Podcast na Moliére - Lakomec

Kapitoly

Úvod do Molièrova světa

Kdo byl Molière?

Rebel na jevišti

Postavy, které nestárnou

Lakomec pod lupou

Odkaz a další velikáni

Velké finále a odhalení

Pravidla klasicismu

Postavy pod mikroskopem

Jazyk a styl hry

Nadčasové poselství

Co je to klasicismus?

Pravidla a řád

Velká jména literatury

Umění a osvícenství

Bouřlivé 17. století

Nové pořádky v Evropě

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Natálie: Představte si, že váš otec je tak posedlý penězi, že je schopen vás provdat za kohokoli, jen aby ušetřil… Zní to jako námět na moderní drama, že? Ale ve skutečnosti je to zápletka stará přes tři sta let. Vítejte u Studyfi Podcast, u mikrofonu Natálie...

Tomáš: ...a Tomáš. A dnes se ponoříme do světa jednoho z největších dramatiků všech dob — Molièra.

Natálie: Přesně tak. Molière působil v období klasicismu, což zní trochu… škrobeně. Jak to bylo s komediemi v téhle době?

Tomáš: To je skvělá poznámka. Klasicismus sice miloval pevná pravidla, ale hlavně pro takzvané vysoké žánry jako tragédie nebo epos. Komedie, frašky a satiry patřily k nízkému stylu.

Natálie: Nízký styl? Co si pod tím mám představit?

Tomáš: Znamenalo to hlavně větší volnost. Nemusely se dodržovat přísné zásady, hrdinové byli obyčejní lidé, ne šlechtici, a hlavním cílem bylo... pobavit diváky. A v tom byl Molière naprostý génius.

Natálie: Tak nám toho génia představ. Kdo to vlastně byl, ten Molière?

Tomáš: Jeho pravé jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin. Narodil se v Paříži do měšťanské rodiny a měl se stát notářem. Dokážeš si ho představit v kanceláři?

Natálie: Absolutně ne. Zjevně ho to taky nelákalo.

Tomáš: Ani trochu. Vzdal se úřadu a vrhl se na divadlo. Založil si vlastní hereckou společnost, a i když začátky byly těžké, nakonec se proslavil. Vystupoval dokonce i před samotným králem Ludvíkem XIV. a stal se ředitelem královského divadla.

Natálie: Páni, to je kariéra! Někdy je Molière přirovnáván k Shakespearovi. Je to srovnání na místě?

Tomáš: Rozhodně. Pro francouzské a světové drama udělal to, co Shakespeare pro to anglické. Dal světu komedii charakterů a napsal neuvěřitelných 33 her, které se hrají dodnes.

Natálie: Zajímavé je, že prý záměrně porušoval ta přísná klasicistní pravidla, o kterých jsi mluvil.

Tomáš: Přesně tak. On byl takový chytrý rebel. Inspiroval se v lidovém divadle, třeba v italské commedii dell’arte, a nebál se míchat prvky. Do komedií klidně přidal něco, co patřilo spíš do tragédie.

Natálie: Takže takový žánrový mixér sedmnáctého století.

Tomáš: Přesně tak! A fungovalo mu to skvěle. Jeho hry byly hlavně komedie, ale měly různé podoby — od lehkých frašek až po hluboké charakterové studie.

Natálie: Co bylo jeho hlavním tématem? Co ho tak pálilo, že o tom musel psát?

Tomáš: Jeho velkým tématem byla lidská přetvářka, pokrytectví, chamtivost a touha po majetku. Zároveň ale otevíral i tehdy citlivé téma postavení žen ve společnosti a rodině.

Natálie: To zní neuvěřitelně moderně. Proto jsou jeho postavy asi tak nadčasové, že?

Tomáš: Přesně. Molière stvořil archetypy, které známe i dnes. Lakomec, pokrytec, svůdník... Mistrně vystihl jejich charaktery a postavil je proti zdravému rozumu a morálce. A to je univerzální, to nikdy nezestárne.

Natálie: A navíc prý používal i velmi bohatý jazyk.

Tomáš: Ano, jeho hry jsou plné archaismů, ale i novotvarů, hovorových výrazů a nářečí. Dělal si s jazykem, co chtěl, aby co nejlépe vystihl své postavy.

Natálie: Pojďme se podívat na jeho nejslavnější dílo — Lakomec. To zná asi každý alespoň podle názvu.

Tomáš: Určitě. Lakomec, napsaný v roce 1668, je brilantní kritika chorobné touhy po penězích. Děj se odehrává v Paříži a Molière se tu inspiroval antickou Komedií o hrnci od římského autora Plauta.

Natálie: Hlavní postavou je Harpagon. Co je to za člověka?

Tomáš: Harpagon je ztělesněním lakomství. Starý vdovec, lichvář, pro kterého jsou peníze absolutně všechno. Je to člověk, který pro majetek obětuje city, rodinu, prostě cokoliv.

Natálie: Chudáci jeho děti...

Tomáš: Přesně. Syna Kleanta a dceru Elišku doslova terorizuje. Omezuje je, okrádá služebnictvo a plánuje je oženit a provdat co nejvýhodněji, bez ohledu na jejich lásku. Sám si přitom chce vzít mladou Marianu, do které je zamilovaný jeho vlastní syn.

Natálie: Ztráta peněz pro něj musela být konec světa. Jeho monolog, když zjistí, že mu ukradli jeho truhlu, je legendární.

Tomáš: To je vrchol celé hry. Je to tragikomická scéna, kde Harpagon zešílí a mluví, jako by ztratil milovanou osobu, ne peníze. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, jak to v komedii bývá.

Natálie: A které další Molièrovy hry bys doporučil?

Tomáš: Určitě Tartuffe neboli Podvodník, což je skvělá satira na náboženské pokrytectví. Pak třeba Zdravý nemocný nebo Don Juan. Každá ta hra je skvost.

Natálie: Molière ale nebyl ve Francii sám, že?

Tomáš: Vůbec ne. Byli tu i další velikáni. Jean de La Fontaine proslul svými Bajkami. V tragédii zase excelovali Pierre Corneille s hrou Cid a Jean Racine s Faidrou. A v Itálii nesmíme zapomenout na Carla Goldoniho a jeho slavnou komedii Sluha dvou pánů. O těch si ale povíme zase příště.

Natálie: Dobře, tak Carla Goldoniho a jeho Sluhu dvou pánů si necháme na příště. Teď bych se ráda vrátila k Lakomci. Zmínil jsi, že se tam děj pořádně zamotá. Jak to celé vlastně dopadne?

Tomáš: No, je to pořádná jízda až do konce. Ten vrcholí, když sluha Čipera, aby pomohl svému pánovi Kleantovi, ukradne Harpagonovi jeho milovanou truhličku s penězi.

Natálie: Chudák Harpagon! Tedy... chudák v uvozovkách. To muselo být něco.

Tomáš: To si piš. Začne šílet, podezřívat úplně všechny. Zavolá policejního komisaře a spustí se lavina výslechů. A tady dojde k jednomu z nejlepších nedorozumění v dějinách divadla.

Natálie: K jakému nedorozumění?

Tomáš: Kuchař Jakub, který nesnáší správce Valéra, ho ze msty obviní z krádeže. Jenže když Harpagon začne Valéra vyslýchat, Valér si myslí, že ho obviňuje z lásky k jeho dceři Elišce.

Natálie: Aha! Takže jeden mluví o penězích a druhý o lásce?

Tomáš: Přesně tak. Valér se ke všemu přizná, myslí si, že přiznává lásku. Harpagon je vzteky bez sebe, protože si myslí, že mu ukradl poklad. Je to geniálně napsaná scéna plná komických omylů.

Natálie: To zní skvěle. Ale jak se to vyřeší? Kdo je zachrání?

Tomáš: Záchrana přijde v podobě pana Anselma. To je ten starší, bohatý pán, kterého Harpagon vybral pro Elišku.

Natálie: Ten přece celou tu šlamastyku způsobil, ne?

Tomáš: Zdánlivě ano. Ale právě on přinese rozuzlení. Během toho chaosu vyjde najevo, že jeho pravé jméno je Tomas d'Alburci a že je to ztracený otec... Valéra i Mariany.

Natálie: Počkat, cože? Takže sourozenci se málem vzali s dětmi svého vlastního otce? To je neuvěřitelné.

Tomáš: Je to tak. Molière miloval tyhle antické zápletky se ztracenými a znovu nalezenými dětmi. Najednou je všechno jinak. Pan Anselm je samozřejmě šťastný, že našel své děti, a souhlasí s jejich svatbami.

Natálie: A co Harpagon a jeho peníze?

Tomáš: To je na tom to nejlepší. Harpagonovi je všechno jedno, kromě jeho truhly. Kleantes mu ji vrátí pod podmínkou, že může mít Marianu. A štědrý Anselm slíbí, že zaplatí obě svatby, nové šaty i policejního komisaře. A Harpagon? Ten je v sedmém nebi, protože ho to nebude stát ani vindru.

Natálie: To je konec jako z pohádky. Ale pojďme se na to podívat víc zblízka. Říkal jsi, že Molière tvořil v období klasicismu. Co to pro jeho hry znamenalo?

Tomáš: Znamenalo to hlavně řád a pravidla. Klasicismus, který vznikl ve Francii v 17. století, se inspiroval antikou a zavedl pevný systém. Literatura se dělila na dva styly: vysoký a nízký.

Natálie: Vysoký a nízký? To zní trochu... povýšeně.

Tomáš: Trochu jo. Do vysokého stylu patřily žánry jako tragédie nebo epos. Hrdinové byli vždy šlechtici, králové, vojevůdci a řešila se vznešená témata – osud, čest, povinnost.

Natálie: A ten nízký?

Tomáš: Tam patřily komedie a bajky. Hrdinové byli z nižších vrstev, měšťané, a řešily se tam běžné, lidské problémy a neřesti. Jako třeba lakota. Proto je Lakomec typickým příkladem nízkého stylu.

Natálie: A co ta slavná pravidla? Slyšela jsem něco o třech jednotách.

Tomáš: Správně. Zásada tří jednot. Byla to snaha napodobit antické drama. Jednota místa znamenala, že se celý děj musel odehrát na jednom místě, třeba v jednom domě.

Natálie: To Lakomec splňuje, vše se děje v Harpagonově domě v Paříži.

Tomáš: Přesně. Pak je tu jednota času. Děj se musel odehrát během 24, maximálně 30 hodin. Žádné skoky v čase o týdny nebo roky.

Natálie: A ta poslední je jednota děje, že?

Tomáš: Ano. Příběh se musel soustředit na jednu hlavní zápletku a neměl mít vedlejší dějové linky, které by diváka rozptylovaly. Všechno se točí kolem Harpagonovy lakoty a snahy dětí získat své milované.

Natálie: Pojďme si rozebrat postavy. Harpagon je jasný – ztělesněné lakomství. Ale co ti ostatní?

Tomáš: Jsou skvěle napsané. Třeba Kleantes, jeho syn. Je to v podstatě kladný hrdina, kultivovaný, zamilovaný... ale otcova povaha ho donutí jednat na hraně. Je nucen si půjčovat od lichvářů, což vede k další skvělé scéně, kdy zjistí, že tím lichvářem je jeho vlastní otec.

Natálie: To je absurdní. A co jeho sestra Eliška?

Tomáš: Eliška je spíš taková tichá, skromná. Žije ve stínu otce. Ale i ona má svou sílu a tajně se zasnoubí s Valérem.

Natálie: A Valér je ten, co se snaží Harpagonovi podlézat, aby byl Elišce nablízku, že?

Tomáš: Přesně. Stává se až úlisným, donáší na ostatní sluhy, jen aby si šplhnul. Je to zajímavý kontrast k jeho jinak šlechetnému původu, který se ukáže na konci.

Natálie: A nesmíme zapomenout na ty chytré postavy v pozadí!

Tomáš: Určitě ne. Dohazovačka Frosina je geniální intrikářka. Zná poměry v rodině a umí s Harpagonem manipulovat. Tedy, dokud jí on odmítne zaplatit. Pak se z ní stane spojenec mladých.

Natálie: To se mu moc nevyplatilo.

Tomáš: A pak je tu Kleantův sluha, Štika nebo v jiných překladech Čipera. Je to on, kdo vlastně posune děj dopředu tou krádeží truhličky. Je to takový motor celé zápletky.

Natálie: Jakým jazykem vlastně postavy mluví? Je to všechno spisovné, jak bychom u klasiky čekali?

Tomáš: Právě že vůbec ne a v tom je Molière skvělý. Mísí různé styly. Šlechtic Anselm nebo Mariana mluví spisovně a vznešeně. Ale Harpagon a služebnictvo používají hovorový jazyk, nespisovná slova jako „žvásty“ nebo „sežral“, dokonce i vulgarismy.

Natálie: Takže jazyk pomáhá charakterizovat postavy?

Tomáš: Přesně tak. Harpagonovy monology, kdy mluví ke svým penězům, jsou plné zdrobnělin a citově zabarvených slov. Ukazuje to jeho pokřivený vztah k majetku. Často se taky opakuje, což zdůrazňuje jeho posedlost.

Natálie: Hra je psaná v próze, že? Ne ve verších jako třeba tragédie.

Tomáš: Ano, je to próza. Molière používá hlavně dialogy, ale právě Harpagonovy monology jsou slavné. Celá hra má satirický tón, vysmívá se lidské chamtivosti. Najdeme tam spoustu ironie, nadsázky a metafor. Například když Harpagon mluví o své truhličce jako o milované bytosti.

Natálie: Když to všechno shrneme, co je tedy hlavní myšlenkou Lakomce? O čem ta hra skutečně je, kromě toho, že je to legrace?

Tomáš: Je to nadčasová studie lidské povahy. Ukazuje, jak může posedlost penězi a majetkem totálně zničit člověka i jeho vztahy s nejbližšími. Harpagon je ochoten obětovat štěstí svých dětí, lásku, rodinu... všechno pro peníze.

Natálie: Je zaslepený vidinou bohatství a nikoho a nic jiného nevidí.

Tomáš: Přesně. Stává se z něj karikatura, postava, která je zároveň směšná i tragická. A to je to, co dělá z Lakomce mistrovské dílo. Smějeme se mu, ale zároveň nás z něj trochu mrazí, protože v té jeho posedlosti můžeme vidět zárodky chování, které existuje i dnes.

Natálie: Takže i po více než 350 letech je ta hra stále aktuální.

Tomáš: Naprosto. Téma lidské chamtivosti je věčné. A Molière ho zpracoval tak geniálně, že se na něj můžeme dívat pořád dokola. A to jsme se ještě ani nedostali k tomu, jak ovlivnil další autory po celé Evropě.

Natálie: Dobře, takže Molière svým Lakomcem ovlivnil spoustu dalších autorů. Ale on sám byl přece součástí nějakého většího uměleckého proudu, ne? Nebyl v tom sám.

Tomáš: Přesně tak. Byl vlajkovou lodí jednoho z nejdůležitějších směrů vůbec — klasicismu. Ten ovládl Evropu hlavně v 17. a 18. století.

Natálie: Klasicismus... to zní... no, klasicky. Co si pod tím mám přesně představit?

Tomáš: Vlastně jsi to trefila. To slovo pochází z latinského „classicus“, což znamená vynikající nebo vzorný. A přesně o to jim šlo. Hledali vzor v antice, ve starém Řecku a Římě.

Natálie: Takže návrat ke kořenům, podobně jako v renesanci?

Tomáš: Ano, ale s jedním velkým rozdílem. Zatímco renesance byla živelná a objevovala člověka, klasicismus kladl na první místo rozum, řád a pevná pravidla. Heslem doby bylo: „Myslím, tedy jsem.“

Natálie: Pevná pravidla? To zní trochu… svazujícím způsobem pro umělce, ne?

Tomáš: To rozhodně bylo. Zvlášť v divadle. Tam zavedli takzvanou „zásadu tří jednot“. Jednota času, místa a děje.

Natálie: A to znamená co? Že se celý příběh musel odehrát…

Tomáš: Přesně. Musel se odehrát na jednom místě, během jednoho dne a mít jen jednu hlavní dějovou linku. Žádné odbočky, žádné vedlejší příběhy. Všechno muselo být dokonale přehledné a logické.

Natálie: Páni. To je docela výzva. A slyšela jsem, že literaturu dělili na „vysokou“ a „nízkou“. To zní trochu povýšeně.

Tomáš: Bylo to tak. Mezi vysoké žánry patřily eposy, ódy a hlavně tragédie. Ty pojednávaly o vznešených hrdinech, osudu a velkých tématech. Nízké žánry — jako komedie nebo bajka — se pak zabývaly obyčejnými lidmi a jejich chybami. Tady právě exceloval Molière.

Natálie: Takže kromě Molièra, kdo další patřil mezi tyhle klasicistní hvězdy?

Tomáš: Ve Francii tvořil takovou „svatou trojici“ s Molièrem ještě Pierre Corneille a Jean Racine. Corneille napsal třeba slavnou tragédii *Cid* — příběh o lásce a cti, kde se milenci ocitnou v nepřátelských rodinách.

Natálie: Něco jako Romeo a Julie, ale po francouzsku?

Tomáš: Dalo by se to tak říct, ale s mnohem větším důrazem na povinnost a čest. A pak tu byl Racine a jeho hra *Faidra*. To je teprve síla.

Natálie: Povídej, jsem zvědavá.

Tomáš: Je to antický námět. Faidra, žena athénského krále, se zamiluje do svého nevlastního syna. Myslí si, že její muž zemřel ve válce, ale on se vrátí... a katastrofa je na světě.

Natálie: Tak to zní opravdu tragicky. Chápu, proč je to „vysoká“ literatura.

Tomáš: Přesně. Ale klasicismus nebyl jen literatura. Projevil se naprosto všude. V architektuře třeba. Pravidelné stavby, přímé linie, mohutná sloupořadí... Jen si vzpomeň na Louvre v Paříži nebo u nás na Stavovské divadlo.

Natálie: Jasně, ten styl znám. Takový čistý, symetrický. A co hudba? Tam taky vládla pravidla?

Tomáš: I tam. A zrodila se tam jména, která zná úplně každý: Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven. Ti dovedli hudební řád a harmonii k dokonalosti.

Natálie: Takže to celé zapadá do sebe. Bylo to propojené i s tou dobou, s osvícenstvím?

Tomáš: Naprosto. Klasicismus je uměleckým vyjádřením osvícenství. Celá ta epocha, poháněná mysliteli jako Voltaire, Diderot nebo Montesquieu, věřila v sílu lidského rozumu. Chtěli uspořádat svět podle logických principů. Proto se dělaly reformy jako povinná školní docházka nebo číslování domů.

Natálie: Takže řád nejen v umění, ale i ve společnosti. Všechno mělo své místo, všechno logicky navazovalo. Ale co se stane, když tenhle přísný řád začne lidi dusit? Přišla nějaká vzpoura?

Tomáš: Vzpoura? To je slabé slovo. Sedmnácté století bylo politicky nesmírně bouřlivé. Celá Evropa byla v podstatě jedno velké bojiště během Třicetileté války.

Natálie: Třicetiletá válka... to zní... dlouze. Šlo jen o náboženství, jak se často říká?

Tomáš: To je častý mýtus. Bylo to hlavně o moci. Náboženství bylo spíš záminkou pro evropské velmoci, aby si přerozdělily vliv.

Natálie: Aha, takže politika v převleku. A jak to celé dopadlo?

Tomáš: Všechno ukončil Vestfálský mír. Ten v podstatě narýsoval novou politickou mapu Evropy. Mezitím ve Francii upevňoval svou absolutní moc král Ludvík XIV.

Natálie: A co Anglie? Tam se taky děly věci, že?

Tomáš: A jaké! Ti šli ještě dál. Rovnou popravili svého krále, Karla I., a na čas se z Anglie stala republika v čele s Oliverem Cromwellem.

Natálie: Páni. Takže válka, absolutismus a dokonce i republika. To je docela divoká směs na jedno století.

Tomáš: Přesně. To je klíčový poznatek. Bylo to období extrémů, které formovalo moderní státy.

Natálie: Skvělé shrnutí. Mockrát ti děkuji, Tomáši, a děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi.

Tomáš: Taky děkuju. Mějte se fajn a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!

Natálie: Na slyšenou!