Podcast na Nikolaj Vasiljevič Gogol

Kapitoly

Zázračné dítě z Ukrajiny

Cesta plná neúspěchů

Tragický pád

Kdo byl Nikolaj Gogol

Geniální dítě a divadlo

Kozácká krev a první neúspěchy

Cesta ke slávě

Profesor a dramatik

Léta v exilu a Mrtvé duše

Mystické blouznění a pád

Tragický konec a spálený rukopis

Gogol jako dramatik

Závěr a rozloučení

Přepis

Klára: Většina lidí si ruské autory představuje jako vážné, zamračené muže. Ale co kdybych vám řekla, že jeden ze zakladatelů ruského realismu začínal svou kariéru hraním ženských rolí?

Matěj: To zní neuvěřitelně, že? Vítejte u Studyfi Podcastu! Dnes se podíváme na Nikolaje Vasiljeviče Gogola, vlastním jménem Mykolu Hohola.

Klára: Gogol se narodil roku 1809. Byl to ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu. A to přesvědčení, že je génius? To mu vštípili už v dětství.

Matěj: Jeho otec byl vášnivý divadelník a pro malého Nikolaje založil divadlo. A ano, opravdu v něm hrál hlavně ženské role. Asi měl talent pro drama už od mala.

Klára: Ale jeho cesta ke slávě nebyla vůbec jednoduchá. Po příchodu do Petrohradu zkoušel prorazit jako herec, básník i malíř. Všechno skončilo neúspěchem.

Matěj: Nakonec skončil jako úředník. Právě tahle zkušenost ho inspirovala. Začal psát o chladné, malicherné společnosti a snil o něčem lepším, mravně dokonalém.

Klára: A z téhle frustrace se zrodila geniální díla jako *Mrtvé duše* nebo *Petrohradské povídky*. Stal se z něj zakladatel ruského kritického realismu.

Matěj: Jenže sláva si vybrala svou daň. Před smrtí prožíval hluboké deprese, podléhal mystickým náladám a pochyboval o smyslu svého díla.

Klára: Je dost pravděpodobné, že zešílel. Zemřel v pouhých 43 letech. Jeho život byl sice krátký, ale jeho literární odkaz je naprosto zásadní.

Matěj: Přesně tak. A ten odkaz je naprosto klíčový. Nikolaj Vasiljevič Gogol je totiž považován za zakladatele kritického realismu v ruské literatuře. To je velká věc.

Klára: Počkej, kritický realismus... To zní jako něco, co bychom si měli vysvětlit. Co to přesně znamená?

Matěj: Dobrá otázka. Zjednodušeně řečeno, přestal psát o šlechticích a romantických hrdinech. Místo toho se zaměřil na obyčejné lidi. Na drobné úředníky, statkáře, prostě na tu obrovskou masu lidí, o které se do té doby moc nepsalo.

Klára: Takže přivedl na scénu nové postavy? Malého člověka, který se potýká s byrokracií a společenskou nespravedlností?

Matěj: Přesně! A dělal to s neuvěřitelnou satirou a humorem. Jeho nejznámější díla, jako je drama Revizor nebo román Mrtvé duše, jsou toho dokonalým příkladem. Ale psal i skvělé povídky, třeba Plášť nebo Nos.

Klára: Chápu. Takže když mluvíme o Gogolovi, mluvíme o někom, kdo změnil pravidla hry v ruské literatuře. A to všechno stihl za poměrně krátký život.

Matěj: Velmi krátký. Narodil se v roce 1809 a zemřel už v roce 1852. Bylo mu necelých 43 let. A co je zajímavé, byl to Rus ukrajinského původu, což se v jeho díle hodně odráží, hlavně v těch raných povídkách.

Klára: Dobře, pojďme na začátek. Jaké měl dětství? Odkud vlastně pocházel?

Matěj: Pocházel z rodiny středních statkářů na Ukrajině. Nebyli to žádní velcí magnáti, měli asi 80 nevolníků, což je řadilo do takové té střední vrstvy. Dětství prožil na rodinném statku.

Klára: A rodiče? Měli na něj velký vliv?

Matěj: Obrovský. Jeho otec, Vasilij, byl takový vzdělaný šlechtic. Psal básně a komedie v ukrajinštině, a dokonce založil domácí divadlo. A tady je jedna perlička... Malý Gogol v tom divadle hrál.

Klára: Vážně? A jaké role?

Matěj: Zásadně ženské. Prý byl v ženských rolích naprosto nepřekonatelný.

Klára: Tak to je skvělé! To jsem vůbec netušila. Takže jeho první herecké zkušenosti byly v podstatě v dragu?

Matěj: No, dnešní terminologií by se to tak dalo říct. Každopádně ho vychovávali v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Což asi jeho egu úplně neprospělo.

Klára: A matka? Jaká byla ona?

Matěj: Matka byla pravý opak. Byla hluboce věřící, ale taky dost nepraktická. Žila spíš ve světě bájí a pohádek než v realitě. A to se na Gogolovi taky podepsalo – ten sklon k mystice a fantaskním prvkům v jeho díle.

Klára: Zmiňoval jsi jeho ukrajinský původ. Věděl o něm? Hlásil se k němu?

Matěj: Rozhodně. V rodině se tradovalo, že jsou potomky slavného kozáckého hejtmana Ostapa Gogola ze 17. století. To ho fascinovalo. Během studií na gymnáziu se hodně zajímal o ukrajinskou historii, sbíral lidové písně a zvyky. To všechno pak zúročil.

Klára: Takže po gymnáziu zamířil rovnou na literární dráhu?

Matěj: No... ne tak docela. Zkusil to, ale byla to katastrofa. Po škole odjel do Petrohradu, plný ambicí. Chtěl se stát hercem, ale v divadle ho nevzali.

Klára: Au. Tak co dělal?

Matěj: Musel se nějak živit, takže skončil jako úředník na přídělovém úřadě. Představ si toho génia, jak tam třídí nějaké papíry. Muselo to pro něj být utrpení.

Klára: To věřím. A co to psaní?

Matěj: Zkusil to. Vydal na vlastní náklady takovou sentimentální báseň, jmenovala se Hans Küchelgarten. A kritika... ta ho naprosto zničila. Byla zdrcující.

Klára: Co udělal? To ho muselo položit.

Matěj: Skoro. Rozhodl se, že s poezií končí. A co víc, sám skoupil neprodané výtisky a spálil je. Ale naštěstí se psaním neskončil úplně, jen změnil žánr.

Klára: Takže jak přišel ten zlom? Co ho dostalo na výsluní?

Matěj: Povídky. V letech 1831 až 32 začal publikovat povídky z cyklu Večery na samotě u Dikaňky. A to byl obrovský úspěch. Najednou všichni mluvili o tomhle novém autorovi, který umí tak skvěle a vtipně popsat život na ukrajinském venkově.

Klára: Takže konečně našel svůj hlas. Využil to, co znal z dětství.

Matěj: Přesně tak. Úspěch ho povzbudil a on pokračoval. Vydal další dvě sbírky – Mirgorod, kde je třeba slavný Taras Bulba, a Arabesky. Tím se definitivně etabloval.

Klára: A v Petrohradě si ho konečně všimli i ti správní lidé, že?

Matěj: Ano. Seznámil se s tehdejší literární smetánkou. A ten nejdůležitější kontakt byl Alexandr Sergejevič Puškin. Stali se z nich přátelé a Puškin byl pro Gogola něco jako mentor a rádce.

Klára: Mít za rádce Puškina, to je jako kdyby začínajícímu filmaři radil Spielberg. To muselo být neuvěřitelné.

Matěj: To rozhodně. Puškin mu dokonce vnukl námět jak na Revizora, tak na Mrtvé duše. Jeho vliv byl naprosto zásadní.

Klára: Kromě psaní se ale prý pokoušel i o akademickou kariéru. Je to pravda?

Matěj: Je, ale byl to další z jeho neúspěšných pokusů. Přátelé mu sehnali místo profesora historie na univerzitě v Kyjevě, a později v Petrohradě. Vycházelo to z jeho zájmu o historii, ale... realita byla jiná.

Klára: Jak to myslíš?

Matěj: On prostě neměl buňky na hlubší vědeckou práci. Spokojil se se vzděláním z gymnázia a neměl potřebu jít dál. Takže po krátké době pedagogické činnosti definitivně zanechal a vrhl se naplno na literaturu.

Klára: A dobře udělal! Protože pak přišel Revizor.

Matěj: Přesně. V roce 1836 byla uvedena jeho satirická komedie Revizor. A to byla bomba. Hra, která si neskutečným způsobem utahuje z byrokracie, korupce a tuposti úředníků.

Klára: A co na to tehdejší moc? Car a jeho aparát?

Matěj: Tady je ten největší paradox. Samotnému caru Mikuláši I. se hra prý líbila. Říká se, že po premiéře řekl: „Všichni to schytali, a já nejvíc!“ a smál se.

Klára: Tak to je neuvěřitelné! Ale asi ne všichni úředníci to brali s takovým humorem.

Matěj: To si piš, že ne. Gogol si nadělal spoustu nepřátel. Ten kritický pohled na státní aparát mu mnozí nemohli odpustit. Tlak byl tak velký, že krátce po premiéře raději odjel na dlouhou dobu do zahraničí.

Klára: Takže utekl před negativními reakcemi? Kam jel?

Matěj: Přesně tak. Strávil několik let převážně v Itálii, ale také v Německu nebo Paříži. Itálii si zamiloval. Ale bohužel, právě v té době ho zasáhla velká rána.

Klára: Jaká?

Matěj: V roce 1837 zemřel Puškin. Jeho smrt Gogola hluboce zasáhla. Od té doby začal trpět depresemi, které se postupem času jen zhoršovaly. Měl pocity vnitřního rozpolcení a pochyboval o smyslu své práce.

Klára: To muselo být hrozné. Ovlivnilo to jeho psaní?

Matěj: Určitě. Ale i přesto právě v zahraničí pracoval na svém největším díle – na románu Mrtvé duše. V roce 1842 se na chvíli vrátil do Ruska, aby dohlédl na jeho vydání.

Klára: Mrtvé duše... to je ten příběh o Čičikovovi, který skupuje jména zemřelých nevolníků, aby získal půdu, že?

Matěj: Ano, naprosto geniální satira na tehdejší Rusko. Ještě v tom samém roce dokončil i další hry, jako Hráči nebo Ženitba. A vyšly mu sebrané spisy, kde byly i jeho slavné Petrohradské povídky, jako Plášť a Nos.

Klára: Takže navzdory depresím to bylo vlastně jeho nejplodnější období?

Matěj: Dá se to tak říct. Byl na vrcholu tvůrčích sil. Ale bohužel, jeho psychický stav se nelepšil. Naopak.

Klára: Co se stalo? Proč se to zhoršovalo?

Matěj: Znovu odjel do ciziny. Trpěl úzkostnými stavy a stále víc podléhal mystickým, náboženským náladám. Dokonce se léčil u nás, v Mariánských Lázních a v Jeseníku.

Klára: A pomohlo to?

Matěj: Vůbec. V roce 1847 vydal knihu „Vybraná místa z korespondence s přáteli“. A to byl šok pro všechny jeho pokrokové přátele.

Klára: Proč? Co v té knize bylo?

Matěj: Obhajoval v ní pravoslavnou církev, samoděržaví, a dokonce i nevolnictví! Naprosto popřel vše, co do té doby psal. Jeho přátelé byli v údivu a cítili se zrazeni.

Klára: To si umím představit. Z kritika společnosti se stal její obhájce.

Matěj: Přesně. Slavný kritik Bělinskij mu napsal otevřený dopis, kde ho ostře napadl za tyhle zpátečnické názory. Gogol se propadal hlouběji do své krize. V roce 1848 dokonce podnikl pouť do Jeruzaléma.

Klára: A našel tam, co hledal? Nějaké mystické probuzení?

Matěj: Vůbec ne. Vrátil se do Ruska ještě zklamanější. Poslední měsíce života strávil v Moskvě, u svého přítele, hraběte Tolstého. A tam přišel ten finální zlom.

Klára: Co se stalo v Moskvě?

Matěj: Spřátelil se s jedním pravoslavným mnichem, Matvejem Konstantinovským. A tenhle fanatický duchovní ho přesvědčil, že jeho literární tvorba je hříšná a že ho čeká věčné zatracení.

Klára: Panebože... Pro spisovatele to musí být ta nejhorší myšlenka.

Matěj: Přesně. Probudilo to v něm panickou hrůzu. Jeho deprese a mystické nálady se vyhrotily na maximum. Dnes se odborníci domnívají, že u něj naplno propukla schizofrenie.

Klára: A to vedlo k tomu známému incidentu...

Matěj: Ano. V noci 12. února 1852 se psychicky zhroutil. Vzal téměř hotový rukopis druhého dílu Mrtvých duší a hodil ho do ohně.

Klára: Zničil své životní dílo. To je nepředstavitelné.

Matěj: Prohlásil, že celé Mrtvé duše byly omylem, který mu vnukl ďábel. Po tomto činu přestal přijímat potravu. Po devíti dnech obrovského psychického i fyzického utrpení zemřel.

Klára: Bylo mu, jak jsi říkal, necelých 43 let. Je neuvěřitelné, jaký obrovský odkaz i přes svůj krátký a tragický život zanechal. Jeho dílo je dodnes naprosto živé.

Matěj: To bezpochyby. Prakticky celá ruská literatura druhé poloviny 19. století na něj nějakým způsobem navazuje. Jeho schopnost spojit realitu s fantasknem, humor s tragédií, je prostě jedinečná. A myslím, že právě tahle rozpolcenost dokonale odrážela jeho vlastní duši.

Klára: Přesně tak. A ta jeho rozpolcenost se skvěle ukazuje i v jeho divadelních hrách. Mluvili jsme o temných povídkách a tragickém osudu, ale on byl přece mistrem komedie.

Matěj: To rozhodně! Jeho satirické komedie *Revizor* a *Ženitba* jsou dodnes na repertoáru divadel po celém světě. A samozřejmě existují i skvělé rozhlasové adaptace.

Klára: Pověz nám něco o *Ženitbě*. Ten námět je prý velmi vděčný.

Matěj: To ano. Je to příběh starého mládence, který se konečně odhodlá k sňatku. Všechno je domluvené, ale on těsně před obřadem prostě uteče oknem.

Klára: Takže klasický strach ze závazků, dotažený do extrému. A co nevěsta?

Matěj: Ta měla hned pět nápadníků a ve snaze neztratit ani jednoho nakonec přišla o všechny. Mimochodem, Bohuslav Martinů podle toho napsal i stejnojmennou operu.

Klára: Není divu, že to inspirovalo další umělce. Slyšela jsem, že česká rozhlasová verze z roku 1982 je legendární.

Matěj: Přesně tak. Hrají tam Janžurová, Sovák, Medřická, Lipský... prostě herecká elita. To samé platí i pro *Revizora* z roku 1972 s Postráneckým a Martinem Růžkem.

Klára: Takže abychom to shrnuli. Nikolaj Vasiljevič Gogol — muž plný protikladů. Založil ruský kritický realismus, ale zároveň psal fantaskní příběhy.

Matěj: Změnil literaturu, ale sám se svým dílem tak trápil, že ho nakonec zničil. Jeho odkaz je ale nesmrtelný, v tom není pochyb.

Klára: Děkujeme, že jste s námi dnes byli. Matěji, díky za skvělý vhled do Gogolova života a díla.

Matěj: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, přejeme hezký den.

Klára: Na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu!