Podcast na Osobnost a chování psů

Kapitoly

Záhada psí povahy

Osobnost versus temperament

Od lidí ke psům

Velká pětka a její psí verze

K čemu je to dobré v praxi?

Mění se osobnost s věkem?

Jak se to vlastně měří?

Po stopách Ivana Pavlova

Jak testovat osobnost

Levá nebo pravá tlapka

Psí emoce pod mikroskopem

Pesimista, nebo optimista

Smysl pro spravedlnost

Mýtus o provinilém pohledu

Průkopníci testování

Campbellův test v praxi

Volhardův test a bodování

Co nám testy (ne)řeknou?

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Anna: Představte si tohle – proč se jeden pes při bouřce třese strachy, zatímco druhý klidně spí? Proč jeden miluje aportování a druhý by nejraději celý den prospal?

Petr: Přesně tak. A co když vám řeknu, že za deset minut budete chápat, proč se váš pes chová přesně tak, jak se chová... a že to funguje úplně jinak, než si většina lidí myslí.

Anna: Posloucháte Studyfi Podcast.

Petr: Tak se na to vrhneme. Anno, co si vlastně představíš pod pojmem „osobnost psa“?

Anna: No, asi jestli je přátelský, bojácný, hravý... takové ty základní věci.

Petr: To je skvělý začátek. Vědecky je osobnost definovaná jako základní tendence chování, která je u každého jedince jiná, ale pro něj samotného poměrně stálá. A co je klíčové, ovlivňuje jeho chování v nejrůznějších situacích.

Anna: Takže to není jen nálada, ale něco hlubšího?

Petr: Přesně. Je to kombinace genetiky a prostředí. Jak říká psycholog Říčan, je to celek vnitřních dispozic, které určují, jak jedinec reaguje na svět kolem sebe. Je to vlastně takový jeho charakteristický styl.

Anna: Často slyším i slovo temperament. Je to to samé jako osobnost?

Petr: Skvělá otázka, protože vědci se o tomhle přou dodnes a často tyhle termíny zaměňují. Ale existuje jeden hlavní rozdíl.

Anna: A to je?

Petr: Temperament se bere jako něco, co je silně vrozené, vysoce dědičné. Představ si to jako takový základní stavební kámen.

Anna: A osobnost je tedy... dům postavený na těch kamenech?

Petr: Přesně tak! Osobnost je temperament obohacený o všechny zkušenosti, které pes získá, hlavně v kontaktu s lidmi a jinými psy. Takže temperament je spíš hardware a osobnost je software, který se na něm postupně vyvíjí.

Anna: To je super přirovnání! Takže se dá říct, že se pes s určitým temperamentem narodí, ale jeho osobnost se formuje životem?

Petr: Naprosto přesně. A tenhle koncept není nic nového. Už Hippokrates ve starém Řecku dělil lidi na sangviniky, choleriky a další. No a později se tyhle nápady přenesly i do světa zvířat.

Anna: Takže studium osobnosti začalo u lidí?

Petr: Ano, drtivá většina výzkumů byla na lidech. Zájem o zvířata sice začal už ve 30. letech, ale zkoumali se hlavně primáti. Boom ve studiu osobnosti psů nastal až po roce 2005.

Anna: A proč zrovna psi? Proč jsou tak zajímaví?

Petr: Protože jsou pro nás skvělým modelem. Žijí s námi ve stejném prostředí, mají kratší životní cyklus, takže můžeme lépe sledovat změny v čase. Dokonce nám pomáhají studovat lidské psychické poruchy.

Anna: Vážně? Jak?

Petr: Studie ukázaly, že psi, kteří zažili trauma, mají vyšší skóre v bázlivosti a agresivitě – podobně jako lidé s posttraumatickou poruchou. Zkoumají se na nich i modely pro ADHD nebo Alzheimerovu chorobu.

Anna: Páni, to jsem netušila. Takže když zkoumáme osobnost psa, vlastně se dozvídáme něco i o sobě.

Petr: Přesně tak. A jedním z nejpoužívanějších modelů, který jsme si „půjčili“ z lidské psychologie, je takzvaný Big Five model.

Anna: Big Five? To zní jako název nějaké kapely.

Petr: To by nebylo špatné! Ale ve skutečnosti je to pětifaktorový model osobnosti. U lidí popisuje pět základních dimenzí: otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost, extraverzi, přívětivost a neuroticismus.

Anna: A tohle se dá použít i na psy?

Petr: Skoro. Model se musel trochu upravit. U psů se totiž jeden faktor ukázal jako… no, těžko měřitelný.

Anna: Který to byl?

Petr: Svědomitost. Zkuste měřit svědomitost u tvora, který vám s klidným svědomím rozkouše boty, protože se nudí.

Anna: Dobře, to dává smysl. A co ty ostatní čtyři?

Petr: Ty tam najdeme. Extraverze odpovídá energii a hravosti. Přívětivost se projevuje jako náklonnost. Neuroticismus jako emocionální reaktivita – tedy jak moc je pes úzkostlivý nebo labilní. A otevřenost zkušenosti se u psů překládá jako inteligence nebo ochota řešit problémy.

Anna: Dobře, takže umíme popsat psí osobnost. Ale proč je to v praxi důležité? Nestačí prostě vědět, jestli je pes hodný?

Petr: To rozhodně nestačí. Posuzování osobnosti je klíčové třeba při výběru psů pro chov nebo pro práci. Asistenční pes potřebuje úplně jinou povahu než pes záchranářský.

Anna: Jasně, vodicí pes asi nemůže být přehnaně reaktivní na každý podnět.

Petr: Přesně. A co víc, testy osobnosti v útulcích dokážou snížit počet vrácených psů až o 19 procent! Protože pomůžou najít správného psa pro správného majitele.

Anna: Takže to funguje jako taková psí seznamka?

Petr: V podstatě ano! A studie dokonce potvrzují fenomén „Like owner, like dog“. Lidé si podvědomě vybírají psy, kteří se jim podobají nejen vzhledem, ale i osobností.

Anna: Takže extroverti si pořizují energické psy a…?

Petr: A neurotičtější lidé mají častěji neurotičtější psy. Ukazuje se, že právě extraverze a neuroticismus jsou vlastnosti, které mezi psem a majitelem korelují nejčastěji. Když jsou si podobní, majitel je pak spokojenější.

Anna: Zůstává psovi jeho osobnost celý život? Nebo se to mění, jako u lidí?

Petr: Mění se, ale některé rysy jsou stabilnější než jiné. Jedna velká studie na border koliích ukázala, že aktivita prudce klesá mezi štěněcím věkem a dospělostí a pak už jen mírně.

Anna: A co třeba zvědavost?

Petr: Ta se moc neměnila až do středního věku, kolem 3 až 6 let, a pak začala klesat. Naopak schopnost řešit problémy rostla až do středního věku a pak se stabilizovala.

Anna: To je fascinující. Takže pes v pubertě je stejně nesnesitelný jako ten lidský?

Petr: Něco na tom bude! Další studie ukázala, že agresivita vůči jiným zvířatům vrcholí mezi 6. a 8. rokem života. Ale co je zajímavé – bázlivost se s věkem moc neměnila.

Anna: Takže když mám bázlivé štěně, pravděpodobně z toho úplně nevyroste?

Petr: Přesně tak. Meta-analýza 31 studií potvrdila, že osobnost psa je poměrně stálá. Zvláště rysy jako agrese a submisivita, pokud se měří už ve štěněcím věku, bývají celkem spolehlivým ukazatelem.

Anna: Jak takový test osobnosti pro psa vůbec vypadá? To mu dáte vyplnit dotazník? „Na škále od jedné do pěti, jak moc vás stresuje vysavač?“

Petr: Kéž by to bylo tak snadné! Ale ne, používají se hlavně dvě metody. Buď dotazníky, které vyplňuje majitel, nebo takzvané „testovací baterie“.

Anna: Testovací baterie? To zní trochu děsivě.

Petr: Vůbec ne. Jde o sérii standardizovaných situací, ve kterých se sleduje chování psa. Je to nejobjektivnější metoda. Pozoruje se, jak pes reaguje na cizího člověka, nové objekty, hrozbu, hru nebo třeba na samotu.

Anna: Aha, takže ho vystavíte různým podnětům a koukáte, co udělá.

Petr: Přesně. Existují standardizované dotazníky jako C-BARQ, který je jeden z nejpoužívanějších a hodnotí 14 různých znaků, od agrese po trénovatelnost. A pak testy jako švédský DMA nebo BPH, které se používají pro pracovní psy.

Anna: A co je u takového testu nejdůležitější? Aby byl platný?

Petr: Ano, validita a reliabilita. Validita znamená, že test opravdu měří to, co měřit má. Reliabilita zase zaručuje, že když test zopakuje jiný člověk nebo já sám v jiný čas, dostaneme podobné výsledky. Jinak je to k ničemu.

Anna: Zmínil jsi, že tohle všechno má kořeny v historii. Kdo s tím vlastně začal?

Petr: Jeden z úplně prvních byl slavný ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov na začátku 20. století.

Anna: Ten se psy a se slintáním?

Petr: Přesně ten! Ale on nezkoumal jen reflexy. Inspiroval se Hippokratem a rozdělil psy podle vlastností jejich nervového systému na čtyři typy: sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik.

Anna: Ty samé typy jako u lidí?

Petr: Přesně tak. Cholerik byl podle něj silný, ale nevyrovnaný, se sklonem k agresi. Flegmatik zase silný, vyrovnaný, ale pomalý a klidný. A tak dále. Byl to jeden z prvních pokusů o systematickou klasifikaci psích povah.

Anna: Takže ten slib z úvodu, že pochopíme svého psa... znamená to, že si ho teď můžu zařadit do jedné z těchhle škatulek?

Petr: Škatulky jsou zjednodušení, ale ano, je to první krok. Klíčové je pochopit, že osobnost je komplexní soubor vlastností. A když víme, jaké jsou silné a slabé stránky osobnosti našeho psa, můžeme s ním lépe pracovat, trénovat ho a hlavně mu vytvořit spokojený život. A o tom si povíme víc hned v dalším tématu.

Anna: Páni, to je fascinující. Takže když jsi mluvil o silných a slabých stránkách, znamená to, že existují nějaké standardizované testy... něco jako osobnostní test pro psy?

Petr: Přesně tak. Vědci se o to snaží už dlouho. Třeba jedna studie z roku 2014 od Riemerové a jejích kolegů sledovala skoro sto border kolií. Testovali je jako štěňata, jen pár dní stará, a pak znovu v dospělosti.

Anna: A co zjistili? Že cholerik zůstane cholerikem?

Petr: No, ne tak docela. Zkoumali různé věci – jak jsou aktivní, jejich sací reflex, jak moc vokalizují. A ukázalo se, že jediná vlastnost, která byla opravdu konzistentní od štěněte po dospělého psa, byla míra aktivity.

Anna: Jenom aktivita? To je docela málo, ne? Znamená to, že osobnost se prostě nedá předvídat?

Petr: Znamená to, že je to složité a že se osobnost vyvíjí. Ale existují i jiné, možná překvapivé, způsoby, jak se na ni podívat. A jeden z nich je... lateralita.

Anna: Lateralita? To zní jako něco z fyziky. Co to znamená?

Petr: Jednoduše řečeno, jestli pes preferuje používání levé, nebo pravé strany těla. Stejně jako my jsme praváci nebo leváci. A ukazuje se, že to souvisí s tím, jak funguje jejich mozek.

Anna: Počkej, chceš říct, že jestli můj pes podává pravou tlapku raději než levou, něco to o něm vypovídá?

Petr: Přesně tak! Výzkumy ukazují, že psi s vyhraněnou preferencí pravé tlapky – což ovládá levá hemisféra – se lépe vyrovnávají s novými situacemi. Jsou takoví... průzkumníci.

Anna: A co ti leváci?

Petr: Psi, kteří preferují levou tlapku, jsou často emočně reaktivnější. Mají tendenci být trochu citlivější na nové podněty. A teď to nejzajímavější... psi, kteří nemají jasnou preferenci, takzvaní ambilaterální, vykazují v testech nejvyšší míru stresu.

Anna: Wow. Takže je lepší být vyhraněný pravák nebo levák než něco mezi. Jak se to dá zjistit?

Petr: Existují jednoduché testy. Třeba „first-stepping test“, kdy sleduješ, kterou tlapkou pes vykročí jako první třeba na schodech. Nebo takzvaný „Kong test“.

Anna: Ten znám! To je ta hračka, kterou se můj pes snaží zničit, když ji naplním jídlem.

Petr: Přesně ta. Sleduješ, kterou tlapkou si ten Kong přidržuje, když z něj doluje dobrotu. Je to jednoduchý, ale účinný způsob, jak nahlédnout do fungování jeho mozku.

Anna: Dobře, takže chování souvisí s mozkem a preferencí tlapek. Ale co emoce? Můžeme vůbec vědět, co pes doopravdy cítí? Strach a radost asi poznáme, ale co třeba... žárlivost nebo pocit viny?

Petr: To je skvělá otázka a přesně to, o čem se vědci přou. Primární emoce jako strach nebo radost jsou u psů obecně přijímané. Ale ty sekundární, jako pýcha nebo právě vina, vyžadují určitou míru sebeuvědomění, a tam už je to složitější.

Anna: Takže nevíme jistě, jestli se pes cítí provinile, když rozkouše botu?

Petr: Přesně k tomu se dostaneme. Ale nejdřív se podívejme, jak emoce vůbec můžeme měřit. Vědci zkusili něco neuvěřitelného – dali psy do magnetické rezonance, MRI.

Anna: Do tunelu? To si nedokážu představit! Museli být v narkóze, ne?

Petr: Právě že ne, a v tom je ta studie geniální! Psi byli trénovaní, aby v klidu leželi. Vědci jim pak dávali čichat k různým vzorkům pachu. A sledovali, co se děje v jejich mozku, konkrétně v oblasti zvané nucleus caudatus. To je takové centrum pro pozitivní očekávání a odměnu.

Anna: A na co přišli?

Petr: Tohle je na tom to nejlepší. Když psi ucítili pach úplně cizího člověka nebo psa, nic moc se nedělo. Ale když ucítili pach jim známé osoby... ne nutně jejich psovoda, prostě někoho, koho znají... to centrum odměny se v mozku rozzářilo jako vánoční stromeček. Znamená to, že jen samotná vůně známého člověka je pro ně silně pozitivní a odměňující emoce.

Anna: To je nádherný důkaz toho pouta. Takže emoce ovlivňují, jak psi vnímají svět. Je to tak?

Petr: Naprosto. Tomu se říká „cognitive bias“ neboli kognitivní zkreslení. Je to tendence vnímat nejasné situace buď pesimisticky, nebo optimisticky, a to na základě aktuálního emočního stavu.

Anna: Jako když mám špatnou náladu a mám pocit, že se na mě všechno sype?

Petr: Přesně. U psů to funguje podobně. Studie ukázaly, že psi, kteří trpí třeba separační úzkostí, mají tendenci vyhodnocovat nejednoznačné podněty jako negativní. Jsou to prostě pesimisté.

Anna: A dá se to nějak ovlivnit? Třeba tréninkem?

Petr: Určitě. A tady je důležité varování. Výzkum z roku 2021 zjistil, že psi trénovaní averzivními metodami – tedy pomocí trestů, strachu nebo bolesti – vykazují mnohem pesimističtější pohled na svět. Naopak pozitivní trénink podporuje optimistické vnímání.

Anna: To dává smysl. Když je svět nepředvídatelný a občas přijde trest, pes se naučí čekat to nejhorší. A co spravedlnost? Pozná pes, když se k němu chováme fér?

Petr: Ano, pozná. Tomuto jevu se říká „averze k nespravedlnosti“ a dlouho se zkoumal hlavně u primátů. Ale laboratoře jako Clever Dog Lab ve Vídni udělaly slavné experimenty i se psy.

Anna: Jak takový test vypadá?

Petr: Představ si dva psy vedle sebe. Oba umí dát pac. Experimentátor dá povel oběma, ale odměnu dá jenom jednomu. Ten druhý, který pracoval, ale nic nedostal, se na to chvíli dívá... a pak prostě přestane spolupracovat. Odmítne dát pac, odvrátí hlavu. Je vidět, že mu to přijde nespravedlivé.

Anna: To je neuvěřitelné. Takže psi mají vrozený smysl pro fair play?

Petr: Zdá se, že ano. Zajímavé ale je, že i tady hraje roli osobnost. Impulzivnější psi byli ochotni pracovat „zadarmo“ déle, než to vzdali. Ti rozvážnější to vzdali dřív. Pokud vás to zajímá, videa z těchto experimentů jsou snadno dohledatelná na YouTube. Je to opravdu fascinující podívaná.

Anna: Dobře, a teď zpátky k té mé otázce. Ten provinilý pohled. Když přijdu domů a pes roztrhal polštář, a teď se krčí v rohu a kouká na mě těma svýma očima... on přece ví, že udělal něco špatně, ne?

Petr: To je asi největší mýtus psího chování. A vědkyně Alexandra Horowitzová ho v roce 2009 elegantně zbořila.

Anna: Povídej, jak?

Petr: Udělala jednoduchý pokus. Majitel zakázal psovi pamlsek a odešel. Pak se staly dvě věci. Buď pes pamlsek snědl, nebo ho vědec tajně odstranil. Když se majitel vrátil, dostal buď pravdivou, nebo lživou informaci. Takže někdy psovi vynadal, i když nic neudělal, a jindy ho pochválil, i když pamlsek snědl.

Anna: A co ten „guilty look“, ten provinilý pohled?

Petr: Ten se objevil nejčastěji v jediné situaci... když mu majitel vynadal. Bylo úplně jedno, jestli pes něco provedl, nebo ne. Ten pohled nebyl výrazem viny. Byl to projev submisivního chování v reakci na naštvaného majitele. Pes v podstatě říká: „Vidím, že jsi naštvaný, a udělám cokoliv, abych tě uklidnil a vyhnul se konfliktu.“

Anna: Takže on se necítí provinile... on se bojí mé reakce. To úplně mění pohled na věc.

Petr: Přesně tak. Není to o vině, je to o naší reakci. Takže když to shrneme, vidíme, že osobnost psa je komplexní. Máme tu reaktivní jedince, kteří spíše zamrznou a mají vyšší hladinu stresových hormonů. A pak proaktivní, kteří volí spíše útěk nebo boj, jsou odvážnější a fyziologicky reagují jinak.

Anna: Uf, tolik informací. Od testování tlapek přes emoce v magnetické rezonanci až po boření mýtů o vině. Je jasné, že pochopit chování psa je celá věda. Co si z toho všeho máme jako běžní majitelé odnést?

Petr: Skvělá otázka, Anno. Ten nejdůležitější poznatek je, že když rozumíme, jak náš pes vnímá svět, můžeme s ním lépe pracovat. A to nás přivádí k poslednímu, ale možná nejzajímavějšímu tématu... jak tohle všechno odhadnout dopředu.

Anna: Myslíš jako... věštit z křišťálové koule, jaký můj pes bude?

Petr: Skoro. Říká se tomu testování štěňat. Je to snaha předpovědět budoucí povahu a vlohy pejska, když je ještě úplně malý.

Anna: To zní trochu jako přijímačky na vysokou, ale pro štěňata. Funguje to?

Petr: Překvapivě ano, hlavně u pracovních psů. První, kdo to opravdu prokázal, byl Clarence Pfaffenberger už v šedesátých letech. Zaměřil se na štěňata pro výcvik vodicích psů.

Anna: A co zjistil?

Petr: Zjistil, že díky specifickým testům dokázal mnohem lépe vybrat vhodné jedince. Po zavedení jeho testů měli najednou mnohem vyšší procento úspěšnosti psů, kteří výcvik dokončili. Bylo to revoluční.

Anna: Chápu. Takže místo toho, aby cvičili desítky psů a jen pár jich prošlo, mohli si vybrat ty s největším potenciálem hned na začátku.

Petr: Přesně tak. Šetřilo to čas, peníze a hlavně to bylo lepší pro ty psy. Ne každý se na takovou práci hodí.

Anna: Dobře, a jak takový test vypadá? To na ně pouští nějaké strašidelné zvuky?

Petr: To taky, ale základem je sledování přirozených reakcí. Jeden z nejznámějších testů je Campbellův test. Má pět částí a je velmi rychlý, každá trvá jen asi půl minuty.

Anna: Pět částí? Tak schválně... co se testuje?

Petr: Zaprvé sociální atraktivita. Tester si klekne, zatleská a sleduje, jestli štěně přijde, jak rychle, a jestli u toho vrtí ocasem nahoře nebo ho má stažený.

Anna: Takže jestli je to spíš společenský typ, nebo stydlín.

Petr: Přesně. Dále je tu následování. Tester se prostě zvedne a jde pryč. Chce vidět, jestli ho štěně následuje, což ukazuje na ochotu spolupracovat.

Anna: To dává smysl. A co dál?

Petr: Pak jsou tu trochu kontroverznější testy. Třeba test omezení, kdy se štěně opatrně převalí na záda a drží se na hrudníku. Sleduje se, jak moc bojuje, nebo jestli situaci přijme.

Anna: Aha, to je asi test dominance, že?

Petr: Ano, podobně jako další dva – sociální dominance, což je hlazení od hlavy po záda, a elevační dominance, kdy se štěně na chvíli zvedne do vzduchu. V obou případech se sleduje, zda štěně situaci přijímá, nebo se brání.

Anna: Takže Campbell se zaměřuje hlavně na dominanci a submisivitu. Existují i jiné, komplexnější testy?

Petr: Určitě. Další velmi populární je Volhardův test, který má deset částí. Ten se dívá i na citlivost na dotek, zvuk, vizuální podněty nebo třeba ochotu aportovat.

Anna: Deset částí! To už je pořádná zkouška. A jak se to hodnotí? Dostane štěně známku jako ve škole?

Petr: Trochu. Každá reakce se boduje na škále od jedné do šesti. Jednička je obvykle velmi dominantní, asertivní reakce – štěně hned přijde, skáče, kouše. Šestka je naopak úplná absence reakce, strach nebo nezájem.

Anna: Takže když má štěně samé jedničky, není to nutně výhra, co?

Petr: Vůbec ne! Štěně s převahou jedniček může mít sklony k agresi a je vhodné jen pro velmi zkušené majitele. Naopak převaha čtyřek značí takového toho „ideálního mazlíčka“ – klidného, snadno cvičitelného, skvělého k dětem. Pětky už ukazují na bázlivost a šestky na velkou nezávislost.

Anna: Ale je to stoprocentní? Nebo se vědci pořád hádají, jestli se dá povaha takhle brzy odhadnout?

Petr: Pořád se o tom vedou debaty. Některé studie říkají, že povaha se v tak útlém věku odhadnout nedá. Ale jiné, novější výzkumy, ukazují, že některé rysy lze odhadnout velmi dobře.

Anna: A které to jsou?

Petr: Skvěle se dá predikovat třeba míra budoucí bázlivosti nebo naopak dominance a agrese. Tam ty testy fungují. Naopak třeba úroveň aktivity v dospělosti se z chování štěněte odhaduje velmi špatně.

Anna: Takže pes, který jako štěně neposedí, může být v dospělosti úplný povaleč?

Petr: Klidně! Individuální rozdíly v aktivitě jsou vidět už od čtyř týdnů, ale s dospělostí to prostě nekoreluje. To je dobré vědět.

Anna: Uf. Takže abychom to shrnuli. Testování štěňat není žádné šarlatánství, má vědecký základ a může nám pomoct vybrat si parťáka, který se k nám bude hodit. Ale není to křišťálová koule a na některé věci si prostě musíme počkat.

Petr: Lépe bych to neřekl. Klíčové je pamatovat si, že každý pes je jedinec. Od jeho prožívání emocí, které vidíme na magnetické rezonanci, přes jeho vrozené povahové rysy až po to, jak se učí. Není to jen o povelech, je to o pochopení.

Anna: A to je myslím ten nejdůležitější vzkaz pro všechny naše posluchače. Snažit se svého psa pochopit. Petře, moc ti děkuju za neuvěřitelné množství informací. Bylo to fascinující.

Petr: Já děkuji za pozvání, Anno. Vždycky si o tom rád povídám.

Anna: Tak tedy na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu, kde se opět ponoříme do tajů vědy. Mějte se krásně!

Petr: Na slyšenou!