Podcast na Petr Šabach: Hovno hoří – Analýza díla

Kapitoly

Šokující název

Zařazení díla a autora

Téma, motivy a časoprostor

Kompozice a žánr

Postavy a jazyk

Spojení s filmem a odkaz

Kdo byl Petr Šabach?

Král českých bestsellerů

Silné ženské hlasy

Další tváře prózy

Evropští giganti

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Lucie: Dobře, tohle jsem absolutně netušila – a myslím, že to musí slyšet všichni. Že název jedné z nejznámějších českých knih vlastně vznikl z naprosto banální dětské hádky v autobuse.

Filip: Přesně tak. Celou cestu z Paříže do Prahy. Vítejte u Studyfi Podcast, kde dnes rozebíráme literární klasiku s poněkud… kontroverzním názvem. Ahoj Lucie!

Lucie: Ahoj Filipe! Takže, „Hovno hoří“ od Petra Šabacha. Maturitní klasika. Ale ten název… vždycky jsem si říkala, co za tím je. Takže kluci v autobuse se hádali, jestli… no, však víme co… hoří?

Filip: Přesně. Zatímco holky si posílaly plyšáka. Šabach to používá jako metaforu. Ten kontrast mezi tím, co řeší kluci a co holky. Hned na začátku tím ukazuje na tu obrovskou propast mezi mužským a ženským světem, což je hlavní téma celé knihy.

Lucie: To je geniální. Tak jednoduché a přitom to řekne všechno. A my se dnes podíváme na kompletní literární analýzu, kterou budete potřebovat u maturity. Tak pojďme na to.

Filip: Určitě. Začněme zasazením do kontextu. Kniha „Hovno hoří“ vyšla v roce 1994 a byla to druhá Šabachova kniha. Přišla hned po jeho velmi úspěšném debutu „Jak potopit Austrálii“.

Lucie: Takže už byl v té době docela známý. Čím je jeho styl tak typický? Vždycky mi to přišlo jako takové… milé a vtipné vyprávění o úplně obyčejných věcech.

Filip: To je skvělý postřeh. Šabach sám tomu říkal „metoda vlaštovčího hnízda“. Představ si, jak vlaštovka lepí kousky bláta jeden na druhý. Šabach takhle „nalepuje“ různé vtipné historky a postřehy na hlavní dějovou linku.

Lucie: To je krásná metafora! A sedí to. Jeho knihy nejsou úplně o velkých dramatických zápletkách, spíš o těch drobných, absurdních momentech ze života.

Filip: Přesně. A právě v tom je jeho síla. Používá satiru, ironii, nadhled a takovou zvláštní nostalgii. Dívá se na socialismus a dospívání s laskavým humorem, bez nějaké zášti.

Lucie: To je pravda. I postavy, které by mohly být vnímány negativně, jako ten otec-lampasák, jsou vlastně podány s určitým pochopením. A komu je ta kniha vlastně určená? Kdo je ten „pravděpodobný adresát“?

Filip: No, v podstatě my všichni. Každý, kdo se někdy potácel v partnerských vztazích, kdo se snažil pochopit druhou polovičku a narážel na tu pomyslnou zeď nepochopení.

Lucie: Takže cílovka: celé lidstvo. To zní dobře. A jaký je tedy hlavní smysl díla, když bychom to měli shrnout do jedné věty?

Filip: Že rozdíly mezi muži a ženami jsou obrovské a je těžké se domluvit. Ale zároveň Šabacha fascinuje to, co ty dva drží pohromadě, a zobrazuje to právě s tím svým typickým laskavým humorem.

Lucie: Dobře, pojďme se ponořit hlouběji. Jaké je hlavní téma a jaké jsou klíčové motivy?

Filip: Hlavním tématem je, jak už jsme naznačili, vztah mezi mužem a ženou a jejich naprosto odlišné pohledy na svět. Dále je to dospívání a život obyčejných lidí v konkrétní době.

Lucie: A ty motivy? Co se tam opakuje?

Filip: Šabach sleduje své hrdiny od dětství až do dospělosti. Takže klíčovým motivem je ten časový vývoj. Dále je to absurdita každodenních situací, černý humor a takové to lidské uvažování, které je často nelogické, ale strašně vtipné.

Lucie: Třeba jako hádka o výšku medvěda kodiaka.

Filip: Přesně! To je dokonalý příklad. A co se týče časoprostoru, děj je zasazen do doby totality, do socialismu. Ale čas není nikdy přesně určený, což tomu dodává takovou obecnější platnost.

Lucie: A místo? Děj se přece odehrává na různých místech, ne?

Filip: Ano, každá povídka má jiné prostředí. Jednou jsme v hospodě, pak na rodinném statku, pak v malém městě nebo přímo v Praze. Ta různorodost míst ukazuje, že tyhle lidské problémy a vztahy jsou univerzální, ať jste kdekoli.

Lucie: Kniha je složená ze tří povídek, že? Jak to celé drží pohromadě?

Filip: Přesně. Jsou to tři povídky: „Sázka“, „Bellevue“ a „Voda se šťávou“. Kompoziční výstavba je chronologická, takže děj v rámci jednotlivých povídek postupuje v čase, sledujeme vývoj postav.

Lucie: A co se týče literárního zařazení? To je u maturity taky důležitá otázka. Literární druh, žánr…

Filip: Je to úplně přímočaré. Literární forma je próza. Literární druh je epika, protože se tu vypráví příběh. A literární žánr jsou povídky. Jednoduché jako facka.

Lucie: To se bude dobře pamatovat. Takže epická próza, žánr povídka. A jak je to s vypravěčem? Kdo nám ty příběhy vlastně vypráví?

Filip: Tady je to zajímavé, protože se to střídá. V povídkách „Sázka“ a „Voda se šťávou“ máme ich-formu, tedy vyprávění v první osobě. Vypravěčem je muž, pravděpodobně autorovo alter ego.

Lucie: A ta prostřední povídka, „Bellevue“?

Filip: Ta je vyprávěná v er-formě, tedy ve třetí osobě. To autorovi umožňuje nahlédnout do hlav více postav a ukázat situaci z různých úhlů pohledu, nejen z toho mužského.

Lucie: To je chytré. Zvlášť v knize o rozdílech mezi pohlavími. V povídce „Voda se šťávou“ jsou navíc takové krátké poznámky od Anny, že? To mi přišlo super.

Filip: Ano! To je skvělý prvek. Hlavní vyprávění vede Petr, ale jeho žena Anna do toho občas vstoupí krátkou poznámkou a uvede věci „na pravou míru“ ze svého pohledu. To krásně ilustruje tu hlavní myšlenku – každý má svou vlastní pravdu.

Lucie: Pojďme se podívat na postavy. Jsou to takoví normální lidé, žádní velcí hrdinové.

Filip: A to je na tom to nejlepší. Máme tu Petra, který dospívá, bouří se proti otci a snaží se pochopit ženy. Jeho otec je voják z povolání, „zelený mozek“, který se snaží vnést do rodiny řád, ale moc se mu to nedaří.

Lucie: A pak je tu matka, která to všechno tak nějak tiše a s nadhledem toleruje. A bratr, takový ten typický flákač a „mánička“.

Filip: Přesně. A samozřejmě Andulka, později Anna. Krásná holka, která si je vědoma své moci nad muži, ale zároveň hledá toho pravého. Ty postavy jsou tak skvěle napsané, že máš pocit, že je znáš ze sousedství.

Lucie: To jo. A jazyk, kterým mluví, tomu hodně pomáhá. Není to žádná spisovná nuda.

Filip: Vůbec ne. Šabach mistrně střídá různé vrstvy jazyka. Máme tam spisovnou češtinu, hovorovou češtinu, nespisovná slova jako „slavnej“, a dokonce i nářečí, třeba „okurek“ nebo „korbenátek“.

Lucie: Tím pádem to působí neuvěřitelně autenticky. A co nějaké další jazykové prostředky, které bychom měli zmínit?

Filip: Určitě. Používá ustálená slovní spojení jako „čestné místo“ nebo „stoický klid“. Objevují se řečnické otázky. A co je naprosto klíčové, je ironie. Celá kniha je protkaná ironií.

Lucie: Třeba když otec sepisuje ten „slavnej jídelní lístek“ a bere to smrtelně vážně, ale pro čtenáře je to k popukání.

Filip: Přesně tak. To je ironie v praxi. A taky používá nedořečenost nebo expresivní slova jako „odšourol“. Všechno to přispívá k tomu, že ten text žije.

Lucie: Dobře, a teď to, na co se všichni těší. Pelíšky! Většina lidí zná ty hlášky právě z filmu. Jak moc je film věrný knize?

Filip: To je skvělá otázka. Film Pelíšky, který režíroval Jan Hřebejk v roce 1999, je geniální adaptace, ale není to přímý přepis knihy. Scenárista Petr Jarchovský si vzal mnoho motivů právě z knihy „Hovno hoří“.

Lucie: Takže které scény pocházejí odtud? Vím, že jich je spousta.

Filip: Je jich hodně. Například celý spor o výšku medvěda kodiaka. Pak to legendární slovo „prčat“. Vyvěšený jídelníček. Rozpuštěné plastové lžičky z NDR. A samozřejmě nerozbitné skleničky, které nakonec rozbitné jsou.

Lucie: To jsou všechno ikonické momenty! Je neuvěřitelné, že jsou všechny z jedné knihy. Takže Pelíšky jsou v podstatě takový „best of“ Šabach?

Filip: Dá se to tak říct. A co je zajímavé, některé motivy se objevily i v jiných Hřebejkových filmech. Třeba ta historka o vymyšlené průtrži mračen, aby dostali peníze od pojišťovny, ta je ve filmu Pupendo.

Lucie: Aha! A scéna, kdy se otec koupe se svou dospívající dcerou, ta je zase ve filmu Občanský průkaz, že?

Filip: Přesně tak. Šabachovy povídky byly pro Hřebejka a Jarchovského obrovskou studnicí inspirace. Dokázali ten jeho jedinečný humor a atmosféru dokonale přenést na plátno.

Lucie: A když bychom měli najít nějaké tematicky podobné dílo, co bys doporučil? Třeba od jiného autora.

Filip: No, ono to svádí zůstat u Šabacha. Třeba jeho pozdější kniha „Občanský průkaz“ je velmi podobná. Opět sledujeme hlavního hrdinu a jeho životní cestu na pozadí doby.

Lucie: To dává smysl. Jeho styl je prostě nezaměnitelný. Takže, Filipe, když to celé shrneme pro naše posluchače-studenty. Co je ten nejdůležitější vzkaz, který si z „Hovno hoří“ a z naší dnešní analýzy odnést?

Filip: Že literatura nemusí být jen o velkých historických událostech a tragických hrdinech. Že největší dramata a největší komedie se odehrávají v obyčejných životech, v kuchyních a hospodách. A že i otázka, jestli hovno hoří, může být vlastně hlubokou filozofickou otázkou o podstatě světa.

Lucie: A že muži a ženy jsou z jiných planet, ale nějakým zázrakem to spolu občas zvládnou. Děkuju moc, Filipe, to bylo naprosto vyčerpávající a myslím, že teď už u maturity nikdo nezaváhá.

Filip: Přesně. A abychom Šabacha a jeho humor plně pochopili, musíme se podívat i na jeho život. Není to totiž autor, který by seděl ve věži ze slonoviny.

Lucie: To rozhodně ne. On si prošel spoustou docela normálních zaměstnání, než se stal spisovatelem na volné noze, že?

Filip: Přesně tak. Vystudoval sice teorii kultury, ale pak pracoval jako noční hlídač v Národní galerii, metodik v kulturním domě… To všechno mu dalo obrovský vhled do běžného života.

Lucie: Dokážu si představit, kolik příběhů musel vyslechnout jako noční hlídač. To je skoro zlatý důl pro spisovatele.

Filip: Určitě. A tenhle pohled „obyčejného člověka“ je vidět v celém jeho díle. Není to jen Hovno hoří. Spousta studentů bude znát třeba Občanský průkaz.

Lucie: Jasně, příběh o dospívání za normalizace a o partě kluků, co se snaží systém nějak obejít.

Filip: Přesně. Nebo jeho povídky, které inspirovaly film Babičky. Tam je úžasný motiv dvou babiček, jedné komunistky a druhé demokratky, které spolu musí žít.

Lucie: To zní jako absolutní Šabach. Vzít vážné politické téma a ukázat ho na absurdní rodinné situaci.

Filip: Přesně to je ono. A proto je tak důležité ho číst. Ukazuje velké dějiny skrze malé, osobní příběhy. To je jeho největší síla.

Lucie: Skvělé shrnutí. Teď když známe autora i kontext jeho děl, pojďme se vrhnout na samotný jazyk a styl.

Filip: Jasně, ale je důležité si uvědomit, že Šabach nepsal ve vakuu. Byl součástí neuvěřitelně živé a pestré scény po revoluci. A právě to dělá tu dobu tak zajímavou.

Lucie: Kdo byli jeho největší... řekněme souputníci? Nebo i konkurenti na literárním poli?

Filip: No, když se řekne devadesátky a česká próza, každému hned naskočí jedno jméno. Michal Viewegh.

Lucie: Toho nejde nezmínit! Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu... Jeho knížky byly tehdy naprosto všude.

Filip: Přesně. On je takový zajímavý protipól Šabacha. Zatímco Šabach je hospodský vypravěč drobných absurdit, Viewegh je mistr čtivého, dobře vystavěného příběhu. Je to komerčně nejúspěšnější autor té doby, bez debaty.

Lucie: V čem byl jeho recept na úspěch? Že psal tak srozumitelně pro široké publikum?

Filip: V podstatě ano. Vystudoval sice češtinu a pedagogiku na Karlovce a získal Cenu Jiřího Ortena, ale jeho síla je v tom, že dokáže namíchat humor, romantiku a společenskou kritiku do jednoho fungujícího koktejlu. A lidem to prostě chutnalo.

Lucie: Dobře, takže máme Šabacha a Viewegha jako dva velké mužské hlasy. A co autorky? Kdo výrazně promluvil do literatury z ženské perspektivy?

Filip: Tady musím zmínit dvě naprosto odlišné, ale obě fascinující osobnosti. Tou první je Květa Legátová.

Lucie: To jméno znám... Želary, je to tak? Nádherná kniha.

Filip: Přesně. A tady je na tom to neuvěřitelné — ona se proslavila až po osmdesátce! Celý život byla učitelkou, psala pod pseudonymem Věra Hofmanová... a pak vydala povídky Želary a román Jozova Hanule a byl z toho obrovský hit. Dokonce za to získala Státní cenu za literaturu.

Lucie: Wow, to je neuvěřitelný příběh. Takový pozdní objev talentu, to se jen tak nevidí.

Filip: Je to důkaz, že na velkou literaturu není nikdy pozdě. A její styl je úplně jiný než u Šabacha — drsný, baladický, z prostředí Beskyd. Je to hluboká sonda do lidských vztahů v mezních situacích.

Lucie: A ta druhá autorka, kterou jsi chtěl zmínit?

Filip: Petra Hůlová! To je zase úplně jiný vesmír. Je o několik generací mladší a její texty jsou mnohem víc experimentální a provokativní.

Lucie: Pamatuju si ten rozruch kolem její prvotiny Paměť mojí babičce, která se odehrávala v Mongolsku. To bylo něco úplně nového.

Filip: Ano! Ona vystudovala mongolistiku, což se jí samozřejmě propsalo do psaní. Nebojí se kontroverzních témat, neotřelých forem... Její kniha Umělohmotný třípokoj je celá vyprávěná z pohledu prostitutky. To je prostě síla.

Lucie: Takže tu máme opravdu široké spektrum. Od hospodských historek přes bestsellery až po drsné balady a syrové experimenty. Kdo další by neměl zapadnout?

Filip: Určitě bychom neměli zapomenout na jména jako Jáchym Topol a jeho román Sestra, to byl naprostý kult devadesátých let. Nebo Jaroslav Rudiš, který skvěle zachycuje takový ten středoevropský neklid a pocity své generace.

Lucie: A co třeba autoři, kteří zachytili nějaký specifický fenomén doby? Vzpomínám si na knížku Vekslák.

Filip: Výborná poznámka! To je Pavel Frýdort, který psal pod pseudonymem Pavel Hříšný. Vekslák je syrová zpráva o světě nelegálního obchodu s valutami za socialismu. To je zase úplně jiná poloha literatury — skoro až dokumentární, reportážní.

Lucie: Fascinující. Člověk si uvědomí, jak je ta scéna bohatá, když se na ni podíváme zblízka. Není to jen pár jmen, která známe z povinné četby.

Filip: Přesně o to jde. Česká literatura po roce 89 explodovala do tisíce různých směrů. A každý z těch autorů, které jsme zmínili, nabízí úplně jiný pohled na naši realitu.

Lucie: Perfektní přehled, Filipe, díky. Teď když jsme si zmapovali český rybníček, pojďme se podívat za hranice. Jak si Šabach a jeho čeští současníci stáli ve srovnání se světovou scénou?

Filip: Výborná otázka. Zatímco u nás se po revoluci hledala nová témata, světová scéna už naplno žila postmodernou. Byli jsme trochu v časovém skluzu.

Lucie: Takže jsme doháněli vlak, který už byl dávno v pohybu?

Filip: Přesně tak! Ve Francii už provokoval Michel Houellebecq, v Británii Ian McEwan zkoumal morálku v *Pokání* a v Německu třeba Bernhard Schlink v *Předčítači* otevíral rány minulosti.

Lucie: A existuje nějaká kniha, která tu dobu definovala a ovlivnila úplně všechny?

Filip: Jednoznačně. Umberto Eco a jeho *Jméno růže*. To je dokonalý příklad postmoderního románu — je to historická detektivka, filozofický traktát a hra se čtenářem v jednom balení. Tenhle styl ovlivnil celý svět.

Lucie: Klíčové tedy je, že se česká literatura po roce 89 konečně mohla plně zapojit do téhle globální konverzace. Přestala být izolovaná.

Filip: Přesně tak. To je to nejdůležitější. Bylo mi potěšením, Lucie.

Lucie: Mně také, Filipe, moc děkuji za skvělý přehled. A děkujeme i vám, že jste poslouchali. Těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu!