Podcast na Moderní umělecké směry před 1. světovou válkou

Kapitoly

Jednička z moderny

Proč moderna vznikla?

Fauvismus: Explozi barev

Expresionismus: Křik duše

Kubismus: Rozbitá realita

Futurismus a další -ismy

Vytváření nových světů

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Tomáš: Co u maturity z dějin umění odděluje trojku od jedničky? Většina se naučí jména a data. Ale jedničkáři chápou jednu věc… Proč umělci na přelomu 19. a 20. století najednou přestali malovat krásné, realistické obrazy a vrhli se na barevné skvrny, rozbité tvary a divné čáry.

Karolína: Přesně tak! A tenhle zlom, to je moderna. Není to jen jeden styl, ale celá exploze nápadů, které navždy změnily umění. A my vám ukážeme, jak se v tom chaosu vyznat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tomáš: Takže, Karolíno, co se stalo, že umělci řekli dost napodobování reality?

Karolína: Bylo toho víc. Zaprvé, vynález fotografie. Najednou nebylo nutné, aby malíř zachytil realitu přesně tak, jak je. To uměl foťák lépe a rychleji. Umělci se tak mohli soustředit na něco jiného – na pocity, myšlenky, vnitřní svět.

Tomáš: Takže malířství dostalo volnost experimentovat. Co dál?

Karolína: Velký vliv měla psychoanalýza Sigmunda Freuda. Lidé začali prozkoumávat podvědomí. A taky takzvaný primitivismus – umělci se inspirovali uměním z Afriky, Oceánie, ale i dětskými kresbami. Hledali upřímnost a původní sílu, kterou v akademickém umění postrádali.

Tomáš: Dobře, tak se pojďme podívat na ten první velký výbuch. Fauvismus.

Karolína: Přesně! Paříž, rok 1905. Představ si, že přijdeš na výstavu a obrazy na tebe doslova křičí barvami. Stromy jsou červené, obličeje zelené... Kritici byli v šoku a nazvali autory „fauves“, což znamená šelmy.

Tomáš: Šelmy? To muselo být divoké. Kdo byl hlavní šelmou?

Karolína: Henri Matisse. Jeho heslem byla harmonie, jednoduchost a jasnost. Nepoužíval barvy, aby něco popsal, ale aby vyjádřil radost a optimismus. Podívejte se na jeho obraz *Žena v klobouku*. Barvy jsou čisté, divoké, úplně nepřirozené, ale dohromady to vytváří neuvěřitelnou energii.

Tomáš: Takže fauvismus je hlavně o radosti z barvy, bez ohledu na realitu.

Karolína: Přesně. Je to oslava života, plná dynamiky a kontrastů. Je to čistý pocit na plátně.

Tomáš: A co když ten pocit není zrovna radostný? Co když je to úzkost?

Karolína: Tak se dostáváme k expresionismu, který vznikl zhruba ve stejné době v Německu a Rakousku. Zatímco fauvisté slavili, expresionisté se nořili do hlubin lidské duše. Chtěli vyjádřit úzkost, strach, osamělost a zkaženost moderní společnosti.

Tomáš: To zní jako pravý opak. Takže temnější barvy, deformované postavy?

Karolína: Přesně. Dokonalým příkladem, ještě než expresionismus vůbec začal, je *Výkřik* od Edvarda Muncha. Ta postava nekřičí, celý svět kolem ní křičí úzkostí. To je podstata expresionismu – nezobrazit, co vidíš, ale co cítíš.

Tomáš: A v Německu se to pak rozjelo naplno, že?

Karolína: Ano, vznikly tam dvě klíčové skupiny. Die Brücke, neboli Most, v Drážďanech – ti byli drsnější, malovali život ve velkoměstě, akty, používali zářivé, ale často až agresivní barvy. Pak tu byla skupina Der Blaue Reiter, Modrý jezdec, v Mnichově. Ti byli více intelektuální a duchovní. Právě z ní vzešel Vasilij Kandinskij, otec abstrakce.

Tomáš: Dobře, od pocitů se teď přesuneme k něčemu, co vypadá spíš jako hlavolam. Kubismus. Jak mám u maturity vysvětlit, proč Picasso maloval lidi se dvěma nosy?

Karolína: Skvělá otázka! Klíčové je, že Picasso a Georges Braque nechtěli ukázat předmět jen z jednoho úhlu. Chtěli ho ukázat ze všech stran najednou. Představ si, že držíš lahev. Vidíš ji zepředu. Ale co když ji chceš ukázat i z boku a shora… a to všechno v jednom jediném obraze?

Tomáš: Takže ji prostě rozbiješ na kousky a ty pak poskládáš na plátno vedle sebe?

Karolína: Přesně tak! To je takzvaná analytická fáze kubismu. Rozložili předmět na geometrické plošky, fazety, a pak je znovu složili. Proto používali hlavně tlumené barvy jako hnědou a šedou, aby barva nerušila vnímání tvaru.

Tomáš: A co ty dva nosy u *Slečen z Avignonu*?

Karolína: To je přesně ono. Vidíš obličej z profilu i zepředu zároveň. Picasso nám ukazuje víc reality, než bychom viděli jediným pohledem. Později přišla syntetická fáze, kde už tvary zase skládali dohromady a začali do obrazů vlepovat i kousky novin nebo tapet – a tím vznikla koláž.

Tomáš: Takže máme barvy u fauvistů, pocity u expresionistů a geometrii u kubistů. Co dál? Svět se přece zrychloval…

Karolína: A přesně na to reagoval futurismus v Itálii! Futuristé byli posedlí rychlostí, stroji, dynamikou moderního života. Vycházeli z kubismu, ale přidali do něj pohyb. Jejich obrazy jsou plné rozmazaných linií, které zachycují třeba cválajícího koně nebo jedoucí auto. Bohužel, oslavovali i válku a fašismus.

Tomáš: Takže to nebyli zrovna pozitivní hrdinové.

Karolína: Politicky rozhodně ne. Ale umělecky přinesli nový pohled. A z těchto směrů se pak odvíjelo všechno ostatní. V Rusku vznikl kubofuturismus, suprematismus Kazimira Maleviče, který došel až k obrazu černého čtverce na bílém pozadí – absolutnímu zjednodušení.

Tomáš: A co abstrakce? Kdy se umělci rozhodli, že nebudou malovat už vůbec nic konkrétního?

Karolína: To byl ten logický další krok. Průkopníky byli Rus Vasilij Kandinskij a náš František Kupka. Oba, nezávisle na sobě, kolem roku 1910 došli k tomu, že barvy a tvary mohou fungovat samy o sobě, podobně jako tóny v hudbě. Že dokážou vyvolat emoce i bez zobrazení konkrétní věci.

Tomáš: Takže Kupkova *Dvoubarevná fuga* není o žádné fuze, ale o pocitu z pohybu a barev?

Karolína: Přesně! Je to hudba pro oči. A pak tu byl ještě Piet Mondrian v Holandsku s neoplasticismem – ten to zredukoval na pravoúhlé mřížky a základní barvy. Hledal absolutní harmonii a řád. Všechny tyhle cesty, ať už expresivní nebo geometrické, otevřely dveře umění celého 20. století.

Tomáš: To je fascinující. Takže jestli to chápu správně, cílem už není ukázat nic konkrétního, co bychom znali? Jakože žádný strom, žádná váza, prostě nic?

Karolína: Přesně o to jde! Přestali svět kopírovat a začali mu dávat úplně novou vizuální podobu. Představ si to tak, že nechtějí malovat emoce, ale *vytvořit* obraz, který v tobě tu emoci sám vyvolá.

Tomáš: Aha, takže ten obraz se stává tou emocí, ne jen jejím popisem. To je docela... hluboký.

Karolína: Je, že? A to je přesně ten klíč. Umělci jako Kandinskij nebo Kupka se stali vizuálními skladateli. Míchali barvy a tvary, aby vytvořili harmonii nebo naopak chaos, stejně jako hudebník skládá noty.

Tomáš: Skvělé. Takže abychom to celé shrnuli: od impresionismu, přes expresionismus až k abstrakci sledujeme cestu k naprosté svobodě uměleckého vyjádření. A to je ten hlavní tahák, který si odnést k maturitě.

Karolína: Perfektní shrnutí, Tomáši. Kdo pochopí tenhle vývoj, ten u zkoušky zazáří. Je to o pochopení té cesty, ne o datech.

Tomáš: Díky moc, Karolíno, za úžasný přehled. Věřím, že naši posluchači teď mají v moderně jasno. S námi tu maturitu prostě dáte! Mějte se a u slyšenou příště.

Karolína: Rádo se stalo! A hodně štěstí.