Podcast na Ladislav Fuks - Spalovač Mrtvol

Kapitoly

Úvod do šílenství

Pábitel Bohumil Hrabal

Spalovač mrtvol Ladislav Fuks

Básníci, písničkáři a dramatici

Další velká jména

Temný klenot literatury

Kdo je pan Kopfrkingl?

Cesta k fanatismu

Děsivé finále

Psychologie postav

Zlom v charakteru

Spirála šílenství

Zrod spasitele

Místa, která inspirují

Závěr a rozloučení

Přepis

Lucie: Věděli jste, že jeden z největších českých spisovatelů 20. století byl tak trochu... no, blázen? Ve svém bytě prý měl kostry zvířat a dokonce i lidské orgány.

Jakub: To zní jako začátek hororu, ale je to tak. A přesně o takových fascinujících postavách a jejich dílech se dnes budeme bavit.

Lucie: Přesně tak! Vítejte u Studyfi Podcast, já jsem Lucie...

Jakub: A já Jakub. Dnes se ponoříme do bouřlivých vod české literatury 20. století. Bude to jízda!

Lucie: Tak kým začneme? Možná někým trochu méně děsivým než sběratelem orgánů?

Jakub: Dobrá volba. Začněme Bohumilem Hrabalem. To byl mistr pábění. Vytvořil postavy, které milovaly život se vším všudy, i když navenek mohly působit obyčejně, skoro jako podivíni.

Lucie: Jako pábitelé. To je skvělé slovo. A co jeho nejslavnější díla?

Jakub: Určitě Ostře sledované vlaky. To je novela z konce druhé světové války, která se odehrává na malé železniční stanici. Je to takový typicky hrabalovský pohled na velké dějiny očima malého člověka.

Lucie: A tenhle příběh taky zfilmoval Jiří Menzel, že? A dostal za to Oscara!

Jakub: Přesně tak! Menzel byl Hrabalův dvorní režisér. Natočil i Postřižiny nebo Slavnosti sněženek. Jejich spolupráce byla naprosto geniální.

Lucie: Dobře, tak teď se vraťme k tomu našemu... sběrateli kostí. To byl Ladislav Fuks, že?

Jakub: Ano, autor slavného Spalovače mrtvol. Fuks byl fascinován tématem úzkosti a násilí, často v kontextu holocaustu. A jeho osobní život byl stejně temný jako jeho knihy.

Lucie: Spalovač mrtvol je neuvěřitelně mrazivá kniha. Ten hlavní hrdina, pan Kopfrkingl, je na začátku takový milý, spořádaný pán...

Jakub: Přesně. Zaměstnanec krematoria, abstinent, milující manžel. Neustále svou ženu oslovuje „nebeská“ nebo „čarokrásná“. Jenže pak se k němu dostane nacistická ideologie.

Lucie: A on se začne měnit. Jeho přítel, člen NSDAP, mu připomene jeho německou krev a Kopfrkingl té ideologii naprosto propadne.

Jakub: Je to dokonalý popis toho, jak se z obyčejného člověka stane monstrum. Vyvrcholí to tím, že oběsí svou ženu, protože zjistí, že je Židovka, a pak zabije i vlastního syna. Je to opravdu silná psychologická próza.

Lucie: Po roce '68 přišla normalizace a spousta autorů nesměla publikovat. Jak se s tím literatura vyrovnala?

Jakub: Tvorba se rozdělila na oficiální, exilovou a samizdatovou. A objevila se spousta silných hlasů. Třeba písničkář Karel Kryl a jeho píseň „Bratříčku, zavírej vrátka“ se stala hymnou odporu proti okupaci.

Lucie: Nebo Ivan Martin Jirous, přezdívaný „Magor“. To byl zase úplně jiný kalibr.

Jakub: To rozhodně. Jeho sbírka Magorovy labutí písně, kterou psal ve vězení, je plná vulgarismů, ironie a neuvěřitelné vnitřní svobody.

Lucie: A nesmíme zapomenout na Václava Havla. Ten se proslavil hlavně jako dramatik, že?

Jakub: Ano, jeho jednoaktovky jako Audience nebo Vernisáž, které taky psal v době, kdy byl v nemilosti režimu, jsou geniální sondou do absurdity té doby.

Lucie: Těch jmen je samozřejmě mnohem víc. Koho bychom měli ještě zmínit?

Jakub: Určitě Milana Kunderu a jeho román Žert, který skvěle vystihuje absurditu stalinistických let. Pak Josefa Škvoreckého a jeho Zbabělce.

Lucie: A co třeba Ota Pavel? Jeho povídky mám moc ráda.

Jakub: Ano, Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby. To jsou nádherné, humorné a zároveň melancholické vzpomínkové příběhy. Ukazují tu lidštější, jemnější tvář české literatury.

Lucie: Takže od hrabalovských pábitelů přes Fuksovo temné psychologické drama až po Havlovu absurditu... Česká literatura 20. století byla opravdu neuvěřitelně pestrá.

Jakub: Přesně tak. A to jsme jen klouzali po povrchu. Ale o tom si možná povíme zase příště.

Lucie: Jakube, když jsi mluvil o té pestrosti, okamžitě mi naskočil jeden autor a jedno dílo, které je... no, obzvlášť temné a psychologicky hluboké. Mluvím o Ladislavu Fuksovi a jeho Spalovači mrtvol.

Jakub: Výborná volba, Lucie. To je přesně ten případ, kdy se humor mísí s naprostou hrůzou. Je to kniha, která se ti dostane pod kůži a zůstane tam.

Lucie: Přesně. Jak bys to dílo vlastně zařadil? Je to horor? Psychologický román? Působí to tak zvláštně nadčasově.

Jakub: Je to takový mix. Řekl bych, že je to psychologická hororová novela s prvky grotesky. Kompozice je chronologická, vyprávěná v er-formě, ale je velmi subjektivní. Často slyšíme jen vnitřní monology hlavní postavy.

Lucie: Takže jsme vlastně v jeho hlavě.

Jakub: Ano. A to nejdůležitější je téma. Ukazuje totiž děsivou proměnu člověka pod vlivem fanatické ideologie. Jak se z milujícího otce může stát monstrum.

Lucie: A tou proměnou prochází hlavní postava, pan Karel Kopfrkingl. Kdo to vlastně je na začátku příběhu?

Jakub: Na první pohled je to vzorný otec a manžel. Svou ženu Lakmé nazývá „něžná“, „blažená“ nebo „nebeská“. Děti Zinu a Miliho miluje, bere je na procházky, do panoptika, na zmrzlinu. Zároveň je ale naprosto posedlý svou prací... ve krematoriu.

Lucie: Takže takový milující tatínek s trochu... specifickým koníčkem.

Jakub: Přesně tak. Je posedlý řádem a pravidly. Doma má normy pro spalování a další předměty z práce. Smrt vnímá jako přirozenou součást života, jako vysvobození. Neustále cituje knihu o Tibetu a říká, že smrt je jen přeměna prachu v prach. Násilí ale zpočátku striktně odmítá.

Lucie: To zní jako velký rozpor. Bojí se něčeho?

Jakub: Paradoxně má panický strach z nemocí. Pracuje s mrtvolami, takže pravidelně navštěvuje svého lékaře, doktora Bettelheima, který je shodou okolností Žid.

Lucie: A tady se na scéně objevuje jeho přítel, Willi Reinke. Co je to za člověka?

Jakub: Willi je jeho pravý opak. Je to zanícený nacista, člen NSDAP, a hlavně skvělý manipulátor. Cítí se utlačovaný českou vládou a vidí v Německu spásu.

Lucie: A začne Karla zpracovávat. Jak přesně?

Jakub: Velmi pomalu a systematicky. Apeluje na Karlovu německou krev a jeho touhu po řádu. Tvrdí mu, že říšský pán myslí všechno dobře a že jediným problémem jsou Židé. Karel tomu zpočátku nevěří, ale po zabrání Sudet ho Willi zaregistruje do strany.

Lucie: A to už je pro něj asi cesta zpět nemožná.

Jakub: Přesně. Aby dokázal svou loajalitu, pošlou ho převlečeného za žebráka špehovat k synagoze. A tam vidí své známé, včetně doktora Bettelheima. Z pana Kopfrkingla se definitivně stává udavač a stoupenec ideologie.

Lucie: A pak přichází ten největší šok – zjištění, že jeho „čistá“ a „nebeská“ žena Lakmé má židovský původ.

Jakub: Ano. Pro jeho zfanatizovanou mysl je to konec světa. Willi ho přesvědčí, že se jí musí zbavit, aby ochránil sebe a svou kariéru. A co je na tom nejzvrácenější? On sám sebe přesvědčí, že jí tím vlastně pomáhá.

Lucie: Takže ji zabije... z lásky? To je strašné.

Jakub: Oběsí ji doma v koupelně a svede to na sebevraždu. Díky svým „výkonům“ pro říši je povýšen na ředitele krematoria. A jako vysoký funkcionář se musí zbavit i svých dětí, které nejsou čisté rasy.

Lucie: Syna zabije, ale dceru už ne, je to tak?

Jakub: Ano, syna Miliho umlátí železnou tyčí v krematoriu. Dceru Zinu naštěstí zabít nestihne. V tu chvíli už má halucinace, že je vyvolený mnich a má se stát novým dalajlámou.

Lucie: Takže ho nakonec odvezou do blázince.

Jakub: Přesně tak. Po válce ho odvezou do psychiatrické léčebny. Je to dokonalý obraz člověka, kterého semlela a zcela zničila ideologie.

Lucie: Páni. Je to opravdu silný a mrazivý příběh. Děkuji za tenhle hluboký vhled, Jakube. Ta kniha je opravdu varováním, které je bohužel stále aktuální.

Jakub: Není zač. A Fuks nebyl jediný, kdo se nořil do temných zákoutí lidské psychiky. Pojďme se podívat na dalšího autora, který to dělal s podobnou intenzitou.

Lucie: Dobře, tak kterého autora máš na mysli? Jsem opravdu zvědavá, kdo může Fuchsovi konkurovat v psychologii postav.

Jakub: Konkurovat je silné slovo, ale jsou tu další mistři. Třeba Arnošt Lustig v *Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou*, Ota Pavel ve *Smrti krásných srnců*, a samozřejmě nesmíme zapomenout na Hrabala a jeho *Ostře sledované vlaky*.

Lucie: Samá velká jména. Ale zůstaňme ještě u Kopfrkingla. Jaký byl tenhle člověk, než ho ideologie zcela zničila?

Jakub: Na začátku je to mírný, klidný a vlastně rozumný muž. S pomocí východní filosofie se smířil se svou prací, kterou chápal jako službu lidské duši.

Lucie: Služba lidské duši v krematoriu... To je hodně silný kontrast. A co jeho rodina?

Jakub: Výborně si rozuměl se svou ženou Marií. Měl ji nadevše rád a nazýval ji přívlastky jako „nebeská“ nebo „čarokrásná“.

Lucie: Zní to skoro jako idylka. Tak kde se to zvrtlo? Co bylo tím spouštěčem?

Jakub: Bylo to postupné. Velký vliv na něj měl přítel Wilhelm Reinke. Neustále apeloval na Karlovu německou krev a pomalu ho zviklal. Nacistické myšlenky se tak postupně staly jeho vlastními. Přesně takhle funguje propaganda.

Lucie: Propaganda je neuvěřitelně silná věc. Takže se z milujícího otce stal... někdo úplně jiný. Jak se to projevilo v praxi?

Jakub: Projevilo se to tím nejhorším možným způsobem. Násilím. Začal věřit, že musí svou rodinu „očistit“ od toho, co považoval za nečisté.

Lucie: To je hrozné. Mluvíš o jeho synovi Milim, že?

Jakub: Přesně tak. Vezme to do naprostého extrému. V krematoriu ho umlátí železnou tyčí. A aby to zamaskoval, spálí jeho tělo v rakvi spolu s mrtvým německým důstojníkem.

Lucie: To je nepředstavitelné... Jak si to mohl sám před sebou ospravedlnit? Musel přece vědět, že je to špatné.

Jakub: Právě že ne. V jeho pokřivené mysli to byla jediná a správná cesta. Myslel si, že je tím očišťuje. Že je zachraňuje. To je ta nejnebezpečnější forma šílenství.

Lucie: Takže byl přesvědčený, že je hrdina... A co jeho dcera Zina? Pokusil se ji „očistit“ taky?

Jakub: Pokusil, ale to už se jeho bláznovství naplno projevilo. Najednou si začal myslet, že spasí celý svět. Že je Buddha.

Lucie: Moment, to jako vážně? Od vyvražďování rodiny k osvícení? Kde na to proboha přišel?

Jakub: Byl naprosto fascinován knihou o Tibetu, kterou četl. Ta myšlenka spasitele se mu tak zalíbila, že si ji prostě přivlastnil. Odtud už byl jen krůček k tomu věřit, že je reinkarnovaný Buddha.

Lucie: Takže kniha o Tibetu ho přesvědčila, že je Buddha. To je síla. To mě přivádí k našemu poslednímu tématu – propojení literatury a skutečných míst.

Jakub: Přesně tak. Někdy ta inspirace funguje i obráceně. Místo inspiruje literaturu. Skvělý příklad je zámek Kynžvart.

Lucie: Kynžvart? Ten známý hlavně díky kancléři Metternichovi, ne? Co má společného s literaturou?

Jakub: Hodně! Metternich tam měl obrovskou knihovnu. Ale co je zajímavější, jsou tamní sbírky kuriozit. Právě ty prý inspirovaly samotného Goetha.

Lucie: Počkat, Johanna Wolfganga von Goetha? Toho Goetha?

Jakub: Přesně toho. Byl Metternichovým přítelem a častým hostem. Právě atmosféra Kynžvartu a ty jeho sbírky se údajně promítly do jeho díla. Mluví se hlavně o inspiraci pro druhý díl Fausta.

Lucie: Páni, to jsem vůbec netušila. Takže když se tam člověk projde, může si představovat, jak tam Goethe přemýšlí o Faustovi?

Jakub: V podstatě ano. A to je na tom to krásné. Literatura ožívá na konkrétních místech. A tím jsme pro dnešek u konce. Dnes jsme toho probrali opravdu hodně.

Lucie: To ano. Od literárních vrahů po inspirativní místa jako Kynžvart. Doufám, že se vám dnešní díl líbil. Díky, Jakube, za skvělé postřehy.

Jakub: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech.

Lucie: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!