Podcast na Osobnost a role pedagoga

Kapitoly

Kdo je vlastně pedagog?

Co dělá dobrého učitele?

Čtyři typy osobností

Sangvinik a cholerik v akci

Klidná síla flegmatika a melancholika

Co je tedy nejdůležitější?

Učitelé: Dva základní tábory

Čtyři odstíny pedagogiky

Styl velení: Jak učitel řídí třídu

Dominance versus spolupráce

A co my, studenti?

Nenaučitelné vlastnosti

Tři pilíře vzdělání učitele

Dovednosti a osobnost

Nutná teorie

Pět klíčových podmínek

Shrnutí a závěr

Přepis

Filip: Zkus si teď na chvíli vzpomenout na jednoho jediného učitele ze základky nebo ze střední. Na někoho, kdo ti fakt utkvěl v paměti. Máš? A teď upřímně – pamatuješ si ho kvůli nějaké konkrétní rovnici, nebo spíš kvůli tomu, jaký byl jako člověk? Jak dokázal třídu rozesmát, nebo tě naopak postavit do latě?

Adéla: Přesně o tomhle to dneska bude. O osobnosti učitele. Protože právě ta rozhoduje o tom, jestli si z hodiny odneseš jen zápisky, nebo i něco víc. Posloucháte Studyfi Podcast.

Filip: Adélo, začněme od Adama. Kdo to vlastně je „pedagog“? Zní to hrozně formálně. Většina z nás si představí učitele za katedrou.

Adéla: Jasně, ale je to mnohem širší pojem. Původní řecké slovo „paidagogos“ znamenalo někoho, kdo vede dítě. Dnes je pedagogem v podstatě každý, kdo soustavně a odborně někoho vzdělává a vychovává. Může to být trenér, lektor v kurzu, vedoucí kroužku, ale i rodič.

Filip: Takže i moje máma, když mě učila zavazovat tkaničky, byla vlastně pedagog?

Adéla: V podstatě ano, byla tvůj první a nejdůležitější pedagog! Ale postupně, jak jsou požadavky společnosti složitější, přebírá tuhle roli profesionál – učitel. Jeho úkolem je rozvíjet tě po všech stránkách: rozumově, citově, tělesně…

Filip: A tahle role se asi v čase mění, ne? Dřív byl učitel chodící encyklopedie. Dneska máme Google.

Adéla: Přesně tak! Dnes už učitel není hlavní zdroj informací. Jeho role se posunula. Místo toho, aby ti jen předával vědomosti, by tě měl spíš inspirovat, motivovat zevnitř. Měl by v tobě probudit touhu se učit sám. V podstatě tě vede k sebevýchově.

Filip: Takže je to spíš takový průvodce nebo kouč? Ukazuje směr, ale šlapat musíme sami.

Adéla: Přesně. A existuje dokonce celý vědní obor, který se osobností učitele zabývá. Jmenuje se pedeutologie. Zkoumá, jaké vlastnosti a dovednosti by měl učitel mít, aby byl ve své práci co nejlepší.

Filip: Dobře, takže nestačí mít jen diplom a odříkat látku. Jaké jsou tedy ty klíčové požadavky na osobnost pedagoga?

Adéla: Jsou to v zásadě čtyři pilíře. Za prvé, jeho hodnotová orientace. Musí to být člověk s demokratickými, humanistickými ideály. Jinak těžko může vychovávat k těmto hodnotám i ostatní.

Filip: To dává smysl. Za druhé?

Adéla: Za druhé je to samozřejmě vzdělání, a to nejen odborné, ale i všeobecné. Měl by mít přehled o tom, co se děje ve světě, aby dokázal reagovat na zvídavé otázky žáků a propojovat látku s realitou.

Filip: Což musí být s dnešním tempem informací docela výzva. A třetí pilíř?

Adéla: Třetí jsou sociální předpoklady. Schopnost komunikovat, organizovat, vést kolektiv. A v neposlední řadě, za čtvrté, jsou to jeho osobnostní rysy a charakter. A tady se dostáváme k jádru věci. Můžeš mít sebelepší vzdělání, ale pokud ti chybí určité vlastnosti, dobrý učitel z tebe prostě nebude.

Filip: Jaké vlastnosti to třeba jsou? Co odlišuje toho průměrného od toho skvělého?

Adéla: Tak třeba empatie. Schopnost vcítit se do žáka, podívat se na svět jeho očima. Pak taky diagnostické schopnosti – umět odhadnout, co třída potřebuje, kde má kdo slabiny. A samozřejmě autorita.

Filip: U autority se zastavme. Spousta lidí si představí někoho, kdo křičí a dává pětky.

Adéla: To je ta vynucená autorita, která moc nefunguje. Mluvíme o přirozené autoritě. Ta vychází z učitelových znalostí, charakteru a spravedlivého přístupu. Žáci ho pak respektují ne proto, že musí, ale proto, že chtějí.

Filip: Dobře, takže kombinace vzdělání, charakteru a sociálních dovedností. Ale lidi jsou různí. Existuje nějaká typologie, která by nám pomohla pochopit, jak různé osobnosti fungují v roli učitele?

Adéla: Určitě. Klasické a velmi srozumitelné je dělení podle temperamentu na sangvinika, cholerika, flegmatika a melancholika. Každý z těchto typů má své silné i slabé stránky pro učitelskou profesi.

Filip: Super, to zní jako něco, v čem se můžeme snadno zorientovat. Pojďme si je probrat. Kdo je první na řadě?

Adéla: Začněme sangvinikem. To je ten společenský, optimistický a výřečný typ. Jeho největší zbraní je nadšení. Dokáže pro svůj předmět strhnout celou třídu.

Filip: To zní jako ideální učitel. Má to nějaký háček?

Adéla: Má. Někdy mu chybí důslednost. Je tak trochu roztěkaný a může mít problém udržet si patřičný pedagogický přístup. Prostě je s ním spíš sranda než systematická práce. Ale studenti ho většinou milují.

Filip: Rozumím. Takový ten cool učitel, se kterým se dá bavit, ale u zkoušek pak člověk zjistí, že vlastně nic neumí.

Adéla: Něco v tom smyslu. Jeho pravým opakem je cholerik. Ten je přísný, má vyhraněné názory, je energický a aktivní. Všechno má jasný řád.

Filip: Toho si pamatuju taky. Toho jsme se většinou trochu báli.

Adéla: Přesně. Jeho výhodou je, že je schopen žáky nadchnout pro věc, ale jinak. Jeho nadšení je spíš intenzivní a cílevědomé. Vyžaduje výsledky a má jasno v tom, co chce. Problém ale nastává, když…

Filip: …vybouchne?

Adéla: Přesně. Cholerik může být náladový, panovačný a výbušný. Jeho autorita pak může rychle klesnout, protože žáci vidí, že se neovládá. Jeden den je skvělý, druhý den na všechny křičí. Ta nevyrovnanost je jeho největší slabina.

Filip: Takže máme společenského sangvinika a přísného cholerika. Kdo nám zbývá?

Adéla: Klidná dvojice – flegmatik a melancholik.

Filip: Flegmatik. Toho si představuju jako učitele, kterého absolutně nic nerozhodí. Ani hořící papír v koši.

Adéla: To je dost přesné. Flegmatik je klidný, rozvážný, spolehlivý a vytrvalý. Skvěle zvládá administrativu a je mistrem v řešení konfliktů, protože ke všemu přistupuje s chladnou hlavou. Je to takový tichý přístav ve školní bouři.

Filip: To zní fajn. V čem je tedy problém? Proč nemůžou být všichni učitelé flegmatici?

Adéla: Protože jeho klid se může snadno přehoupnout v lhostejnost nebo až lenost. Brání se změnám, nerad zkouší nové věci a jeho projev může být monotónní. Prostě málo podněcuje žáky k nějaké tvůrčí práci. Pro někoho to může být až uspávající.

Filip: Chápu. A poslední je melancholik. Ten název nezní moc optimisticky.

Adéla: Melancholik je velmi citlivý a vnímavý. Dokáže se hluboce vcítit do žáků, rozumí jejich problémům. Je pečlivý, svědomitý a má smysl pro detail. Ale…

Filip: Vždycky je tam nějaké „ale“.

Adéla: Vždycky. Jeho přecitlivělost je i jeho slabinou. Je málo odvážný k ráznějším opatřením, snadno se unaví a může si brát věci příliš osobně. Kritika ho může úplně položit.

Filip: Takže když to shrneme, žádný typ není dokonalý. Každý má své pro a proti. Co je tedy ten klíčový poznatek? Že by ideální učitel měl být mix všech čtyř?

Adéla: Přesně! Ideální pedagog si bere to nejlepší z každého typu. Měl by mít nadšení sangvinika, cílevědomost cholerika, klid flegmatika a citlivost melancholika. Ale to je samozřejmě ideál.

Filip: Který v reálu asi neexistuje.

Adéla: Nejspíš ne. Ale to nejdůležitější je, aby si učitel byl vědom svých silných a slabých stránek a pracoval na nich. A aby jeho hlavním cílem byl vždycky rozvoj žáka. Ten dobrý učitel, na kterého si po letech vzpomeneš, je ten, který v tobě zanechal pozitivní stopu. Ten, kdo tě něco naučil nejen o svém předmětu, ale i o životě.

Filip: Takže to není o temperamentu, ale o přístupu. O tom, jestli je inspirativní, umí poradit a v případě potřeby podat pomocnou ruku.

Adéla: Přesně tak. To je to, co dělá učitele nezapomenutelným. Ne to, jaký je typ, ale jaká je osobnost.

Filip: Když mluvíš o osobnosti, Adélo, napadá mě, jestli existují nějaké... no, řekněme 'škatulky' pro učitele? Nějaké typologie, které by nám pomohly je lépe pochopit?

Adéla: Škatulky! To je hezké slovo. Ale ano, existují. Jedno ze základních dělení, které zavedl Christian Caselman, rozlišuje dva hlavní typy. Logotropa a paidotropa.

Filip: Logo... a paido... co? To zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera.

Adéla: Skoro. Je to jednodušší, než to zní. Představ si to takhle. Logotrop je učitel zaměřený na obor – na to svoje učivo. Jeho cílem je vzbudit v tobě lásku k matematice, chemii nebo literatuře. Chce ti předat co nejvíc ze svého předmětu.

Filip: Takže to je ten typický nadšenec, co miluje svůj předmět a chce, abychom ho milovali taky.

Adéla: Přesně tak. A pak je tu paidotrop. Toho zajímají víc žáci než samotný obor. Snaží se ti porozumět, pomoct ti s osobním rozvojem, je víc zaměřený na tebe jako na člověka.

Filip: Aha, takže jeden se soustředí na 'co' se učí a druhý na 'kdo' se učí. To dává smysl.

Adéla: Přesně. Není to tak, že by jeden byl lepší než druhý. Ideál je samozřejmě někde uprostřed. Ale tahle orientace – na učivo, nebo na žáka – je klíčové kritérium.

Filip: A dělí se tyhle dva typy ještě nějak dál? Protože si umím představit různé druhy těch nadšenců do předmětu.

Adéla: Určitě. Oba hlavní typy mají ještě dva podtypy. U toho logotropa, tedy toho zaměřeného na obor, rozlišujeme filozoficky a odborně-vědecky orientovaného.

Filip: Dobře, pomalu na mě. Filozoficky orientovaný?

Adéla: To je učitel, který si vypracoval nějaký svůj světový názor a chce ho předat dál. Všechno interpretuje skrze svou filozofii. Když jsi na stejné vlně, může tě neuvěřitelně ovlivnit. Ale moc nerespektuje názory studentů, které do jeho pohledu na svět nezapadají.

Filip: Chápu. A ten druhý logotrop? Ten odborně-vědecký?

Adéla: Ten je častější. To je ten expert. Od dětství ho zajímá jeho obor, ví o něm první poslední a všechno mu přijde důležité. Umí skvěle a srozumitelně vyložit látku a nadchnout pro ni. Ale…

Filip: Vždycky je nějaké 'ale'. Co je to jeho 'ale'?

Adéla: Často nevidí individualitu žáků. Jede si svůj předmět a moc nevnímá, jestli Péťa potřebuje jiný přístup než Anička. Vzdělávací vliv má obrovský, ale ten výchovný už menší.

Filip: Rozumím. A co ti paidotropové, ti zaměření na žáka?

Adéla: Tam máme individuálně psychologicky a všeobecně psychologicky orientovaného. Ten individuální, to je takový ten rodičovský typ. Chápe tě, důvěřuje ti, snaží se tě vychovávat. Má skvělý cit třeba pro práci s dětmi s nějakým znevýhodněním.

Filip: A ten poslední? Všeobecně psychologický?

Adéla: Ten chce formovat osobnost žáků, ale v obecnější rovině. Jde mu o rozvoj myšlení, cvičení paměti, o obecné dovednosti. A pozor, z požadavků nesleví. Je to často přísný, ale spravedlivý typ, který tě chce posunout dál jako člověka.

Filip: S tím souvisí i styl, jakým učitel vede hodinu, ne? Jestli je spíš diktátor, nebo parťák.

Adéla: Určitě. To úzce navazuje. Nejčastěji se mluví o třech stylech: autoritativní, demokratický a liberální.

Filip: Autoritativní, to zní… přísně.

Adéla: A taky je. To je učitel, který žákům nevěří a oni se ho bojí. Vše řídí do detailu, hodně rozkazuje a trestá. Je to jednosměrná komunikace – on mluví, ty posloucháš. Žák je pasivní příjemce informací.

Filip: Takový ten učitel, před jehož hodinou si všichni opakují látku na chodbě a doufají, že si jich nevšimne.

Adéla: Přesně ten. Vztah je tam postavený na nedůvěře a často vede ke konfliktům. Žáci se učí, protože musí, ne protože chtějí.

Filip: Pak je ten demokratický. To bude asi ten ideál, co?

Adéla: Podle žáků většinou ano. Je založený na spolupráci. Učitel je tvořivý, zajímá se o jednotlivce, podporuje diskuzi a vlastní názory. Žák je pro něj partner. Snaží se odhalit tvůj potenciál a ocenit snahu, nejen výsledek na písemce.

Filip: To zní fajn. V takové třídě je asi i lepší atmosféra.

Adéla: Rozhodně. A pak máme třetí styl – liberální.

Filip: To zní jako opak autoritativního. Naprostá volnost?

Adéla: V podstatě ano. A není to dobře. Liberální učitel žáky nevede, nemá autoritu, klade minimální požadavky. V hodině vládne chaos, který často řídí nejsilnější jedinci ve třídě. Takový učitel možná působí na první pohled jako 'pohodář', ale ve výsledku žáky nic nenaučí a oni ho později za to odsoudí.

Filip: Existují i nějaké další typologie? Kromě těch, co jsi zmínila.

Adéla: Jasně, je jich celá řada. Třeba Andersenova typologie rozlišuje učitele na dominativní a integrativní.

Filip: To mi zní trochu podobně jako to předchozí dělení.

Adéla: Je v tom velký překryv. Dominativní typ se vyskytuje u nejistých učitelů. Nesnaží se pochopit žáky a prostě jim vnutí svou vůli. Zajímavé je, že se to prý častěji projevuje ve vztahu učitelů k žákům stejného pohlaví.

Filip: Vážně? To je zajímavý postřeh. A ten druhý typ?

Adéla: Integrativní učitel je vyrovnaný, má dostatečnou sebedůvěru. Přistupuje k žákům demokraticky, respektuje je jako individuality a snaží se s nimi spolupracovat.

Filip: Takže zase jde o to, jestli učitel přistupuje k žákům jako k podřízeným, nebo jako k partnerům.

Adéla: Přesně tak. To je ten základní rozdíl, který se prolíná většinou těch typologií. Jde o míru důvěry a respektu.

Filip: Pořád se bavíme o učitelích. Ale co my, studenti? My jsme taky různí. Jak by měl učitel přistupovat třeba k někomu, kdo je spíš tichý a přemýšlivý, a k někomu, kdo je naopak středem pozornosti?

Adéla: To je skvělá otázka! Právě porozumění temperamentu studentů je klíčové. Vezměme si základní dělení na extroverty a introverty. Extrovert potřebuje komunikovat, sdílet zážitky, být ve společnosti. Potřebuje stálou zpětnou vazbu.

Filip: Takže to je ten, co odpovídá dřív, než je vyvolaný?

Adéla: Ano, přesně ten. A potřebuje to. Když ho učitel usadí, vlastně ho dusí. Pro něj je ideální práce ve skupinách, diskuze, interakce.

Filip: A introvert?

Adéla: Introvert komunikuje víc sám se sebou, uvnitř. Potřebuje čas na přemýšlení. Nemá potřebu hned každý nápad sdílet s ostatními. Učitelé je často mylně nutí, aby se 'víc zapojili'.

Filip: Což je pro ně asi dost stresující.

Adéla: Přesně. Potřebují svůj prostor, a to i fyzický. Někdy si chtějí sednout sami a je v pořádku jim to umožnit. Potřebují čas na rozmyšlenou, než odpoví. A když jim ho dáš, často přijdou s velmi hlubokými myšlenkami.

Filip: Takže klíčem je respektovat tyhle odlišnosti a ne se snažit všechny nacpat do jedné šablony 'ideálního žáka'.

Adéla: To jsi řekl naprosto přesně. Dobrý učitel, ať už je logotrop nebo paidotrop, tohle chápe a umí s tím pracovat.

Filip: Mluvili jsme o typech a stylech. Ale jsou nějaké vlastnosti, které by měl mít každý dobrý učitel, bez ohledu na typologii?

Adéla: Určitě. Často se mluví o pedagogickém talentu, což je taková ta schopnost přirozeně zaujmout, vysvětlovat… Ale to je něco, co buď máš, nebo nemáš. Důležitější jsou vlastnosti, na kterých se dá pracovat.

Filip: A které to jsou?

Adéla: Například pedagogický takt. To je něco jako cit pro situaci. Schopnost řešit problémy s vnitřní logikou, spravedlivě, bez toho, abys někoho ponížil. Taktní učitel nepoukazuje na vady žáků před celou třídou.

Filip: To se asi nedá naučit z knížek, že?

Adéla: Nedá. Dá se to jen formovat zkušenostmi. Pak je tu pedagogický optimismus – pevné přesvědčení, že tvoje práce má smysl a že každého žáka můžeš někam posunout. Bez toho by to asi dělat nešlo.

Filip: To chápu. Asi by rychle vyhořel.

Adéla: Přesně. A samozřejmě spravedlnost. To je naprostý základ. Přistupovat ke všem stejně a nenechat přestupky bez povšimnutí. A nakonec, možná to nejdůležitější – sebereflexe.

Filip: Schopnost podívat se sám na sebe a říct si: 'Tohle jsem udělal dobře, a tohle příště musím udělat jinak.'

Adéla: Ano. Schopnost neustále přemýšlet o své práci a učit se z vlastních chyb i úspěchů. To odlišuje dobrého učitele od toho průměrného.

Filip: To je spousta vlastností a typů… Člověk by řekl, že být učitelem je vlastně docela věda.

Adéla: Je to věda i umění zároveň. A o tom, jak se tohle všechno projevuje v té každodenní praxi, třeba v komunikaci, si můžeme popovídat zase příště.

Filip: Minule jsi naznačila, že si povíme víc o té každodenní praxi. Takže, jaké jsou ty klíčové pedagogické kompetence? Kde vůbec začít?

Adéla: Skvělá otázka. Začíná to u samotného vzdělání učitele. A teď nemyslím jen to, že matikář umí matiku.

Filip: To by asi bylo fajn, kdyby uměl. Ale chápu, myslíš něco víc.

Adéla: Přesně tak. Jsou tu tři hlavní pilíře. Zaprvé, hluboké všeobecné vzdělání. Učitel by měl mít rozhled – ve filozofii, politice, kultuře...

Filip: Proč je to tak důležité? Nestačí, když je expert na svůj předmět?

Adéla: Právě že ne. Vzniká pak takový pedagogický paradox. Jednostranně zaměřený učitel se snaží vychovat všestranné žáky. A to prostě nejde.

Filip: Takže fyzikář, co neví, kdo byl Karel Čapek, má problém?

Adéla: Přesně tak. Druhý pilíř je samozřejmě ta odbornost v jeho předmětu. A třetí, a ten je klíčový, je hluboké pedagogické vzdělání.

Filip: Co si pod tím mám představit? To jsou ty věci jako pedagogická psychologie a didaktika?

Adéla: Ano. Musí vědět, jak učit. Jak definovat cíle, jak volit metody, jak látku vůbec podat, aby ji žáci pochopili.

Filip: Dobře, takže máme vzdělaného učitele. Co dál? Co z něj dělá toho skvělého učitele v praxi?

Adéla: Teď přichází na řadu dovednosti a osobnost. Například sociální dovednosti – komunikace, organizace, ale i rétorika.

Filip: Rétorika? Jako aby uměl mluvit jako antický filozof?

Adéla: Spíš aby jeho projev měl kulturu a uměl zaujmout. Ale nejdůležitější jsou osobnostní rysy. Věci jako tvořivost, optimismus, spravedlnost...

Filip: Zmínila jsi taky "pedagogický takt". To zní jako něco, co se těžko učí.

Adéla: To ano. Je to v podstatě schopnost sebeovládání a ukázněnosti v jednání s žáky. Vědět, co říct, kdy to říct a jak to říct.

Filip: A co když se něco nepovede? Učitel je taky jenom člověk.

Adéla: Klíčová je sebereflexe. Schopnost přemýšlet o své práci, poučit se z chyb. To je motor neustálého zlepšování. V podstatě to všechno spojuje dohromady.

Filip: Rozumím. Takže vzdělání, dovednosti a osobnost, to všechno propojené sebereflexí. To je docela balíček... Ale jak se tohle všechno projevuje při řešení konkrétních situací ve třídě? Třeba když má učitel co do činění s problémovým chováním?

Adéla: No a to je skvělé téma na příště. Tam se ukáže, jak se teorie přetavuje v praxi.

Filip: Dobře, Adélo, než se vrhneme na praxi, musíme si asi projít tu... nutnou teorii. Co říká zákon? Existuje nějaký speciální 'zákon o učitelích'?

Adéla: Ale ano, a je to docela důležité. Všechno se točí kolem zákona o pedagogických pracovnících. Ten přesně definuje, kdo vůbec může učit.

Filip: A co tedy říká? Musím mít diplom a čistý trestní rejstřík, že? To je taková klasika.

Adéla: Přesně tak, trefil jsi to. Ale pojďme na to postupně. Zákon stanovuje pět klíčových podmínek.

Filip: Pět podmínek? Jsem zvědavý. Tak jaké to jsou?

Adéla: Tak za prvé, musíš být plně způsobilý k právním úkonům. Za druhé, mít odbornou kvalifikaci – tedy tu správnou školu.

Filip: Rozumím. Škola a... příčetnost. Co dál?

Adéla: Pak bezúhonnost, což je ten čistý trestní rejstřík. A nakonec zdravotní způsobilost. To je základní pětka.

Filip: Dobře, to dává smysl. A kde se tohle propojuje s tím, co jsme řešili minule? Třeba s těmi kompetencemi?

Adéla: Skvělá otázka! Všechny tyhle zákonné požadavky jsou jen základ. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání je pak nadstavba, která popisuje konkrétní osobnostní a pedagogické zajištění v praxi.

Filip: Aha! Takže zákon je 'co musíš mít' a RVP 'jaký bys měl být'. To je skvělé shrnutí. Mockrát ti děkuji, Adélo, za dnešní vhled do světa učitelství.

Adéla: Já taky děkuji za pozvání. Bylo to fajn.

Filip: Pro dnešek je to od nás vše. U slyšení u dalšího dílu Studyfi Podcastu!