Podcast na Markus Zusak - Zlodějka knih

Kapitoly

Mýtus o vypravěči

Příběh zlodějky ze Hřbitovní ulice

Síla slov a přátelství

Markus Zusak a jeho inspirace

Válka očima dítěte

Postmoderní hra se čtenářem

Klíčové postavy a jejich odkaz

Ironický vypravěč

Obyčejný hrdina

Karty a poslání

Pět bratrů a jeden most

Most jako symbol odpuštění

Roky pod psa

Když psi pláčou

Podobní autoři

Závěrečné shrnutí

Přepis

Filip: Většina lidí si myslí, že vypravěč příběhu je jen takový nezaujatý pozorovatel, který nám všechno ukazuje. Ale co kdyby vám řeknu, že v jedné z nejznámějších knih o druhé světové válce je vypravěčem samotná Smrt?

Tereza: A co víc, Filipe, tahle Smrt není jen nějaká postava v kápi s kosou. Je unavená, ironická, a fascinovaná lidskými příběhy. Přesně to je Zlodějka knih. Posloucháte Studyfi Podcast.

Filip: Dobře, takže vypravěčem je Smrt. To je hodně silný začátek. O čem tedy ten příběh, který ji tak zaujal, vlastně je?

Tereza: Zavede nás do nacistického Německa, konkrétně do roku 1939. Hlavní hrdinka, devítiletá Liesel Memingerová, cestuje se svým malým bratrem k adoptivním rodičům. Jenže její bratr cestou ve vlaku zemře.

Filip: To je strašné. A co se stane dál?

Tereza: Na jeho pohřbu Liesel, která ještě ani neumí číst, ukradne svou první knihu – Hrobařovu rukověť. A tím začíná její kariéra „zlodějky knih”. Přijíždí sama do městečka Molching, do Himmelstrasse, tedy Nebeské ulice.

Filip: Nebeská ulice v nacistickém Německu… to zní trochu ironicky.

Tereza: Přesně tak. Je to chudinská čtvrť a název ostře kontrastuje s realitou. Tam se jí ujmou noví rodiče, Hans a Rosa Hubermannovi. První měsíce jsou pro ni peklo, stýská se jí, ve škole se jí smějí, ale postupně si zvyká.

Filip: A jakou roli v tom hrají ty knihy? Kromě té první, co ukradla.

Tereza: Obrovskou. Její nový táta, Hans, je neuvěřitelně laskavý a začne ji po nocích učit číst právě z té ukradené Hrobařovy příručky. Čtení se pro ni stane únikem z drsné reality. Postupně se taky spřátelí se sousedovic klukem, Rudym Steinerem.

Filip: Aha, takže trocha romantiky v tom bude taky?

Tereza: Rudy by si to moc přál! Pořád od Liesel chce pusu, ale ta ho odmítá. Je to takový ten nevinný dětský vztah uprostřed hrůzy. Postupně Liesel ukradne další knihu, tentokrát jednu, co nacisti pálili na náměstí. A díky ní jí dochází, jaký netvor Hitler vlastně je.

Filip: Takže slova nejen baví, ale i odhalují pravdu.

Tereza: Přesně. A tady se to ještě zkomplikuje. Hubermannovi totiž ve sklepě začnou ukrývat židovského uprchlíka, Maxe Vandenburga. Pro Liesel se stane dalším důležitým člověkem. Vytvoří si spolu silné pouto, on jí dokonce napíše knihu na přetřené stránky Hitlerova Mein Kampfu.

Filip: Páni. To je neuvěřitelně silný symbol.

Tereza: Přesně o symbolech a síle slov celá ta kniha je. A není to náhoda. Autor, Markus Zusak, je současný australský spisovatel, ale jeho rodiče jsou přistěhovalci z Rakouska a Německa.

Filip: Takže měl k tématu blízko?

Tereza: Ano, vyrůstal na jejich příbězích o životě v Evropě během druhé světové války. Vyprávěli mu o bombardování, o utrpení, ale i o obyčejných lidech. A to ho inspirovalo k napsání Zlodějky knih v roce 2005. I když píše hlavně pro mládež, jeho knihy mají obrovský přesah i pro dospělé.

Filip: A je pro něj typické používat takovéhle… no, zvláštní vypravěče?

Tereza: Rozhodně je to jeho poznávací znamení. Miluje netradiční vypravěčské postupy. Jeho styl je často lyrický, obrazný a citově nabitý, i když popisuje ta nejtěžší témata. Zaměřuje se na emoce a mezilidské vztahy.

Filip: Zpátky k ději. Jak to pokračuje s Maxem ve sklepě? To přece nemohlo trvat věčně.

Tereza: Nemohlo. Jednoho dne přijdou Hitlerovi stoupenci prohledávat domy. Maxe se sice podaří schovat, ale on pochopí, že už rodinu nemůže dál ohrožovat, a dobrovolně odejde.

Filip: To je smutné. A co se s ním stane?

Tereza: To Liesel dlouho neví. Mezitím jsou Hans i Rudyho otec odveleni do války. Naštěstí se vrátí. Ale pak, během jednoho z pochodů židů městem, Liesel mezi nimi zahlédne Maxe. Takže ho nakonec stejně dostali.

Filip: To je hrozné. Celá kniha ukazuje válku z pohledu dětí a obyčejných lidí, že? Trochu jako Chlapec v pruhovaném pyžamu.

Tereza: Přesně tak, je to skvělé přirovnání. Obě knihy využívají naivní pohled dítěte na krutost dospělých. Zusak nepopisuje bitvy, ale to, jak válka semlela i „obyčejné Němce“, kteří s režimem nesouhlasili. Ukazuje, že děti neřeší ideologii, ale žijí přítomností, dokud se válka nedotkne přímo jich.

Filip: A jak to celé dopadne? I když se skoro bojím zeptat.

Tereza: Právě v tom je ta kniha geniální. Vypravěč, tedy Smrt, ti některé věci prozradí dopředu. Takže napětí není v tom, CO se stane, ale JAK a PROČ se to stane. To je typický prvek postmodernismu.

Filip: Takže autor nám dává spoilery schválně?

Tereza: V podstatě ano! Hraje si se čtenářem. Konec je tragický. Ke konci války přijde ničivý nálet na Molching. Nikdo z Lieseliných blízkých nepřežije. Hans, Rosa, Rudy… všichni zemřou.

Filip: A Liesel?

Tereza: Ona jediná přežije, protože si zrovna v tu chvíli psala svůj vlastní příběh ve sklepě – do sešitu, který jí dal Max. Slova jí doslova zachránila život.

Filip: To je… neuvěřitelné. Ta symbolika je tam všude.

Tereza: Přesně tak. Knihy a slova symbolizují svobodu, vzdor, útěchu. Hitler je používá k ničení, Liesel k záchraně. Po válce ji najdou, vyrůstá u starosty a po mnoha letech, už jako dospělou, ji v její dílně překvapí návštěva. Byl to Max. Přežil.

Filip: Pojďme si na závěr stručně shrnout ty nejdůležitější postavy. Liesel je jasná, statečná dívka, která miluje slova.

Tereza: Ano. Pak její pěstoun Hans Hubermann – ztělesnění laskavosti a morální síly. Jeho protikladem je rázná, ale v jádru milující Rosa. A samozřejmě Rudy Steiner, nejlepší kamarád, který symbolizuje ztracenou nevinnost.

Filip: A Max Vandenburg, židovský uprchlík, který ukazuje, jak důležitá je lidskost a vděk i v těch nejhorších časech.

Tereza: A nesmíme zapomenout na Smrt jako vypravěče. Je unavená, ale zároveň fascinovaná lidskou schopností projevit lásku a odvahu i tváří v tvář zkáze. Hlavní myšlenkou díla je, že za tragédie nemohou nadpřirozené síly jako Smrt, ale lidé. Zároveň je to ale obrovská oslava lidskosti.

Filip: Takže Zlodějka knih není jen příběh o válce, ale hlavně o síle slov, přátelství a o tom, že i v nejtemnějších dobách se dají najít střípky krásy a dobra.

Tereza: Přesně tak. Je to kniha, která ukazuje, že člověk může zemřít, ale jeho příběhy a činy žijí dál. A právě proto ji Smrt musela odvyprávět.

Filip: Dobře, takže děj a hlavní postavy máme za sebou. Ale co ten styl, kterým je kniha napsaná? Často se říká, že právě v tom je to kouzlo.

Tereza: Přesně tak, Filipe. Tady je to opravdu zajímavé. Máme tu totiž skvělý kontrast. Na jedné straně stojí spisovný jazyk vypravěče.

Filip: Počkat, vypravěče... myslíš Smrti? Takže Smrt mluví spisovně?

Tereza: Ano! Ale postavy v přímé řeči naopak často používají hovorové, nespisovné výrazy. Díky tomu působí dialogy opravdu živě a autenticky.

Filip: Rozumím. Takže je to psané jednoduše, aby to pochopili i mladší čtenáři?

Tereza: V zásadě ano, styl je velmi srozumitelný. Ale zároveň je místy neuvěřitelně poetický a obrazný, hlavně v popisech emocí. Klíčová je tu personifikace.

Filip: Jasně, samotná Smrt je postava. Je unavená, zvědavá... a hlavně ironická.

Tereza: Přesně! Ten její ironický a někdy až sarkastický tón dává celému vyprávění úplně jedinečný nádech. Není to jen Smrt, co sbírá duše, je to komentátor lidského osudu.

Filip: Takže tenhle unikátní vypravěč je základ. Pojďme se teď podívat na konkrétní jazykové prostředky, jako jsou metafory a přirovnání.

Filip: Dobře, takže od dystopie se přesuneme k něčemu... možná trochu optimističtějšímu? Mám na mysli knihu Posel od Markuse Zusaka.

Tereza: Přesně tak. A Posel je naprosto fascinující. Je to psychologický román s prvky detektivky a dokonce i magického realismu.

Filip: To zní jako zajímavý mix. O co tam tedy jde?

Tereza: Hlavní hrdina je Ed Kennedy. Je mu devatenáct, je taxikář a sám sebe vidí jako naprostou nulu. Nemá žádné ambice, prostě jen tak proplouvá životem.

Filip: To zní jako někdo, s kým se dá snadno ztotožnit.

Tereza: Úplně! Ale pak se stane něco nečekaného. Ed víceméně náhodou zmaří bankovní loupež a stane se z něj místní celebrita.

Filip: Aha, takže se z nuly stane hrdina přes noc?

Tereza: Vlastně… ano i ne. Krátce na to mu totiž začnou chodit hrací karty. Esa. A na nich jsou záhadné vzkazy a adresy.

Filip: Počkat, jakože mu někdo posílá úkoly? To zní trochu jako nějaká hra... nebo past.

Tereza: Přesně ten pocit má i Ed! Stává se z něj 'posel', který má pomáhat lidem v těžkých životních situacích. A tady je ta klíčová otázka knihy…

Filip: Povídej.

Tereza: Může i úplně obyčejný člověk, taková ta 'nula', dokázat velké věci a skutečně změnit svět kolem sebe?

Filip: To je silná myšlenka. Ukazuje to, že hrdinství není jen o velkých činech. A když už mluvíme o hrdinech a jejich nečekaných cestách, pojďme se podívat na další dílo, kde…

Filip: Když už mluvíme o složitých rodinných příbězích, jeden mě napadá. Je to silný psychologický román, který tohle téma skvěle zpracovává.

Tereza: Nech mě hádat... nemyslíš náhodou „Clayův most“ od Markuse Zusaka?

Filip: Přesně ten! Příběh pěti bratrů, kteří vyrůstají sami. Pět kluků v jednom domě bez rodičů... to zní jako recept na katastrofu.

Tereza: A taky že je! Je to příběh plný chaosu a rvaček. Ale ten pravý zvrat přijde, když se objeví jejich otec, který je kdysi opustil. A má velmi zvláštní přání.

Filip: To zní jako začátek něčeho velkého. Co po nich chce?

Tereza: Chce, aby mu pomohli postavit most. Skutečný, fyzický most.

Filip: Most? To je asi to poslední, co bych čekal. Přijmou to všichni?

Tereza: Právě že ne. Výzvu přijme jen jediný z nich – čtvrtý bratr, Clay. A tady se dostáváme k jádru celého příběhu, protože ta stavba je mnohem víc než jen práce.

Filip: Takže ten most je vlastně symbol, že ano?

Tereza: Přesně tak. Je to dokonalá metafora. Tím, že Clay staví ten most, se vlastně snaží smířit s minulostí, s rodinnými tragédiemi a hledá odpuštění. Je to o léčení.

Filip: Takže staví most k uzdravení celé rodiny. To je opravdu silný námět. A od takových symbolických staveb se teď pojďme přesunout k něčemu, co je naopak velmi přímočaré...

Filip: Dobře, takže Zusak není jenom *Zlodějka knih*. Ta mu přinesla světovou slávu, ale co bylo předtím?

Tereza: Přesně tak! Ještě předtím napsal skvělou trilogii o bratrech Wolfových. Pojďme se podívat na její první a poslední díl.

Filip: První se jmenuje *Roky pod psa*. To zní... docela bezútěšně.

Tereza: Je to hodně syrové a upřímné, to ano. Hlavní hrdina, Cameron Wolf, žije ve stínu svého staršího a ve všem úspěšnějšího bratra Rubena. Znáš to, ten pocit věčného srovnávání.

Filip: Klasický syndrom mladšího sourozence. Chápu. Takže první lásky, rodinné hádky a hledání sebe sama?

Tereza: Přesně tak. Je to velmi autentický pohled na dospívání kluka na předměstí Sydney, který se prostě snaží najít si svoje místo.

Filip: A co ten poslední díl? Jmenuje se *Když psi pláčou*.

Tereza: Ano, a tady se to celé ještě víc zkomplikuje. Cameron se totiž zamiluje do holky, která... dřív chodila s jeho bratrem Rubenem.

Filip: Ouch. To muselo vytvořit docela napětí.

Tereza: Obrovské. Cameron se vyrovnává s osamělostí a právě v téhle době začíná psát, aby se vyjádřil. A to je pro Zusaka typický motiv – postava, která najde svůj hlas skrze psaní.

Filip: Takže z té složité rodinné a milostné situace se vlastně zrodil umělec. To je skvělý oblouk. A právě o síle slova si budeme povídat i u dalšího tématu...

Filip: Skvěle, to nám dává mnohem jasnější představu. Ale napadá mě, existují další autoři, kteří pracují s podobnými tématy nebo stylem, které by si studenti mohli přečíst pro srovnání?

Tereza: Výborná otázka, Filipe. Určitě ano. Pokud někoho zaujal ten lyrický a obrazný jazyk, kterým jsme se zabývali, doporučuju Michaela Ondaatjeho a jeho slavný román *Anglický pacient*.

Filip: Anglický pacient... ten znám spíš z filmu. Takže kniha je podobně poetická?

Tereza: Přesně tak. Je to skoro jako číst báseň v próze. A pokud tě víc zajímají osudové chyby a moc slov nebo příběhů, pak je tu britský autor Ian McEwan.

Filip: A od něj bys doporučila co konkrétně?

Tereza: Jednoznačně *Pokání*. To je kniha, která ti ukáže, jak jedna jediná lež nebo špatná interpretace může zničit životy. Je to silné... skoro jako literární detektivka o nedorozumění.

Filip: Literární detektivka, to zní skvěle. Díky za tipy!

Tereza: Nemáš zač. Klíčové je pamatovat si, že autoři často používají podobné nástroje, jen je každý brousí trochu jinak.

Filip: To je perfektní shrnutí nejen dnešní diskuze, ale celého našeho povídání. Probrali jsme toho dnes opravdu hodně. Terezo, moc ti děkuji za tvůj čas a skvělé postřehy.

Tereza: I já děkuju za pozvání. Bylo to fajn.

Filip: Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u podcastu Studyfi. Těšíme se na vás zase příště. Na slyšenou!