Podcast na Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

Kapitoly

Úvod do Prokletí

Klíčové Postavy

Spirála Zkázy

Stíny Minulosti

Finální Konfrontace

Kdo byl Oscar Wilde

Skandál a pád

Prokletí básníci a dekadence

Dramatická atmosféra a postavy

Jazyk a kompozice

Finální zvrat

Závěrečné shrnutí a rozloučení

Přepis

Adéla: Co kdybyste mohli zůstat navždy mladí a krásní, ale za strašlivou cenu? Zní to lákavě, že? Vítejte u Studyfi Podcastu, já jsem Adéla.

Jakub: A já Jakub. A přesně touhle myšlenkou se dnes budeme zabývat, protože se ponoříme do jednoho z nejtemnějších a nejvíce fascinujících děl literatury, Obrazu Doriana Graye.

Adéla: Takže, kdo je vlastně tenhle Dorian Gray? Předpokládám, že to není jen nějaký kluk s dobrým filtrem na Instagramu.

Jakub: To rozhodně ne. Dorian je zpočátku romantický mladík, ale jeho cynismus je jen póza. Jeho skutečné kouzlo je v jeho nebezpečnosti. A kolem něj jsou další klíčové postavy…

Adéla: Jako třeba umělec, který to všechno spustil?

Jakub: Přesně. Basil Hallward, malíř, který je Dorianem naprosto okouzlen. Pak je tu Sibyla Vaneová, naivní herečka, do které se Dorian zamiluje, a její bratr James, takový neotesaný dobrodruh.

Adéla: A pak je tu ten obraz… Jak to s ním vlastně začalo?

Jakub: Basil maluje Dorianův portrét. Lord Henry, takový cynický šlechtic, ho označí za mistrovské dílo. A Dorian, ovlivněný Henryho řečmi o pomíjivé kráse, si přeje, aby stárnul obraz místo něj.

Adéla: A přání se mu splní, že? Se všemi následky.

Jakub: Bohužel ano. Několik let žije na výsluní, ale ničí každého, kdo se k němu přiblíží. Když ho Basil konfrontuje s jeho hroznou pověstí, Dorian mu v záchvatu vzteku ukáže znetvořený obraz. Basil je zděšen… a Dorian ho pak bodne do krku.

Adéla: To je strašné. Co udělal s tělem?

Jakub: Vydírá svého bývalého přítele, chemika Alana Campbella, aby se těla zbavil. Rozpustil ho. Alan to neunese a později se zastřelí. Další zničený život na Dorianově kontě.

Adéla: Takže mu to všechno prochází bez následků?

Jakub: Ne tak docela. V opiovém doupěti ho dožene James Vane, bratr Sibyly, který se chce pomstít. Dorian se vymluví na svůj mladistvý vzhled – přece nemohl před osmnácti lety způsobit smrt jeho sestry.

Adéla: Chytrý trik. A James mu na to skočí?

Jakub: Ano, ale jen na chvíli. Později je James omylem zastřelen během lovu na Dorianově panství. Dorian si na chvíli oddychne, že je nebezpečí zažehnáno, a dokonce se pokusí polepšit.

Adéla: Takže se z něj nakonec stal dobrý člověk?

Jakub: Ne tak rychle. Opustí sice jednu dívku, aniž by ji zneužil, ale když se podívá na obraz, zjistí, že se nezlepšil. Naopak, tváří se teď pokrytecky. Uvědomí si, že jediným důkazem jeho zločinů je ten portrét.

Adéla: A co udělá?

Jakub: V záchvatu zoufalství a nenávisti probodne obraz nožem. Tím samým nožem, kterým zabil Basila. A tím zlomí kletbu a zabije sám sebe.

Adéla: Páni, to je opravdu drastický konec. Jaký člověk dokáže napsat něco takového? To nás přivádí přímo k autorovi, Oscaru Wildeovi.

Jakub: Přesně tak. A už jeho jméno je docela zážitek. Celým jménem Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde.

Adéla: To zní, jako by se v něm skrývalo pět různých autorů. Ale on byl Ir, že ano? Narozený v Dublinu.

Jakub: Ano, v roce 1854. A pocházel z velmi inspirativního prostředí. Jeho otec byl uznávaný oční a ušní chirurg, dokonce povýšený do šlechtického stavu. A matka byla úspěšná spisovatelka a nacionalistka.

Adéla: Takže měl na co navazovat. Byl stejně nadaný?

Jakub: Rozhodně. Byl vynikající student, studoval klasickou filologii v Dublinu i na Oxfordu. Mluvil plynně francouzsky a německy. Po škole se přestěhoval do Londýna a tam se naplno projevil jeho zájem o estetiku.

Adéla: A taky jeho pověstná osobnost, předpokládám.

Jakub: Jistě. Rád šokoval společnost. Byl vždy elegantní, šarmantní, ale taky hodně výstřední. A především byl neuvěřitelný vypravěč, který dokázal bavit celé večírky. Dokonce přednášel o umění v USA a Kanadě.

Adéla: Takže byl úspěšný a oblíbený. Jak se to všechno zvrtlo? Vím, že jeho život neskončil zrovna šťastně.

Jakub: Ten zlom přišel postupně. Oženil se s bohatou Constance Lloydovou, měli dva syny a byl finančně zajištěný. Ale od roku 1891 se jeho život propojil s lordem Alfredem Douglasem, přezdívaným „Bosie”.

Adéla: Jeho milencem.

Jakub: Přesně tak. A homosexualita byla v té době trestná. Po čtyřech letech byl obžalován ze sodomie a obscénnosti a odsouzen na dva roky nucených prací. Bylo to pro něj naprosté peklo.

Adéla: To si dovedu představit. Ztráta svobody, společenského postavení…

Jakub: Všeho. Ve vězení trpěl, byl nemocný. Manželka ho opustila, změnila sobě i synům příjmení a on je už nikdy neviděl. Po propuštění se potuloval po Evropě, hlavně po Francii, a dokonce si změnil jméno na Sebastiana Melmotha.

Adéla: A co Bosie?

Jakub: Na pár měsíců se k sobě vrátili, ale jejich rodiny jim vztah znemožnily. Wilde nakonec zemřel v chudobě na meningitidu v jednom pařížském hotelu. Bylo mu pouhých 46 let. Pohřeb mu zaplatil právě lord Douglas.

Adéla: To je neuvěřitelně tragický osud. Jeho životní styl a tvorba ho často řadí k takzvaným prokletým básníkům. Co to vlastně přesně znamená?

Jakub: Ten termín původně použil francouzský básník Paul Verlaine pro skupinu svých kolegů, jako byl třeba Rimbaud nebo Baudelaire. Spojoval je dekadentní způsob života – drogy, alkohol, zločinnost a neúcta k pravidlům.

Adéla: A Wilde do téhle definice zapadl, i když nebyl Francouz?

Jakub: Přesně. Později se to označení rozšířilo na všechny umělce, kteří žili bohémsky a bouřili se proti společnosti. Jejich hlavním znakem v tvorbě bylo hledání krásy v ošklivosti a soustředění se na vnitřní svět jedince. Chtěli absolutní svobodu.

Adéla: Takže byli ve své době naprosto nepochopení a pobuřující.

Jakub: Přesně tak. Jejich díla, plná pesimismu, pocitu zmaru, erotiky a narcismu, razila heslo „umění pro umění“. Umění podle nich nemělo ničemu sloužit, jen být krásné a působivé. A to je myšlenka, která dokonale shrnuje nejen Doriana Graye, ale i celého Oscara Wilda. Teď, když známe autora, pojďme se podívat na literární kontext té doby trochu podrobněji.

Adéla: Takže Wilde a dekadence... to je docela silná káva. Ale teď se pojďme podívat přímo na ten text, o kterém jsme mluvili. Máme tu připravený úryvek z Obrazu Doriana Graye.

Jakub: Přesně. A není to jen tak ledajaký úryvek. Tohle je úplný závěr, finále celého příběhu. Moment, kdy se kruh uzavírá.

Adéla: Už jen při čtení z toho cítím obrovské napětí a skoro až paniku. Jak bys tu atmosféru popsal?

Jakub: Je extrémně dramatická. Dorian je na pokraji zhroucení a rozhodne se pro radikální krok. Chce zničit to, co vnímá jako příčinu svého neštěstí – portrét. Věří, že zničením díla zahubí i svou minulost.

Adéla: V úryvku se objevuje jen pár postav: Dorian, probuzení sluhové a dva náhodní pánové na ulici. Ale Dorian je samozřejmě v centru dění. Jaký je v tento moment? Je to pořád ten samý narcistický mladík?

Jakub: Právě že ne. Stále je navenek mladý a krásný, ale uvnitř je to zlomený člověk. Uvědomuje si, že život plný bezohledného požitkářství, ke kterému ho navedl lord Henry, ho nedovedl ke štěstí, ale ke zkáze. Touží po klidu a svobodě od svých hříchů.

Adéla: A ty hříchy se vážou na další postavy, které v úryvku přímo nejsou, ale jsou pro něj zásadní. Pojďme si je připomenout. Třeba malíř Basil Hallward.

Jakub: Ano, Basil byl autor portrétu a Dorianův dobrý přítel. Byl to idealista, který Doriana upřímně obdivoval. Jenže když Basil uviděl, co se s portrétem stalo a co odhaluje o Dorianově duši, Dorian ho v záchvatu vzteku probodl.

Adéla: A teď použije ten samý nůž na obraz... To je mrazivé.

Jakub: Přesně. Je to silně symbolické. A pak je tu samozřejmě ten hlavní „ďábel“, lord Henry Wotton.

Adéla: Ten, co měl na všechno nějakou cynickou filozofii.

Jakub: Přesně ten. Manipulátor, který Doriana formoval svými dekadentními názory. V podstatě ho naučil, že jediným cílem života je krása a prožitek, bez ohledu na morálku. Dorian se stal jeho... experimentem.

Adéla: A nesmíme zapomenout na Sibylu Vaneovou, jeho první oběť.

Jakub: Ano, mladá a talentovaná herečka. Zamilovala se do něj tak čistě, že kvůli němu ztratila svůj herecký dar. Když ho zklamala na jevišti, on ji chladně a krutě zavrhl. Její následná sebevražda byla první událostí, která navždy změnila podobu portrétu.

Adéla: Dobře, to nám krásně vykresluje vztahy a kontext. Pojďme se teď zaměřit na jazykové prostředky v tom krátkém úryvku. Co tě tam zaujalo jako první?

Jakub: Určitě to opakování slova „zahubí“. „Zahubí malíře, zahubí malířovo dílo, zahubí minulost.“ To není náhoda. Odborně se tomu říká epizeuxis a slouží to k zesílení, k gradaci toho zoufalého rozhodnutí.

Adéla: A co „až bude minulost mrtvá“? To je hezký příklad personifikace, ne?

Jakub: Přesně. Wilde dává minulosti lidskou vlastnost – schopnost zemřít. Dále tu máme třeba „obludný život duše“, což je epiteton, tedy básnický přívlastek. Nebo „zadunění“ – to je onomatopoie, zvukomalba.

Adéla: Zmínil jsi ještě synekdochu. Kde ji najdeme?

Jakub: V poslední větě: „dva pánové... zvedli oči k tomu velkému domu.“ Místo toho, aby řekl, že se podívali, použil jen část jejich těla – oči – k vyjádření celého děje. Je to vlastně typ metonymie.

Adéla: Zní to složitě, ale vlastně je to docela logické. Takže i na tak malém kousku textu vidíme, jak byl Wilde mistrem slova.

Jakub: Rozhodně. Celý román je plný poutavých dialogů, aforismů a básnických popisů. A právě tenhle závěr je dokonalou tečkou za celým faustovským tématem knihy.

Adéla: Super! Tím jsme ten úryvek rozebrali do posledního detailu. Příště se můžeme podívat na celkový děj a kompozici díla podrobněji.

Jakub: Přesně tak. A když mluvíme o detailech, pojďme rovnou na ten úplný závěr, který je naprosto klíčový. Po Dorianově smrti ho najdou sluhové.

Adéla: A co uvidí? Předpokládám, že to není hezký pohled.

Jakub: To tedy není. Na zemi leží neznámý, ohyzdný starý muž s nožem v srdci. A vedle něj na zdi… visí nádherný, nedotčený portrét jejich pána v plné kráse.

Adéla: Páni. Takže se ten proces nakonec obrátil. Obraz si vzal zpět svou krásu a Dorian na sebe přijal veškerou ošklivost svých hříchů.

Jakub: Přesně tak. Je to vlastně taková finální účtenka za jeho život. Všechny hříchy se mu konečně ukázaly na tváři, nejen na plátně.

Adéla: Ta ironie je dokonalá. Celou dobu se díval na svůj hřích, a nakonec se jím sám stal.

Jakub: To je skvělé shrnutí. A tím se celý příběh symbolicky uzavírá. Je to varování před životem bez morálních hranic a taky mistrovské dílo estetismu.

Adéla: Přesně tak. Doufám, že jsme vám ho dnes pomohli trochu přiblížit. Moc ti děkuji, Jakube, za tvůj čas a postřehy.

Jakub: Já taky děkuju za pozvání. Bylo to super!

Adéla: A děkujeme i vám, že posloucháte Studyfi Podcast. Mějte se hezky a u dalšího dílu na slyšenou!