Podcast na Lidské schopnosti a inteligence

Kapitoly

Jednička nebo trojka?

Vrozené, nebo získané?

Stupně schopností

Co je inteligence?

Dva hlavní druhy

Co znamenají čísla IQ?

Když IQ klesá

Mentální retardace

Další stupně postižení

Zdání může klamat

Závěr

Přepis

Karolína: Co přesně odděluje jedničku od trojky, když mluvíme o schopnostech? Většina studentů si myslí, že je to jen o tom, kdo se víc učí. Ale co když vám řeknu, že existuje jeden zásadní detail, který 80 % z nich úplně uniká – a právě ten dnes odhalíme.

Ondřej: Přesně tak. Až to pochopíte, změní to váš pohled na učení. Tohle je Studyfi Podcast.

Karolína: Tak jo, Ondřeji, pojďme na to. Co to tedy jsou schopnosti? Jsou nám vrozené?

Ondřej: To je skvělá otázka a rovnou ten klíčový omyl! Schopnosti jako takové vrozené nejsou. Jsou to vlastně výkonové vlastnosti. Nejde jen o to, co umíš, ale jak kvalitně, rychle a s jak malým úsilím to zvládáš.

Karolína: Aha! Takže kde se berou, když ne z narození?

Ondřej: Rozvíjí se na základě vloh, což jsou vrozené dispozice. Vloha je jen anatomický a fyziologický základ, takový syrový materiál. Představ si to jako talent na hudbu, který nikdy nerozvíjíš. Prostě zakrní.

Karolína: Takže moje vloha pro hru na triangl je nenávratně ztracená, protože jsem necvičila.

Ondřej: Možná! Klíčové je vlohy podchytit a aktivitou je přeměnit na reálné schopnosti.

Karolína: Dobře, to dává smysl. A jak se ty schopnosti stupňují? Slyšela jsem pojmy jako nadání, talent…

Ondřej: Přesně. Na základní úrovni je nadání – soubor schopností pro výborný výkon v nějaké oblasti. Když se tohle nadání hodně rozvine, mluvíme o talentu.

Karolína: A co je úplně na vrcholu?

Ondřej: Genialita. To je extrémně rozvinutý talent, který umožňuje mimořádné, světové výkony. Ale pozor, čím vyšší stupeň, tím užší je ta oblast. Einstein nebyl geniální kuchař.

Karolína: To je dobrý postřeh. Takže genialita neznamená superinteligenci ve všem.

Ondřej: Vůbec ne. A tím se dostáváme k dalšímu bodu, který si probereme příště – k samotné inteligenci.

Karolína: Ondřeji, minule jsi to skvěle zakončil. Pojďme na to. Co to tedy přesně je, ta inteligence?

Ondřej: Skvělá otázka. Zjednodušeně je to obecná rozumová schopnost. Umožňuje nám učit se, přizpůsobit se, myslet a orientovat se v nových situacích. A tady je to klíčové – je z velké části, asi ze 75 %, vrozená.

Karolína: Takže se s ní narodíme. A jak se to dá vlastně změřit nebo poznat?

Ondřej: V zásadě dvěma způsoby. Pedagogové používají pozorování – sledují děti při činnostech, analyzují jejich práce. Psychologové zase používají standardizované testy. Nejen na inteligenci jako takovou, ale i na dílčí schopnosti jako paměť nebo pozornost.

Karolína: Dobře, takže vrozený základ a pak testy. Ale slyšela jsem, že existuje víc druhů inteligence, je to tak?

Ondřej: Přesně tak. Není to jen jedno číslo. Psycholog Catell například rozlišuje dva hlavní typy. První je ta vrozená, fluidní. To je takový ten náš „hardware“, přirozená bystrost, nezávislá na vzdělání. Ta tvoří většinu.

Karolína: A ten druhý typ je tedy software, který na tom hardwaru běží?

Ondřej: To je naprosto geniální přirovnání! Ano. Druhý typ je získaná, krystalická inteligence. Tu si budujeme učením, zkušenostmi, je to naše databáze znalostí. Tvoří asi 25 až 30 procent.

Karolína: Rozumím. A co ta slavná čísla, IQ? Co vlastně znamená, když má někdo IQ třeba 120?

Ondřej: To znamená, že je nadprůměrně inteligentní. Běžný vysokoškolák mívá IQ kolem 110 až 119. A pokud máte nad 130, můžete se hlásit do Mensy, mezinárodního klubu géniů.

Karolína: Takže jestli zvládnu sestavit nábytek bez návodu, mám šanci? Děkujeme za vysvětlení. Teď už víme, co je inteligence. Ale co když mám pocit, že v něčem jsem chytrý a v něčem vůbec? O tom si povíme zase příště.

Ondřej: Přesně tak. Minule jsi se ptala, co když jsi v něčem chytrá a v něčem ne. Ale pojďme se dnes podívat na tu druhou stranu škály, kde čísla nejsou tak vysoká.

Karolína: Dobře. Mluvili jsme o průměru. Kde přesně ten průměr končí a začíná... no, něco jiného?

Ondřej: Takže, průměrná inteligence, to je IQ mezi 90 a 109. Tam spadá asi 50 % populace. Je to obrovský rozptyl, od slabšího průměru po ten lepší.

Karolína: A co když je to číslo nižší? Třeba pod 90?

Ondřej: Mezi 80 a 89 mluvíme o podprůměrné inteligenci. To jsou často lidé, kteří měli třeba problémy na základní škole, ale bez potíží se vyučí v nějakém manuálním oboru a normálně fungují.

Karolína: Rozumím. A ještě níž?

Ondřej: Pak je takzvané hraniční pásmo, mezi IQ 70 a 79. Tady už to bývá složitější. Tito lidé často opakují ročníky, ale zvládnou nějaký pomocný učební obor. Nejde o mentální postižení, ale jsou zkrátka na hraně.

Karolína: A co je tedy pod hranicí 70? Tam už mluvíme o mentálním postižení?

Ondřej: Ano, přesně tak. IQ pod 70 značí mentální retardaci, což je v podstatě snížená úroveň rozumových schopností. Důležité je, že tento stav je nezvratný. Nevzniká v dospělosti, ale buď před narozením, během porodu, nebo do dvou let věku dítěte.

Karolína: A když někdo ztratí rozumové schopnosti později, třeba po úrazu?

Ondřej: To je skvělá otázka. Tomu pak říkáme demence. To není totéž. První stupeň mentální retardace je lehká, s IQ od 50 do 69. Dříve se používaly termíny jako debilita, ale ty jsou dnes už naprosto nevhodné a nepoužívají se.

Karolína: To je dobře, znějí opravdu hrozně. Co takový člověk s lehkou retardací zvládne?

Ondřej: Jeho mentální úroveň odpovídá asi dvanáctiletému dítěti. Zvládne základy čtení, psaní a počítání. Myšlení je spíše konkrétní. Může se i vyučit a pracovat s dohledem.

Karolína: A co ty těžší formy?

Ondřej: U střední mentální retardace, což je IQ 35 až 49, je úroveň zhruba šestiletého dítěte. Tam už je potřeba neustálá péče. Vzdělání se soustředí na sebeobsluhu – hygienu, oblékání.

Karolína: Takže samostatný život už není možný.

Ondřej: Bohužel ne. U těžké retardace s IQ 20 až 34 jsme na úrovni tříletého dítěte. Často se ani nerozvine řeč, jen zvuky. A u hluboké retardace pod 20 je to úroveň kojence. Tam už je člověk plně odkázaný na péči, leží a je krmen sondou.

Karolína: To je hodně smutné. Čím hlubší postižení, tím je to asi horší i se zdravím, že?

Ondřej: Přesně. Přidružují se další nemoci jako epilepsie nebo srdeční vady, a tito lidé se bohužel dožívají nižšího věku.

Karolína: A jak se vlastně zjišťuje, že je dítě mentálně retardované? Jen z těch IQ testů?

Ondřej: V podstatě ano. Testy jsou standardizované a musí být validní a reliabilní. Ale je tu jedna zajímavá věc, a tou je pseudooligofrenie.

Karolína: Pseudo... co? To zní jako kouzlo z Harryho Pottera.

Ondřej: Je to zdánlivá mentální retardace. Dítě se jeví jako mentálně postižené, ale ve skutečnosti je jen výchovně zanedbané.

Karolína: Takže když se mu někdo začne věnovat, může všechno dohnat?

Ondřej: Přesně tak! Udělá obrovský pokrok. To ukazuje, jak moc je prostředí důležité. Není to vždy jen o vrozených schopnostech.

Karolína: To je skvělá myšlenka na závěr. Takže, abychom to shrnuli. Inteligence je široké spektrum a IQ je jen číslo. Na jedné straně máme genialitu a na druhé mentální postižení, které má různé stupně a vyžaduje různou míru péče.

Ondřej: Přesně. A klíčové je pamatovat, že i prostředí a péče mohou dělat zázraky. Nikdy bychom neměli nikoho odepisovat jen na základě jednoho čísla.

Karolína: Děkujeme, Ondřeji, za skvělé vysvětlení. A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste byli s námi. U dalšího dílu Studyfi podcastu se na vás těšíme.

Ondřej: Mějte se krásně!