Podcast na Management bolesti a ošetřovatelská péče

Kapitoly

Ten pocit, když...

Užitečný poplach

Proč to každý cítí jinak?

Není bolest jako bolest

Jak měříme bolest

Speciální případy bolesti

Jak se léčí bolest

Sledování pacienta

Zásady péče a komunikace

Závěr a rozloučení

Přepis

Jakub: Určitě znáte ten pocit, když se v noci probudíte a jdete potmě do kuchyně... a malíčkem na noze trefíte roh stolu. Au! Ta vteřina absolutní, čisté bolesti... O té si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Natálie: To je naprosto dokonalý příklad, Jakube. Protože bolest, latinsky dolor, je přesně tohle. Nepříjemný pocit, který nás varuje, že se s tělem něco děje.

Jakub: Takže to není jenom otravné, ale má to i nějaký smysl?

Natálie: Přesně tak. Většinou je bolest takový užitečný alarm. Říká ti: „Pozor, popálil sis ruku, stáhni ji pryč!“ nebo „Hele, bolí tě slepé střevo, běž k doktorovi!“. Tomu říkáme účelná bolest. Chrání nás před dalším poškozením.

Jakub: A co když ten alarm prostě nezmlkne? Třeba u chronických nemocí?

Natálie: To je právě ta odvrácená tvář. Neúčelná bolest. Ta už nevaruje, jenom trápí a vyčerpává. Třeba u některých nádorových onemocnění. Už nemá žádnou ochrannou funkci, jen způsobuje utrpení.

Jakub: Zajímavé. A proč vlastně někdo bolest snáší líp a někdo hůř? Já třeba u zubaře skoro brečím, zatímco kamarád vypadá, že je na wellness.

Natálie: To je skvělá otázka! Vnímání bolesti je totiž extrémně subjektivní. Záleží na spoustě faktorů. Na tvé genetice, věku, pohlaví, ale i na výchově a předchozích zkušenostech.

Jakub: Takže i na psychice?

Natálie: Obrovsky! Strach a stres bolest výrazně zhoršují. I únava nebo denní doba hrají roli. V noci jsme na bolest mnohem citlivější. Takže tvůj kamarád možná není hrdina, jenom byl víc v pohodě a dobře vyspaný.

Jakub: Dobře, takže je to složitější, než jsem si myslel. Existují nějaké základní typy bolesti, abychom si v tom udělali pořádek?

Natálie: Jasně. Můžeme ji dělit třeba podle délky trvání. Akutní bolest je ten tvůj malíček – přijde rychle, je ostrá a zase zmizí. Chronická bolest trvá déle než šest měsíců, třeba bolesti zad. A pak je rekurentní, která se vrací ve vlnách, jako migréna.

Jakub: A co podle místa vzniku?

Natálie: Tam rozlišujeme třeba somatickou bolest – to je ta z kůže, svalů nebo kloubů. Snadno poznáš, kde to bolí. Pak viscerální, neboli útrobní. To je ta tupá, špatně lokalizovatelná bolest z orgánů, jako když tě chytne žlučník.

Jakub: Super, v tom už se začínám orientovat. Takže když mě píchne ve svalu, je to somatická, a když mě bolí břicho, tak viscerální?

Natálie: Přesně tak! Skvěle jsi to pochopil. A to je jen začátek, druhů je mnohem víc, třeba neurogenní od nervů nebo ischemická z nedokrvení.

Jakub: Páni. Takže bolest je vlastně docela sofistikovaný jazyk, kterým k nám tělo mluví. Pojďme se podívat, jak mu můžeme odpovědět.

Natálie: Určitě. Ale než začneme s léčbou, musíme tu bolest nejdřív pořádně pochopit a zhodnotit. Není to jen o tom říct „bolí mě to“. Musíme se ptát na čtyři základní věci.

Jakub: Čtyři věci? Tak to jsem zvědavý.

Natálie: Zaprvé: Kde to bolí? Pacient nám to může ukázat na takzvané mapě bolesti. Zadruhé: Jak to bolí? Je to bolest bodavá, pálivá, tupá, řezavá…

Jakub: Zní to jako menu v nějaké hodně drsné restauraci.

Natálie: Trochu jo. Zatřetí, a to je klíčové, je intenzita. Jak moc to bolí? Na to používáme vizuální analogovou škálu, známou jako VAS. Je to stupnice od nuly do deseti.

Jakub: Jasně, nula žádná bolest, desítka ta nejhorší, co si dovedu představit.

Natálie: Přesně tak. Mírná bolest je tak do trojky. Střední od čtyřky do šestky. A cokoliv od sedmičky výš už je silná, nesnesitelná bolest, u které musíme intenzitu přehodnocovat třeba každé čtyři hodiny.

Jakub: A ta čtvrtá věc?

Natálie: Čas. Tedy kdy to bolí. Jen při námaze? Nebo i v klidu? V noci? Po jídle? Všechno to jsou stopy, které nás vedou ke správné diagnóze a léčbě.

Jakub: To dává smysl. A co ty speciální druhy bolesti, o kterých jsi mluvila? Třeba ta ischemická?

Natálie: Skvělý dotaz. Příkladem je takzvaná klaudikační bolest. Objevuje se typicky při ischemické chorobě dolních končetin. Zkrátka jdeš, ujdeš třeba sto metrů a najednou tě chytne prudká bolest do lýtka. Je to proto, že zúžená tepna nedokáže svalu dodat dost krve a kyslíku.

Jakub: A když zastavím, přejde to?

Natálie: Ano, po zastavení zmizí. To je typický znak. Nebo ještě zajímavější jsou fantomové bolesti.

Jakub: Ty znám! To je po amputaci, že? Člověk cítí bolest v noze, která už tam není.

Natálie: Přesně. Je to fascinující a zároveň hrozné. Mozek má totiž v nervových drahách stále „paměťovou stopu“ té končetiny a vysílá do ní signály bolesti. Je to důkaz, jak moc je bolest spojená s naší hlavou.

Jakub: Páni. Takže jak na to? Co máme za arzenál, když už víme, kde, jak a jak moc to bolí?

Natálie: Arzenál je velký. Začneme farmakologickou léčbou. To jsou hlavně analgetika. Dělíme je na neopioidní, což jsou běžné léky jako Paralen nebo Brufen, a pak na opioidní pro silnější bolesti, třeba Tramal nebo Morphin.

Jakub: To jsou ty, na které může vzniknout závislost?

Natálie: Ano, proto se podávají pod přísným dohledem. Kromě analgetik máme i myorelaxancia, která uvolňují svalové křeče, třeba Guajacuran. Způsob podání je taky důležitý – tableta zabere do hodiny, nitrožilní injekce do pár minut.

Jakub: A co když léky nestačí nebo je nechceme používat?

Natálie: Pak přichází na řadu alternativní terapie. A je jich spousta! Od akupunktury, rehabilitace, aplikace tepla a chladu až po psychoterapii nebo dokonce hypnózu.

Jakub: Hypnózu? To zní trochu jako kouzlo.

Natálie: Možná to tak zní, ale funguje to. Klíčové je hlavně snížit strach a úzkost, které bolest neuvěřitelně zhoršují. Někdy stačí empatie, ochota naslouchat a správně pacienta informovat. To je polovina úspěchu.

Jakub: Takže máme spoustu nástrojů, od silných léků po obyčejné lidské slovo. To je skvělé. Ale napadá mě… co když je pacient třeba v bezvědomí? Jak u něj poznáme, že ho něco bolí?

Natálie: Skvělá otázka, Jakube. Právě tam se ukazuje umění ošetřovatelství. Sledujeme neverbální projevy. Zrychlený tep, vyšší tlak, pocení, nebo třeba stažené obočí a zaťaté pěsti. Tělo prostě mluví, i když pacient nemůže.

Jakub: Takže se sestra vlastně stává takovým detektivem bolesti.

Natálie: Přesně tak. Detektivem s velkou dávkou empatie. A to je klíčové u všech pacientů, nejen těch v bezvědomí. Vždy musíme respektovat individuální citlivost.

Jakub: A jaké jsou tedy ty nejdůležitější zásady péče?

Natálie: Zaprvé, šetrná manipulace. Každý pohyb musí být pomalý a opatrný. Zadruhé, komunikace. Vysvětlování, co se bude dít, odstraňuje strach. A zatřetí, a to je nejdůležitější, nikdy, ale opravdu nikdy neříct: "to vás přece nemůže bolet".

Jakub: To je asi nejhorší věta, co může pacient slyšet.

Natálie: Přesně. Kromě léků na bolest dle ordinace lékaře pomáhá i správná úlevová poloha, teplo nebo naopak chlad. Cokoliv, co pacientovi uleví.

Jakub: Protože neléčená bolest vede k dalším problémům, že?

Natálie: Ano, hlavně k poruchám spánku a neschopnosti se o sebe postarat. Je to začarovaný kruh. Naším cílem je ho přerušit.

Jakub: Takže od léků, přes psychiku až po obyčejný polštář pod zády. Natálie, moc děkuji za skvělé shrnutí. Bylo to neuvěřitelně poučné.

Natálie: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, přejeme studium bez bolesti. Ať se vám daří!

Jakub: Mějte se krásně a na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu!