Podcast na Phillipsova křivka: Inflace a nezaměstnanost

Kapitoly

Phillipsova křivka: Ekonomická houpačka

Proč houpačka v dlouhém období nefunguje?

Nabídkové šoky: Když někdo skočí na houpačku

Jak se bojuje s inflací a kolik to stojí?

Shrnutí pro zaneprázdněné

Křivka, která změnila ekonomii

Proč to tak funguje?

Ropný šok a studená sprcha

Konec jednoho kompromisu

Vertikální Phillipsova křivka

Volckerův šok

Cena za důvěru

Koeficient obětování

Volckerova dezinflace

Racionální očekávání

Dezinflace bez nákladů?

Phillipsova křivka

Dočasné kouzlo

Odvážná předpověď

Závěrečné shrnutí

Přepis

Barbora: Slyšel jsi v poslední době zprávy? Všude se mluví o tom, že je málo nezaměstnaných a firmy nemůžou sehnat lidi. A hned v další větě všichni panikaří, že porostou ceny. To mi přijde postavené na hlavu. Není snad nízká nezaměstnanost super zpráva?

Lukáš: Je to přesně tak, jak říkáš, a je to jeden z největších paradoxů v ekonomii. Pro lidi je skvělé, když je práce dost. Ale pro celou ekonomiku to může znamenat problém. Firmy se začnou přetahovat o zaměstnance, musí jim přidávat na mzdách... a ty vyšší náklady pak promítnou do cen. A najednou platíme víc za rohlíky i za kino.

Barbora: Takže moje radost z toho, že si brácha našel práci, mi může zkazit dražší kafe? Skvělý.

Lukáš: Přesně tak. Je to neustálé přetahování. Vítejte u Studyfi Podcast, kde se dnes podíváme právě na tenhle napjatý vztah mezi inflací a nezaměstnaností.

Barbora: Dobře, takže mezi těmito dvěma veličinami – inflací a nezaměstnaností – je nějaká souvislost. Jak se to jmenuje odborně? Ať u zkoušky zazářím.

Lukáš: Tenhle vztah popisuje takzvaná Phillipsova křivka. A představ si ji úplně jednoduše jako dětskou houpačku. Když jde jedna strana dolů, druhá musí jít nahoru. V krátkém období to takhle funguje.

Barbora: Takže když politici chtějí snížit nezaměstnanost... to je jako tlačit jednu stranu houpačky dolů...

Lukáš: Přesně! A druhá strana – inflace – vyletí nahoru. A naopak. Pokud chce centrální banka zkrotit inflaci a tlačí její stranu houpačky dolů, ta druhá s nezaměstnaností vystřelí vzhůru. Tomu se říká krátkodobá volba. Nemůžeš mít obojí najednou.

Barbora: To zní docela depresivně. Někteří ekonomové dokonce sčítají míru inflace a míru nezaměstnanosti a říkají tomu „index ekonomické mizerie“.

Lukáš: Ano, to je pravda. Čím vyšší součet, tím hůř se lidem v ekonomice daří. Politici a centrální bankéři se tedy neustále snaží balancovat na téhle houpačce a udržet ten index mizerie co nejníž.

Barbora: Fajn, chápu ten krátkodobý kompromis. Ale proč zdůrazňuješ, že to platí jen „v krátkém období“? Co se stane pak? Ta houpačka se zlomí?

Lukáš: Skvělá otázka! A ano, v podstatě se „zlomí“, nebo spíš přestane houpat. Tady přichází na scénu dva slavní ekonomové, Friedman a Phelps. Ti v 60. letech řekli: „Moment, ta houpačka funguje jen tehdy, když lidi překvapíte.“

Barbora: Překvapíte? Jako že jim neřeknete, že budete tlačit na jejich stranu?

Lukáš: Přesně! Jde o očekávání. Představ si, že vláda napumpuje do ekonomiky peníze, aby snížila nezaměstnanost. Firmy vidí víc peněz, myslí si, že mají víc zakázek, a tak najímají lidi. Nezaměstnanost klesne, inflace stoupne. Houpačka funguje.

Barbora: A kde je ten háček?

Lukáš: Háček je v tom, že lidi nejsou hloupí. Po chvíli si zaměstnanci i firmy všimnou, že sice mají víc peněz, ale všechno je taky dražší. Jejich reálná mzda se nezvýšila. A tak příště už s touhle inflací počítají. Očekávání se přizpůsobí.

Barbora: Aha! Takže podruhé už ten samý trik nezabere. Houpačka se zasekne.

Lukáš: Přesně tak. Dlouhodobě se nezaměstnanost vždycky vrátí na svou takzvanou „přirozenou míru“. Ať děláš s inflací, co děláš, lidi se přizpůsobí. Proto je dlouhodobá Phillipsova křivka svislá čára. Můžeš mít jakoukoliv inflaci, ale nezaměstnanost bude pořád stejná – na té své přirozené úrovni.

Barbora: Dobře, takže krátkodobě se to houpe, dlouhodobě je to svislá čára. Ale co když do toho vstoupí něco zvenčí? Něco, co nikdo nečekal?

Lukáš: To je skvělý postřeh. Přesně to se stalo v 70. letech. Představ si, že si s kamarádem houpete, a najednou vám na houpačku z boku skočí někdo třetí. Celá rovnováha je pryč.

Barbora: A kdo byl ten třetí?

Lukáš: Byl to ropný šok. Kartel OPEC tehdy prudce omezil těžbu ropy a její cena vyletěla do nebes. Ropa je základ pro všechno – dopravu, výrobu, elektřinu. Takže najednou byly náklady pro všechny firmy obrovské.

Barbora: A to znamená... že musely zdražovat, i když poptávka nerostla? A zároveň propouštět, protože na výrobu neměly?

Lukáš: Přesně. A to je ten nejhorší scénář. Říká se tomu stagflace. Nezaměstnanost i inflace letěly nahoru SOUČASNĚ. Celá ta hezká houpačka Phillipsovy křivky byla najednou k ničemu. Politici stáli před strašnou volbou – buď ještě víc zvýšit inflaci, nebo ještě víc zvýšit nezaměstnanost. Obojí bylo špatně.

Barbora: Takže nabídkový šok, jako třeba válka nebo neúroda, může úplně změnit pravidla hry.

Lukáš: Přesně. Posune celou tu krátkodobou křivku do mnohem horší pozice. Najednou za jakoukoliv úroveň nezaměstnanosti platíš vyšší inflací. Je to noční můra každého ekonoma.

Barbora: Dobře, dejme tomu, že máme vysokou inflaci, jako byla po těch ropných šocích. A vláda se rozhodne, že ji srazí dolů. Co to v praxi znamená?

Lukáš: Znamená to, že centrální banka musí „šlápnout na brzdu“. Omezí růst peněz v ekonomice, zvýší úrokové sazby. Tím ochladí poptávku. Lidé a firmy si méně půjčují, méně utrácejí.

Barbora: A když se méně utrácí, firmy méně vyrábí... a začnou propouštět. Zase jsme u té houpačky.

Lukáš: Ano. Za snížení inflace zaplatíme dočasně vyšší nezaměstnaností. A ekonomové dokonce umí spočítat, kolik to stojí. Říká se tomu „koeficient obětování“.

Barbora: Koeficient obětování? To zní docela dramaticky.

Lukáš: Je to tak. Říká nám, o kolik procentních bodů musí roční produkt klesnout – a tedy o kolik vzroste nezaměstnanost – abychom snížili inflaci o jeden procentní bod. Je to cena za dezinflaci.

Barbora: A dá se ta cena nějak snížit?

Lukáš: Dá. A klíčem je opět důvěryhodnost a očekávání. Pokud centrální banka oznámí, že bude bojovat s inflací, a všichni jí to uvěří... tak lidé a firmy rovnou přizpůsobí svá očekávání. Očekávají nižší inflaci, a tak nepožadují tak vysoké mzdy. Celý proces je pak rychlejší a méně bolestivý. Důvěryhodnost je pro centrální banku naprosto klíčová měna.

Barbora: Páni, to bylo hodně informací. Pojďme to na závěr rychle shrnout. Co je to nejdůležitější, co si mám odnést k maturitě?

Lukáš: Zaprvé, v krátkém období existuje volba mezi inflací a nezaměstnaností. To je Phillipsova křivka, naše houpačka. Když chceš jedno snížit, druhé vzroste.

Barbora: Zadruhé, v dlouhém období tahle volba mizí. Lidé si na inflaci zvyknou, přizpůsobí svá očekávání a nezaměstnanost se vrátí na svou přirozenou míru. Houpačka se zasekne.

Lukáš: Přesně. Zatřetí, vnější šoky, jako třeba prudký nárůst ceny ropy, můžou celou tuhle rovnováhu rozbít a dát politikům na výběr jen ze špatných možností – vysoká inflace i vysoká nezaměstnanost.

Barbora: A konečně, snížení inflace něco stojí – konkrétně dočasně vyšší nezaměstnanost. A cena, ten „koeficient obětování“, je nižší, pokud lidé centrální bance věří.

Lukáš: Perfektní shrnutí. A právě ta důvěryhodnost a komunikace centrálních bank je téma, na které se podíváme příště.

Barbora: Super. Takže minule jsme skončili u důvěryhodnosti centrálních bank. Než se k tomu ale dostaneme, Lukáši, pojďme se podívat na koncept, který byl pro centrální bankéře v druhé polovině 20. století naprosto klíčový. Slyšela jsem o něm jako o „menu pro politiky“. Mluvím o Phillipsově křivce.

Lukáš: Přesně tak, Barboro. Je to jeden z nejznámějších vztahů v makroekonomii. Všechno to začalo v roce 1958, kdy ekonom A. W. Phillips publikoval článek. Zkoumal britská data za skoro sto let a našel něco fascinujícího.

Barbora: A co to bylo?

Lukáš: Zjistil, že existuje nepřímá úměra mezi nezaměstnaností a inflací. Jednoduše řečeno, když byla nezaměstnanost nízká, mzdy a ceny rostly rychle. A naopak, když byla nezaměstnanost vysoká, inflace byla nízká.

Barbora: Takže si země mohla vybrat? Buď nízkou nezaměstnanost, ale za cenu vyšší inflace, nebo stabilní ceny, ale s více lidmi bez práce? Zní to jako dost zásadní objev.

Lukáš: Přesně. A o dva roky později ekonomové Paul Samuelson a Robert Solow potvrdili, že to samé platí i pro Spojené státy. Právě oni to pojmenovali „Phillipsova křivka“ a představili ji jako takové menu možností pro vládu.

Barbora: Dobře, ale proč by to tak mělo být? Co spojuje nízkou nezaměstnanost s vysokou inflací?

Lukáš: Skvělá otázka. Souvisí to s agregátní poptávkou, o které jsme mluvili dříve. Představ si, že vláda nebo centrální banka napumpuje do ekonomiky peníze, aby podpořila růst. Firmy začnou víc vyrábět a nabírat lidi.

Barbora: Takže klesne nezaměstnanost. To dává smysl.

Lukáš: Ano. Ale zároveň je v ekonomice víc peněz a lidi víc utrácejí. Firmy mají plné ruce práce, možná musí přeplácet zaměstnance, aby je udržely... a co udělají s cenami svých výrobků?

Barbora: Zvýší je. Aha! Takže vyšší poptávka vede k nižší nezaměstnanosti, ale zároveň tlačí nahoru ceny, což je inflace.

Lukáš: Přesně! Pohyb po Phillipsově křivce je vlastně jen odrazem změn v agregátní poptávce. Politici si mohli vybrat, jestli chtějí bod A – vysoká nezaměstnanost, nízká inflace – nebo bod B – nízká nezaměstnanost, vysoká inflace.

Barbora: To zní skoro až moc jednoduše. Jako by stačilo jen otočit kouzelným knoflíkem.

Lukáš: No, jak se ukázalo, tak jednoduché to nebylo. Tenhle hezký, stabilní vztah totiž nevydržel věčně.

Barbora: Co se stalo? Co ten vztah narušilo?

Lukáš: Přišly sedmdesátky a s nimi takzvané nabídkové šoky. A ten největší přišel od skupiny arabských šejků.

Barbora: Myslíš ropnou krizi v roce 1974? Kartel OPEC?

Lukáš: Přesně tak. OPEC dramaticky omezil těžbu ropy a její cena vylétla nahoru. A ropa je vstupem skoro do všeho – do dopravy, výroby plastů, energií... Zvýšení její ceny byl masivní nákladový šok pro celé hospodářství.

Barbora: Takže firmám najednou brutálně stouply náklady. Co to udělalo s naší křivkou?

Lukáš: Úplně ji to rozbilo. Najednou jsme měli to nejhorší z obou světů. Firmy kvůli vysokým nákladům začaly propouštět, takže nezaměstnanost rostla. Zároveň ale musely zdražovat, aby pokryly náklady, takže rostla i inflace.

Barbora: Tomu se říká stagflace, že? Stagnace a inflace zároveň. Takže ten kompromis přestal platit.

Lukáš: Přesně tak. Phillipsova křivka se posunula doprava. Politici najednou čelili mnohem horší volbě – ať udělali cokoliv, výsledek byl špatný. Buď ještě vyšší inflace, nebo ještě vyšší nezaměstnanost. Ta jednoduchá volba byla pryč.

Barbora: A to nás přivádí zpět k tomu, co jsi zmínil minule. Že na tom, co lidé od budoucnosti čekají, extrémně záleží. Právě role očekávání byla dalším hřebíčkem do rakve původní Phillipsovy křivky. Ale to je téma na příště.

Lukáš: Přesně tak. A nebyli jsme v tom sami. V roce 1968, právě když se tenhle starý svět Phillipsovy křivky začínal hroutit, přišli dva ekonomové, Milton Friedman a Edmund Phelps, s revoluční myšlenkou.

Barbora: Každý zvlášť, ale v podstatě řekli to samé, že?

Lukáš: Přesně. Napsali články, které v podstatě pohřbily tu původní, jednoduchou Phillipsovu křivku. Jejich hlavní argument byl založený na klasické ekonomii.

Barbora: Počkat, to je ta myšlenka, že peníze jsou v dlouhém období neutrální? Že víc peněz v ekonomice znamená jen vyšší ceny, ale ne víc reálných věcí?

Lukáš: Bingo! Friedman a Phelps řekli: proč by zrovna nezaměstnanost měla být výjimkou? Monetární politika, tedy to, co dělá centrální banka, může hýbat s nominálními veličinami – jako je cenová hladina, tedy inflace.

Barbora: Ale nemůže prý hýbat s těmi reálnými. Třeba s reálným HDP nebo právě s tou reálnou mírou nezaměstnanosti. To zní dost zásadně.

Lukáš: A taky to bylo. V podstatě řekli politikům: „Můžete si hrát s tiskárnou na peníze, jak chcete, ale dlouhodobě tím nová pracovní místa nevytvoříte.“

Barbora: A jaký to mělo dopad na tu naši křivku? Jestli mezi inflací a nezaměstnaností v dlouhém období není žádný vztah, tak...

Lukáš: ...tak ta křivka nemůže být zakřivená. Musí být vertikální, svislá. Představ si to.

Barbora: Takže na ose X máme nezaměstnanost, na ose Y inflaci. A ta křivka je jen rovná čára nahoru a dolů?

Lukáš: Přesně tak. Ta čára stojí na bodě, kterému říkáme „přirozená míra nezaměstnanosti“. To je úroveň, ke které se ekonomika vždycky vrátí, bez ohledu na inflaci.

Barbora: Jako nějaký ekonomický termostat? Ať je inflace 5 % nebo 10 %, nezaměstnanost se nakonec vrátí na tu svou přirozenou hodnotu?

Lukáš: Skvělá analogie! Přesně tak. Krátkodobě s tím můžete trochu hýbat, ale dlouhodobě se ten termostat vždycky vrátí na nastavenou teplotu.

Barbora: Takže ta volba „trochu víc inflace za trochu míň nezaměstnanosti“ je vlastně iluze. Dlouhodobě dostaneme jen tu vyšší inflaci, a nezaměstnanost bude stejná.

Lukáš: To je ten drsný závěr. Ta vertikální křivka je jen jiný způsob, jak ukázat starou dobrou neutralitu peněz. Je to jako dvě strany jedné mince.

Barbora: Dobře, to je teorie. Ale otestoval to někdo v praxi? Zkusil někdo tu inflaci srazit dolů s vědomím, že to bude bolet?

Lukáš: A jak! Na konci 70. let byla v USA inflace obrovský problém, šplhala se k deseti procentům. A v roce 1979 nastoupil do čela Fedu, americké centrální banky, chlapík jménem Paul Volcker.

Barbora: A ten se s tím asi moc nemazal, že?

Lukáš: To teda ne. Rozhodl se pro politiku dezinflace – tedy cíleného snížení inflace. Věděl, že to dokáže, prostě omezí růst množství peněz. Ale otázka byla, za jakou cenu.

Barbora: Protože ekonomika se mezitím sveze po té krátkodobé Phillipsově křivce. Nižší inflace za cenu vyšší nezaměstnanosti.

Lukáš: Přesně. A Volcker to udělal. Zpomalil růst peněz, což omezilo agregátní poptávku. Firmy začaly méně vyrábět a propouštět.

Barbora: A výsledek?

Lukáš: Výsledek byl brutální, ale účinný. Inflace spadla z deseti procent na čtyři. Ale cena za to byla obrovská recese. V letech 1982 a 1983 byla nezaměstnanost v USA kolem deseti procent.

Barbora: Deset procent... to je každý desátý člověk bez práce. To muselo být strašné období.

Lukáš: Byla to nejhorší recese od Velké hospodářské krize ve 30. letech. Ale ukázalo to, že ta teorie funguje. Volckerova dezinflace je učebnicový příklad, jak se ekonomika posunula po krátkodobé křivce a pak, když lidé uvěřili, že nízká inflace vydrží, se usadila na nové, nižší úrovni.

Barbora: Takže se nakonec ukázalo, že pravdu měli ti teoretici racionálních očekávání? Že kdyby lidé Volckerovi věřili od začátku, nemuselo to být tak bolestivé?

Lukáš: Přesně k tomu se dostáváme. Problém byl, že mu na začátku skoro nikdo nevěřil. Lidé si mysleli, že to vzdá, až nezaměstnanost moc vzroste. Očekávaná inflace klesala pomaleji než ta skutečná.

Barbora: Takže cena za sražení inflace byla tak vysoká, protože centrální banka neměla dostatečnou důvěru veřejnosti.

Lukáš: Ano. A to je klíčová lekce. Důvěryhodnost monetární politiky není jen nějaký abstraktní pojem. Má naprosto reálné dopady na ekonomiku a na životy lidí.

Barbora: A jak si centrální banka takovou důvěryhodnost buduje? To zní jako téma na příště.

Lukáš: Přesně tak. A buduje si ji hlavně transparentností a důsledností. Ale pojďme se podívat, co se stane, když ta důvěra chybí. Ekonomové pro to mají i termín – „koeficient obětování“.

Barbora: Koeficient obětování? To zní docela dramaticky. Jako by ekonomika musela přinést nějakou oběť na oltář nízké inflace.

Lukáš: Vlastně to není daleko od pravdy. Je to metrika, která nám říká, kolik procentních bodů ročního HDP musíme ztratit, abychom snížili inflaci o jeden procentní bod.

Barbora: Takže je to v podstatě cena za zkrocení inflace, vyjádřená v poklesu ekonomiky?

Lukáš: Přesně. A ta cena může být vysoká. Typický odhad pro tenhle koeficient je pět.

Barbora: Pět? To znamená, že za každé procento, o které chceme srazit inflaci, musíme obětovat 5 % ročního HDP? Páni. To je hodně.

Lukáš: Je to hodně. Když se ekonomika dostane do bodu, kde musí volit mezi vysokou inflací a vysokou nezaměstnaností, je to vždycky bolestivá volba. Posouvá se dočasně do horší situace – vyšší nezaměstnanosti – aby se nakonec dostala k cíli, kterým je nižší inflace a návrat k přirozené míře nezaměstnanosti.

Barbora: A máme nějaký příklad z historie, kde se tohle reálně stalo?

Lukáš: Ale jistě. Perfektní příklad je Paul Volcker, šéf americké centrální banky na přelomu 70. a 80. let. Zdědil ekonomiku s inflací skoro 10 %.

Barbora: Deset procent! To si dneska skoro neumíme představit.

Lukáš: Přesně. A Volcker byl odhodlaný ji srazit třeba na 4 %. Takže musel snížit inflaci o šest procentních bodů.

Barbora: Počkej, zkusím si to spočítat. Šest procentních bodů... krát ten koeficient pět... to je třicet? Jakože museli obětovat 30 % ročního HDP?

Lukáš: Přesně tak. Ta čísla ho musela opravdu znepokojovat. Samozřejmě, takový šok by ekonomiku zabil. Nikdo by nesnížil HDP o 30 % za jeden rok.

Barbora: Tak jak to udělali? Rozložili tu „oběť“ v čase?

Lukáš: Ano. Ukázalo se, že je lepší ten náklad rozložit. Pokud by to trvalo třeba pět let, znamenalo by to, že by HDP muselo být každý rok „jen“ o 6 % nižší, než by normálně bylo. Nebo na deset let s poklesem o 3 %. I tak to ale znamenalo hlubokou recesi.

Barbora: Takže to vypadá, že cesta z vysoké inflace je vždycky dlážděná vysokou nezaměstnaností a ztraceným výkonem. Neexistuje nějaká zkratka?

Lukáš: No, a právě tady přichází na scénu intelektuální revoluce! V té době, kdy Volcker bojoval s inflací, přišla skupina ekonomů jako Robert Lucas nebo Thomas Sargent s teorií racionálních očekávání.

Barbora: Racionální očekávání. To zní... no, racionálně.

Lukáš: Základní myšlenka je vlastně jednoduchá. Lidé nejsou hloupí. Při odhadování budoucnosti využívají všechny informace, které mají. Včetně toho, co plánuje vláda a centrální banka.

Barbora: A jak to souvisí s cenou za snížení inflace?

Lukáš: Zásadně! Tradiční modely totiž předpokládaly, že lidé mění svá očekávání o inflaci jen pomalu, na základě toho, co se dělo v minulosti.

Barbora: Jasně, vidím vysokou inflaci, tak čekám vysokou inflaci i příští rok.

Lukáš: Přesně. Ale zastánci racionálních očekávání řekli: „Moment! Když centrální banka udělá opravdu věrohodný a odhodlaný závazek, že inflaci sníží, lidé to pochopí a svá očekávání změní okamžitě.“

Barbora: Takže pokud vláda a centrální banka všechny přesvědčí, že to s bojem proti inflaci myslí vážně... lidi prostě přestanou očekávat vysokou inflaci?

Lukáš: Přesně tak. A když klesnou inflační očekávání, celá ta krátkodobá Phillipsova křivka se posune dolů. Ten bolestivý kompromis mezi inflací a nezaměstnaností se může výrazně zmírnit.

Barbora: Takže ten koeficient obětování by mohl být mnohem menší než pět?

Lukáš: V nejextrémnějším případě by mohl být dokonce nulový! Pokud by všichni uvěřili, že inflace klesne, ekonomika by se mohla přesunout do stavu nízké inflace bez nutnosti projít bolestivou recesí a vysokou nezaměstnaností.

Barbora: To zní skoro jako kouzlo. Je to reálné?

Lukáš: No, je to spíš ideální scénář. Klíčové slovo je tady „věrohodnost“, o které jsme mluvili na začátku. Pokud lidé vládě nevěří, tak svá očekávání nezmění a dezinflace bude drahá. Pokud jí věří, může být mnohem levnější.

Barbora: Rozumím. Takže důvěra není jen nějaké hezké slovo, ale má přímý dopad na to, kolik nás bude stát boj s inflací. A to nás přivádí k otázce, jak přesně ta očekávání fungují a jak ovlivňují rozhodování firem a zaměstnanců.

Lukáš: Přesně tak. A to nás krásně přivádí k jednomu z nejslavnějších konceptů v makroekonomii – k Phillipsově křivce. Ta v podstatě říká, že v krátkém období existuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností.

Barbora: Jaký vztah? Že když jedno klesá, druhé roste?

Lukáš: Přesně. Představ si to jako houpačku. Když vláda nebo centrální banka chce snížit nezaměstnanost, musí se smířit s vyšší inflací. A naopak.

Barbora: Takže si můžeme vybrat, co nás pálí míň? To zní docela dobře.

Lukáš: No, je v tom háček. A velký. Ekonomové Milton Friedman a Edmund Phelps přišli s tím, že tohle „kouzlo“ funguje jenom dočasně.

Barbora: Jak to myslíš?

Lukáš: Představ si, že ekonomika je v bodě A – inflace je nízká, nezaměstnanost je na své přirozené úrovni. Pak centrální banka šlápne na plyn, aby podpořila ekonomiku.

Barbora: A dostaneme se do bodu B?

Lukáš: Ano. Nezaměstnanost klesne, ale inflace vyskočí. Jenže lidé si na vyšší inflaci zvyknou. Začnou ji očekávat. A tím se celá křivka posune.

Barbora: Takže se nakonec dostaneme do bodu C, kde máme stejnou nezaměstnanost jako na začátku, ale s trvale vyšší inflací?

Lukáš: Bingo. Tenhle návrat k původní nezaměstnanosti se nazývá hypotéza přirozené míry. Ta zaměnitelnost prostě není trvalá.

Barbora: To muselo být v té době docela kontroverzní, ne?

Lukáš: Naprosto! Friedman a Phelps to řekli v roce 1968. A data z celých šedesátých let přitom ukazovala krásnou, stabilní Phillipsovu křivku. Vypadalo to, že si politici opravdu mohou vybírat.

Barbora: Takže jít proti tomu chtělo odvahu.

Lukáš: Přesně. Bylo to, jako by někdo v roce 2010 řekl, že smartphony jsou jenom dočasný trend. Všichni na ně koukali jako na blázny.

Barbora: Takže klíčový poznatek je, že v dlouhém období se nezaměstnanost vždy vrátí na svou přirozenou míru, ať je inflace jakákoli?

Lukáš: Přesně tak. A právě očekávání lidí hrají tu nejdůležitější roli v tom, jak rychle se tam vrátíme. To je asi to nejdůležitější, co si z dneška odnést. Důvěra a očekávání jsou v ekonomii vším.

Barbora: Skvělé shrnutí. Děkuji ti, Lukáši, za další fascinující vhled do světa ekonomie. A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi.

Lukáš: Bylo mi potěšením. Mějte se hezky a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!