Podcast na Národní divadlo: Architektura a umělci

Kapitoly

Překvapivé financování

Stavba, oheň a nová naděje

Zítek versus Schulz

Sochaři, co dali divadlu tvář

Velký spor o Vlast

Krajinou a lesem

Temnější vize a shrnutí

Přepis

Matěj: …počkej, takže celá ta slavná sbírka „Národ sobě“ a symbol češství… a většinu peněz na Národní divadlo vlastně darovala německá šlechta? To je neuvěřitelné!

Karolína: Přesně tak! Je to jeden z těch skvělých historických paradoxů. Ukazuje to, jak složitá ta doba byla.

Matěj: Tak o tom chci slyšet víc. A věřím, že naši posluchači také. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Celý ten nápad postavit české divadlo byl obrovským symbolem národního obrození. Ale cesta k němu byla trnitá. Nejdřív vzniklo jen menší, Prozatímní divadlo.

Matěj: A pak přišel ten velký projekt, že? Kdo to dostal na starost?

Karolína: Hlavním architektem byl jmenován Josef Zítek. Byla to obrovská událost. Základní kameny se svážely z památných míst Čech a Moravy – z Řípu, z Radhoště…

Matěj: To zní jako velká sláva. Otevření muselo být velkolepé.

Karolína: Bylo! V červnu 1881 se hrála Smetanova Libuše. Jenže… o dva měsíce později, 12. srpna, divadlo kompletně vyhořelo.

Matěj: To musela být nejkratší divadelní sezóna v historii.

Karolína: Dost možná. Ale národ se neuvěřitelně semknul. Okamžitě se vyhlásila nová sbírka a za rok se začalo stavět znovu.

Matěj: A pokračoval v tom Zítek?

Karolína: Právě že ne. Z té tragédie byl tak zdrcený, že projekt předal svému kolegovi, Josefu Schulzovi. Ten plány trochu upravil, aby bylo divadlo komfortnější.

Matěj: Takže Zítek to vymyslel a Schulz to po požáru vylepšil. A tihle dva pánové stavěli i něco jiného, co bychom mohli znát?

Karolína: Rozhodně. Zítek navrhl například Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech a Schulz zase stojí za Národním muzeem a Rudolfinem v Praze. Opravdoví giganti své doby.

Matěj: A co ta úžasná sochařská výzdoba? To asi taky nebyla práce jednoho člověka.

Karolína: Vůbec ne. Tady musíme zmínit hlavně dvě jména. Prvním je Bohuslav Schnirch. To je ten, díky komu máme na střeše ty slavné trigy – sousoší se spřežením koní.

Matěj: Jasně, ty znám! A ten druhý?

Karolína: Tím je Josef Václav Myslbek, asi největší sochař celé generace. I když se se Zítkem později nepohodl, jeho význam je obrovský.

Matěj: A od něj máme co? Přímo na divadle?

Karolína: Jeho nejslavnější díla jsou jinde, ale patří do stejné éry. Vytvořil třeba sochy pro Palackého most a hlavně… pomník svatého Václava na Václavském náměstí.

Matěj: Takže generace Národního divadla formovala podobu celé Prahy, nejen jedné budovy. To je skvělé shrnutí. A od architektury se teď přesuneme…

Karolína: …k malířství a sochařství, které tu architekturu vlastně oživilo! A když jsme u té generace Národního divadla, je tu několik jmen, která prostě nemůžeme vynechat.

Matěj: Tak sem s nimi! Kdo definoval, jak budou vypadat stěny a stropy divadla?

Karolína: Hlavně dvě osobnosti, které jsou jako oheň a voda. Mikoláš Aleš a František Ženíšek.

Matěj: Proč oheň a voda? To zní jako začátek dobrého příběhu.

Karolína: Protože měli úplně jiný styl. Ženíšek byl mistrem akademické, slavnostní malby. Takové té reprezentativní, co se líbí na první pohled. Vytvořil třeba původní oponu Národního divadla a osm alegorií umění na stropě hlediště.

Matěj: Jasně, tenhle styl si tam přesně představím. Velkolepé, uhlazené. A co Aleš?

Karolína: Aleš byl živel. Dynamický, národní, inspirovaný historií a lidovými motivy. Jako kluka ho strýc nadchnul pro vojáky a koně, a to mu zůstalo. Jeho kresba je plná energie. Chtěl být hlavně historickým malířem.

Matěj: Dobře, máme tu akademika a dravého historika. Jak tohle spojení dopadlo, když měli spolupracovat?

Karolína: Přesně jak bys čekal – velkou hádkou! Oba se přihlásili do soutěže na výzdobu foyeru Národního divadla, cyklus čtrnácti lunet s názvem Vlast.

Matěj: A vyhráli společně?

Karolína: Ano, ale byl v tom háček. Aleš byl génius v kresbě a kompozici, ale neměl moc sebevědomí v olejomalbě. Proto navrhl spolupráci s technicky zdatnějším Ženíškem. Jenže pak se začali hádat o autorství.

Matěj: Takže takový umělecký beef devatenáctého století?

Karolína: Přesně tak! Veřejný spor, který skončil tak, že výbor Alšovi nedůvěřoval a nenechal ho jeho vlastní návrhy namalovat. Udělali to jiní malíři podle jeho kreseb a dílo tím vlastně znehodnotili.

Matěj: To je docela tragické. Jak to Aleš vzal?

Karolína: Zlomilo ho to. Prakticky přestal malovat oleje a vrhnul se na ilustrace. Ale víš co? Tam se stal legendou. Ilustroval Jiráskovy Psohlavce, Čelakovského Ohlasy písní ruských… a jeho slabikář používaly děti po generace!

Matěj: Takže z nouze ctnost. A kromě ilustrací dělal ještě něco?

Karolína: Určitě! Dělal sgrafita na fasády domů po celé Praze nebo Plzni. Jeho heslem bylo „prospět vlasti stůj co stůj“ a toho se držel. Sloužil národu svou dynamickou kresbou.

Matěj: Dobře, Aleš a Ženíšek byli ústřední dvojicí pro výzdobu. Byli tam ale i další, ne?

Karolína: Samozřejmě. Třeba Julius Mařák. To byl naprostý král lesních zátiší. Realistický, detailní, ale zároveň neuvěřitelně atmosférický malíř.

Matěj: Ten maloval pro Národní divadlo co? Lesní skřítky?

Karolína: Skoro. Namaloval devět obrazů českých hradů a památných míst. Říp, Blaník, Vyšehrad… Všechny ty klíčové body naší historie, ale zasazené do jeho typicky nádherné krajiny.

Matěj: Takže další patriot. A kdo byl další výrazný krajinář?

Karolína: Určitě Antonín Chittussi. To je fascinující postava. Jeho jméno zní exoticky, že? Zdědil ho po dědečkovi, který do Čech přišel za napoleonských válek.

Matěj: Aha! Takže to nebyl žádný ztracený Francouz. A co ho dělalo výjimečným?

Karolína: Odjel studovat do Francie, do Barbizonu. To byla taková Mekka krajinářů. Naučil se tam pracovat se světlem a vzduchem, inspiroval se impresionisty, ale zůstal svůj. Jeho krajiny jsou lyrické, klidné, bez velkých dramat.

Matěj: Takový malířský zen. Pardon. Takže zatímco ostatní malovali velké historické scény, on maloval tiché hladiny rybníků.

Karolína: Přesně. Údolí Doubravky je jeho slavné dílo. Je to čistá poezie. Bohužel, zemřel mladý a spousta jeho děl se ztratila.

Matěj: A byl tu ještě někdo, kdo se úplně vymykal tomu národnímu, optimistickému proudu?

Karolína: Byl. Felix Jenewein. Ten se soutěží v divadle ani neúčastnil. Začínal u romantismu, ale postupně se propracoval až k symbolismu a secesi. Jeho témata byla často tragická, katastrofická.

Matěj: To zní docela depresivně. Čím se proslavil?

Karolína: Hlavně cyklem obrazů s názvem Mor. Už ten název napovídá, že to není nic veselého. Ve své době pro to veřejnost moc pochopení neměla, ocenili ho až později, když přišla právě vlna symbolismu.

Matěj: Takže to byl takový umělecký vizionář. Když to teď celé shrneme, Karolíno, co je ten klíčový poznatek o českém umění 19. století?

Karolína: Že bylo neuvěřitelně pestré. Na jedné straně tu máme ten monumentální, národně-buditelský proud spojený s Národním divadlem – Aleš, Ženíšek, Mařák. Ti chtěli sloužit vlasti a tvořit velká díla.

Matěj: A na druhé straně?

Karolína: Máme tu intimnější, lyrické umělce jako Chittussi, kteří hledali inspiraci v zahraničí a v tiché kráse české krajiny. A pak solitéry jako Jenewein, kteří už ohlašovali temnější a komplexnější témata moderního umění 20. století.

Matěj: Skvělé shrnutí. Takže od velkých národních gest po tichou poezii a vize zkázy. To všechno se vešlo do pár desítek let. Děkuju ti moc, Karolíno, za další skvělý vhled do naší historie.

Karolína: Já děkuji za pozvání, Matěji. Bylo to fajn.

Matěj: Pro dnešek je to od nás vše. U slyšení u dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás těší Matěj!

Karolína: A Karolína. Ahoj!