Podcast na Koncept školy a vzdělávací systém v ČR

Kapitoly

Úvod

Co je vlastně škola?

Strategie 2030+

Jak je školství uspořádané?

Zlomový okamžik: Ze školky do školy

Škola jako pospolitost

Bílá kniha

Ze školky do lavic

Zralost versus Připravenost

Přechod na druhý stupeň

Jak porovnávat školy

Jak porovnávat neporovnatelné?

Velká jména mezinárodních testů

Inspekce a vlastní zrcadlo

Nástroje pro 21. století

Závěrečné shrnutí a rozloučení

Přepis

Ondřej: Vzpomínáš si na tu dobu, kdy se škola z ničeho nic scvrkla na obrazovku notebooku? Zvonek nezvonil, o přestávce jsi místo spolužáků potkal tak maximálně rodiče v kuchyni… Bylo to celé takové zvláštní, viď?

Tereza: Přesně! A i když to bylo náročné, tak nám to vlastně dokonale ukázalo, že škola není jen o testech a učení vzorečků. Najednou nám chyběly věci, které jsme brali jako samozřejmost. A právě tyhle „věci“ jsou jádrem toho, čím moderní školství je a kam směřuje.

Ondřej: O tom všem si dnes budeme povídat. Vítejte u Studyfi Podcast.

Ondřej: Tak dobře, Terezo, vezměme to od základů. Co to vlastně je „škola“? Kromě toho, že je to budova, kam musíme chodit. Terenza: Dobrá otázka. A odpověď je trochu paradoxní. Původní řecké slovo „scholé“ totiž znamenalo volný čas. Místo, kde se svobodný člověk mohl v klidu věnovat poznávání světa a sebe sama.

Ondřej: Volný čas? Tak to se od té doby dost změnilo. Mně to spíš přijde jako pravý opak volného času. Terenza: Chápu. Dneska školu vnímáme hlavně jako instituci, která má tři klíčové funkce. Zaprvé je to funkce personalizační – škola by měla podporovat rozvoj každého z nás, naši individualitu. Každý jsme jiný a máme jiné talenty.

Ondřej: Jasně, to dává smysl. Co dál? Terenza: Zadruhé je tu funkce socializační. A to je přesně to, co nám při distanční výuce tak chybělo. Učíme se fungovat ve skupině, komunikovat, řešit konflikty, navazovat přátelství. To se přes monitor dělá hrozně těžko.

Ondřej: To teda jo. Člověk je tvor společenský, i když si to někdy nepřizná. A ta třetí funkce? Terenza: Ta je enkulturační. Zní to složitě, ale v podstatě jde o to, že nám škola předává kulturní dědictví, hodnoty a tradice naší společnosti. Učí nás, kam patříme.

Ondřej: Dobře, takže škola není jen o biflování. Ale české školství se pořád mění. Slyšel jsem o nějaké „Strategii 2030+“. Co si pod tím mám představit? Zní to jako název sci-fi filmu. Terenza: To sice ne, ale je to hlavní plán pro budoucnost našeho vzdělávání. Navazuje na starší dokumenty, jako byla Bílá kniha z roku 2001, a snaží se školu posunout do 21. století.

Ondřej: A co je hlavním cílem? Abychom uměli líp programovat a byli víc online? Terenza: Částečně ano, ale není to jen o tom. Hlavní cíl je dvojí: rozvíjet kompetence, které budeme v životě opravdu potřebovat, a současně snižovat nerovnosti ve vzdělávání. Chce, aby každý, bez ohledu na to, odkud pochází, měl stejnou šanci.

Ondřej: To zní dobře. A jak se to má stát? Terenza: Strategie stojí na pěti pilířích. Mění obsah vzdělávání, podporuje učitele, zajišťuje rovný přístup pro všechny, podporuje spolupráci a snaží se o stabilní financování. Jeden z prvních velkých kroků už se stal – revize rámcových vzdělávacích programů, zkráceně RVP.

Ondřej: RVP... to je ten dokument, podle kterého si školy tvoří vlastní učební plány, že? Terenza: Přesně tak. A v rámci téhle revize přibyla třeba nová klíčová kompetence – digitální. A taky se výrazně proměnil obsah informatiky. Takže ano, i to programování v tom hraje roli.

Ondřej: Fajn, teď víme, kam školství směřuje. Ale jak vlastně vypadá jeho současná struktura? Mám pocit, že je v tom docela chaos – školky, základky, gymply, učňáky, vysoké... Terenza: Naštěstí v tom chaos není, jen to tak může vypadat. Všechny státy, včetně Česka, se řídí mezinárodní klasifikací ISCED. To je zkratka pro International Standard Classification of Education. Je to takový univerzální žebříček vzdělávacích stupňů.

Ondřej: Takže naše školka je na stejné úrovni jako školka v Japonsku? Terenza: V principu ano. ISCED má devět úrovní, od nuly do osmi. Nula jsou školky, tedy preprimární vzdělávání. U nás je povinný poslední rok.

Ondřej: A pak už to jede. První stupeň základky je primární vzdělání, druhý stupeň je nižší sekundární... Terenza: Přesně. Střední školy jsou pak vyšší sekundární vzdělání. Pak následují další stupně jako vyšší odborné školy a samozřejmě vysoké školy, které se dělí na bakalářskou, magisterskou a doktorskou úroveň.

Ondřej: Zajímavé. A jak je to s tou povinnou docházkou u nás? Terenza: Platí povinný poslední rok školky a pak devět let na základní škole. Dneska je to většinou pět let na prvním a čtyři roky na druhém stupni. Ale třeba do roku 1989 byla povinná docházka jen osmiletá.

Ondřej: Když mluvíme o těch přechodech mezi stupni, tak ten úplně první, ze školky do základní školy, musí být pro dítě obrovská změna. Najednou má povinnosti, známky... Terenza: Je to jeden z největších milníků v životě dítěte. A není to jen o tom jednom dni, prvního září. Je to celý proces, který má své rituály – zápis do školy, poslední den ve školce, první školní den s aktovkou...

Ondřej: To si pamatuju. Ten zápis byl docela strašidelný. Musel jsem tam něco kreslit a povídat básničku. Terenza: Ano, zápis má dvě části. Formální, kde rodiče vyplní papíry, a pak tu motivační, kde se učitelé snaží zjistit, jestli je dítě na školu připravené. Nejde o to ho zkoušet, ale spíš posoudit takzvanou školní zralost.

Ondřej: A co když připravené není? Může jít do školy později? Terenza: Určitě, existuje odklad školní docházky. Na celý ten proces má vliv spousta věcí – rodina, učitelé ve školce a ve škole, budoucí spolužáci... Cílem je, aby ten přechod byl co nejplynulejší a nejméně stresující.

Ondřej: Takže shrnuto: české školství je komplexní systém, který se snaží neustále vyvíjet, aby nás připravil na budoucnost, ale zároveň klade důraz na socializaci a osobní rozvoj. A začíná to už tím velkým krokem z herny ve školce do školní lavice. Terenza: Přesně tak. Je to mnohem víc než jen budova a zvonek. Je to živý organismus, který formuje celou společnost. A Strategie 2030+ je vlastně takový manuál, jak ten organismus udržet zdravý a v kondici pro další dekádu.

Ondřej: Takže škola není jen továrna na vědomosti, jak jsme se bavili. Co přesně znamená, když se řekne, že je to "pospolitost"?

Tereza: Přesně tak. Je to místo sdílených hodnot, názorů a vztahů. Takové „živé společenství lidí“. Důraz je na vztahy, ne jen na suchá fakta. A učitel má najednou mnohem víc rolí.

Ondřej: Není to jen chodící encyklopedie, která sype data.

Tereza: Přesně! A aby tohle všechno fungovalo, musí se změnit klima celé školy. Musí usilovat o to, aby vzdělání mělo pro všechny žáky smysl. A právě to řešil jeden klíčový strategický dokument.

Ondřej: Myslíš Bílou knihu? Slyšel jsem o ní. Zní to dost... formálně.

Tereza: Byla to velká věc. Schválili ji v roce 2001. Po revoluci v tom byl trochu chaos, víš? Některé školy jely postaru, jiné zkoušely úplně nové věci. Bílá kniha měla sjednotit směřování.

Ondřej: Takže nastavit nějaký společný směr, aby v tom nebyl zmatek?

Tereza: Ano, ale bez toho, aby školám brala jejich svobodu. Hlavní myšlenka byla, aby vztah učitele a žáka byl partnerský, založený na respektu. A aby škola byla takovým modelem demokratické společnosti.

Ondřej: A co to znamenalo v praxi? Co z toho vzešlo?

Tereza: Právě z ní vzniklo to, co známe dnes. Dvoustupňové kurikulum, tedy Rámcové a Školní vzdělávací programy – RVP a ŠVP. Školy dostaly mnohem větší autonomii.

Ondřej: Takže si mohly víc rozhodovat samy, co a jak budou učit?

Tereza: Přesně. A taky se začal klást důraz na aktivní učení a inkluzi – tedy společné vzdělávání všech dětí, ať už jsou talentované, nebo mají nějaké znevýhodnění.

Ondřej: Takže principy, které ovlivňují školství dodnes, třeba i ve Strategii 2030+. A jak se to konkrétně projevuje v obsahu vzdělávání?

Ondřej: Takže máme za sebou socializaci v rodině. Ale ten opravdový křest ohněm pro dítě přichází až s přechodem do školy, že?

Tereza: Přesně tak. A ta příprava začíná už v mateřské škole. Jejím cílem je komplexní rozvoj dítěte – od motoriky přes řeč až po hygienické návyky.

Ondřej: Takže školka není jenom na hraní.

Tereza: Rozhodně ne. Dítě se tam učí fungovat v kolektivu, respektovat autoritu, pravidla... a taky to, že ne všechny hračky jsou jenom jeho.

Ondřej: A co je klíčové pro úspěšný přechod do první třídy? Co se hodnotí?

Tereza: Jsou to dva pojmy: školní zralost a školní připravenost. Zní to podobně, ale je v tom rozdíl.

Ondřej: Dobře, jsem zvědavý. Jaký?

Tereza: Školní zralost je spíš o biologickém vyzrání. Zkoumá se tělesný vývoj, poznávací funkce, ale i emoční stabilita. Je dítě schopné se soustředit? Vydrží odloučení od rodičů?

Ondřej: Chápu. A ta připravenost?

Tereza: Školní připravenost, to jsou už konkrétní dovednosti, které dítě získá učením a zkušenostmi. Třeba v rodině nebo právě ve školce. Patří sem sebevědomí, zvídavost a schopnost spolupracovat.

Ondřej: Jasně. Ale přechod do první třídy není jediný. Co třeba ten velký skok na druhý stupeň?

Tereza: Ano, to je další klíčový moment. Můžeme mluvit o třech typech přechodu. „Skrytý“, kdy dítě zůstává na stejné škole. Pak dobrovolný, třeba na víceleté gymnázium. A nakonec přechod z nutnosti.

Ondřej: Z nutnosti? To jako že musí?

Tereza: Přesně. To se týká takzvaných neúplných škol, které nemají druhý stupeň. Jsou to často malotřídky na vesnicích. Mimochodem, v soukromém sektoru je jich ještě víc.

Ondřej: Takže ty přechody jsou vlastně dost komplexní. Jak se na to dívá pedagogika v mezinárodním měřítku?

Tereza: Tím se zabývá komparativní pedagogika. Ta porovnává vzdělávací systémy různých zemí. Ale není to jen o číslech. Třeba Eliška Walterová zdůrazňuje, že musíme vždy zohlednit historický a kulturní kontext.

Ondřej: Takže nemůžeme jen tak říct, že finské školy jsou nejlepší a hotovo.

Tereza: Přesně. A třeba Chapman zase varuje před zjednodušeným hodnocením škol jen podle výsledků testů. Pro tohle srovnávání pak existují různé nástroje a klasifikace...

Ondřej: A na jeden takový klíčový nástroj, klasifikaci ISCED, se podíváme hned v další části.

Ondřej: Tak jo, probrali jsme toho opravdu hodně, od historie až po moderní trendy. Ale mám jednu poslední, klíčovou otázku. Jak vlastně víme, že to všechno funguje? Jak měříme kvalitu jedné školy nebo dokonce celého vzdělávacího systému?

Tereza: To je skvělá otázka, Ondřeji. A odpověď na ni nás přivádí k poslednímu velkému tématu... a tím je evaluace a výzkum ve školství. Je to vlastně způsob, jak si nastavit zrcadlo.

Ondřej: Nastavit zrcadlo... to zní dobře. Kde s tím začneme? Na mezinárodní úrovni?

Tereza: Přesně tak. Existuje obor, kterému se říká komparativní pedagogika. A jak název napovídá, porovnává vzdělávací systémy různých zemí. Hledá, v čem jsme si podobní a v čem se lišíme.

Ondřej: To mi přijde hrozně zrádné. Můžeme přece jen tak porovnávat školství v Česku a třeba v Japonsku? To jsou úplně jiné světy.

Tereza: Máš naprostou pravdu. A na to mysleli i odborníci. Třeba Eliška Walterová zdůrazňovala, že vždycky musíme brát v úvahu historický, kulturní a ekonomický kontext dané země.

Ondřej: Takže nemůžeme jen vzít výsledky testů a říct: „Tady jsou lepší.“

Tereza: Přesně! A proti tomu se ostře vymezoval třeba Chapman. Ten říkal, že škola není výrobní podnik, kde na jedné straně nacpete žáky a na druhé vypadnou standardizované výrobky. Je to složitá sociální instituce.

Ondřej: To je dobré přirovnání. Škola jako továrna na vědomosti. To by se asi moc studentům nelíbilo.

Tereza: Asi ne. Ale i když to není továrna, nějaká data potřebujeme. A k tomu slouží mezinárodní srovnávací šetření. Určitě jsi slyšel o PISA.

Ondřej: Jasně, PISA. To je to, co je každé tři roky ve zprávách a politici jsou buď nadšení, nebo naopak zděšení z výsledků českých žáků.

Tereza: Přesně to je ono. Organizuje to OECD a testuje patnáctileté žáky ve čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti. Klíčové je, že se PISA zaměřuje na schopnost využít znalosti v praxi.

Ondřej: Aha, takže nejde jen o biflování. A jsou i další takové testy?

Tereza: Jistě. Máme třeba PIRLS, ten sleduje čtenářskou gramotnost u čtvrťáků na základce. Pak TIMSS, který se zaměřuje na matematiku a přírodovědu u čtvrťáků a osmáků. A novější je ICILS, který testuje počítačovou a informační gramotnost.

Ondřej: Wow, to je celá abeceda testů. Ale dává to smysl... Takže díky tomu víme, jak si stojíme v mezinárodním srovnání. Co se ale děje u nás, v Česku?

Tereza: Na národní úrovni máme klíčového hráče, a tím je Česká školní inspekce. Zkráceně ČŠI.

Ondřej: Inspekce... to zní trochu děsivě. Jako že přijde kontrola a hledá chyby.

Tereza: Trochu ano, ale její role je mnohem širší. ČŠI provádí takzvanou externí evaluaci. To znamená, že hodnotí školy zvenčí – dívá se na podmínky, průběh i výsledky vzdělávání.

Ondřej: A kontroluje, jestli školy učí to, co mají?

Tereza: Ano, přesně. Sleduje, jestli školní vzdělávací programy, tedy to, co škola reálně učí, odpovídají rámcovým vzdělávacím programům, které stanovuje stát.

Ondřej: Dobře. Ale co samotné školy? Můžou se hodnotit i samy?

Tereza: Nejen že můžou, ale dokonce musí. Tomu se říká autoevaluace neboli vlastní hodnocení. A to je podle mě naprosto zásadní nástroj pro zlepšování.

Ondřej: Takže škola si sama řekne: „Tohle nám jde dobře, ale tady máme rezervy.“

Tereza: Přesně tak. Cílem je najít silné a slabé stránky a na základě toho plánovat další rozvoj. A není to jednorázová akce, je to neustálý proces. Používají k tomu dotazníky, rozhovory s žáky i rodiči, nebo třeba analýzu výsledků.

Ondřej: Existují pro to nějaké konkrétní nástroje, které školám pomáhají?

Tereza: Určitě. V minulosti tu byl velký projekt Cesta ke kvalitě. A dnes, v digitální době, máme spoustu online nástrojů. Například Profil Škola21, který hodnotí, jak škola využívá digitální technologie.

Ondřej: To je super aktuální téma. Technika ve školách.

Tereza: Přesně. A pak je tu třeba nástroj SELFIE od Evropské komise. Ten je zajímavý tím, že sbírá názory vedení, učitelů i samotných žáků na využívání technologií. Škola tak získá komplexní obrázek.

Ondřej: A co pro samotné učitele? Můžou si nějak ověřit své digitální dovednosti?

Tereza: Ano, k tomu slouží třeba Profil Učitel21. Je to sebehodnoticí nástroj, který učiteli ukáže, kde má silné stránky a kde by se mohl ještě zlepšit. Je to o neustálém profesním rozvoji.

Ondřej: Skvělé. Tím se nám ten kruh krásně uzavřel. Od historie školství, přes jeho strukturu, až po způsoby, jak ho hodnotit a zlepšovat. Co bys řekla, že je ten nejdůležitější vzkaz na závěr?

Tereza: Asi to, že moderní škola už dávno není jen místem pro předávání znalostí. Je to instituce pro komplexní rozvoj osobnosti, pro socializaci a přípravu na život ve světě, který se neustále mění.

Ondřej: A kvalita školy nezávisí jen na jednom faktoru, ale je to souhra všeho – vedení, učitelů, atmosféry a vztahů.

Tereza: Přesně tak. A právě evaluace, ať už ta vnější od inspekce, nebo hlavně ta vnitřní, tedy autoevaluace, je klíčem k tomu, abychom se neustále posouvali vpřed.

Ondřej: Terezo, moc ti děkuju za neuvěřitelně přínosný rozhovor. Myslím, že naši posluchači si odnesli spoustu cenných informací.

Tereza: Já děkuji za pozvání, Ondřeji. Bylo mi potěšením.

Ondřej: Vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste si poslech užili a že se na svět školství teď díváte zase o kousek jinak. Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou.