Podcast na Molière: Tartuffe – Literární analýza

Kapitoly

Tři jednoty klasicismu

Struktura antického dramatu

Hlavní postavy a jejich role

Verš a jazyk

Molièrův kontext

Molièrův styl a vlivy

Další slavné hry

Klasicismus: Řád a rozum

Současníci a souvislosti

Dva texty u maturity

Co se určuje?

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: …počkej, takže celá ta hra se ve skutečnosti odehraje během jediného dne, na jediném místě? To je neuvěřitelné.

Matěj: Přesně tak. A nejen to, má i jednu jedinou hlavní dějovou linku. To je přísné klasicistní pravidlo tří jednot – jednota místa, času a děje.

Kristýna: Páni. Okay, tohle jsem vůbec netušila – a myslím, že to musí slyšet každý. Posloucháte Studyfi Podcast. Takže se bavíme o Paříži, v domě nějakého bohatého měšťana, že?

Matěj: Ano, v domě Orgona. A všechno se to semele během 24 hodin. Žádné skákání v čase nebo cestování po Francii. Molière to všechno vměstnal do jednoho obýváku.

Kristýna: To zní jako pěkný tlakový hrnec. Jak se takový příběh vůbec staví, aby nenudil?

Matěj: Drží se osvědčené struktury antického dramatu, která má pět částí. Začíná to expozicí, kde se seznámíme s rodinou a situací. Všichni kromě Orgona a jeho matky nenávidí toho svatouška Tartuffa, kterého si Orgon nastěhoval domů.

Kristýna: Rozumím, úvod do problému. A co je dál?

Matěj: Pak přichází kolize. A to je moment, kdy Orgon oznámí své dceři Mariane, že zruší její zasnoubení, protože si má vzít… no, Tartuffa.

Kristýna: Tak to je drsné. A předpokládám, že se to jen stupňuje.

Matěj: Přesně. Následuje krize. Orgonův syn Damis slyší, jak Tartuffe svádí jeho matku Elmíru. Když to otci řekne, co myslíš, že se stane?

Kristýna: Orgon mu neuvěří?

Matěj: Hůř! Vydědí ho, vyžene z domu a celý svůj majetek přepíše na Tartuffa, aby mu dokázal svou důvěru.

Kristýna: To je naprosté šílenství! Tomu se říká zaslepenost. Takže rodina je na ulici?

Matěj: Skoro. Tady nastupuje peripetie neboli zvrat. Orgonova chytrá žena Elmíra ho přesvědčí, aby se schoval pod stůl, zatímco ona si s Tartuffem promluví. A Tartuffe se samozřejmě odkope v plné parádě.

Kristýna: Konečně! Ten moment, kdy hrdina prozře! Musel být pořádně naštvaný.

Matěj: To byl. Jenže když ho chce vyhodit, Tartuffe se mu vysměje a řekne, že dům už je jeho. A pak přijde katastrofa, neboli rozuzlení – Tartuffe přivede králova důstojníka, aby Orgona zatkl. Ale…

Kristýna: Ale?

Matěj: Ale král prohlédne, že Tartuffe je známý podvodník, a místo Orgona nechá zatknout jeho! Majetek se vrací a vše dobře dopadne. Takzvaný „deus ex machina“ – bůh ze stroje.

Kristýna: Takže máme tu hlavního padoucha, Tartuffa. Co je vlastně zač?

Matěj: Je to prototyp pokrytce. Falešný svatoušek, lhář, manipulátor. Káže vodu a pije víno. Vzneseně mluví o zbožnosti, ale ve skutečnosti prahne po majetku a Orgonově ženě.

Kristýna: A Orgon je jeho dokonalá oběť. Bohatý, ale neuvěřitelně naivní a zaslepený, až to bolí.

Matěj: Přesně. Ignoruje celou svou rodinu. Je tam ta slavná scéna, kdy se vrátí domů a služka mu líčí, že jeho žena byla nemocná, a on se pořád dokola ptá jen: „A Tartuffe?“

Kristýna: To je skoro komické. Ale v reálu by to bylo na rozvod. Kdo v té hře představuje ten zdravý rozum?

Matěj: To jsou takzvaní rezonéři. Postavy, které komentují děj a vyslovují autorovy myšlenky. Tady je to hlavně Kleantes, Orgonův švagr, který v dlouhých monolozích vysvětluje rozdíl mezi pravou a falešnou vírou.

Kristýna: A ta prostořeká služka!

Matěj: Dorina! Ano, ona je taky rezonér. Je vtipná, ironická a jako jediná se nebojí Orgonovi odporovat. Vidí realitu takovou, jaká je. Je to vlastně hybatelka děje, která se snaží všechno zachránit.

Kristýna: Celá hra je prý psaná ve verších. To muselo být těžké na poslech, ne?

Matěj: Molière používal takzvaný alexandrín, což je dvanáctislabičný verš. Zní to velmi vznešeně a rytmicky. A aby to bylo ještě zajímavější, postavy mluví jazykem, který odpovídá jejich charakteru.

Kristýna: Jak to myslíš?

Matěj: No, Tartuffe používá přehnané náboženské fráze a patos, aby působil svatě. Dorina naopak mluví hovorově, používá ironii a sarkasmus. A Kleantes mluví spíš jako filozof.

Kristýna: Takže jazyk odhaluje jejich pravou podstatu. Chytré. A co ty rychlé hádky?

Matěj: To je skvělá technika zvaná stichomythie. Je to rychlé střídání krátkých, často jednoslovných replik mezi postavami. Představ si to jako takový veršovaný ping-pong, hlavně v hádkách Doriny a Orgona. Dodává to scéně obrovskou energii.

Kristýna: Veršovaný ping-pong, to se mi líbí.

Matěj: A to všechno zapadá do kontextu Molièrovy tvorby. On byl mistrem takzvané charakterové komedie. Vždy si vzal jednu lidskou neřest – lakotu, pokrytectví, snobství – a tu ve hře naprosto zesměšnil.

Kristýna: Takže Lakomec, Zdravý nemocný... to všechno je ten samý princip?

Matěj: Přesně tak. Žil ve druhé polovině 17. století za vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV. a nebál se kritizovat společnost, i když ho to často dostávalo do problémů. Tartuffe byl dokonce na několik let zakázán, protože se církvi nelíbilo, jak si utahuje z náboženského pokrytectví.

Kristýna: Takže shrnuto: máme tu drama o manipulaci a zaslepenosti, které se drží přísných pravidel, používá chytré postavy a specifický jazyk k odhalení charakterů a je typickým dílem Molièra, krále charakterové komedie.

Matěj: Lépe bych to neřekl. Je to nadčasová hra, protože takové Tartuffy a Orgony potkáváme dodnes.

Kristýna: To je bohužel pravda. Skvělé. Myslím, že teď už v Tartuffovi nikdo tápat nebude. Pojďme se podívat na další dílo.

Matěj: Přesně tak. A když se podíváme na jeho styl, je fascinující, kde bral inspiraci. Nebyly to jenom velké antické tragédie.

Kristýna: Kde tedy?

Matěj: Hodně čerpal z lidového divadla a hlavně z italské commedie dell'arte. To byly takové improvizované komedie s typizovanými postavami, třeba chytrými sluhy.

Kristýna: Aha, takže spíš taková lidová zábava. Jak z toho ale udělal umění, které kritizovalo celou společnost?

Matěj: To je právě jeho genialita. Vzal tyhle zábavné prvky a naplnil je ostrou satirou. Střílel si z měšťáků, šlechty, církve... a hlavně z lékařů!

Kristýna: Takže si asi nadělal dost nepřátel, ne?

Matěj: To si piš. Jeho hry se často zakazovaly, ale měl mocného ochránce – samotného krále Ludvíka XIV., který se jeho komediemi skvěle bavil.

Kristýna: Kromě Tartuffa, jaká další jeho díla bychom měli znát?

Matěj: Určitě *Zdravý nemocný*. Je to geniální komedie o hypochondrovi Arganovi, který si jen vymýšlí nemoci a je obětí chamtivých doktorů.

Kristýna: To zní dost aktuálně.

Matěj: A je s tím spojená i tragická historka. Molière sám hrál hlavní roli Argana a během čtvrtého představení na jevišti zkolaboval a krátce nato zemřel.

Kristýna: Počkat, takže zemřel při hraní role hypochondra? To je neuvěřitelně ironické.

Matěj: Přesně. A pak je tu třeba *Misantrop*. Hra o muži, který nesnáší přetvářku a falešné lichotky tak moc, že se raději úplně straní lidí.

Kristýna: Dobře, pojďme Molièra zařadit do širšího kontextu. Mluvíme tu o klasicismu. Co to přesně znamená?

Matěj: Klasicismus vznikl ve Francii v 17. století jako reakce na přezdobené a emotivní baroko. Jeho hlavní heslo bylo: rozum nade vše. Vycházelo to z filozofie Reného Descarta a jeho slavného výroku „Myslím, tedy jsem“.

Kristýna: Takže pryč s city, hlavní je logika a řád?

Matěj: Přesně tak. Inspiraci hledali v antice, v Řecku a Římě. Všechno muselo být jasné, symetrické a hlavně se musely dodržovat přísná pravidla.

Kristýna: A jaká pravidla to byla v divadle?

Matěj: To nejdůležitější bylo pravidlo tří jednot. Jednota děje – jen jedna zápletka. Jednota místa – vše se odehrává na jednom místě. A jednota času – děj se musí vejít do 24 hodin.

Kristýna: Skvěle. A kdo další tvořil ve stejné době nebo Molièra ovlivnil?

Matěj: Tak zaprvé musíme do antiky pro Plauta a jeho *Komedii o hrnci*. Molière si z ní pro svého *Lakomce* půjčil skoro všechno.

Kristýna: Takže spíš taková hodně volná inspirace, že?

Matěj: Přesně tak. Pak je tu jeho současník Jean Racine, mistr klasicistní tragédie. Jeho *Faidra* je dokonalý protiklad k Molièrovým komediím – je to vysoké, osudové drama.

Kristýna: A někdo další s podobným smyslem pro humor?

Matěj: Určitě Jean de La Fontaine se svými *Bajkami*. Stejně jako Molière použil „nízký“ žánr k ostré kritice společnosti. A zmínit musíme i Carla Goldoniho. O století později v Itálii zreformoval právě tu commedii dell'arte, ze které Molière čerpal. Jeho *Sluha dvou pánů* je klasika.

Kristýna: Perfektní přehled. Díky tomu si Molièra dokážeme zařadit mnohem lépe. Takže máme klasicismus, komedii a teď už se můžeme posunout dál.

Matěj: Jasně. A teď to nejdůležitější – jak tohle všechno použít u maturity? U Molièra totiž na potítku často dostanete dva texty.

Kristýna: Dva texty? Jeden je jasný, třeba ten úryvek z Tartuffa. A ten druhý?

Matěj: Přesně tak. Ten druhý je takzvaný neumělecký text. Může to být recenze na divadelní hru, kousek z Molièrova životopisu nebo článek o tom, jak církev Tartuffa zakázala. Tvým úkolem je ty dva texty propojit.

Kristýna: Aha, takže musím ukázat, že chápu souvislosti. A co přesně se u toho druhého textu hodnotí? Co po mně komise bude chtít?

Matěj: Je to takový rychlý rozbor. Určíš takzvanou komunikační situaci – tedy pro koho a za jakým účelem byl text napsán. Potom funkční styl, což je nejčastěji publicistický nebo odborný. A nakonec slohový postup a útvar, třeba informační postup a útvar zpráva nebo recenze.

Kristýna: Zní to jako takový checklist. Odškrtat si pár políček a je to. Skoro jako když Tartuffe odškrtával cizí hříchy.

Matěj: To je skvělé přirovnání! Je to opravdu jednodušší, než se zdá. Klíčové je ukázat, že textu rozumíš a umíš ho zařadit.

Kristýna: Takže, abychom to shrnuli: Molière je mistr komedie, klasik, co se nebál kritiky společnosti. A u maturity propojíte jeho dílo s doprovodným textem pomocí rychlého rozboru. Perfektní.

Matěj: Díky moc za skvělý rozhovor, Kristýno. A vám, milí studenti, držíme palce, ať to klapne.

Kristýna: Přesně tak! Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!