Podcast na Karel Jaromír Erben - Kytice

Kapitoly

Kdo vlastně byl Erben?

Osudová Kytice a další díla

Struktura sbírky

Vina a trest v baladách

Jazyk a atmosféra

Vztah matky a dítěte

Přeměna člověka

Nadpřirozeno zasahuje

Vina a vykoupení

Střed sbírky

Erbenovy balady do hloubky

Vztahy v rodině

Osud a nadpřirozeno

Vina a vykoupení

Němcová vs. Erben

Velikáni 19. století

Kulturní boom národa

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Filip: Představ si, že na jednom jediném díle pracuješ dvacet let. Dvacet! To je neuvěřitelná trpělivost.

Klára: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcastu, tady Klára.

Filip: A Filip. A ten muž s tou obrovskou trpělivostí byl právě Karel Jaromír Erben.

Klára: Většina lidí ho zná jen jako básníka, autora Kytice. Ale on byl i archivář města Prahy, historik a hlavně vášnivý sběratel lidových příběhů.

Filip: V Praze studoval filozofii a práva, kde se spřátelil třeba s Karlem Hynkem Máchou a Františkem Palackým.

Klára: S Palackým pak spolupracoval vlastně celý život. Dokonce pomáhal tvořit první českou encyklopedii, Riegrův slovník naučný.

Filip: Ale zpátky ke Kytici. Ta sbírka mu zabrala neuvěřitelných dvacet let života! Poprvé vyšla v roce 1853.

Klára: Dvacet let! To je skoro jako bys psal bakalářku od první třídy.

Filip: Něco takového. Jeho osobní život byl bohužel dost tragický. Postupně mu zemřely děti i manželka, což se dost podepsalo na jeho zdraví.

Klára: Ale jeho sběratelská vášeň byla obrovská. Sebral přes dva tisíce písní v díle *Prostonárodní české písně a říkadla*.

Filip: A nesmíme zapomenout na pohádky! Zlatovláska nebo Tři zlaté vlasy Děda Vševěda... ty jsou přece taky od něj.

Klára: Přesně tak. A právě ty pohádky a sběr lidové slovesnosti ho přivedly k jeho životnímu dílu – ke Kytici.

Filip: Kytice, jasně! Tu zná asi každý. Ale málokdo možná ví, o čem doopravdy je. Není to jen sbírka strašidelných básniček, že?

Klára: To rozhodně není. Je to promyšlená sbírka třinácti balad. A hlavním tématem je vlastně vztah člověka a přírody... nebo spíš osudu. A taky vina a trest.

Filip: A ten trest bývá často dost nepřiměřený, jak si pamatuju ze školy.

Klára: Přesně. Člověk je v těch básních proti přírodním silám úplně bezmocný. A co je zajímavé, hlavními postavami jsou skoro vždycky ženy. Většinou matky, které svou přehnanou láskou dětem paradoxně ublíží.

Filip: Třináct balad. To je docela dost. Mají nějaké konkrétní uspořádání?

Klára: Mají, a je naprosto geniální. Sbírka je zrcadlově komponovaná. To znamená, že první báseň se tématicky váže k té poslední, druhá k předposlední a tak dál.

Filip: Aha! Takže to není jen náhodně poskládané za sebou. To je chytré.

Klára: Přesně tak. Úvodní báseň, Kytice, je o matce vlasti. Mrtvá matka, po které dětem na hrobě vyroste mateřídouška jako symbol lásky k vlasti.

Filip: A ta poslední je Věštkyně, že? O budoucnosti českého národa.

Klára: Ano. Ta je čistě vlastenecká a dává celé té ponuré sbírce naději. Krásně to ten kruh uzavírá.

Filip: Dobře, a co ty balady uprostřed? Můžeme dát nějaký příklad té viny a trestu?

Klára: Určitě. Třeba Poklad. Matka jde na Velký pátek s dítětem a najde otevřenou skálu plnou zlata. Je tak zaslepená chamtivostí, že tam v zápalu sbírání zapomene vlastní dítě a skála se zavře.

Filip: Uf, to je drsné. A co pak?

Klára: Celý rok se trápí a modlí. Když se skála za rok otevře, vběhne dovnitř, popadne dítě a na zlato už ani nepomyslí. Pochopí, co je skutečné bohatství.

Filip: Takže aspoň nějaký dobrý konec.

Klára: Relativně. Pak je tu třeba Dceřina kletba. Dcera zabije své nemanželské dítě a před svou popravou prokleje vlastní matku za to, že jí dala příliš volnou výchovu.

Filip: Takže tady je viníkem vlastně matka, i když ten hrozný čin nespáchala. Chápu.

Klára: Přesně. Erben používá neuvěřitelně strohý, ale přitom rytmický jazyk. Žádná zbytečná slova. Je to krátké, úderné, plné dialogů a zvukomalby.

Filip: A taky tam vystupují nadpřirozené bytosti, že? Vodník, Polednice...

Klára: Ano, ty ztělesňují ty osudové, přírodní síly, proti kterým člověk nemůže bojovat. Celá sbírka je taková mystická, naléhavá a i po těch letech z ní běhá mráz po zádech.

Filip: To rozhodně. Takže abychom to shrnuli, Kytice není jen horor, ale promyšlené dílo o lidských chybách, osudu a vztahu k vlasti. A hlavně o tom, že za každou vinu přijde trest.

Klára: Přesně tak, Filipe. Ten motiv viny a trestu je naprosto klíčový. Ale Kytice je ještě propracovanější, než se na první pohled zdá. Není to jen sbírka náhodných básní.

Filip: Vážně? Myslel jsem, že Erben prostě sepsal pár strašidelných příběhů, které slyšel. Co je tam víc?

Klára: To si myslí hodně lidí. Ale Erben byl génius. Celou sbírku uspořádal podle takzvané zrcadlové kompozice. To znamená, že první báseň tématicky odpovídá té poslední, druhá předposlední a tak dál, až se potkají uprostřed.

Filip: Páni, to zní... složitě. Takže je to vlastně taková literární symetrie?

Klára: Přesně tak! Je to promyšlené do posledního detailu. Každá dvojice básní zpracovává podobné téma, ale z trochu jiného úhlu.

Filip: Dobře, tak pojďme na první pár. Co je tedy první a poslední báseň?

Klára: První je Kytice a poslední Věštkyně, ty tvoří takový vlastenecký rámec. Ale ta pravá zrcadlová vazba začíná druhou a předposlední básní. To jsou Poklad a Dceřina kletba.

Filip: A jaké je jejich společné téma?

Klára: Obě se točí kolem porušení vztahu mezi matkou a dítětem. Jde o mateřskou lásku, která selže. V Pokladu matka na Velký pátek objeví skálu s pokladem a v chamtivosti tam odloží své dítě, aby si odnesla zlato a stříbro. Skála se ale zavře a ona o dítě přijde.

Filip: To je hrozné. A co Dceřina kletba?

Klára: Tam je to obráceně. Dívka zabije své dítě a proklíná za to svou matku, že jí špatně vychovala a vlastně za její neštěstí může ona. Takže v obou případech je ten nejzákladnější vztah tragicky narušen.

Filip: Rozumím. Jsou to dvě strany jedné mince. Co následuje dál v té symetrii?

Klára: Třetí a třetí báseň odzadu jsou Svatební košile a Vrba. Jejich společným tématem je přeměna člověka. Ve Svatebních košilích se milý, který se vrátil z války, promění v děsivého upíra.

Filip: To je ta, jak ho dívka následuje na hřbitov a cestou odhazuje růženec a modlitební knížky?

Klára: Ano, přesně ta. A lstí se zachrání v márnici. A ve Vrbě se zase žena v noci vtěluje do stromu. Její duše opouští tělo a žije ve vrbě u potoka.

Filip: A její manžel to zjistí od nějaké babky, že? A protože se mu to nelíbí, tu vrbu pokácí a tím zabije i svou ženu. Zase žádný šťastný konec.

Klára: To v Kytici skoro nenajdeš. Zajímavé je, že v novějších vydáních se někdy místo Vrby objevuje báseň Lilie, ale ta do té původní zrcadlové kompozice nepatří.

Filip: Dobře, jdeme dál. Čtvrtá dvojice?

Klára: Čtvrtá a čtvrtá odzadu. To jsou Polednice a Vodník. Tady je téma jasné — zásah nadpřirozených bytostí do lidských vztahů a osudů.

Filip: Polednice... tu mi četla babička, když jsem zlobil. Docela to fungovalo. Matka se zlobí na plačící dítě a v afektu na něj zavolá Polednici. Když se pak příšera objeví, matka v hrůze dítě udusí, jak se ho snaží chránit.

Klára: Ano, Erben uměl být velmi... výchovný. A Vodník je podobný. Dívka neposlechne varování matky, jde k jezeru, stáhne ji vodník a musí si ho vzít. Když se jí pak narodí dítě, touží vidět svou matku.

Filip: A vodník jí to dovolí, ale pod strašnými podmínkami. Nakonec, když se dcera nevrátí včas, vodník přinese k prahu jejího domu tělíčko jejich dítěte bez hlavy.

Klára: Je to brutální, ale opět to ukazuje tu osudovost a sílu přírodních živlů, které člověk nemůže ovládnout.

Filip: A jsme u páté dvojice. To už se blížíme do středu sbírky.

Klára: Přesně. Pátá dvojice je Zlatý kolovrat a Záhořovo lože. Tady je hlavním tématem vina, pokání a nakonec vykoupení. Jsou to asi nejkomplexnější básně.

Filip: Zlatý kolovrat znám. Král se zamiluje do Dory, ale její macecha a nevlastní sestra ji v lese zabijí, vezmou jí oči a ruce a nohy, a sestra se za krále vydává.

Klára: Ano, ale pak stařeček v lese najde její tělo. Jeho páže pak na zámku postupně vymění zlatý kolovrat, přeslici a kuželíček za části těla, dívku oživí a kolovrátek pak králi všechno prozradí.

Filip: A spravedlnosti je učiněno zadost, když zlé sestry skončí v lese roztrhané vlky. Takže tady je aspoň nějaké světlo na konci tunelu.

Klára: Je. A podobně je to i v básni Záhořovo lože. Poutník, jehož duši otec upsal ďáblu, putuje do pekla. Cestou potká loupežníka Záhoře, kterému slíbí, že mu z pekla přinese zprávy.

Filip: A zjistí, že pro Záhoře je v pekle přichystaný ten nejhorší trest — Záhořovo lože.

Klára: Přesně. Když to Záhoř slyší, činí pokání. Poutník mu nařídí, aby se devadesát let modlil u kyje zabodnutého do skály. Po té době se poutník, teď už jako biskup, vrací. Z kyje vyrostla jabloň se zlatými jablky a Záhořovi je odpuštěno. Oba pak společně umírají a jejich duše v podobě bílých holubic letí k nebi.

Filip: Páni. Takže od vraždy k odpuštění. A které básně jsou tedy úplně uprostřed? Ty, co nemají svůj protějšek?

Klára: Uprostřed stojí dvě básně. Štědrý den, která se zabývá osudem a věštěním budoucnosti, a Holoubek, který je opět o vině a tíživém svědomí, které ženu dožene k sebevraždě.

Filip: Takže celá Kytice je vlastně dokonale symetrická stavba, kde každá báseň má své místo a smysl. To je fascinující. Člověk si ji teď přečte úplně jinýma očima.

Klára: Přesně o to Erbenovi šlo. Není to jen horor, je to hluboké zamyšlení nad lidským osudem, chybami a morálkou. Ale Erben nebyl jediný, kdo se inspiroval lidovou slovesností...

Filip: Počkej, takže když říkáš, že Erben nebyl jediný, kdo se inspiroval lidovou slovesností, kdo další to byl? Nebo se k tomu dostaneme později?

Klára: Určitě se k tomu dostaneme. Ale myslím, že stojí za to se ještě chvilku u Erbena zdržet. Teď když víme, jak geniálně Kytici vystavěl, pojďme se podívat na pár dalších konkrétních básní. Uvidíš, že ty motivy se tam neustále opakují.

Filip: Dobře, tak do toho. Kterou baladou začneme? Nějakou extra strašidelnou, prosím.

Klára: Tak to tě asi potěším. Co třeba Zlatý kolovrat? Ta je docela... brutální.

Filip: Super, to zní jako můj šálek čaje. O co tam jde?

Klára: Příběh začíná jako pohádka. Král potká u studánky krásnou Dorničku a okamžitě se do ní zamiluje. Chce si ji vzít za ženu.

Filip: Klasický pohádkový začátek. Kde je ten háček?

Klára: Háček je v její nevlastní matce a sestře. Ty Dorničce závidí, a tak když ji vedou na hrad, v lese ji zabijí. Useknou jí ruce, nohy a vypíchnou oči.

Filip: Páni, tak to je rychlý obrat od pohádky k hororu. Co udělaly s tělem?

Klára: Tělo nechaly v lese. Vlastní dcera se pak převlékla za Dorničku a král si ji, nic netuše, vzal za ženu.

Filip: A to mu nepřišlo divné? Že najednou vypadá jinak?

Klára: Zřejmě byla dobře zamaskovaná. Ale tady přichází ta kouzelná část. Na hradě se objeví stařík s pacholátkem, které nabízí ke koupi zlatý kolovrat. A chce za něj právě ty useknuté nohy, ruce a oči.

Filip: To je asi nejdražší kuchyňský spotřebič v dějinách. Koupit si kolovrat za části těla.

Klára: Přesně tak. Nevlastní matka na ten obchod přistoupí, aby měla pro dceru dar. Jenže když se král vrátí z války a chce, aby mu jeho nová žena na kolovrat upředla zlatou nit, stane se něco nečekaného.

Filip: Neříkej, že ten kolovrat začal mluvit...

Klára: Začal zpívat. A zpíval celou pravdu o tom, co se stalo Dorničce v lese. Král to uslyšel a okamžitě se vydal do lesa, kde stařík pomocí živé vody Dorničku oživil a dal ji dohromady.

Filip: Takže dobro zvítězilo nad zlem, jak se patří. Co se stalo s tou zlou matkou a sestrou?

Klára: Ty potkal stejný osud, jaký přichystaly Dorničce. V lese je rozsápali vlci. Takže tady máme opět ten motiv viny a spravedlivého, i když krutého trestu.

Filip: To je silné. Zdá se, že narušené rodinné vztahy jsou u Erbena velké téma. Hlavně vztah matky a dcery.

Klára: Naprosto. To je jeden z pilířů celé sbírky. Vezmi si třeba báseň Poklad. Tam matka v touze po bohatství opustí své dítě v otevřené skále plné zlata.

Filip: Proč by to dělala?

Klára: Byla zaslepená chamtivostí. Skála se otevírá jen na Velký pátek. Nabrala si zlato, běžela domů, ale když se vrátila, skála už byla zavřená. A poklad se jí doma proměnil v kamení a hlínu.

Filip: A co to dítě?

Klára: Musela čekat celý rok, zoufalá a s pocitem viny. Když se skála znovu otevřela, našla své dítě živé. Tentokrát si ho popadla a pokladu si ani nevšimla. Poučila se, ale za strašlivou cenu.

Filip: Takže porušila ten nejzákladnější vztah, mateřskou lásku, kvůli penězům. To je dost jasné poselství.

Klára: Přesně. A podobný motiv, i když z jiného úhlu, najdeme v Polednici.

Filip: Jo, Polednici znám. Ta je děsivá. Matka vyhrožuje zlobivému dítěti, že na něj zavolá Polednici, a ona fakt přijde.

Klára: Ano. A matka v panice a ve snaze dítě ochránit ho k sobě tak pevně přitiskne, že ho nechtěně udusí. Je to tragédie, kde matka v podstatě způsobí smrt vlastního dítěte kvůli chvilkové ztrátě trpělivosti a následnému strachu.

Filip: Takže zase selhání v mateřské roli, které vede ke katastrofě.

Klára: Je to tak. Erben zkoumá tyhle mezní situace. Co se stane, když se poruší přirozený řád a základní lidské vazby.

Filip: Mluvili jsme o symetrii. Na začátku je Kytice a na konci Věštkyně, obě o naději. Ale uprostřed je báseň Štědrý den, která je taky o budoucnosti, ne?

Klára: Ano, ale s varováním. Dvě dívky, Hana a Marie, si na Štědrý den chtějí věštit budoucnost. V prosekaném ledu v jezeře vidí svůj osud.

Filip: A co vidí?

Klára: Hana vidí svatbu, Marie vidí svou vlastní smrt, rakev. A během roku se obě věštby naplní. Hana se vdá, Marie zemře.

Filip: Takže poučení je... nesnaž se nahlížet do budoucnosti, protože se ti to nemusí líbit?

Klára: Přesně tak. Člověk by neměl zasahovat do přirozeného běhu věcí a snažit se poznat svůj osud. Je to další Erbenovo velké téma – přijetí osudu a řádu.

Filip: A co další nadpřirozené bytosti? Kromě Polednice tam máme třeba Vodníka.

Klára: Vodník je další tragický příběh o narušených vztazích. Dívka pere prádlo, vodník ji stáhne pod hladinu a donutí si ho vzít. Mají spolu dítě.

Filip: A ona chce zpátky za svou matkou, že?

Klára: Ano, stýská se jí. Vodník jí to po dlouhém přemlouvání dovolí, ale jako zástavu si nechá jejich syna. Má strach, že se mu žena nevrátí.

Filip: Což se asi stane.

Klára: Její matka ji nechce pustit zpátky k netvorovi. A vodník se strašlivě pomstí. Zabije jejich dítě a jeho tělíčko bez hlavy položí na práh domu. Je to jedna z nejkrutějších básní v celé sbírce.

Filip: To je hrůza. Všechny ty příběhy jsou tak temné a plné zoufalství.

Klára: Jsou, protože ukazují následky lidských chyb a vášní v té nejčistší, nejbrutálnější podobě. Erben nic nepřikrášluje.

Filip: Existuje v Kytici vůbec nějaká báseň, kde to pro hlavního hrdinu dopadne dobře? Tedy kromě Dorničky, kterou oživili.

Klára: Je jich málo, ale jedna taková vyniká. Jmenuje se Záhořovo lože. Je to příběh o napraveném vrahovi.

Filip: O vrahovi? Tak to nezní moc nadějně.

Klára: Právě naopak. Záhoř je loupežník, který zabíjí poutníky. Jednoho dne potká mladíka, který jde do pekla, aby od ďábla získal zpět úpis, kterým ho otec zaslíbil peklu.

Filip: To je docela odvážná mise. A Záhoř ho pustí?

Klára: Pustí ho pod jednou podmínkou. Až se bude vracet, musí mu popsat, jak to v pekle vypadá. Poutník se vrátí a líčí Záhořovi pekelná muka. A zmíní, že pro Záhoře už tam mají přichystané speciální mučící lože – Záhořovo lože.

Filip: To muselo vraha docela vyděsit.

Klára: Přesně. Zhrozil se a poutník mu poradil, aby činil pokání. Záhoř zarazil svůj vražedný kyj do skály a devadesát let se na tom místě modlil a kál ze svých hříchů, až se proměnil v pařez.

Filip: Devadesát let? To je odhodlání. A co se stalo pak?

Klára: Po těch devadesáti letech se poutník, nyní už jako starý biskup, vrací. Z kyje zaraženého ve skále mezitím vyrostla jabloň. Biskup Záhořovi odpustí, dá mu rozhřešení a oba pak v klidu zemřou. Jejich duše se jako holubice vznesou k nebi.

Filip: Takže to je jediná báseň, která jasně ukazuje cestu k odpuštění skrze pokání. To je docela silný křesťanský motiv uprostřed všech těch pohanských pověstí.

Klára: Přesně. Ukazuje to, že i ten největší hřích může být odpuštěn, pokud je lítost upřímná a pokání opravdové. Je to takový záblesk naděje v jinak velmi temné sbírce.

Filip: Fascinující. Když si to takhle všechno spojíme, Kytice dává mnohem hlubší smysl. Není to jen sbírka strašidelných příběhů, ale propracované dílo o lidské morálce.

Klára: Přesně tak. A jak jsem říkala na začátku, Erben nebyl sám, kdo čerpal z těchto zdrojů. Jen k nim přistupoval jinak než třeba jeho současníci. Například Božena Němcová...

Filip: Takže Božena Němcová... v čem přesně byl její přístup jiný? Vždyť oba sbírali lidové příběhy, ne?

Klára: To ano, ale cíl byl naprosto odlišný. Erben, jak jsme říkali, hledal mýtické kořeny, prastaré zákony a vinu s trestem. Jeho dílo je temné a osudové. Němcová... ta chtěla ukázat spíše idealizovaný, harmonický obraz venkovského života. Její Babička je toho dokonalým příkladem. Není to o nadpřirozeném trestu, ale o lidské moudrosti.

Filip: Chápu. Takže Erben je v podstatě hororový žánr a Němcová je takový... feel-good film z venkova?

Klára: Přesně tak, to je skvělé přirovnání! A tihle dva velikáni samozřejmě nebyli sami. Celé 19. století bylo doslova nabité literárními talenty.

Filip: Dobře, tak koho dalšího bychom si měli z téhle "síně slávy" zapamatovat?

Klára: Určitě Karla Hynka Máchu. To byl náš velký romantik, v podstatě zakladatel moderní české poezie. Jeho Máj je absolutní základ, který ovlivnil generace básníků po něm. Pak třeba Josef Kajetán Tyl, ten se neuvěřitelně zasloužil o divadlo.

Filip: To je ten od Fidlovačky, že?

Klára: Přesně! Nejen Fidlovačka, kde poprvé zazněla naše hymna, ale i třeba Strakonický dudák. A pak nesmíme zapomenout na Karla Havlíčka Borovského. Ten byl zase průkopníkem v novinařině a satiře. Jeho epigramy a skladby jako Král Lávra jsou ostré i dnes.

Filip: Tihle autoři se mi zdají neuvěřitelně všestranní. Básník, dramatik, novinář...

Klára: To byli. Byli to intelektuálové, kteří formovali veřejné mínění. A co je zajímavé, ve světě se děly podobné věci. Ve Francii tvořil Victor Hugo Bídníky, v Anglii Jane Austenová psala Pýchu a předsudek. Byla to doba velkých příběhů.

Filip: To všechno zní jako součást něčeho většího. Bylo to tak?

Klára: Rozhodně. Říkáme tomu Národní obrození. Byla to doba, kdy se Češi snažili obnovit a definovat svou kulturu a jazyk. Vznikaly klíčové instituce jako Matice česká, která vydávala české knihy, nebo Časopis Českého muzea. Divadlo hrálo obrovskou roli, Stavovské divadlo začalo hrát česky.

Filip: A co další umění? To asi nezůstalo pozadu, že?

Klára: Vůbec ne! Architektura se inspirovala historií, proto máme ty krásné novogotické přestavby zámků jako Hluboká nebo Lednice. A samozřejmě vrchol všeho – Národní divadlo. V malířství zase zářil Josef Mánes, třeba s jeho slavnou kalendářní deskou na Staroměstském orloji.

Filip: Wow, takže to do sebe všechno dokonale zapadá. Literatura, divadlo, umění, hudba… to je doba Smetany a Dvořáka, že?

Klára: Přesně. Všechno to byla součást jedné velké snahy o kulturní vzkříšení národa. Všichni táhli za jeden provaz.

Filip: Takže když to shrneme, 19. století nebylo jen o pár básničkách a románech. Byla to klíčová doba, kdy se formovala moderní česká identita.

Klára: Přesně tak. Je to základní kámen naší moderní kultury. Od Erbena po Mánese, od Tyla po Smetanu... ti všichni stavěli základy, na kterých stojíme i dnes. Je to neuvěřitelně bohaté období.

Filip: Kláro, bylo to opět naprosto fascinující. Děkuju moc, že jsi nám to všechno tak skvěle objasnila a propojila.

Klára: Já děkuji za pozvání, Filipe. Vždycky je mi potěšením si o tom povídat.

Filip: A děkujeme i vám, našim posluchačům. Doufáme, že se vám dnešní ponor do české literatury a kultury líbil. Uslyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!