Podcast na Miguel de Cervantes - Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Kapitoly

Kdo je tady blázen?

Parodie, která přerostla sama sebe

Nezapomenutelná dvojice

Boj s větrnými mlýny

Druhá část a hořký konec

Přepis

Tereza: Počkat, takže on se na konci opravdu uzdraví a umírá jako normální člověk? Celé to jeho bláznovství prostě zmizí?

Filip: Přesně tak! Po všech těch neuvěřitelných dobrodružstvích se mu vrátí rozum a on si uvědomí, že to všechno byl jen sen. Je to neuvěřitelně silný a vlastně i smutný konec.

Tereza: Páni, to je fascinující... a myslím, že tohle si zaslouží slyšet všichni. Vítejte zpátky u Studyfi Podcast!

Filip: Ahoj všichni! Dnes se ponoříme do jednoho z největších děl světové literatury – Dona Quijota.

Tereza: Takže, Filipe, začněme úplně od základů. Proč Miguel de Cervantes Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha vlastně napsal?

Filip: Skvělá otázka. Původní záměr byl vlastně docela jednoduchý: chtěl si vystřelit z tehdy neuvěřitelně populárních rytířských románů. Byly to takové tehdejší fantasy seriály – plné draků, princezen a nereálných hrdinů.

Tereza: Takže to měla být jenom legrace? Parodie?

Filip: Přesně. Cervantes si myslel, že tyhle knížky lidem kazí vkus a odvádí je od reality. Jenže... to dílo mu tak trochu přerostlo přes hlavu. Z obyčejné satiry se stal hluboký příběh o snech, realitě, šílenství a moudrosti.

Tereza: A proto se o něm říká, že je to první moderní román, že?

Filip: Ano. Vznikl ve dvou částech, v letech 1605 a 1615, v době, kdy sláva Španělska pomalu upadala, a ta melancholie je v knize cítit. Ale ta forma, postavy, témata... to všechno bylo naprosto revoluční.

Tereza: Dobře, pojďme k těm postavám, protože bez nich by to nešlo. Kdo je vlastně Don Quijote?

Filip: Don Quijote, vlastním jménem Alonso Quijano, je zchudlý šlechtic, který se zblázní z neustálého čtení těch rytířských románů. A rozhodne se, že se stane jedním z nich! Je to idealista, chce napravovat křivdy a bojovat za spravedlnost.

Tereza: Problém je, že realitu vidí úplně jinak než všichni ostatní, že?

Filip: Přesně. Větrné mlýny jsou pro něj obři, stádo ovcí je nepřátelská armáda... Je to tragikomické. Ale co je důležité – mimo své bláznovství je často neuvěřitelně moudrý a vzdělaný.

Tereza: A pak je tu jeho parťák, Sancho Panza. Ten je jeho pravý opak.

Filip: Přesně tak! Sancho je prostý sedlák, realista a pragmatik. Jeho zajímá hlavně jídlo, pití a pohodlí. Don Quijote mu slíbí, že z něj udělá guvernéra ostrova, a tak s ním Sancho vyrazí. Jeho mluva je plná lidových přísloví, což je skvělý kontrast k Quijotově vznešené mluvě.

Tereza: A ta jejich dynamika se v průběhu knihy mění, že? Není to tak černobílé.

Filip: Vůbec ne! To je na tom to geniální. Postupně se Sancho nechává strhnout ideály svého pána – tak trochu se „quijotizuje“. A Don Quijote naopak pod vlivem Sancha začíná vnímat realitu... no, reálněji.

Tereza: A nesmíme zapomenout na Dulcineu z Tobosa!

Filip: Jasně! Quijotova vysněná dáma srdce. Ve skutečnosti je to obyčejná venkovská holka Aldonza Lorenzo, kterou on sám možná ani nikdy neviděl. Ale v jeho fantazii je to ta nejkrásnější princezna, symbol všeho, za co bojuje.

Tereza: A co jeho kůň, Rocinante?

Filip: Chudák Rocinante! Je to stará, hubená herka, ale pro Quijota je to ten nejvznešenější oř. Už to jméno je symbolické, znamená něco jako „kůň, co býval herkou“. Všechno je to o pohledu na svět.

Tereza: Pojďme si shrnout ten děj. Jak to celé začíná a kam to vede?

Filip: Takže, Quijote se zblázní, opráší brnění, pojmenuje koně a Dulcineu a vyrazí na první výpravu. Nechá se v hostinci, který považuje za hrad, pasovat na rytíře, ale skončí to tím, že ho zbijí a přivezou domů.

Tereza: A jeho přátelé, farář a holič, se mu snaží pomoct tím, že mu spálí knihy...

Filip: Ano, zazdí mu knihovnu, aby ho vyléčili. Ale marně. Quijote se nevzdává a vyráží na druhou, mnohem slavnější výpravu, tentokrát i se Sanchem Panzou.

Tereza: A tady přichází na řadu ta nejslavnější scéna – boj s větrnými mlýny.

Filip: Přesně. Pro něj to jsou obři. Zaútočí na ně a samozřejmě je potupně poražen. Ale on si to vysvětlí tak, že zlý kouzelník proměnil obry v mlýny, aby ho pokořil. Pro všechno má své fantaskní vysvětlení.

Tereza: A podobných příhod je tam spousta, že? Stádo ovcí, měchy s vínem...

Filip: Ano, je to epizodické. Putují krajinou, potkávají lidi, poslouchají jejich příběhy a Quijote se snaží konat dobro. Většinou to ale skončí katastrofou, alespoň pro něj a pro Sancha. Nakonec se ho přátelům podaří lstí dostat domů v kleci.

Tereza: A pak Cervantes napsal druhou část. Co se děje tam?

Filip: Druhá část je ještě zajímavější. Představ si, že hrdinové už vědí o tom, že vyšla kniha o jejich dobrodružstvích. Jsou slavní! Lidé je poznávají a často si z nich dělají legraci, třeba jako vévoda a vévodkyně, kteří si je pozvou na svůj dvůr.

Tereza: Takže je to vlastně takový raný příklad metanarativu – příběh komentuje sám sebe.

Filip: Přesně tak! Sancho dokonce dostane svůj vysněný ostrov, aby mu vládl. A k překvapení všech si jako vládce vede docela moudře a spravedlivě, než to vzdá a vrátí se ke svému pánovi.

Tereza: A jak to celé končí? Zmínil jsi to na začátku.

Filip: Všechno směřuje k nevyhnutelnému střetu s realitou. V Barceloně je Quijote v souboji poražen Rytířem bílého měsíce. Ve skutečnosti je to jeho převlečený přítel, který si dal podmínku, že když Quijote prohraje, musí se na rok vzdát rytířství a vrátit se domů.

Tereza: A on ten slib dodrží.

Filip: Dodrží. Vrátí se do své vesnice, onemocní, a na smrtelné posteli se mu vrátí rozum. Odmítne všechny rytířské nesmysly a umírá jako Alonso Quijano Dobrák, obklopený přáteli.

Tereza: Takže na konci vítězí realita nad ideály. To je vlastně docela hořké, ne?

Filip: Je to hořkosladké. Je to vítězství rozumu nad šílenstvím, ale zároveň je to ztráta něčeho jedinečného. Svět přišel o Dona Quijota a zůstal jen Alonso Quijano. A to je myšlenka, která s námi zůstane ještě dlouho po dočtení.

Tereza: Skvělý souhrn, Filipe. Díky moc!

Filip: Rád jsem se podělil. Je to kniha, ke které se člověk může vracet celý život. Tak hodně štěstí u zkoušek!