Podcast na Literární analýza: Hemingway a Kafka

Kapitoly

Úvod

Autor a metoda ledovce

Kdo je Santiago?

Boj na život a na smrt

Co si odnést k maturitě

Hemingway a jeho styl

Ztracená generace

Co zmínit u zkoušky

Ztracená generace

Klíčoví američtí autoři

Kdo byl Franz Kafka?

Kafkovský svět a Proces

Proměna: O čem to je?

Postavy a děj Proměny

Od Kafky k válce

Česká stopa

Všechny ty -ismy

Pražský literární trojúhelník

Jazyk a styl

Symboly a surrealismus

Závěr a rozloučení

Přepis

Eliška: Víte, co u maturity na Starci a moři okamžitě prozradí, že v tom plavete? Když řeknete, že je to jenom příběh o rybáři, co chytil velkou rybu.

Ondřej: Přesně tak. To je nejčastější chyba, která stojí body. My vám teď za pár minut ukážeme, co se skrývá pod hladinou a jak s tím u zkoušky zazářit.

Eliška: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak jdeme na to. Co je tedy ten klíč k Hemingwayovi?

Ondřej: Klíčem je sám autor, Ernest Hemingway. To nebyl žádný suchar, co seděl u stolu. Byl to dobrodruh, novinář, účastnil se několika válek a za tohle dílo dostal Pulitzerovu i Nobelovu cenu.

Eliška: A proslul svým specifickým stylem psaní, že?

Ondřej: Přesně. Říká se tomu „metoda ledovce“. To znamená, že autor vám ukáže jen špičku, asi tak deset procent příběhu. To podstatné, ten obrovský kus ledu pod hladinou, si musíte domyslet.

Eliška: Takže ten příběh o rybáři je jen ta špička?

Ondřej: Přesně tak! Zbytek je o lidské odvaze, nezdolnosti a boji, který člověk svádí sám se sebou i s přírodou.

Eliška: Pojďme si tedy představit toho hrdinu, starce Santiaga.

Ondřej: Santiago je starý kubánský rybář. Je chudý, žije skromně, ale má obrovskou vnitřní sílu a zkušenosti. Hemingway z něj udělal typického hrdinu svých děl – statečného muže v mezní situaci.

Eliška: Zajímavé je, jak vnímá přírodu. Není to pro něj nepřítel. Mluví o moři v ženském rodě, „la mar“, a ryby považuje skoro za bratry.

Ondřej: Ano, cítí s nimi souznění. A pak je tu chlapec Manolin, jeho jediný přítel, který se o něj stará a obdivuje ho. Mluví spolu o baseballu, což je takový hezký lidský prvek.

Eliška: Abychom si nemysleli, že je to jen nějaká velká filozofická báseň.

Ondřej: Přesně. A ten hlavní boj začíná, když Santiago po osmdesáti čtyřech neúspěšných dnech konečně chytí obrovskou rybu, marlína.

Eliška: A s tou pak bojuje na otevřeném moři celé tři dny. To musí být neskutečné vyčerpání.

Ondřej: Totální. Ale on se nevzdá. I když nakonec rybu zabije, cestou zpátky mu ji sežerou žraloci a do přístavu doveze jenom obří kostru.

Eliška: Takže prohrál? To je ten konec?

Ondřej: A to je právě ta pointa! Navzdory tomu, že přišel o úlovek, morálně zvítězil. Dokázal sobě i ostatním, že na to pořád má. Jak Hemingway píše: „Člověka je možno zničit, ale ne porazit.“ To si zapamatujte.

Eliška: Takže když to shrneme. Co je nejdůležitější zmínit u zkoušky?

Ondřej: Zaprvé, metodu ledovce – příběh má hlubší, symbolický význam. Zadruhé, hlavní téma: boj člověka s přírodou, ale i se sebou samým, a oslava lidské nezdolnosti.

Eliška: A postava Santiaga jako symbol houževnatosti. A samozřejmě nezapomenout na Manolina jako symbol přátelství a naděje.

Ondřej: Přesně tak. Zmiňte sen o lvech jako symbol síly a mládí, které v Santiagovi stále dříme. Když tohle všechno spojíte, máte zaručeně úspěch.

Eliška: Super, díky moc, Ondřeji. A od boje člověka s přírodou se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Ondřej: Ale pojďme na chvíli od Santiaga k muži, který ho stvořil. K Ernestu Hemingwayovi. Jeho život byl skoro stejně dramatický jako jeho knihy.

Eliška: Přesně. A ten jeho styl je naprosto nezaměnitelný. Je to taková... novinářská strohost, že? Krátké, úderné věty. Žádné zbytečné kudrlinky.

Ondřej: Přesně tak. Říká se tomu metoda ledovce. Vidíš jen špičku, ale to nejdůležitější se skrývá pod hladinou. To platí i pro pocity postav – popisuje je velmi precizně, ale úsporně.

Eliška: A ty dialogy! A hlavně Santiagovy monology, když je sám na moři. Tam se odkrývá celý jeho vnitřní boj. To je skvělý postřeh pro maturitu.

Ondřej: Určitě. A když mluvíme o kontextu, musíme zmínit termín „ztracená generace“. Hemingway je jejím klíčovým představitelem americké prózy první poloviny 20. století.

Eliška: Ztracená generace... to zní dost pesimisticky. O co šlo?

Ondřej: Byli to autoři poznamenaní první světovou válkou. Viděli hrůzy, ztratili iluze a to se promítlo do jejich tvorby. Ten termín mimochodem zpopularizoval právě Hemingway.

Eliška: Takže ten pocit deziluze a hledání smyslu v boji je pro ně typický. To dává smysl.

Ondřej: Přesně. Takže u maturity je klíčové říct: strohý styl, metoda ledovce a zařazení do ztracené generace. A nezapomeňte na symboliku!

Eliška: Jasně. Boj s rybou jako psychický boj se sebou samým. A Manolin jako symbol naděje a mezigenerační solidarity. Máš to!

Ondřej: Přesně tak. Když tohle zmíníte, komise bude nadšená.

Eliška: Super. Takže Hemingwaye máme v kapse. A teď se od americké prózy přesuneme zase o kousek dál...

Ondřej: Navážeme přesně tam, kde jsme skončili. Hemingway je totiž klíčovou postavou takzvané "Ztracené generace".

Eliška: Ztracená generace... to zní dost dramaticky. Co si pod tím mám přesně představit?

Ondřej: Je to trefné. Ten termín zavedla spisovatelka Gertrude Steinová, když jim řekla: „Vy všichni jste ztracená generace.“ Mířila na autory, které hluboce poznamenala první světová válka.

Eliška: Takže válka jim vzala iluze? O světě, o tom slavném americkém snu…

Ondřej: Přesně tak. Pro ně se ten sen rozplynul. Jejich hrdinové jsou často vrženi do nebezpečných situací a cítí jen zklamání a skepsi. Se svou zkušeností se vlastně nikdy nesrovnají.

Eliška: A kromě Hemingwaye, kdo tam ještě patří? Abychom měli přehled.

Ondřej: Určitě si zapamatujte jména jako Francis Scott Fitzgerald a jeho *Velkého Gatsbyho* nebo Johna Steinbecka s knihou *O myších a lidech*. Tyhle příběhy dokonale vystihují ten pocit rozkladu hodnot.

Eliška: Super, to dává smysl. Takže to je americká větev. Ale podobné pocity asi měli i autoři v Evropě, že?

Ondřej: Rozhodně. Ale to je zase jiná, i když podobně fascinující kapitola. Třeba takový Remarque nebo pražský Franz Kafka...

Eliška: Zmínil jsi Franze Kafku. To je jméno, které každý zná, ale málokdo mu asi doopravdy rozumí. Byl to opravdu tak ponurý a složitý člověk, jak se o něm říká?

Ondřej: To je skvělá otázka. Ano i ne. Jeho život rozhodně nebyl jednoduchý. Vyrůstal s velmi přísným otcem, což ho poznamenalo na celý život. Měl taky tři sestry, které bohužel zemřely v koncentračních táborech.

Eliška: Páni, to je hrozné. To muselo jeho tvorbu hodně ovlivnit.

Ondřej: Přesně tak. Studoval práva, ale jeho vášní byla literatura. Našel si skvělého kamaráda, Maxe Broda, se kterým ho pojilo celoživotní přátelství. A to je pro nás dneska klíčové jméno.

Eliška: Proč zrovna Max Brod? Byl taky spisovatel?

Ondřej: Byl, ale hlavně… byl to on, kdo Kafku „zachránil“ pro svět. Kafka si totiž v závěti přál, aby Brod všechna jeho nepublikovaná díla spálil. Všechno. Proces, Zámek… všechno mělo shořet.

Eliška: Cože?! Takže nebýt Maxe Broda, tak o maturitě neřešíme Řehoře Samsu?

Ondřej: Přesně tak. Brod naštěstí jeho přání neuposlechl. Díky němu máme Kafku tak, jak ho známe. Jinak bychom přišli o poklady světové literatury.

Eliška: Dobře, takže jeho život byl plný úzkosti. A to se promítlo do jeho děl. Jak bys popsal ten typický „kafkovský“ svět?

Ondřej: Představ si svět, kde neplatí logika. Svět plný absurdních situací, které jsou ale líčeny s naprosto chladnou precizností. Cítíš z toho pesimismus, pocit vyřazenosti, a příběhy většinou končí… no, ne zrovna happy endem.

Eliška: Spíš tragicky a bezvýchodně, že?

Ondřej: Přesně. A nejlepším příkladem je jeho román *Proces*. Hlavní hrdina, bankovní úředník Josef K., je jednoho rána zatčen, ale nikdo mu neřekne proč. Je souzen v podivném procesu, kterému nerozumí.

Eliška: To zní jako noční můra. Bojovat proti něčemu, co ani neznáš.

Ondřej: A to je pointa. Je to symbol marného boje proti byrokratické mašinérii, proti systému, který je nelidský a nepochopitelný. Je to vězení bez mříží, ze kterého není úniku. Z toho se zrodil ten slavný výraz „kafkovský“.

Eliška: A co jeho asi nejznámější dílo, *Proměna*? To je ta povídka, kde se hlavní hrdina promění v hmyz, že ano?

Ondřej: Ano, přesně ta. Obchodní cestující Řehoř Samsa se jednoho rána probudí a zjistí, že je z něj obří hmyz. A co je na tom nejvíc absurdní? On se nepozastavuje nad tou proměnou, ale řeší, že přijde pozdě do práce.

Eliška: To je dokonalý příklad toho, co jsi říkal. Absurdita podaná jako všední realita. Co ten příběh vlastně symbolizuje?

Ondřej: Je to silná metafora odcizení a samoty. Někteří to vnímají jako odraz Kafkových vlastních pocitů, jeho deprese a nepochopení světem. Jiní v tom vidí kritiku společnosti, která člověka odlidští, dehumanizuje, když přestane být užitečný.

Eliška: Takže když Řehoř přestal vydělávat peníze, stal se pro rodinu jen… hmyzem. Doslova.

Ondřej: Bohužel ano. A to je na tom to nejsilnější. Téma je vlastně vztah rodiny k tomuto stvoření a jak se ten vztah postupně rozpadá.

Eliška: Pojďme se podívat na ty postavy. Jak na tu proměnu reagovala rodina?

Ondřej: Zpočátku to byl šok. Jeho sestra Markéta se o něj jako jediná starala, nosila mu jídlo. Ale i její soucit postupně vyprchal. Matka se ho bála a otec… ten byl vyloženě nepřátelský.

Eliška: To je ten přísný otec, o kterém jsme mluvili na začátku, že? Ten se promítl i sem.

Ondřej: Určitě. V jednu chvíli po Řehořovi dokonce hází jablka a ošklivě ho zraní. To zranění se mu nikdy nezahojí a vlastně nepřímo způsobí jeho smrt.

Eliška: To je tak smutné. Takže Řehoř, který je uvnitř stále člověk a všemu rozumí, je uvězněný v těle hmyzu a odříznutý od všech, které miloval.

Ondřej: Ano. Nemůže mluvit, nikdo mu nerozumí. Nakonec rodina dojde k závěru, že „to“ už není Řehoř a že se ho musí zbavit. On to slyší a v podstatě to akceptuje. Ještě tu noc zemře.

Eliška: A co rodina? Cítili vinu?

Ondřej: A tady je ten mrazivý konec. Když ho najdou mrtvého, všem se obrovsky uleví. Břemeno je pryč. Jedou na výlet a plánují si světlou budoucnost. Život jde dál, jako by se nic nestalo.

Eliška: Wow. Tak to je opravdu silný a dost depresivní závěr. Ale klíčový pro pochopení Kafky. Díky za tenhle vhled, Ondřeji. Teď už to dává mnohem větší smysl.

Ondřej: Přesně tak. A Kafka nás vlastně krásně přivádí k celému tomu období. K meziválečné literatuře. Svět se otřásal v základech po první světové válce.

Eliška: Takže autoři na to museli nějak reagovat. Cítím z toho hodně temnou náladu.

Ondřej: Úplně. Hlavním tématem je odpor k válce a strach z další, ještě horší. Věda a technika, které měly pomáhat, najednou selhaly. Jejich objevy byly zneužity k zabíjení – tanky, letadla...

Eliška: Lidé ztratili iluze.

Ondřej: Přesně. Na jedné straně se v knihách objevuje přátelství a láska v zákopech, ale na druhé straně... jen nenávist, strach a všudypřítomná smrt.

Eliška: A jak se to projevilo u nás, v české literatuře?

Ondřej: Velmi podobně. Boj za svobodu a mír byl klíčový. Vzniklo Československo, hledala se nová národní identita. Byla to doba obrovského kulturního rozkvětu, ale zároveň s tím válečným stínem za zády.

Eliška: Kdo jsou takoví ti hlavní světoví autoři, které bychom si měli pamatovat?

Ondřej: Určitě Erich Maria Remarque a jeho Na západní frontě klid. Pak třeba Ernest Hemingway a Sbohem, armádo. To jsou naprosté základy.

Eliška: Dobře. A vím, že tohle období je plné různých uměleckých směrů. Expresionismus, poetismus, existencialismus... Není toho trochu moc?

Ondřej: Je to trochu džungle, to jo. Ale stačí si pamatovat to hlavní. Expresionismus se snažil vyjádřit vnitřní pocity, často dost drsně. Poetismus byl naopak český únik do světa fantazie a her. A existencialismus... ten řešil úzkost, absurditu a smysl života.

Eliška: Takže existencialismus je v podstatě literární verze otázky „co tu sakra dělám?“.

Ondřej: V podstatě ano. A na to navazuje i psychologický realismus, který se vrtá v hlavách postav.

Eliška: A zmínili jsme Kafku. Ten spadá do takové speciální kategorie, že?

Ondřej: Přesně. Pražská německá literatura. To je fascinující fenomén. V Praze tehdy tvořila více než stovka autorů píšících německy. Jejich tvorba byla ovlivněná českou, německou a židovskou kulturou.

Eliška: Takový kulturní mix.

Ondřej: Ano. A kromě Kafky sem patří třeba Rainer Maria Rilke nebo Gustav Meyrink a jeho Golem. Je to důkaz, jak neuvěřitelně živé a pestré to období bylo. Ale teď se posuňme k někomu, kdo ten optimismus a víru v člověka rozhodně neztrácel.

Eliška: Tak se na toho pesimistu podívejme zblízka. Čím je Kafkův jazyk a styl tak specifický?

Ondřej: Je strohý, formální a odtažitý. Skvěle to vystihuje tu existenciální úzkost. Téměř nepoužívá metafory, zato hodně popisuje. Například hned v úvodu „ležel na hřbetě tvrdém jako pancíř“.

Eliška: To zní... dost depresivně. Žádná naděje?

Ondřej: Minimální. Jazyk je bez emocí, což ten pocit beznaděje jen posiluje. Dokonce použije i vulgarismus, když se o Řehořovi řekne, že „to chcíplo“.

Eliška: A co nějaké hlubší významy? Najdeme v tom díle třeba symboliku?

Ondřej: Rozhodně. Klíčový je symbol otevřených dveří. Pro Řehoře představují touhu po svobodě, po úniku z jeho existenciálního vězení.

Eliška: To dává smysl. Takže to není jen o broukovi, je to hlavně o psychologii.

Ondřej: Přesně. A to nás vede k surrealismu. Kafka ten směr vlastně předběhl. Ta absurdita, snová atmosféra a pocit odcizení... to všechno jsou prvky, které surrealisté rozvinuli až později.

Eliška: Páni. Takže to je Kafka. Od avantgardy až po surrealismus před surrealismem, probrali jsme toho dneska dost. Díky moc, Ondřeji.

Ondřej: Bylo mi potěšením. Všem maturantům držíme palce, ať to zvládnou!

Eliška: Přesně tak. Mějte se fajn a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu.