dítěte. Jejich kosti ještě nejsou plně zpevněné a páteř je zranitelná.

Martin: Deset procent, to si budu pamatovat. A co třeba takové to klasické hřiště? Děti milují viset na prolézačkách. Je to pro ně bezpečné?

Kristýna: Tady musíme rozlišovat. Pokud jde o spontánní hru, kdy si dítě samo určuje, co a jak dlouho bude dělat, je to v pořádku. Neomezujeme ho. Ale při řízené činnosti se čistým visům jen za ruce raději vyhýbáme.

Martin: Proč ten rozdíl?

Kristýna: Protože při řízené aktivitě by mohlo snadno dojít k přetížení. Hrozí drobná poranění, takzvaná mikrotraumata, kloubních pouzder a vazů. Proto podporujeme spíš visy a vzpory smíšené, kde mají oporu pro ruce i nohy. Třeba na žebřících nebo provazových sítích.

Martin: Rozumím. A co takové ty cviky, co vypadají skoro až gymnasticky? Mám na mysli třeba mosty nebo rozštěpy. Některé děti jsou neuvěřitelně ohebné.

Kristýna: To jsou. A tady platí podobný princip. Tyto prvky patří do specifických sportů. Pokud je budeme dětem nutit v běžném cvičení, můžeme způsobit lokální hypermobilitu, což vede k nestabilitě kloubů. Ale pokud to dítě udělá spontánně, protože to vidí u kamaráda, není nutné ho omezovat.

Martin: Takže zase platí – nenutit, jen podporovat přirozenost. Zmínila jsi mosty, což jsou vlastně záklony. Není to pro záda špatně?

Kristýna: To je častý mýtus. Pohyb páteře dopředu, dozadu, do stran i rotace je naprosto přirozený. Záklony tedy nejsou špatné, jen se musí dělat správně. Klíčem je provést záklon s kontrolou břišních svalů, aby se nepřetěžovala bedra.

Martin: Dobře, takže záklony ano, ale chytře. Existuje tedy nějaký seznam cviků, kterým bychom se měli v předškolním věku raději úplně vyhnout?

Kristýna: Určitě. Třeba kotoul vzad se v mateřských školách vůbec nedělá. Děti mají proporčně větší a těžší hlavu a slabší paže, takže je tam velké riziko pro krční páteř. Dále určitě nedoporučuji opakovanou chůzi ve dřepu, ta extrémně přetěžuje kolena.

Martin: A co skákání? Děti skáčou pořád a všude.

Kristýna: Skákání je skvělé, ale pozor na dopady. Měli bychom kontrolovat, aby seskoky na tvrdou podložku nebyly z větší výšky, než je pas dítěte. Silný náraz poškozuje páteř a nosné klouby. Pokud je to výš, vždycky musíme dát na zem žíněnku.

Martin: To dává smysl. Ještě něco na ten pomyslný „černý seznam“?

Kristýna: Ano, ještě pár věcí. Nevhodné je sezení v kleku mezi patami, to škodí vývoji kolen. A pak cviky jako „rak“ nebo „trakář“, u kterých malé děti ztrácí stabilitu, neumí zapojit střed těla a hrozí úraz.

Martin: To bylo opravdu vyčerpávající. Kristýno, kdybys měla na závěr shrnout to nejdůležitější pro rodiče a pedagogy, co by to bylo?

Kristýna: Nejdůležitější je podporovat pestrý a přirozený pohyb. Rozlišovat mezi spontánní hrou, kde si dítě řídí vše samo, a řízenou činností, kde my neseme zodpovědnost. U cvičení vždy přemýšlet, jestli je daný pohyb pro dítě vývojově vhodný a bezpečný. Nezakazovat, ale citlivě usměrňovat.

Martin: Skvělé shrnutí. Moc ti děkuji za všechny cenné rady. Věřím, že si z toho posluchači odnesou spoustu inspirace.

Kristýna: Já taky děkuji za pozvání, Martine. Mějte se hezky.

Martin: I ty. A s vámi, milí posluchači, se těším na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Ahoj!