Podcast na Milan Kundera - Směšné lásky

Kapitoly

Hra, která se vymkla kontrole

Vznik klíčového díla

Láska jako tragikomedie

Hry, iluze a otevřené konce

Jazyk a vypravěč

Postavy v pasti svých her

Příběh jedné lži

Paradox lidských vztahů

Přepis

Klára: Představte si studenta, třeba Martina. Aby zapůsobil na holku, která se mu líbí, vymyslí si malou lež. Řekne jí, že je poloprofesionální fotograf. Hra na svádění funguje skvěle, ale jen do chvíle, než ho ona poprosí, aby jí nafotil portrétní fotky. A Martin najednou stojí před volbou – přiznat barvu a ztrapnit se, nebo si půjčit drahý foťák a doufat v zázrak.

Lukáš: To je naprosto dokonalý příklad situace, kterou by Milan Kundera miloval. Ta chvíle, kdy se nevinná hra zvrtne v past, ze které není úniku. A přesně o tom jsou jeho Směšné lásky.

Klára: Vítejte, posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se tedy ponoříme do světa Milana Kundery.

Lukáš: Přesně tak. Směšné lásky jsou soubor povídek z šedesátých let, což byla v Československu doba uvolnění. Původně vyšly ve třech sešitech a měly deset povídek, ale pro finální knižní vydání jich Kundera vybral jen sedm.

Klára: Proč některé vynechal? Nebyly dost dobré?

Lukáš: Sám autor řekl, že v nich cítil „cizí, vypůjčený hlas“. Prostě s nimi už nebyl spokojený a věřil, že by je napsal lépe. Chtěl, aby finální kniha byla dokonalá.

Klára: A jak bychom vlastně dílo žánrově zařadili? Jsou to prostě povídky o lásce?

Lukáš: Je to próza, konkrétně soubor povídek. Ale není to žádná romantika. Je to spíš tragikomedie s prvky grotesky a silným erotickým nábojem. Kundera kombinuje vážné filozofické myšlenky s humorem, který je často dost absurdní a černý.

Klára: Takže se nesmějeme postavám, ale spíš té trapnosti jejich situací?

Lukáš: Přesně! Autor se nesnaží lásku zesměšnit, ale ukázat její odvrácenou tvář – ty komické a absurdní momenty, které se skrývají pod povrchem vážnosti. Ústředními motivy jsou svádění, iluze a sebeklam.

Klára: Takže ty postavy vlastně pořád hrají nějaké role, podobně jako ten náš fiktivní fotograf Martin na začátku.

Lukáš: Přesně. Neustále předstírají, manipulují a klamou sami sebe, často jen kvůli touze po uznání nebo fyzickém uspokojení. V knize jsou dva typy hrdinů: mladí dobyvatelé, kteří zjistí, že jejich vítězství je prázdné, a pak ti, co se ve vztazích pohybují lehkovážně a nedomýšlejí následky.

Klára: A jak je to s kompozicí? Jsou ty povídky nějak propojené?

Lukáš: Jsou to samostatné příběhy, i když se v jedné povídce objeví postava z jiné, ale po dvaceti letech. Každá povídka má chronologický děj, ale Kundera používá složitější věty pro úvahy a naopak velmi stručné dialogy. A co je typické – konce jsou často otevřené. Nechá tě přemýšlet, co se asi stalo dál.

Klára: Takže žádný happy end, kde by náš Martin získal dívku snů a stal se slavným fotografem.

Lukáš: U Kundery spíš ne. Spíš by ten foťák nejspíš rozbil a ještě by se zadlužil.

Klára: Takže když už máme za sebou ty složité vztahové hry, které postavy rozehrávají, pojďme se podívat, jak to Kundera celé napsal. Jakým jazykem vlastně ke čtenáři mluví?

Lukáš: Dobrá otázka, Kláro. Kunderův jazyk je tady vlastně docela neutrální a velmi přístupný. Je to spisovná čeština, žádné velké experimenty nebo nespisovné výrazy. Vše je čisté a precizní.

Klára: To sedí. A co ten vypravěč? Mám pocit, že se to tam neustále mění. Chvíli jako bychom četli něčí deník a hned nato se na celou situaci díváme zvenčí.

Lukáš: Přesně tak, to je pro něj typické! Střídá ich-formu, kdy mluví hrdina, s er-formou, tedy vyprávěním ve třetí osobě. Je to jako by ti postava nejdřív něco pošeptala do ucha a pak tě autor vzal za ruku a ukázal celou scénu z ptačí perspektivy.

Klára: To je skvělé přirovnání. Takže nám vlastně dává nahlédnout přímo do hlavy postav, do jejich myšlenek a pocitů?

Lukáš: Přesně tak. A tady je to opravdu zajímavé. Když popisuje vnitřní svět postav nebo filozofuje, používá dlouhá, složitá souvětí. Ale jakmile postavy začnou mluvit spolu, dialogy jsou najednou krátké, úsečné... skoro jako ping-pong.

Klára: Aha, takže hluboké myšlenky versus rychlé slovní přestřelky. To dává smysl, vytváří to dynamiku. A právě tyhle jazykové nástroje nás vedou k dalšímu důležitému bodu... a to jsou hlavní postavy a jejich typické rysy.

Klára: A právě tyhle hry a sebeklamy dokonale ilustrují postavy, které Kundera stvořil. Jsou neuvěřitelně lidské, ale často ne zrovna v tom dobrém slova smyslu, že?

Lukáš: Přesně tak. Vezměme si třeba vypravěče z povídky "Nikdo se nebude smát". Je to vysokoškolský pedagog, intelektuál, ale zároveň neuvěřitelný zbabělec. Celá jeho postava je vlastně postavená na lži a manipulaci.

Klára: To je ten, co se snaží vyhnout napsání posudku, že? Pro toho otravného pana Zátureckého.

Lukáš: Ano. A místo aby mu na rovinu řekl, že jeho práce je špatná, zamotává se do sítě lží. A do toho zatáhne i svou přítelkyni Kláru. Je to dokonalý příklad, jak se postavy stávají oběťmi vlastních intrik.

Klára: A co další postavy? Je tam víc takových... herců?

Lukáš: Určitě. Třeba doktor Havel ze "Symposionu" je cynický svůdník, který filozofuje o lásce, ale vlastně jí pohrdá. Nebo Eduard z povídky "Eduard a Bůh", který předstírá víru, aby získal zbožnou Alici. To je pokrytectví v krystalické podobě.

Klára: A ty hry se jim často vymknou z rukou, jako třeba v povídce "Falešný autostop"?

Lukáš: Přesně. Tam se mladý pár rozhodne hrát hru na cizince. Z něžného kluka se stane hrubý cynik a z jeho stydlivé dívky provokativní stopařka. Jenže ta hra se stane až příliš reálnou a oba je to nakonec zraní.

Klára: To je skvělý příklad. Pojďme se podrobněji podívat na jednu z těch povídek, aby si to posluchači dokázali lépe představit. Třeba právě tu klíčovou, "Nikdo se nebude smát".

Lukáš: Dobře. Takže, mladý akademik dostane za úkol napsat posudek na práci pana Zátureckého. Práce je strašná, ale on se bojí Zátureckého urazit. Takže mu začne lhát a vyhýbat se mu.

Klára: Což, jak tuším, situaci jen zhorší.

Lukáš: Přesně tak. Záturecký je neodbytný a pronásleduje ho. Když ho jednou překvapí doma s jeho milenkou Klárou, vypravěč sáhne k nejhorší lži: obviní Zátureckého, že Kláru obtěžoval.

Klára: To je hrozné. A co se stane potom?

Lukáš: Ta lež sice Zátureckého odradí, ale pro vypravěče má katastrofální následky. Ztratí Kláru, která prokoukne jeho manipulaci, a vyhodí ho i z práce. Zůstane úplně sám. Příběh je dokonalou ukázkou toho, jak se drobná zbabělost může proměnit v osobní tragédii.

Klára: Je to silné varování. A ukazuje to, jaký je Kundera skvělý pozorovatel lidských slabostí. Ale co jazyk? Jakým stylem jsou tyhle příběhy vlastně napsané?

Klára: A to nás plynule přivádí k našemu poslednímu dnešnímu tématu – k tomu, jak složité a někdy i paradoxní mohou být lidské vztahy.

Lukáš: Přesně tak. Skvělý příklad je příběh 'Eduard a Bůh'. Máme tu Eduarda, učitele, který se zamiluje do velmi věřící Alice.

Klára: A ta odmítá jakoukoliv intimitu před svatbou, je to tak?

Lukáš: Ano. Takže Eduard začne předstírat horlivou víru, aby ji získal. Jenže v komunistickém režimu ho to dostane do velkých problémů v práci.

Klára: A tady přichází ten nečekaný zvrat, že?

Lukáš: Přesně. Aby se zachránil před vyhazovem, svede ředitelku školy. Mezitím ho Alice začne vnímat jako mučedníka a je ochotná se mu oddat.

Klára: Což je ironicky přesně to, co celou dobu chtěl! Nebo ne?

Lukáš: Právě že ne. Zhnuseně ji odmítne s tím, že pro něj „zradila svého Boha“. To pokrytectví je neuvěřitelné.

Klára: Takže nakonec ztratil všechno… touhu po Alici i sám sebe v prázdnotě a lžích. To je silná lekce.

Lukáš: Rozhodně. A to je asi ten hlavní poznatek z dneška. Ať už jde o literaturu nebo reálný život, přetvářka se málokdy vyplatí. Bylo to fajn, Kláro.

Klára: Pro mě taky, Lukáši. Děkujeme všem, že jste poslouchali Studyfi Podcast, a těšíme se na vás zase příště!