Podcast na Nikolaj Vasiljevič Gogol - Revizor

Kapitoly

Úvodní háček

Kdo byl Gogol?

O čem Revizor vlastně je?

Falešný revizor na scéně

Hra na velkého pána

Velké finále a krutá pravda

Postavy pod lupou

Proč je to geniální?

Přesah do dneška

Kdo byl Gogol?

Spisovatel a jeho doba

Tragický konec

Věčná lidská hloupost

Panoptikum postav

Zrcadlo jménem realismus

Hrdina z masa a kostí

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Představte si, že jste starosta malého, zapadlého města. Všechno tak nějak funguje… tedy, pro vás. Úplatky tečou, problémy se zametají pod koberec a nikdo se o nic moc nestará. A najednou vám přijde zpráva od kamaráda: 'Pozor! Jede k nám tajná kontrola, revizor z Petrohradu! A cestuje inkognito!' Co uděláte?

Barbora: Pravděpodobně propadnete panice. A přesně tak začíná jedna z nejslavnějších satirických komedií vůbec.

Vojtěch: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde rozebíráme literaturu tak, abyste ji nejen pochopili, ale aby vás i bavila. Já jsem Vojtěch.

Barbora: A já Barbora. Dnes se podíváme na zoubek Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi a jeho geniálnímu dílu, Revizor.

Vojtěch: Než se pustíme do samotné hry, řekněme si něco o autorovi. Kdo to vlastně byl, tenhle Gogol?

Barbora: Nikolaj Vasiljevič Gogol byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu. Narodil se v roce 1809 a je považován za představitele ruského romantismu, ale s hodně silnými prvky kritického realismu. Což je přesně to, co v Revizorovi uvidíme.

Vojtěch: A je pravda, že měl docela zajímavé dětství? Něco s divadlem?

Barbora: Přesně tak! Jeho otec byl vášnivý milovník divadla a dokonce založil vlastní. Malý Gogol v něm hrál, ale co je nejvtipnější – hrál zásadně ženské role. Prý mu to šlo skvěle.

Vojtěch: Tak to je skvělý detail. Možná proto tak dobře rozuměl lidské přetvářce a komedii. Bohužel ale nezemřel zrovna v pokročilém věku, že?

Barbora: To ne. Zemřel v Moskvě, když mu bylo pouhých 43 let. Ale zanechal po sobě dílo, které je živé i po téměř dvou stech letech.

Vojtěch: Tak pojďme na to. Revizor je drama, konkrétně satirická komedie. Co je jejím hlavním tématem?

Barbora: Jedním slovem? Kritika. Gogol si nebral servítky a naplno kritizoval tehdejší ruskou společnost. Zaměřil se hlavně na korupci, byrokracii, hloupost a neuvěřitelnou podlézavost úředníků.

Vojtěch: Takže takové nastavené zrcadlo, které asi nebylo moc příjemné.

Barbora: Přesně. Sám autor to charakterizoval skvěle. Řekl: “Rozhodl jsem se shrnout v Revizoru na jednu hromadu vše, co je v Rusku špatné, o čem jsem věděl, a současně se všemu vysmát.”

Vojtěch: A jak ten příběh tedy začíná? Zmínili jsme paniku na začátku...

Barbora: Ano. Hejtman, tedy starosta, Anton Antonovič dostane dopis od přítele, že do jejich městečka má tajně dorazit revizor z Petrohradu. Okamžitě svolá všechny důležité lidi – soudce, správce nemocnice, školního inspektora – a začne horečně rozdělovat úkoly. Musí zamaskovat všechen nepořádek a korupci.

Vojtěch: Chápu. V nemocnici se pacienti asi nemají moc dobře, na soudu vládne chaos…

Barbora: Přesně tak. Pacienti vypadají spíš jako kováři než jako nemocní a po chodbách se promenádují husy. Je to naprostý chaos. A do toho všeho se zpráva o revizorovi donese k dvěma místním drbnám, statkářům Bobčinskému a Dobčinskému.

Vojtěch: A tihle dva asi něco objeví, že?

Barbora: A jak! V místním hostinci si všimnou podezřelého mladíka z Petrohradu, který už dva týdny neplatí a jen pozoruje, co se kde šustne. Okamžitě běží za hejtmanem s 'jistou' zprávou: 'To je on! To musí být ten revizor!'

Vojtěch: Jenže on to není. Kdo je tedy ten tajemný host?

Barbora: Je to Ivan Alexandrovič Chlestakov. A teď to nejlepší – není to žádný revizor. Je to bezvýznamný úředníček, taková velkoměstská nula, který prohrál všechny peníze v kartách a teď se snaží dostat domů k tátovi. Je na mizině.

Vojtěch: Takže se ocitl ve správný čas na správném místě. Nebo spíš na nesprávném, záleží na úhlu pohledu.

Barbora: Přesně. On zpočátku vůbec nechápe, proč se mu hejtman klaní a proč se ho bojí. Myslí si, že ho přišli zatknout za dluhy v hostinci. Ale pak mu to dojde. Oni si myslí, že je někdo důležitý.

Vojtěch: A on, jako správný podvodníček, té situace využije.

Barbora: Naprosto. Přistoupí na jejich hru. Nechá se pozvat do hejtmanova domu, kde ho hostí jako krále. A Chlestakov si to užívá plnými doušky.

Vojtěch: Takže se z bezvýznamného úředníka stává nejdůležitější osoba ve městě. Co všechno tam provádí?

Barbora: No, kde začít… Zaprvé, začne si od všech 'půjčovat' peníze. Úředníci mu je v podstatě nutí jako úplatky, jen aby si ho předcházeli.

Vojtěch: Takže mu všichni ochotně platí za to, aby zamlčel jejich prohřešky.

Barbora: Přesně. A on si vymýšlí neuvěřitelné historky. Tvrdí, že je v Petrohradě velká persona, že se přátelí s Puškinem, že řídí ministerstvo… Jednoduše lže, až se mu od pusy práší. A oni mu to všechno věří, protože se ho bojí.

Vojtěch: A co hejtmanova rodina? Ta z toho musí být paf.

Barbora: To si piš! Hejtmanova žena Anna Andrejevna a dcera Marja Antonovna jsou z něj úplně vedle. A Chlestakov, ten svádí obě najednou! Matce lichotí a dceru rovnou požádá o ruku.

Vojtěch: To je neuvěřitelné. Takže hejtman je nadšený, že bude mít za zetě tak vlivného muže z Petrohradu?

Barbora: Je v sedmém nebi! Už se vidí, jak se stěhuje do hlavního města a stává se generálem. Celé město je mu u nohou. Jediný, kdo v tom vidí problém, je Chlestakovův sluha Osip.

Vojtěch: A co na to sluha Osip? Ten je chytřejší než jeho pán?

Barbora: O dost. Osip je takový mudrlant. Vidí, že se ta bublina brzy chystá prasknout. Pořád pánovi říká: 'Musíme zmizet, než se to provalí!' Chlestakov je ale v euforii a nechce se mu pryč.

Vojtěch: Ale nakonec poslechne?

Barbora: Ano. Osip ho přesvědčí. Rychle sbalí všechny 'půjčené' peníze a dary. Než ale odjedou, Chlestakov napíše dopis svému kamarádovi do Petrohradu. A v tom dopise…

Vojtěch: V tom dopise si asi nebere servítky?

Barbora: Ani náhodou. Barvitě v něm popisuje, jací jsou všichni ve městě hlupáci. Hejtman je 'hloupý jak pařez', soudce 'páchne vodkou' a tak dále. Prostě si ze všech dělá nehoráznou legraci.

Vojtěch: A ten dopis se dostane na veřejnost. Jak?

Barbora: Díky zvědavému poštmistrovi. Ten má totiž ve zvyku otevírat a číst cizí poštu. Takže dopis otevře, a když zjistí, co v něm je, běží s ním rovnou za hejtmanem a ostatními. Čte ho nahlas před celou shromážděnou smetánkou.

Vojtěch: Tak to musí být scéna k nezaplacení. Všem dojde, jak strašně se nechali napálit.

Barbora: Je to absolutní ponížení. Všichni jsou v šoku, hejtman zuří. A v tu nejhorší možnou chvíli… se ve dveřích objeví četník.

Vojtěch: A ten nese co?

Barbora: Ten nese zprávu, která všechno dokoná. Oznámí: 'Úředník, který přijel na nejvyšší rozkaz z Petrohradu, vás žádá k sobě. Ubytoval se v hostinci.'

Vojtěch: Takže dorazil ten pravý revizor.

Barbora: Přesně tak. A hra končí slavnou 'němou scénou'. Všichni zkameněle stojí s otevřenými ústy a zírají. Opona padá.

Vojtěch: Pojďme si stručně charakterizovat ty hlavní figurky. Začněme hejtmanem, Antonem Antonovičem.

Barbora: Hejtman je prototyp zkorumpovaného úředníka. Své město řídí pevnou rukou, ale jen pro vlastní prospěch. Je to úplatkář, podlézavý a bezcharakterní člověk. Jeho největším snem je dostat se k moci v Petrohradě.

Vojtěch: A proti němu stojí Chlestakov.

Barbora: Chlestakov je fascinující postava. On vlastně není ani nijak zvlášť chytrý. Je to lehkomyslný lhář, povaleč a chvástal. Ale má neuvěřitelný talent využít situace a improvizovat. Těží z hlouposti a strachu ostatních.

Vojtěch: Zmínila jsi taky Bobčinského a Dobčinského.

Barbora: To je komická dvojka. Dva postarší zemani, kteří do všeho strkají nos. Jsou to v podstatě oni, kdo celou tu lavinu spustí, když Chlestakova označí za revizora. Jsou ztělesněním místních drben.

Vojtěch: A co třeba soudce Ljapkin-Tjapkin? Ten je prý taky zajímavý.

Barbora: To ano. Považuje se za intelektuála, protože přečetl 'pět nebo šest knih'. A má jednu specialitu – úplatky bere výhradně ve formě štěňat chrtů.

Vojtěch: Takže ne peníze, ale štěňata? To je vlastně docela originální forma korupce. A roztomilá.

Barbora: Roztomilá, jak se to vezme, ale hlavně absurdní. A právě tou absurditou Gogol ukazuje, jak prohnilý a směšný celý ten systém byl.

Vojtěch: Dobře, je to vtipné, je to absurdní, ale v čem spočívá ta nadčasová genialita Revizora?

Barbora: Spočíva v tom, že Gogol nezobrazil jen problém Ruska v 19. století. On zobrazil univerzální lidské vlastnosti. Hloupost, strach, touhu po moci, podlézavost, korupci… to jsou věci, které z lidské společnosti bohužel nikdy nezmizely.

Vojtěch: Takže ta hra je vlastně takové zrcadlo. Ostatně, to připomíná její slavné motto...

Barbora: Přesně tak! 'Nevrč, brachu, na zrcadlo, máš-li hubu křivou.' Gogol tím říká: 'Nedívejte se na ty postavy jako na nějaké karikatury. Podívejte se na sebe.'

Vojtěch: A to údajně platilo i pro samotného cara, který prý hru viděl.

Barbora: Ano, car Mikuláš I. se prý při premiéře náramně bavil. A po jejím skončení údajně pronesl: 'Všichni to schytali, a já nejvíc!' Takže i on v tom to zrcadlo viděl.

Vojtěch: A co dnes? Myslíš, že je Revizor stále aktuální?

Barbora: Bohužel, naprosto. Jen se rozhlédněte. Lidé se stále přetvařují, podlézají nadřízeným, zametají problémy pod koberec a jsou ovlivnitelní mocí a penězi. Možná už úplatky nejsou štěňata chrtů, ale princip zůstává stejný.

Vojtěch: Vlastně je až mrazivé, jak málo se v tomto ohledu lidská povaha změnila.

Barbora: Přesně. A proto je na konci hry ten smích tak hořký. Gogol se ptá publika a vlastně i nás dnes: 'Komu se smějete? Sobě se smějete!' A to je otázka, která zasáhne.

Vojtěch: Nutí to člověka k zamyšlení. Že se nesmějeme jen hloupým postavičkám na jevišti, ale tak trochu i sami sobě a společnosti, ve které žijeme.

Barbora: Ano. A to je známka skutečně velkého umění. Když dílo překoná staletí a stále dokáže trefit do černého. To Revizor bezesporu dokáže.

Vojtěch: Skvěle řečeno. Takže až příště uslyšíte o nějaké politické kauze nebo o tom, jak se někde něco 'zametlo pod koberec', vzpomeňte si na malé ruské městečko a falešného revizora Chlestakova. Ten příběh je živější, než si možná myslíme.

Barbora: A přesně tenhle nadčasový pohled nám hodně říká i o jeho autorovi, Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi. Věděl jsi třeba, že se ve skutečnosti jmenoval Mykola Hohol a pocházel z ukrajinské šlechtické rodiny?

Vojtěch: To je zajímavé! Takže autor archetypální ruské komedie byl vlastně Ukrajinec. A jak se dostal k psaní? Byl úspěšný od začátku?

Barbora: Vůbec ne! Jako mladík byl přesvědčený, že je génius, ale v Petrohradě tvrdě narazil. Neuspěl v divadle, jeho básně byly propadák, a tak skončil jako obyčejný úředník.

Vojtěch: Takže to prostředí, které tak skvěle parodoval, znal z vlastní zkušenosti. To dává smysl.

Barbora: Přesně tak. A právě jako úředník viděl tu realitu carského Ruska. Byla to doba samoděržaví, nevolnictví a všudypřítomné korupce. Jeho ideálem byla mravně dokonalá společnost, což byl pravý opak toho, co viděl.

Vojtěch: Proto se do toho ve svých dílech tak trefoval. Literatura v té době vlastně byla jedním z mála způsobů, jak kritizovat nepořádek ve státě, že?

Barbora: Ano, byla to taková náhrada za svobodný tisk nebo vědu. Bohužel, jeho osobní příběh neměl šťastný konec. V pozdějším životě upadl do hlubokých depresí a náboženských nálad.

Vojtěch: A mám pocit, že začal i pochybovat o smyslu svého díla, je to tak?

Barbora: Přesně. Existují dokonce teorie, že před svou smrtí zešílel. Je to opravdu tragický osud génia, který tak mistrně odhalil šílenství společnosti.

Vojtěch: To tedy je. Ale jeho dílo žije dál. Pojďme se teď podívat na jeho další klíčový román.

Barbora: Přesně tak. A tím je samozřejmě Revizor. To je dílo, které dokonale ukazuje, že lidská blbost je prostě věčná. Ukazovat takhle syrovou pravdu chtělo tehdy obrovskou odvahu.

Vojtěch: A je neuvěřitelné, jak je to aktuální i dnes. Mám pocit, že mocní lidé zavírají před pravdou oči úplně stejně jako tehdy.

Barbora: To jo. Dej blbovi přepážku a židli a vytvoříš boha. Sešli na něj ale nadřízenou instanci a najednou z něj máš patolízala. Je to zákon přírody.

Vojtěch: To je naprosto přesné! Připomíná mi to některé restaurace, když přijde kontrola. Najednou je všechno naprosto v pořádku.

Barbora: Přesně! A tak to funguje v Revizorovi. Hned v úvodu si úředníci vyčítají nedostatky a co udělají? Dají to do pořádku jen naoko, než revizor odjede. Sobectví v praxi.

Vojtěch: A ty postavy jsou kapitola sama pro sebe. Každá je karikaturou nějaké lidské vlastnosti, že?

Barbora: Naprosto. Máme tam naivního poštmistra Špekina, který si krátí čas čtením cizích dopisů. Nebo žvanivé statkáře Bobčinského a Dobčinského...

Vojtěch: Ti jsou jako přes kopírák, viď? Oba hloupí, prospěchářští. A pak samozřejmě hejtman s jeho slavným „Žádné úplatky! Takhle kdybyste mi chtěli půjčit…“.

Barbora: Přesně. V tomhle panoptiku mi hejtmanova dcera Marie jako jediná přišla docela normální, s čistým rozumem.

Vojtěch: To je pravda. Není divu, že si pak lidé šli stěžovat na jejího otce přímo Chlestakovovi, kterého považovali za skutečného revizora.

Barbora: Ta hra je prostě geniální zrcadlo společnosti. A teď se můžeme podívat, jak se tenhle falešný revizor ve městě vlastně ocitl a jak se celý příběh rozjel.

Vojtěch: Přesně tak. A tenhle geniální pohled na zkaženou společnost nás přivádí k literárnímu směru, který Gogol v Rusku v podstatě založil. Mluvím o realismu.

Barbora: Ano, realismus se snaží zachytit skutečnost takovou, jaká je, bez jakýchkoliv příkras. Kritizuje společenské problémy, morální úpadek, maloměšťáctví a hlavně moc peněz.

Vojtěch: Takže hrdinou už není žádný romantický psanec na útesu, ale obyčejný člověk z ulice?

Barbora: Přesně tak. Uplatňuje se takzvaná typizace. To znamená, že na jedné postavě, třeba na nějakém úředníkovi, autor ukazuje obecné vlastnosti a problémy všech úředníků té doby.

Vojtěch: Rozumím. Takže když čteme o jednom, máme tu čest s celou profesní skupinou.

Barbora: Dá se to tak říct. I jazyk se přiblížil realitě – autoři nově používají hovorové výrazy, dialekty, zkrátka mluvu obyčejných lidí.

Vojtěch: A kromě Gogola, kdo další patří mezi velikány realismu, který se rozvinul hlavně v druhé polovině 19. století?

Barbora: Ve Francii, kde směr původně vznikl, to byl hlavně Honoré de Balzac. V Rusku pak třeba Dostojevskij nebo Lev Nikolajevič Tolstoj.

Vojtěch: Skvělé shrnutí. Dnešní povídání o Revizorovi myslím ukázalo, že klasika rozhodně nemusí být nuda. Mockrát děkujeme, že jste poslouchali.

Barbora: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!